O normách mezinárodního práva soukromého, o jejich struktuře a systematickém umístění.V mezinárodním právu soukromém setkáváme se s pojmem tak zvané normy hraničné (Grenznorm), jež nazývána bývá také normou místní (Ortsnorm) nebo kolisní (Kollisionsnorm).1Co je takováto norma hraničná a čím liší se od jinakých předpisů práva soukromého, norem materielních či věcných (Sachnormen)?Podstatou předpisu právního vůbec (a zejména předpisu materielního) jest, že se v něm k jistému skutkovému základu připojují jisté změny v poměrech životních, v poměrech právních, čili, jak se praví, připojují se k jistému skutkovému základu účinky právní. Na př. praví předpis právní: Jestliže někdo drží bona fide, ex iusto titulo věc nějakou po 3, 10, 20, 30 let atd. (jak právě v různých soustavách právních se dovídáme), stává se jejím vlastníkem, ač jeho autor vlastníkem nebyl. Tu tedy právnická skutečnost, právní účinek nabytí vlastnictví se spojuje se skutkovým základem bezelstného, řádného 3, 10, 20, 30letého držení.Norma hraničná má formaci podstatně jinou. I v ní obsaženy jsou ony svrchu uvedené dva elementy: jistý skutkový základ a jisté účinky právní. Ale tyto účinky právní nelze charakterisovati jako změny poměrů právních, poměrů životních, nýbrž spíše jako rozhraničení působnosti právních řádů. Zmíněné právní účinky v normě hraničné pozůstávají totiž v tom, že se praví: Nastane-li určitý skutkový základ A, budiž o tomto základě skutkovém souzeno podle právního řádu X, na př. rakouského, nastane-li skutkový základ B, budiž o něm souzeno podle právního řádu Y, na př. německého. Tedy jest hraničnou normou předpis: Předsebéře-li osoba nějaká právní jednání, jest posuzovati způsobilost její k právním činům podle práva její vlasti nebo rozvedeno: Způsobilost tuzemcovu k právním činům jest posuzovati podle práva tuzemského, způsobilost cizincovu podle práva jeho vlasti atd. Jak jsme právě byli vytkli, normy hraničné podle formy své rozhraničují působnost právních řádů, pokud pak se týče norem hraničných k mezinárodnímu právu soukromému náležitých, rozhraničují tyto působnost právních řádů soukromých.2Jak svrchu bylo naznačeno, setkáváme se v mezinárodním právu soukromém s těmito normami hraničnými. Vzniká však otázka, zda-li tyto normy hraničné jediné vyčerpávají obsah mezinárodního práva soukromého, anebo zda-li i jinaké předpisy sem počítati jest. Věc v literatuře vůbec je sporná. Jedni3 jen tyto normy hraničné za předpisy mezinárodního práva soukromého pokládají, kdežto jiní4 počítají sem také předpisy další, předpisy materielní, pokud tyto upravují poměry soukromoprávní, t. i. poměry soukromoprávní, které vztahují se jakýmkoli způsobem k cizině. Jedná se tu zejména o dvě kategorie předpisů právních. Prvou kategorii tvoří předpisy, které možno charakterisovati jako zbytky cizineckého (Fremdenrecht). Jsou to předpisy, které přímo upravují soukromoprávní postavení cizinců, ustanovují o právech a povinnostech jejich na právním řádu soukromém založených. Náležejí sem tedy veškerá privilegia favorabilia i odiosa, která v právních řádech pokud se týče cizinců platí, tedy předpjsy práva materielního, které, odchylujíce se od práva platícího pro tuzemce, na prospěch anebo (ponejvíce ovšem) na neprospěch cizinců vydány jsou. Jak bylo řečeno, jedná se tu o nevalné již zbytky důležité kdysi větve právní, a chceme později obšírněji doložiti, že není dnes již značným počet předpisů, které o cizincích jako takových jednají: právní postavení osob, které jsou ve státě cizinci, co do práv soukromých valně neliší