Společnost a zločinci. V poslední době slýcháme stesky na vzrůst zločinnosti, který bývá přičítán veřejností z valné části buď nevhodným ustanovením právním nebo nedokonalému provádění platných zákonů ať orgány bezpečnostními, ať soudy, jimž bývá vytýkána nemístná mírnost. Ani užívání práva milosti hlavou státu nebývá ušetřeno výslovné či skryté kritiky. Nechceme rozhodovati, zda či do jaké míry jsou výtky ty oprávněny. Některé události poslední doby však nasvědčují, že veřejnost není si dobře vědoma úkolu, který jí samotné připadá v boji proti zločinnosti. Nebezpečný zločinec řadu týdnů ohrožoval území republiky. Byl prý na různých místech viděn, ale než se občan odhodlal oznámiti to na příslušném místě, byl zločinec na druhém konci republiky. Žena, odsouzená pro účastenství na vraždě, zemřela v žaláři. Nechceme vážiti tíži její viny, o níž soudem bylo pravoplatně rozhodnuto. Jest však jisto, že těžce porušila nejzákladnější povinnosti právní i mravní. Ale její pohřeb předčil účastí veřejnosti poslední cestu mnohého z nejzasloužilejších mužů. Nemusíme připomínati, že značná část žurnalistiky veřejnost zdatně podporovala. Od odpuštění jest daleko k oslavě hříchu. Nezapomínejme, že soud veřejnosti bývá zločinci účinnější pohrůžkou než trest sám. Bez podpory veřejnosti ztrácí trestání mravní oporu. Občanstvo nemůže žádati od státních orgánů, aby napravovaly škody, které tu účinnému boji proti zločinnosti vznikají. Tím méně, čím větší měrou ohrožuje liknavost v konání povinností občanských, jako zejména povinnosti svědecké, řádný, rychlý a spolehlivý výkon práva.