Posudek nejvyššího soudu o některých otázkách ochrany nájemníků.

(Dokončení.)
Tím, co ve zmíněném rozhodnutí takto bylo vyloženo, jest ovšem jen částečně odpověděno k naznačeným sporným otázkám. Posudkový senát nepokládá za vhodné, aby se dále o nich vyslovil, jednak proto, by nepředbíhal judikatuře, která by přece nikterak nebyla vázána jeho míněním, jež by nemělo ani významu praejudikátu, jednak proto, aby se po případě se svými teoretickými úvahami neocitl v rozporu s praktickým stanoviskem, jež zaujme Nejvyšší soud jako soud třetí stolice, až bude pořadem instančním rozhodovati o příslušných, přesně konkretisovaných a stranami i nižšími soudy se všech hledisek přetřásaných otázkách.
Ostatně zní otázka, o níž vyžádán posudek, jen v ten smysl, zda — nikoli jak — by bylo zasáhnouti novým zákonem do sporů, vyvolaných ustanovením poslední věty odstavce (2) § 22 zákona ze dne 28. března 1928 čís. 44 Sb. z. a n. Tu pak jest ovšem jisto a Nejvyšší soud plně souhlasí s tím, co dr. Josef Zelinka zdůrazňuje ve své knížce »Ochrana nájemníků« 1928 na stránce 71, že by se bylo doporučovalo, aby při stanovení zásady, že nelze žádati zpět přeplatků nájemného za dobu minulou, bylo již v zákoně samém přihlíženo k soukromoprávním poměrům, vzniklým za platnosti předchozích zákonů o ochraně nájemníků, a poměry ty byly upraveny výslovným a přesným ustanovením zákonným, a že, když se tak nestalo v zákoně ze dne 28. března 1928 čís. 44 Sb. z. a n., nemělo by to býti opomenuto v chystaném novém zákoně. С. Likvidace ochrany nájemníků.
Mimo rámec otázek, naznačených v dožádání, poznamenává Nejvyšší soud toto :
Podle pozvání ministerstva sociální péče ze dne 1. října 1928 č. j. 28268/11-1928 jest konečným cílem úpravy ochrany nájemníků a podpory stavebního ruchu ve společném a dlouhodobém zákoně především to, aby bylo vyrovnáno nájemné ve starých domech s nájemným v domech nových. Tomu rozumějí mnozí vlastníci starých domů tak, že by byli oprávněni požadovati za byty ve svých domech prostě tolik, kolik činí nájemné za podobné byty, zejména za byty stejných rozměrů (dvou-, tří-, čtyřpokojové atd.) v nových domech. To se však Nejvyššímu soudu zdá býti omylem, a kdyby to mělo býti cílem a účelem chystané úpravy bytové otázky, musil by se proti tomu ohraditi. Nebylo by slušno a spravedlivo, kdyby ti, kdož před časem získali staré domy úplatnou smlouvou za částku poměrně nepatrnou nebo dokonce — posloupností dědickou, darováním, postupem atd. — bezúplatně; — kdož po znehodnocení jiných součástek majetkových zachovali si nemovitosti neztenčené vnitřní hodnoty a ani po ustálení valuty, když mohli výhodně zciziti své domy, neučinili tak přesto, že jim vynášely jen nepatrné výtěžky, nýbrž spokojili se těmito nepatrnými výtěžky, těšíce se tím, že nemovitý majetek je nebezpečnějším uložením jmění; — kdož se namnoze zbavili tíživých dluhů hypotekárních z doby předválečné tím, že je splatili penězi znehodnocenými; — kdož do svých starých domů s byty, které se ani co do úpravy, ani co do pohodlí nemohou rovnati moderním bytům v nových domech, po mnohá léta snad nic neinvestovali; — mohli a směli za takové byty požadovati totéž, co je požadováno a placeno za podobné byty v nových domech, postavených s velikým nákladem a se značnými potížemi a finančními obětmi. Nemůže tedy ona zásada míti toho smyslu, že má býti — úplně — vyrovnáno, t. j. na roveň postaveno nájemné ve starých domech a nájemné v domech nových, nýbrž jen ten, že mají obě kategorie nájemného spravedlivě, slušně a rozumně býti sobě přiblíženy a přizpůsobeny, což by se nejlépe mohlo státi asi tak, jak je podle různých zpráv navrhováno s některých stran, totiž že by nájemné ve starých domech bylo postupně během několika let (snad pěti nebo šesti) zvyšováno až na určitý násobek (popřípadě šesti- nebo sedminásobné) nájemného, placeného z téhož bytu v roce 1914. Nelze se ovšem tajiti tím, že takové valorisování nájemného musilo by podle slušnosti vésti k poměrnému zvýšení platů veřejných úředníků a zřízenců, pokud nejsou dosud valorisovány, a nepochybně též ke zvýšení platů jiných zaměstnanců jakož i mezd dělnických a tím by mělo v zápětí znovu zdražení nejdůležitějších potřeb životních.