se od onoho, jež náleží osobám, které jsou příslušníky státu toho; a věc ta platí celkem o právních řádech velké většiny států civilisovaných. Ale ovšem i dnes vyskytují se tu otázky velmi zajímavé a dosahu principielního, zejména pokud se týče právního postavení »cizích« osob právnických a »cizích« společností (obchodních), jak o tom v díle II. zevrubněji chceme promluviti.5Druhá kategorie předpisů, kterou uvážiti dlužno, tvoří po stránce vývoje právního pravý opak kategorie prvé. Kdežto tam, jak jsme to byli vyjádřili, jedná se o nevalné a stále se tenčící zbytky právního stavu prvé vládnuvšího, jedná se tu naopak o předpisy právní náležející do nové etapy, do nového stupně vývoje právního. Mám tu na mysli předpisy tak nazvaného práva mezinárodně stejného (international gleiches Recht, droit uniforme) čili, jak věc leckdy bývá nazývána, počátky práva světového (Weltrecht). Jak známo, vyskytl se počínajíc as druhou polovicí století 19. zjev, že státové jistou látku právní jednostejně, srovnale upravují (při čemž ovšem počet států při úpravě takové účastněných nečiní rozdílu), a sice buď tak, že jen mezinárodní poměry soukromoprávní jednotné oné úpravě jsou podrobeny (Pillet na u. m. Journal XX. str. 17 sl. vytýká, že je tu pak obdoba s římským ius gentium), anebo i tak, že také právních poměrů interních jednotné ony normy se tykají. Typickým příkladem takovýchto předpisů práva mezinárodně stejného je mezinárodní úmluva bernská ze dne 14. října r. 1890, uzavřená mezi Rakousko-Uherskem a většinou států evropských (prohlášená v říšském zákonníku ze dne 5. listopadu 1892 pod č. 186), jež obsahuje mimo jiné zevrubné předpisy o soukromoprávním poměru nákladním, pokud se týče zásilek zboží mezi obvody účastněných států s průběžným listem nákladním na dráhách ve zvláštní příloze úmluvy vypočtených, jež čas od času bývají doplňovány. Také jiné tak nazvané mezinárodní unie (konvence o ochraně děl uměleckých a literárních, o ochraně vynálezů atd.) obsahují ustanovení, která přímo (předpisy materielnímí) upravují mezinárodní poměry soukromoprávní, a také v četných smlouvách partikulárních (menším počtem států, zejména dvěma, uzavřených) možno nalézti ustanovení podobná.6Vzniká otázka, zda-li obě kategorie právních předpisů právě uvedených jest počítati k mezinárodnímu právu soukromému čili nic. Chceme s dvojího hlediska věci si povšimnouti. Chceme se tázati, 1. zda-li ony dvě skupiny předpisů systematicky náležejí v obor mezinárodního práva soukromého;2. zda-li (předpokládajíc, že na otázku prvou kladně bylo by odpověděti) je vhodno, jednak pojmouti detailní výklad veškerých předpisů oněch do pojednání o mezinárodním právu soukromém, jednak pojednati souhrnně o problémech týkajících se těchto předpisů při zásadním rozboru problémů mezinárodního práva soukromého.K č.1. Ten, kdo pohlíží na otázku tuto s hlediska definice mezinárodního práva soukromého, kterou dali jsme v kapitole prvé tohoto pojednání, musí patrně kloniti se k odpovědi, že každá norma, která upravuje mezinárodní poměr soukromoprávní, každý právní předpis, kterému poměr takový je podřízen, náleží pod rubriku mezinárodního práva soukromého. Neboť je-li pravda, že mezinárodní právo soukromé poučuje nás o tom, podle jakých předpisů právních rozřešiti jest mezinárodní poměry soukromoprávní, čili jinak vyjádřeno, je-li pravda, že mezinárodní právo soukromé poučuje nás o předpisech upravujících poměry takové, pak zdá se odtud vyplývati, že veškeré normy, které mezinárodní poměry soukromoprávní upravují, jest pokládati za předpisy