NPD documents search: Právník, 66 (1927) - Spor mezi manželi o výchovu dítěte

Praktické případy.

Spor mezi manželi o výchovu dítěte.
Žádost Františka H., aby vydáno bylo jemu do výchovy a výživy jeho manželské dítko nezl. F. H., nalézající se u matky Marie H., byla až na další rozhodnutí zamítnuta pro 'přítomnou dobu všemi třemi instancemi.
Důvody nejvyššího soudu:
Nejvyšší soud předem pokládal za nutno obírati se otázkou, zda spor mezi manželi o výchovu dítka řešiti jest pořadem práva nebo v řízení nesporném.
Nejde tu o otázku nespornou a byl vysloven judikaturou opětovně názor, že spory takové patří na pořad práva,, kdežto v literatuře zastáván je názor opačný (srovn. Hora: Civilní proces I., str. 137, Ott I., str. 94, Krainz-Ehrenzweig System, V. vyd. III., § 457 II., č. 3., pozn. 8. § 455 III.).
Prvý názor opírá se o to, že zákon spory takové nikde výslovně na pořad nesporný nepoukazuje a že jde tedy o spor mezi manželi ne pouze majetkový, který řešiti má podle § 50 čís. 3. j. n. soud sborový (§ 1 nesp. patentu).
Zákon ovšem nikde výslovně neříká, jakým pořadem je řešiti otázku, kdo z manželů v případě sporu má dítko vychovávati, ale přikazuje soudnictví nespornému věci poručenské a opatrovnické (§§ 21, 187, 276 obč. z., §§ 2 a 181 nesp. pat.).
Jde tedy o to, zda při rozhodování otázky, kdo z manželů má vychovávati dítko, soud vykonává oficiosní zákrok na ochranu dítka a chrániti má zájmy dítěte nebo řeší-li pouhý spor manželů tím, že rozhoduje o porušení práva jednoho z nich.
A tu lze dovoditi ze zákona, jeho doslovu i ducha, že zákonodárce měl při řešení otázky výchovy dítek na mysli řízení nesporné, jako opatření soudu opatrovnického nebo poručenského.
Původní znění § 142 obč z. výslovně ustanovovalo, aby úprava toho, kdo z rozvedených manželů má dítko vychovávati, stala se beze sporu. Praxe také spory o výchovu dítek mezi manželi, ať mimo rozvod, za rozvodu nebo po něm, nechávala řešiti cestou nespornou, ježto pro rozlišování nebylo tu vnitřního důvodu.
Na tomto stavu nebylo ničeho změněno § 50 čís. 3. j. n.
Ten výslovné stanoví, že spory mezi manželi nikoli ryze majetkové, vznikající z poměru manželského, patří před sborové soudy, pokud nepatří na pořad nesporný. Tedy zákon sám tu výslovně uznává, že jsou spory z poměru manželského, které na nesporný pořad patří a zřejmě nechtěl měniti trvající praxe.
Také doslov § 145 obč. zák. »s vrchnostenským přispěním« zřejmě má na mysli nikoli pořad sporný, nýbrž nařízení soudce nesporného.
Z historie porad o občanském zákoníku rovněž plyne, že zákonodárci měli v případech sporů o vydání a výchovu dětí na mysli oficiosní řízení nesporné.
Na věci nemělo býti nic změněno novým zněním § 142 obč. zák. V návrhu vládním (§ 19 osnovy) uvádí se výslovně, že spor o výchovu dětí řeší soud poručenský. I v důvodové zprávě se to zdůrazňuje. V návrhu subkomitétu převzato bylo ustanovení § 19 osnovy, ale místo slova »poručenský soud« položeno slovo »soud« a přidána slova »s ohledem na zájmy dítka«. Náhrada slov »poručenský soud« slovem »soud« nestala se však s ohledem na pořad soudní, nýbrž patrně proto, že za trvání otcovské moci, tedy pravidelně i za trvání manželství, soudce nesporný nezakročme jako soudce poručenský, nýbrž jako soudce opatrovnický, ježto pro dítko pod mocí otcovskou poručník se nezřizuje. To plyne z důvodů justiční komise, kde se změny subkomitétem navržené označují jen jako stylistické, což v prvé řadě, musí platiti o změně slov »poručenský soud« ve slovo »soud«, ježto dodatek »s ohledem na zájmy dítka« nemá již ráz změny čistě stylistické.
