Nelze pokládati za případ plnění právní povinnosti podle § 6, odst. 1. zák. o ochraně cti č. 108/33 uveřejnění tiskové opravy, byl-li by jejím uveřejněním spáchán trestný čin podle zákona o ochraně cti, neboť uveřejnění opravy může býti odepřeno podle § 13, č. 4 zák. č. 126/33.
Usnesením okresního soudu vyhověno bylo návrhu na uveřejnění opravy, a usnesením krajského soudu jako odvolacího bylo usnesení toto potvrzeno mimo jiné i z toho důvodu, že odpovědný redaktor nemůže se dovolávati ustanovení § 13, č. 4 zák. č. 126/33, poněvadž obsah opravy poukazuje pouze na urážku na cti, a pro tu by vzhledem k ustanovení § 6, odst. 1. zák. o ochr. cti nemohl býti stíhán odpovědný redaktor, nýbrž pouze navrhovatel.
Nejvyšší soud ke zmateční stížnosti na záštitu zákona zrušil obě rozhodnutí a uznal, že se žádost, aby bylo odpovědnému redaktoru uloženo uveřejnění opravy, zamítá. Z důvodů nejvyššího soudu :
Úprava opravy soudem ve smyslu § 14, odst. 4, druhá věta nepřichází v úvahu, protože je dán důvod § 13, č. 4 zák. č. 126/33 opravu odepříti, totiž že uveřejněním opravy byl by spáchán trestný čin.
Názor odvolacího soudu, že odpovědný redaktor by nemohl býti stíhán pro tento čin, protože podle § 6, odst. 1. zákona o ochr. cti čin takový není trestný, byla-li jím plněna právní povinnost, je právně mylný. Osoba, jíž se obsah článku dotýká, může se proti článku brániti, a to, zakládá-li obsah článku skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti, tiskovou obžalobou, není-li obsah článku závadný, tiskovou opravou. Tato dává mu možnost uvésti tvrzení článku na pravou míru vylíčením skutkového děje tak, jak se udál podle jeho tvrzení. Nedává mu však právo, aby pod ochranou tiskové opravy sám urážel své protivníky obsahem tiskové opravy, kterou by musel odpovědný redaktor vytisknouti. Tím by dosaženo bylo pravého opaku toho, čeho chtěl zákon zavedením tiskové opravy dosíci, totiž slušnosti úrovně časopiseckých článků, k níž právě možnost tiskové opravy nutí pisatele článku i redaktora časopisu, který článek přinesl. Tento názor došel výrazu i v judikatuře, která vyslovila zásadu, že odpovědný redaktor může právem odepříti uveřejnění tiskové opravy, zakládající skutkovou podstatu ublížení na cti (rozh. vid. nejv. soudu ze dne 28. XII. 1910, č. j. Kr V 925/10, uveřejněné v Loffletrově sbírce pod č. 194, a rozh. nejv. soudu č. 1807 sb. n. s.). Zásady zde vyslovené platí i za platnosti zákona čís. 126/1933 Sb. z. a n. vzhledem k tomu, že na základní povaze tiskové zprávy nebylo tímto zákonem nic měněno. Ustanovení § 6, odst. 1. zák. o ochr. cti, že trestný čin proti bezpečnosti cti není trestný, byla-li jím plněna právní povinnost, nelze vykládati tak, že případem plnění právní povinnosti je také uveřejnění tiskové opravy. Nelogičnost tohoto výkladu plyne jasně již z toho, že odpovědný redaktor právě neměl za platnosti starého tiskového zákona a nemá ani nyní právní povinnost uveřejniti tiskovou opravu, zakládá-li její obsah trestný čin, resp. byl-li by uveřejněním opravy spáchán trestný čin. § 6, odst. 1. zák. o ochr. cti vyslovil pouze výslovně to, co bylo jak naukou, tak i praxí již před jeho vydáním všeobecně uznáváno (srovn. Lammasch: Grundriß des österreichischen Strafrechts, 1926, str. 263, Finger I., str. 629 a II., str. 265, rozh. býv. vid. nejv. soudu úř. sb. č. 1747, 2625, 3328, 3421, sb. časopisu Österreichische Zeitschrift für Strafrecht č. 481 a 699, rozh. čsl. nejv. soudu čís. 1122, 1565, 3445 sb. n. s. a 638 sb. m. spr.), že totiž nejsou trestné činy, jež by jinak samy o sobě byly urážkou na cti, jednal-li pachatel bezelstně k uhájení oprávněných zájmů nebo dokonce u výkonu povinnosti svého povolání a nepřekročil-li při tom meze tohoto svého práva, pokud se týče povinnosti svého povolání, jak se v odůvodnění vládního návrhu k zákonu č. 108/33 Sb. z. a n. (str. 24, tisk 830 posl. sněm.) uvádí, proto, aby v tomto směru byly v praxi veškeré pochybnosti odstraněny. Odůvodnění vládního návrhu se výslovně odvolává na tento výklad nauky a judikatury a uvádí, jaké případy právní povinnosti nebo práva měla osnova tohoto zákona na mysli, tak na př. kárné právo rodičů, povinnost obhájce hájiti zájmy svého klienta, právo poškozeného učiniti trestní oznámení a pod. Případ povinnosti uveřejnit i tiskovou opravu není tam uveden a nelze vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, sem vůbec zařaďovati.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 1935, č. j. Zm 11084/35.)