mezinárodního práva soukromého, a že nečiní rozdílu, zda předpis nějaký přímo dává ustanovení, podle kterého mezinárodní poměr soukromoprávní jest rozřešiti, anebo zda předpis takového přímého spořádání poměru onoho neobsahuje, avšak ukazuje k některému právnímu řádu prohlašuje, že podle předpisů v tomto právním řádě obsažených právní poměr jest řešiti. Hledíme-li tedy k definici této, nebylo by patrně rozdílu mezi normou, která praví: Mezinárodní smlouva o dopravě železniční v tuzemsku uzavřená řídí se pokud se týče zodpovědnosti povozníkovy právem tuzemským, a tudíž čl. 423 a 400 obch. zák. (§ 36 1. věta o. zák. obč.), a mezi normou: Při mezinárodní smlouvě o dopravě železniční ručí železná dráha za své zřízence a jiné osoby, kterých užívá při provádění převzaté dopravy (čl. 29 úmluvy bernské).Je ovšem pravda, že při úpravě mezinárodních poměrů soukromoprávních hraje přední úlohu norma hraničná, a to platí zejména pro přítomný stav právní. Neboť je zajisté patrno tolik: Má-li býti upraven právní poměr mající vztahy ke dvěma státům, přirozeně v právních řádech obou států (pokud ovšem dotčená látka právní vůbec není upravena předpisy stejnými) bude vytčeno, že dlužno právní poměr ten posuzovati podle právního řádu toho neb onoho z obou států interessovaných, anebo aspoň, že dlužno jej posuzovati v jistých směrech, po jistých stránkách, podle právního řádu jednoho z oněch států, ve směrech a po stránkách jiných pak podle právního řádu státu druhého, a nezdá se býti nutným a zajisté také ne účelným, aby takovýto mezinárodní poměr soukromoprávní podřízen byl nějakým předpisům zvláštním, které odchylují se od předpisů platných ve státech těch pro právní poměry interní, Jedná-li se tedy na př. o manželství, které uzavřel státní občan rakouský se státní občankou uherskou, bude snad věc upravena tak, že způsobilost jednoho každého z obou nupturientů k uzavření sňatku bude posuzovati podle práva jeho vlasti; že formální náležitosti, které při uzavření sňatku jest zachovati, budou podřízeny právu místa, kde sňatek byl uzavřen; že práva a povinnosti manželů budou podřízeny právu vlasti manželovy atd., a bylo by zajisté zbytečno, aby vydány byly pro případy takové nějaké zvláštní normy, odchylné od oněch, kterými upraveno je právo manželské při sňatcích uzavřených v Rakousku státními občany rakouskými, anebo v Uhrách státními občany uherskými. Není tedy pochyby, že v systému mezinárodního práva soukromého náleží normám hraničným přední místo vůbec a zvláště za přítomného stavu právního (o pravdivosti tvrzení toho můžeme snadno se přesvědčiti, přihlédneme-li k materielním předpisům upravujícím mezinárodní poměry soukromoprávní), ale skutečnost ta zajisté nemohla by býti příčinou toho, aby jinaké předpisy z mezinárodního práva soukromého byly vyloučeny.Ačkoli však, jak právě naznačeno bylo, normy hraničné, předpisy práva uniformního a předpisy upravující právní postavení cizinců za stejným účelem dány jsou zákonodárcem, za tím účelem totiž, aby mezinárodním poměrům soukromoprávním dostalo se úpravy, přece zhusta vyskytuje se mínění (a sice mínění, které, jak z citátů v pozn. 3. uvedených vyplývá, tak je rozšířeno, že nelze říci, zda-li mínění toto anebo mínění opačné má vrch), které dospívá k těmto závěrům: Normy hraničné s ostatními předpisy, které upravují mezinárodní poměry soukromoprávní, v jedinou skupinu shrnovati nelze, a jediné normy hraničné jsou předmětem větve právní, které náleží jméno mezinárodního práva soukromého. Mínění toto vychází z názoru, že normy hraničné s ostatními