Do usnesení, kterýmž bylo vyhověno námitce žalovaného, že procesní soud není příslušný, a návrhu žalobce, aby věc byla postoupena příslušnému soudu, nemůže si stěžovati žalobce, který návrh na odstoupení žaloby příslušnému soudu učinil, a stížnost, kterou přece podal, jest odmítnouti.
Procesní soud námitku nepříslušnosti zamítl.
Rekursní soud námitce nepříslušnosti a návrhu na odstoupení žaloby příslušnému soudu vyhověl.
Nejvyšší soud dovolací stížnost odmítl.
Důvody: Podle § 261 posl. odst. c. ř. s. může žalobce, namítá-li žalovaný nepříslušnost soudu, navrhnouti, aby soud postoupil žalobu, vyhoví-li námitce nepříslušnosti, soudu žalobcem uvedenému. Postoupení je spojeno s usnesením o nepříslušnosti a nepřipouští se proti tomuto usnesení opravný prostředek mimo opravný prostředek o nákladech sporu o příslušnost.
Ustanovení toto bylo podle poučení daného ministerstvem spravedlnosti ze dne 2. června 1914 č. 43 věstníku, učiněno za tím účelem, aby bylo žalobci umožněno pro případ, že se chce podrobiti rozhodnutí soudu o otázce příslušnosti, přikázání žaloby jinému soudu, aniž by tím zahájenost sporu byla přerušena. Nechce-li se však rozhodnutí tomu podrobiti, nemá mu příslušeti výhoda zjednodušeného řízení.
Při ústním jednání ze dne 29. listopadu 1928 navrhl zástupce žalobců, aby soud, vyhoví-li námitce nepříslušnosti soudu, postoupil spisy příslušnému krajskému soudu v Mor. O.
Prvý soud sice nevyhověl námitce nepříslušnosti soudu, učinil tak však soud rekursní uznav, že dovolaný zemský soud v O. příslušným není, a postoupil spisy podle návrhu žalobců krajskému soudu v Mor. O. Proti tomuto usnesení podali žalobci dovolací rekurs ve věci samé, potírajíce právní názor rekursního soudu o nepříslušnosti zemského soudu o-ského.
Podle § 261 posl. odst. c. ř. s. jest tento dovolací rekurs zřejmě nepřípustným, a to bez ohledu na to, že námitce nepříslušnosti vyhověl teprve soud rekursní, a ne již soud prvý, neboť zákon v té příčině nerozeznává.
Nepřípustný dovolací rekurs bylo odmítnouti podle §§ 523 528 c. ř. s., což již nižšími soudy státi se mělo.
Rozhod. nejv. soudu ze dne 16. února 1929 R II 34/29.
Karel Jelínek.