Z rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech trestních (zák. č. 108/33.)
K důkazu omluvitelného omylu osobou odpovědnou za zanedbání povinné péče (§ 6, odst. 5. zák. o ochr. cti) postačuje, byly-li dokázány objektivně takové okolnosti, pro které uvedené neb sdělené skutečnosti mohly býti každým člověkem průměrných vlastností při normální bedlivosti důvodně pokládány za pravdivé.
Z důvodů nejvyššího soudu:
S hlediska zmatku podle č. 9b, § 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost soukromých žalobců, že, vychází-li se ze skutkových zji- štění rozsudku, že obžalovaný inkriminovaný článek nepsal, nečetl a do tisku nedal, nemůže obžalovaný tvrditi, že článek uveřejnil ve veřejném zájmu a že tudíž nebyl oprávněn nastoupiti důkaz omluvitelného omylu. Tvrdí zmateční stížnost, že předpokladem beztrestnosti pro omluvitelný omyl jest, aby určitá osoba, která skutečnost sdělila, byla ohledně této skutečnosti v omylu, ana znala takové okolnosti, pro které sdělení mohla důvodně pokládati za pravdivé. Nezná-li však soud vůbec osobu, která onu skutečnost sdělila, nemůže přezkoumati, zda důvod vylučující trestnost pro omluvitelný omyl je dán po stránce subjektivní.
Námitkám těmto nelze při právním posouzení případu, o jaký jde, přiznati oprávnění.
Nutno vycházeti ze skutkového zjištění rozsudku, že pisatelem článku byla osoba třetí od obžalovaného odlišná — neznámý pisatel — a že článek byl otisknut v periodickém tiskopise, při čemž obžalovaný jako odpovědný redaktor se provinil způsobem vytčeným v § 4 tiskové novely. Předpis § 6, odst. 5. zákona č. 108/33 Sb. z. a n. stanoví, že, byl-li trestný čin proti bezpečnosti cti spáchán obsahem tiskopisu, a je-li tu některý důvod vylučující trestnost ve smyslu ustanovení předchozích odstavců téhož paragrafu, není trestná ani osoba odpovědná za zanedbání povinné péče při vydávání tiskopisu. Neosobní znění tohoto ustanovení — »je-li tu některý důvod, vylučující trestnost« — jakož i podstata trestné zodpovědnosti odpovědného redaktora za zanedbání povinné péče při vydávání tiskopisu připouští výklad tohoto zákonného ustanovení jen v ten smysl, že v případě, kdy se odpovědný redaktor, proviniv se zanedbáním povinné péče, dovolává beztrestnosti z důvodu omluvitelného omylu, je důkaz ten považovati za provedený, dokáže-li odpovědný redaktor objektivně aspoň takové okolnosti, pro které uvedené neb sdělené skutečnosti mohly býti každým člověkem průměrných vlastností při normální bedlivosti důvodně pokládány za pravdivé. Subjektivní přesvědčení pisatele — neznámého — o pravdivosti uvedených neb sdělených skutečností nepadá v tomto případě na váhu.
Stejně s hlediska objektivního, nutno posuzovati i otázku, zda bylo uvádění nebo sdělování skutečností, o jaké šlo, ve veřejném zájmu.
Jen tento výklad umožňuje jeho praktickou použitelnost. Při stanovisku zastávaném stěžovateli musel by odpovědný redaktor, zanedbavší povinnou péči, chtěl-li by býti beztrestným, buď provésti důkaz pravdy, při němž na subjektivní stránce vůbec nezáleží, buď by musel vypátrati a soudu oznámiti pisatele urážlivého článku a porušiti tak po případě redakční tajemství, nebo konečně proti skutečnosti převzíti za pozastavený článek přímou zodpovědnost podle obecných ustanovení trestního zákona a vyloučiti tak použití § 4 tiskové novely. Že výklad zákona vedoucí k takovým důsledkům neodpovídá jeho duchu a účelu, je na bíle dni.
(Rozhodnutí nejv. s. ze dne 28. února 1936, č. j. Zm I 1309/35.)