oněmi předpisy proto nemohou tvořiti skupinu jedinou, poněvadž podstata, struktura oněch od podstaty, struktury těchto zcela je rozdílna. Ony ostatní předpisy jsou předpisy práva soukromého, právní větve tudíž, která řídí a chrání zájmy jednotlivců jako takových, kdežto normy hraničné jsou předpisy, které rozhraničují kompetence právních řádů, jsou jus inter gentium leges.7 Poněvadž pak ony ostatní předpisy v soustavě práva soukromého dobře lze umístiti, zbývají jako předmět nauky zvláště charakterisované, systematicky osobité, mezinárodního práva soukromého, jen normy hraničné.8Podle mínění tohoto jest tudíž norma hraničná výrokem jistých činitelů o mezích zákonodárné kompetence států, výrokem o působnosti zákonodárné jejich moci. Ale ovšem názory o tom, který jest tento činitel, a jaká jest tedy povaha norem hraničných, valně se rozcházejí, a možno je roztříditi ve tři skupiny.9Především dlužno jmenovati ty, kteří činitelem oním pokládají právní společenství států civilisovaných a jeho normu, právo mezinárodní. Jak jsme to viděli v § 2, praví se, že právo mezinárodní rozhraničuje zákonodárné kompetence jednotlivých států v oboru práv soukromých, právo mezinárodní diktuje normy hraničné, ony samy jsou předpisy práva mezinárodního.10 Je-li však správné ono mínění, ke kterému přidali jsme se v kap. II. tohoto pojednání, není zajisté třeba dále tímto názorem se zabývati. Je-li totiž pravda, že za dnešního stavu právního jest považovati mezinárodní právo soukromé za emanaci vůle jednotlivých zákonodárců, není možno, jak svrchu bylo vytčeno, aby normy hraničné byly předpisy práva mezinárodního.Ale názor, že normy hraničné jsou předpisy, které rozhraničují kompetence právních řádů, hájen byl také způsobem jiným, a sice možno i tu dva proudy ideové konstatovati:Nejvýmluvnějším zastáncem jednoho z obou je Affolter ve svém pojednání Das intertemporale und internationale Recht der zeitlichen und örtlichen Kollisionsnormen des bürgerlichen Rechts (Grünhut’s Zeitschrift XXX. str. 125 sl.), jenž opírá se ostatně o starší práci Goeppertovu (Gesetze haben keine rückwirkende Kraft — Jahrbücher für Dogmatik XXII. str. 38 sl.). Affolter konstruoval z norem hraničných (internationales Recht) a z norem stanovících o tak zvaných časových mezích pravidel právních zvláštní větev právní, již nazývá právem právních řádů (Recht der Rechtsoídnungen).11 O podstatě tohoto práva právních řádů vykládá pak takto: Pozorujeme-li s časově povýšeného stanoviska právní řád ve státě kulturním, vidíme v čase řadu za sebou jdoucích právních řádů, jejichž sféry musí býti rozhraničeny. Pozorujeme-li pak s prostorově povýšeného stanoviska státy kulturní a jejich právní řády, vidíme v prostoru řadu právních řádů, jejichž sféry podobně musí býti rozhraničeny. Musí tudíž existovati souhrn norem, které rozhraničení to uskutečňují a které přikazují každému z oněch časově i místně odlišných právních řádů látku jemu náležející, podle zásady, že suum cuique est tribuendum. Toto právo právních řádů je fenoménem zcela osobitým, tvořícím zevní vrstvu právních řádů, a možno je charakterisovati jako jus publicum sui qeneris. Podobně již Göppert na uvedených místech byl pravil, že problémy právě zmíněné tvoří samostatnou část práva veřejného (kterýžto pojem není ovšem souznačný s pojmem práva státního, resp. vůbec s pojmem práva, které ustanovuje o organisaci korporací veřejných), část všeobecné nauky právní, jež stojí nad právem, jak soukromým, tak veřejným, jako společný jejich regulátor.Hledíme-li s tohoto stanoviska na normy