Proto lze ze zákona i z jeho historického vzniku vyvoditi, že zákonodárce chtěl ponechati spory o výchovu dětí mezi manželi řízení nespornému.
To podporuje i úvaha, s jakého stanoviska zákon na řešení takových sporů sám nazírá. Podle § 142 obč. zák. rozhoduje tu v prvé řadě zájem dětí a teprve dále ohled na povolání, osobnost a vlastnosti rodičů a konečně ohled na příčiny rozvodu nebo rozluky. Pořad ohledů svědčí tomu, že při úvaze ostatních okolností padají tyto na váhu nejprve s ohledem na dítě. Vždyť dítky, jsou podle § 21 obč. zák., pokud jsou nezletilé, pod zvláštní ochranou zákona a této se jim musí dostati i při rozhodování o tom, kdo z rodičů je má vychovávati. Ochranu poskytuje soud mimo spor mezi manželi o výchovu, ale také v něm a poskytuje ji dítku jako soud nesporný, a nemohl by mu ji poskytnouti případně sám od sebe jako soud sporný, kde je vázán přednesem stran a vůbec zásadou projednací.
Pro pořad nesporný mluví i ohledy účelnosti. Připustí-li se sporný pořad, nebude se lze vyhnouti rozporům mezi rozhodnutím sporného soudu o právech manželů a zákroky nesporného soudce na ochranu zájmu dítěte. Nemá-li býti vyloučena ochrana dítěte a opatření soudce nesporného, stane se často spor mezi manželi a jeho rozhodnutí bezúčelným, bude-li rozhodnutí ono moci býti zvráceno opatřením v zájmu dítka se strany soudce nesporného. Takovým stavem zase by trpěla vážnost soudu. Řízení před sborovými soudy jest nákladnější a složitější, nežli rychlé neformální a možnost zatímních opatření z moci úřadu poskytující řízení nesporné.
Proto by bylo lze připustiti pořad sporný jen za podmínek § 2 čís. 7. nesp. patentu, nejde-li o zájmy dítka, nýbrž jen o sporné právo manželů. V případě našem učinil však soud opatření v zájmu dítka a stalo se tak právem v řízení nesporném.
Ve věci samé napadá stěžovatel usnesení rekursního soudu pro zřejmou nezákonnost a rozpor se spisy (§ 16 nesp. pat.). Ale spisům jednak neodporuje, praví-li rekursní soud že stěžovatel byl svolný, aby dítko zůstalo matce. Shoduje se to s výpovědí J. M. a rekursní soud neopírá své rozhodnutí jen o toto svolení, nýbrž hlavně o zájem dítka. Zřejmou nezákonnost shledává pak stěžovatel v tom, že dítko svěřeno matce přes to, že ona proti zákonu opustila společnou domácnost, odňala dítko jeho otcovské moci, on má právo určití bydliště manželky i dítka i způsob jeho výchovy a že nebyl vzat zřetel na to, že manželka zavinila rozvrat manželský.
Ale povinnost i právo vychovávati děti není výkonem jen moci otcovské, nýbrž přísluší oběma rodičům (§§ 139, 145 obč. zák.). Vznikne-li spor o způsobu výchovy a kdo ji má opatřiti, zejména není-li společný výkon možný, rozhodne soud podle zásad §§ 141 a 142 obč. z., ale otci zásadně nepřísluší žádná přednost. Prvý soud zjišťuje, že manželství je rozvráceno, soudí, že nelze na manželce žádati, aby se k manželovi vrátila, že tedy společný výkon možný není, a proto není porušeno zřejmě ani právo otcovo na společný výkon výchovy ani jeho právo na její řízení (§§ 139, 148 obč. z.), ponechává-li dítko u matky z toho důvodu, že je útlého věku a proto péče mateřské potřebuje. Nerozhoduje pak, zavinila-li rozvrat manželství matka. Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 29. října 1926 č. j. R I 835/26.1
Pošva.

Poznámka zasilatelova: Viz rozhodnutí n. s. ze 14. března 1922 R I 295/22 č. 1546 Sb. n. s., z 21. června 1922 R I 721/22 č. 1730 Sb. n. s. a z 8. dubna 1924 R II 95/24 č. 3696 Sb. n. s. V praxi pravidlem rozhoduje se v řízení nesporném.

Citace:

Spor mezi manželi o výchovu dítěte. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 3, s. 99-102.