Nedoporučuje se, aby před provedením zmíněného přizpůsobení nájemného byly z ochrany nájemníků vyňaty další ještě nájemní předměty, než ty, na něž se ochrana nájemníků nevztahuje již podle platných zákonů, neboť se již vydatným zvyšováním nájemného vyjde s dostatek vstříc vlastníkům starých domů a nájemníkům budou uloženy značné oběti. I kdyby však mimo očekávání mělo dojíti k vynětí dalších bytů a místností z ochrany nájemníků, bylo by při nich zrušiti jen ustanovení, omezující výši nájemného, nikoli předpsy, omezující výpověď, poněvadž bude — zejména ve větších obcích — ještě dlouho nedostatek bytů všeho druhu, dostižných širším kruhům nájemníků. Z uvedených úvah nebylo by také po dobu trvání ochrany nájemníků nic meniti na důvodech k výpovědi nájemní smlouvy. Co do otázky, zda by měla býti z ochrany nájemníků vyňata některá místa, pokud se týče v kterých směrech bylo by činiti rozdíl mezi městy a venkovskými obcemi, stačí podle názoru Nejvyššího soudu ustanovení § 31 odstavec (2) platného zákona o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928 čís. 44 Sb. z. a n., jež by tedy bylo převzíti do zákona nového.
D. Některé sporné otázky dosavadního práva.
Vyhovuje přání, aby se neomezil jen na odpověď k otázkám v tamním dožádání a veden jsa snahou, aby při dlouhodobé úpravě bytových otázek byly předpisy zákona co nejpřesnější, pokládá posudkový senát za vhodné, upozorniti na některé sporné otázky dosavadního práva, které by mohly býti v novém zákoně vyřešeny. Předešlo by se tím velikému množství sporů, jež zaneprazdňují soudy všech stolic, zejména také Nejvyšší soud a které k tomu působí stranám zbytečné útraty.
I. Znova nutno důtklivě upozorniti na nezbytnost toho, by při »odbourávání« ochrany nájemníků nebylo zapomínáno na přechodná ustanovení, neboť takové opomenutí má vždy za následek celé řady zbytečných sporů.
II. Předpis § 1 (2) čís. 16 vztahuje se patrně jen na nadměrné byty o 4 nebo více obytných místnostech, které byly pronajaty před 1. květnem 1924, neboť jinak jsou takové byty podle § 31 (1) čís. 4 vůbec z ochrany nájemníků vyloučeny.
Poněvadž t. zv. nové pronájmy (po 31. březnu 1928) jsou vůbec vyloučeny z ochrany nájemníků podle § 31 (1) čís. 4, může se vztahovati předpis § 14 čís. 3 jen na staré nájemní smlouvy, které byly po 31. březnu 1928 aspoň na 4 leta prodlouženy.
III. Mnoho starostí působí soudům předpis § 6 (1) zák. o ochraně nájemníků a jeho poměr k § 1116 a) obč. zák.
Zemře-li nájemník bytu, mohou podle § 1116 a) obč. zák. vypověděti nájemní smlouvu jak dědicové nájemníkovi, tak pronajimatel. Kdyby nebylo zákona o ochraně nájemníků, byla by výpověď volná. Zákon v § 1116 a) nerozeznává, o jaké dědice jde. Naproti tomu omezuje §6 (1) vstup do nájemní smlouvy jen na dědice, kteří jsou příslušníky rodiny nájemníkovy, kteří bydleli v jeho bytě v době jeho smrti a kteří nemají vlastního bytu (možno je nazvati dědici privilegovanými). O dědicích lze mluviti, až jím pozůstalost byla odevzdána. Do té doby jest zde neujatá pozůstalost, zastoupená přihlášenými dědici nebo opatrovníkem. Podle §§ 1 a 4 zák. o ochr. náj. může vypověděti pronajimatel byt, podléhající záštitě zákona, pozůstalosti nebo dědicům jen se svolením soudu z důležitých důvodů (srovnej k tomu rozhodnutí na př. čís. 561 sb. m. spr., čís. 5842, 5862, 6112, 6329, 7013, 8064 sb. n. s.). Předpis § 6 (1) nevztahuje se na jiné místnosti mimo byty (rozh. čís. 5528 sb. n. s.). Tyto otázky možno pokládati za nesporné, ale naproti tomu jsou velmi pochybné otázky následující : 1. Kdo jsou příslušníky rodiny nájemníkovy?