hraničné (pokud se týče nauky o tak zvaných časových mezích pravidel právních rozhodna jsou patrně hlediska jiná) a považujeme li ono právo právních řádů za zjev positivní (t. j. pokud nejedná se o pouhé úvahy právně politické), myslím, že při konstrukci Affolterově normy ony nezbytně bylo by pokládati za předpisy práva mezinárodního.Affolter na u. m. str. 130 ovšem výslovně ohradil se proti tomu, že by jím tak nazvané právo právních řádů bylo částí práva mezinárodního:»Die Anforderungen an die einzelnen Staaten in Bezug auf die Gestaltung der örtlichen Kollisionsnormen gehen nicht aus dem Völkerrechte hervor, sondern aus dem Rechte der Rechtsordnungen, das ein Recht sui generis bildet; das Völkerrecht regelt die Beziehungen der zivilisierten Völker, das Recht der Rechtsordnungen dagegen das Herrschaftsgebiet der [zeitlich] und örtlich verschiedenen Rechtsordnungen. Das erstere bezieht sich auf Rechts-subjekte, das letztere auf Rechts ordnungen.«Ale po mém soudě bude dojista obtížno konstruovati Affolterovo »právo právních řádů«, pokud norem hraničných se týče, jinak, než jako část mezinárodního práva vůbec (v tom smyslu aspoň, jak obecně slova toho bývá užíváno). Je-li nad právními řády nějaký činitel, který uskutečňuje jejich rozhraničení, zdá se mně, že nemůže to býti činitel jiný než právo mezinárodní, a že tudíž jen formule Pilletova (Principes str. 66 sl.) může býti pravá:»Lorsque de deux lois, entre lesquelles le doute existe, on se demande, quelle est celle qui doit être appliquée, la question posée ne peut avoir au point de vue international qu’une signification unique qui est celle-ci: de ces deux législations, laquelle a le droit d’étendre son autorité au rapport en litige, et comme la loi n’a elle même d’autorité que parce qu’elle est l’expression de la volonté ’un législateur, elle peut plus justement encore se formuler: Quel est le législateur, c’est à dire le souverain, qui a le droit de voir ses prescriptions obéies quant au rapport en question. La question de compétence à laquelle revient toute question de conflit est donc une question de compétence entre législateurs, entre souverains. Toute question de conflit des lois est une question de souverainetés.«Správná dojista myšlénka, že právní řád je výrazem vůle zákonodárcovy, uplatněním jeho působnosti ve sféře jemu náležité, patrně Affoltera a Goepperta řadí k těm, kteří normy hraničné pokládají za předpisy práva mezinárodního. Mezinárodní právo rozhraničuje sféry subjektů syých (států suvereních); veškeré normy tudíž, které rozhraničují působnost těchto subjektů, patrně také jsou normami práva mezinárodního.12Dlužno-li však »právo právních řádů«, pokud norem hraničných se týče, pokládati za část práva mezinárodního, padá i toto mínění. Neboť vše to, co v kapitole II. (a také v kapitole této svrchu) bylo uvedeno proti škole internationalistické, platí plnou měrou i zde.Než dlužno si ještě povšimnouti konstrukce třetí, která trvá na tom, že normy hraničné podle účelu svého rozhraničují kompetence právních řádů, avšak odvrácení se od práva mezinárodního netoliko vykládá, nýbrž ryze positivistickou a separatistickou jest, pokládajíc normy hraničné za emanaci vůle jednotlivých zákonodárců. A sice možno konstatovati tu dvě řady myšlénkové. Jedni soudí, že normy hraničné jsou předpisy zcela analogické oněm, kterými stát vyjadřuje se o mezích své výsosti. Normy hraničné jsou výroky státu, kterými ustanovuje o mezích své vlastní kompetence zákonodárné, klade meze působnosti předpisů práva soukromého jimi vydaných. (Jak