2. Možno neprivilegovaným dědicům vypověděti nájem volně, nehledíc k ochraně nájemníků?
3. Možno vypověděti volně rodiny nejsou v konkrétním případě dědici?
4. Co platí ve případě, že nebylo pozůstalostní řízení zahájeno pro nedostatek jmění? (Podle rozh. čís. 6329 sb. n. s. lze domáhati se na nápadníku dědictví vyklizení bytu zůstavitelova, nebyla-li pozůstalost pro nedostatek jmění zahájena, protože užívá bytu bez právního důvodu. Také se nyní zhusta stává, že se projednává pozůstalost pro nějakou bezcennou maličkost, na př. pro starý šicí stroj, jen kvůli bytu.)
5. Je snad míněn předpis § 6 (1) tak, že mezi všemi dědici mají dědici tam uvedení jen přednostní nárok na byt, ale že i neprivilegovaní dědici jsou pod záštitou zákona o ochraně nájemníků?
6. Předpis § 1116 a) obč. zák. značí nesporně sukcesi dědiců v nájemní práva zůstavitelova. To mělo snad býti také vyjádřeno slovy § 6 (1) »vstupují v nájemní smlouvu«, takže nejde tu o originelní nabytí nájemního práva ex lege. Opačný názor jest hájen ve článku Dr. Eisingera v Prager Jur. Z. Nr. 12/16 Bemerkungen zu § 1116 a) a. b. G. B.
Nejvyšší soud dává na úvahu, zda by předpis § 6 (1), nebo předpis jej nahrazující, neměl spíše zníti takto:
»Po smrti nájemníkově vstupují v nájemní smlouvu příslušníci jeho rodiny (§ 40 obč. zák.), dále jeho rodiče, sourozenci, tchán a tchýně, byť i nebyli dědici, jen bydleli-li v jeho bytě v době jeho smrti a nemají-li vlastního bytu.«
IV. Podle § 18 jest zapovězen pronájem nebo postoupení bytu s podmínkou, že nájemník koupí zařízení bytu. Co bylo z tohoto důvodu plněno, může býti požadováno zpět se zákonnými úroky. To se vztahuje podle § 30 také na podmínku koupi zařízení krámu (na př. rozh. Rv I 1776/26, Rv I 2061/27 a j.).
Z doslovu § 18 mohlo by býti vyvozováno (a bylo také v praksi vyvozováno, srv. rozh. čís. 4617 sb. n. s.), že jest zapovězenou a tudíž podle § 876 obč. zák. nicotnou nejen smlouva o koupi zařízení bytu, nýbrž i smlouva o pronájem nebo postoupení bytu. To však by odporovalo intenci zákona chrániti nájemníka proti vykořisťování a znamenalo by to v praksi, že by bylo nájemníku znemožněno, uplatniti nárok na vrácení kupní ceny za nábytek, když by musil současně vrátiti byt. Nejvyšší soud postavil se v různých rozhodnutích na stanovisko, že jest neplatnou jen kupní smlouva a že jest tedy předešlý stav obnoviti jen co do kupu, a to tak, že prodatel vrátí kupní cenu s úroky, kupitel vrátí zařízení a dá náhradu za opotřebení (tak na př. rozh. Rv I 30/27, Rv I 2061/27, Rv II 808/27, roz. čís. 7464 sb. n. s., čís. 730 S. L. a pokud jde o § 20 srovnej také rozh. 4801, 6690, 7242 sb. n. s. а k tomu pojednání v Soudcovských listech čís. 1/1928).
Aby byla odňata příležitost k nesprávnému výkladu, bylo by vhodno upraviti první větu § 18 takto:
»Byl-li pronajat nebo postoupen byt s podmínkou, že nájemník koupí zařízení bytu, jest kupní smlouva neplatná.«
V. Předpis § 19 nedá se vyložiti jinak, než že jest celá nájemní smlouva neplatná (srov. pojednání v Soudcovských listech čís. 1/1928, rozh. čís. 852 a 7043 sb. n. s., pak R I 746/26, Rv I 637/27 a Rv II 314/27). Musí tedy nájemník, který užívá bytu podle zapovězené a tím nicotné smlouvy nájemní, vykliditi byt na zakročení pronajimatele, protože ho užívá bez právního důvodu. Odpovídá-li tento právní stav intencím zákonodárců, pak nebylo by nic měniti na § 19.
VI. Velikou svízel mají soudy s výkladem § 20. Spory o vrácení zakázaných úplat jsou neobyčejně četné a úporné. Pokud jest to podle zákona přípustno, jdou všechny až do třetí stolice. Jest tedy třeba, aby předpisy zákona byly co nejjasnější. Také tu byl s počátku hájen v praksi názor, že zakázaná úplata činí neplatnou i smlouvu nájemní (čís. 4617 sb. n. s.). Od této prakse bylo později upuštěno (rozh. čís. 4801, 6690, 7242 sb. n. s. a j.).
1. Odstavec 1. § 20 dřívějších zákonů nebyl již převzat do zákona čís. 44/1928 a bylo naopak ustanoveno v § 22 (2), že »přeplatků za dobu minulou nelze zpět žádati«. O pochybném výkladu tohoto předpisu bylo již pojednáno.
2. Odstavec 2. § 20 dřívějších zákonů a odstavec 1. nynějšího zákona, který shrnuje troje různé zapovězené smlouvy (smlouvu mezi dosavadním nájemníkem nebo jiným uživatelem bytu a novým uchazečem o postoupení bytu, dále smlouvu mezi pronajimatelem a nájemníkem o jinakou úplatu než nájemné nebo podnájemné a konečně smlouvu mezi sprostředkovatelem nájmu a uchazečem o byt nebo pronajimatelem bytu o nepřiměřenou odměnu) jest v praksi nejspornější a vede k různým tvrdostem.
a) První případ zapovězené smlouvy jest smlouva mezi dosavadním nájemníkem nebo jiným uživatelem bytu a novým uchazečem o byt o »postoupení« bytu za úplatu. Správně je tu míněno uvolnění bytu, aby tento mohl býti pronajat jinému nájemníkovi, nebo vzat do užívání vlastníkem domu, neboť nájemník nemůže bez svolení pronajimatele byt prostě někomu jinému postoupiti (srov. na př. rozh. čís. 3976 a 7429 sb. n. s. a j.).
Slova »za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím« vylučují jakoukoliv úplatu z jakéhokoliv důvodu, třeba z důvodu spravedlivého. Každá úplata, která byla dána postupiteli bytu v souvislosti s tím, jest zapovězena. Jest tedy zapovězena i taková úplata, kterouž si dá ustupující nájemník nebo uživatel nahraditi jen skutečné újmy, které uvolněním bytu utrpí, neboť i ta jest dána »v souvislosti s tím« (na př. náhrada útrat stěhovacích, útrat za úpravu jiného bytu a p.). Srovnej k tomu rozh. čís. 2965, 3007, 6045 a řadu jiných. Zevrubně byla tato otázka probrána v dosud neuveřejněných rozhodnutích Rv I 2131/27, 2195/27 a 265/28. Srovnej také pojednání v Soudcovských Listech str. 4/1928.
Další přísnost jest v tom, že doslov a účel zákona dopadá také na případy (velmi časté), že majitel domu poskytne úplatu nájemníkovi, aby se vystěhoval a že — jakmile toho cíle dosáhl — žádá úplatu zpět (srov. rozh. čís. 3007, 6045, Rv I 2195/27 a j.). To ovšem vede k tvrdostem, které urážejí cit pro poctivost a které mají často za následek, že nižší soudy zamítají takové úplaty o vrácení odstupného. Také nejvyšší soud hleděl sporadicky k újmám, které postupitel bytu tímto postoupením utrpěl (srov. rozh. čís. 5785, 7541 sb. n. s.).
Přísnosti zákona zneužívají leckdy také obchodníci, kteří vymění si na př. za horší a menší obchodní místnost jinou obchodní místnost lepší a větší a dají ustupujícímu nájemníkovi úplatu, ale sotva dosáhli tohoto cíle, žádají úplatu zpět.