níže uvidíme, nepřijímají všichni stoupenci názoru tohoto věty druhé.) Normy hraničné jsou podle této konstrukce akty povahy státoprávní, předpisy práva ústavního, zákonodárcově určují jimi meze funkcí státních. Myšlénka tato byla pak některými precisována a rozvedena, ale jak se mi zdá i modifikována potud, že normy hraničné obsažené v positivním právu prohlašují se za surrogáty práva mezinárodního dané jednotlivými státy jako provisorními orgány zákonodárně vůle nad státy stojící, za surrogáty, které v poměrech dnešních, kdy mezinárodní právo není hotovo, t. j. nerozhraničuje přesně kompetencí zákonodárných a nemá vlastních orgánů zákonodárných a správních, jsou nutny, má-li život mezinárodní býti upraven normami právními (sr. k tomu kap. II. pozn. 6.).Jak bylo svrchu naznačeno, zdá se mi, že jedná se tu o dvě různé řady myšlenkově, ale chci o nich pojednati pospolu, poněvadž obě vykazují četné podobnosti a potud se stýkají, že normy hraničné pokládají za předpisy práva veřejného ustanovující o mezích působnosti předpisů právních. V dalším postupu však pokusím se, abych vytkl různosti obou konstrukcí.Ze stoupenců tohoto mínění bylo by jmenovati zejména: Zitelman Internationales Privatrecht I. str. 198 sl.; Schnell Ueber die Zuständigkeit zum Erlass von gesetzlichen Vorschriften über die räumliche Herrschaft von Rechtsnormen Zeitschrift V. str. 337 sl.; Bartin De l’impossibilité d’arriver à la suppression définitive des conflits de lois Journal XXIV. str. 236, str. 460 sl. (ke konstrukci prvé); Fiore Du conflit entre les dispositions législatives du droit international privé Journal XXVIII. str. 424; Anzilotti Studi critici str. 130 sl., 300 sl.; Ligeoix La théorie du renvoi et la nature juridique des règles du droit international privé Journal XXXI. str. 560 sl. (ke konstrukci druhé).13 Velmi jasně vyniká konstrukce prvá u Zitelmana. V čele jeho vývodů stojí tvrzení, že norma hraničná je výrokem státu o mezích jeho moci, specielně výrokem o mezích působnosti jeho moci zákonodárné. Normy hraničné jsou co do struktury zcela analogické s předpisem čl. I. říšské ústavy německé, jenž praví, že území spolkové skládá se z..., tedy předpisy práva ústavního. Ovšem podotýká dále, že náleží na každý stát, aby vytkl netoliko hranice vlastní moci zákonodárné, meze působnosti předpisů vlastních, aby tedy vytkl nejen poměr sfér cizích řádů právních ku sféře vlastního řádu právního, nýbrž aby svými předpisy vytkl také hranice mezi působností cizích právních řádů, vzájemný poměr mezi sférami těchto právních řádů. Předpisy takové jsou prohlášeními státu, »durch welche er seiner völkerrechtlichen Auffassung über die Gesetzgebungsgewalt der fremden Staaten im Verhältnis zu einander Ausdruck gibt. Da alles Völkerrecht auf einer Gemeinschaft der Völker beruht, so berührt folgenweise die Herrschaftsabgrenzung zwischen zwei anderen Staaten nicht nur die Interessen, sondern auch die völkerrechtlichen Rechte und Pflichten unseres eigenen Staates: es ist selbstverständlich ein Unterschied, ob er diesem oder jenem Staate gegenüber dieses oder jenes Recht, diese oder jene Pflicht hat. Indem ein Staat also seine Auffassung über die eventuelle Herrschaftsabgrenzung zwischen zwei fremden Staaten in einer sich selbst gegenüber bindenden Weise und darum zugleich mit Wirksamkeit für seine Behörden festlegt, schafft er wiederum an den Rechtsgrundlagen seines eigenen Lebens mit.