Pokud jde specielně o postoupení obchodních místností se zařízením, se zbožím a okruhem zákazníků, byl nucen nejvyšší soud přizpůsobiti se potřebám hospodářského života mírnějším výkladem § 20 (2) nyní § 20 (1) a vysloviti, že takové transakce byly obvyklé i za normálních poměrů a že jsou zakázány jen tam, kde by šlo o vykořisťování bytové tísně, a že tedy nutno v konkrétním případě zkoumati, zda byla dána úplata, která převyšovala skutečnou hodnotu zařízení a zboží s okruhem zákaznictva (srov. na př. rozh. čís. 3976, 6677, také Rv I 1189/27, 2061/21, Rv II 808/27 a j.).
Mimo to byl nejvyšší soud nucen zaujati mírnější stanovisko také tehdy, když vlastník domu, aby docílil uprázdnění bytu, opatří — třeba mimosoudně — nájemníkovi náhradní byt a zaváže se připláceti mu po určitou dobu na vyšší činži z náhradního bytu v novostavbě (Rv I 1808/27, čís. 710 sb. m. spr. a v podstatě také již rozhodnutí 7541 sb. n. s.).
Pro rozsáhlost látky a různost případů nelze tu vyčerpati celou judikaturu.
Nejvyšší soud vřele doporučuje, aby těmto pochybnostem a tvrdostem byla v příštím zákoně učiněna přítrž a aby byl předpis zákona zmírněn aspoň potud, pokud jde o náhrady za újmy skutečně utrpěné, jak to bylo co do vyloučení trestnosti, ale s výhradou soukromoprávních nároků vysloveno již v čl. 1. čís. 1 zák. ze dne 25. dubna 1924 čís. 80 Sb. z. a n. o trestání válečné lichvy. Bude ještě dále uvedeno, jak by si posudkový senát představoval nový doslov § 20.
b) Hojně se také vyskytují spory, kdy si dá pronajimatel mimo nájemné poskytnouti »výkupné« za pronajetí místností, obyčejně pod titulem investic a oprav. Méně často docházejí k nejvyššímu soudu spory o přemrštěnou odměnu sprostředkovatelskou. V těchto případech si prakse pomůže i bez úpravy nového znění zákona. с) Za to však zavdává podnět ke kontroversím § 20 (2) dříve § 20 (3) poslední věta o tom, od které doby jest počítati šestiměsíční promlčecí lhůtu. Zákon odchylkou od všeobecného předpisu § 1478 obč. zák. (actio nata) praví, že promlčecí lhůta běží od zrušení smlouvy nájemní, ale patrně si neuvědomil, že v předcházejícím odstavci jsou uvedeny tři skupiny zapovězených úplat a že při »postoupení bytu« jde o dvě nájemní smlouvy, totiž o starou s dřívějším nájemníkem, který nyní ustupuje, a o novou s novým nájemníkem, který nastupuje. Následek této nejasnosti byl, že byla v této otázce vydána a uveřejněna dvě odporující si rozhodnutí nejvyššího soudu a to čís. 4585 (že lhůta běží teprve od zrušení nové smlouvy) a čís. 4943 (že lhůta běží již od zrušení dřívější smlouvy). Rozhodnutí čís. 4585 vedlo k důsledku, že by se nárok na vrácení zakázané úplaty nepromlčel třeba ani za 30 roků, kdyby nový nájemník tak dlouho bydlel v bytě, z něhož dřívější nájemník ustoupil. Zákon asi sledoval cíl, aby nájemník nemusil vésti spor o vrácení úplaty s pronajimatelem, dokud jest nucen v jeho domě bydleti. Tento ohled neplatí pro spor mezi dřívějším a pozdějším nájemníkem a neplatí již dokonce pro spor se zprostředkovatelem. Za to však vyžaduje právní řád a klidné soužití občanů, aby právní nejistota o existenci nároku na vrácení úplaty byla pokud možno brzy odstraněna, proto zkrátil zákon 30letou dobu promlčecí (§ 1479 obč. zák.) až na 6 měsíců. Z toho, co uvedeno, jest zřejmo, že se doporučuje určiti počátek promlčecí lhůty pro každou ze tří skupin zakázaných smluv zvláště a to tak, jak to odpovídá povaze té které skupiny.
Pochybnosti vzbuzuje též druhá věta § 20 (2): »Tohoto nároku na vrácení nelze se předem zříci.« Chtěl-li zákon rozeznávati mezi zřeknutím se nároku na vrácení úplaty předem, totiž zřeknutím, které se stalo před jejím zaplacením, a mezi zřeknutím se pozdějším, při placení úplaty nebo po jejím zaplacení, umožnil tím obcházení zákona. Skutečně si dávají příjemci úplaty hned po jejím přijetí písemně potvrditi, že se nájemník vzdává nároku na její vrácení. Bylo-li však úmyslem zákona, uchrániti nájemníka následků zřeknutí se nároku, jež se stalo pod vlivem bytové nouze, mělo by slovo »předem« býti nahrazeno slovy »před vyklizením bytu«, neboť nájemník se stává neodvislým od potřeby bytu, za nějž dal zapovězenou úplatu, teprve, když se z něho vystěhoval.
Konečně vznikl v praksi spor o to, kdy je nájemní smlouva zrušena, zdali již dnem, kterého· se měl nájemník podle úmluvy vystěhovati, či teprve dnem, kdy se skutečně vystěhoval, což se v jednom konkrétním případě protáhlo o několik měsíců, protože se nájemník nechtěl vystěhovati dříve, dokud mu pronajimatel nezaplatil smluvenou úplatu.
Posudkový senát se domnívá, že by všechny tyto pochybnosti mohly býti — když ne odstraněny — tedy aspoň zmírněny, kdyby byl dán § 20 tento doslov:
»(1) Zapovězena jsou veškera právní jednání,
a) kterými dosavadní nájemník nebo jiný uživatel bytu dává sobě nebo někomu jinému něco poskytovati nebo slibovati za uvolnění bytu, ledaže by bylo poskytnuto vzájemné rovnocenné plnění, nebo že by se majetkový prospěch rovnal majetkové újmě, utrpěné postoupením bytu,
b) kterými pronajimatel dává poskytovati nebo slibovati mimo nájemné sobě nebo někomu jinému něco zato, že
pronajímá byt,
c) kterými si někdo dává poskytovati nebo slibovati nepřiměřenou odměnu za zprostředkování nájmu.
(2) Co bylo plněno proti ustanovení odstavce prvního, může býti požadováno zpět se zákonnými úroky. Tohoto nároku na vrácení nelze se před vyklizením bytu zříci.
(3) Nárok na vrácení promlčuje se do šesti měsíců, počínajíc v případě a) vyklizením bytu ustupujícím nájemníkem nebo uživatelem, v případě b) vyklizením bytu novým nájemníkem a ve případě c) dobou, kdy byla nepřiměřená odměna poskytnuta.«
VII. K § 32 [dřívější § 31 (2)].
Výjimkou z § 31 (1) čís. 4 podléhá i nový nájem obmezením o výpovědi, jde-li o byt náhradní podle § 1 (2) čís. 9, 12, 13 a 16.
V té příčině rozhodl nejvyšší soud v rozhodnutích čís. 4285 a 5430 sb. n. s. že se tento předpis nevztahuje na náhradní byty, jež byly opatřeny mimosoudně jako byty náhradní. Nelze si domysliti, proč by měla býti kladena váha na soudní nebo mimosoudní opatření náhradního bytu a proč by měly strany obtěžovati soudy, když se mimosoudně dohodnou o náhradním bytu, a proč by měla vypovídající strana k tomu ještě nésti a platiti náklady soudního výpovědního řízení (§ 5).
Ale jsou tu ještě jiné pochybnosti proti účelnosti tohoto předpisu. Za tohoto stavů věci bude totiž velmi těžko a snad nemožno opatřiti náhradní byt a mimo to nelze seznati, proč má býti nový pronajimatel obmezen, když jde o náhradní byt mezi jinými osobami, a jak vůbec má třetí nezúčastněný pronajimatel zvěděti, že jde o náhradní byt.
Takové omezení bylo by na místě jen tehdy, kdyby vypovídající strana opatřila náhradní byt ve svém vlastním domě, ale pak, nehledíc k tomu, zda se tak stalo soudně či mimosoudně.

Citace:

Posudek nejvyššího soudu o některých otázkách ochrany nájemníků. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, číslo/sešit 15, s. 464-474, 496-506.