« Zitelman výslovně připomíná, že nepokládá za svůj úkol pátrati po analogiích zákonných, dokazovati, že existují případy, ve kterých stát ve svém právním řádu vyjadřuje se o mezích moci států cizích, a implicite doznává, že bude obtížno je nalézti vytýkaje (on, jenž je znamenitým znalcem práva positivního) »wenn sich ein innerstaatliches Gesetz finden sollte, in dem irgend eine zwischen zwei anderen Staaten bestehende völkerrechtliche Beziehung innerstaatlich deklariert wird, so würde es eine solche Analogie bilden.« Ale existenci předpisů takových patrně možnou pokládá.14 Příbuzný, ale spíše se klonící ke druhé z konstrukcí svrchu naznačených je názor Bartinův (na u. m. Journal XXIV. str. 236 sl., sr. i Journal XXXII. str. 819 sl.): Lorsqu’un législateur admet l’application des lois étrangères sur son territoire lorsqu’il reconnaît que certains litiges sont soumis à leur empire, il limite volontairement le domaine de sa propre législation, il limite volontairement sa propre souveraineté qui en fait, est absolue; a dále str. 470: Ce n’est pas pour lui même et non à son usage exclusif que l’État a construit la notion de souveraineté, sur laquelle s’appuie son système de droit international privé. Cette notion et tout ce qui en dépend, il ne sapplique à lui même que parce qu’il y voit l’expression de la justice internationale. Mais alors il est clair, qu’il applique idéalement cette notion et tout ce qui en dépend, aux autres États en même temps qu’à lui même.1516 Resumujeme-li stručně obsah učení předvedeného můžeme konstatovati dvě zásady, kterými řeší se problém norem hraničných. Především zákonodárce normami hraničnými vytkne meze působnosti předpisů svého vlastního právního řádu soukromého (čili prakticky vyjádřeno, vytkne, ve kterých případech mezinárodní poměry soukromoprávní podle tuzemského práva jest posuzovati). Ale dále vytkne normami hraničnými také vzájemné meze působnosti předpisů cizích právních řádů (vytkne, ve kterých případech jest posuzovati mezinárodni poměry soukromoprávní podle práva cizího, a určí spolu právní řád příslušný). Po mém soudě právě tato druhá these dovede vzbuditi pochybnosti o správnosti onoho nazírání na problém norem hraničných, které v nich vidí předpisy analogické oněm, kterými zákonodárce vyjadřuje se o mezích moci státní. V říšské ústavě německé patrně sejdeme se s předpisem, který vytýká meze území státu spolkového, ale nesetkáme se tam s druhé strany s předpisem, který by se vyjadřoval o území republiky Francouzské nebo mocnářství Rakousko-Uherského. Za to setkáváme se v četných právních řádech s normami hraničnými, které přikazují řešení právních poměrů (mezinárodních poměrů soukromoprávních) podle práva cizího Je tu tedy patrná neshoda mezi oběma kategoriemi právních předpisů, které prohlašovány jsou analogickými a po stránce systematické totožnými. Nelze ovšem mlčením pominouti toho, že bylo hlásáno učení, které námitce této odnímá podklad. Je to učení, které kolem vydání občanského zákonníka pro říši německou bylo formulováno a precisováno, učení, které praví, že na stát náleží toliko, aby vytkl hranice působnosti vlastních předpisů právních, nestaraje se o hranice působnosti předpisů právních, které jsou částí cizích právních řádů.17 Formace pak uvozovacího zákona k občanskému zákonníku pro říši německou leckterými spisovateli jako důsledek těchto úvah byla vykládána.18 Ale je zajímavo, že četní stoupenci názoru pokládajícího normy hraničné za předpisy ustanovující o kompetenci právních řádů, a sice možno říci stoupenci nejvíce vynikající (zejména Zitelman, Bartin) s tím nesouhlasí, a možno říci, že mínění dosud převládající žádá, aby stát dal předpisy hraničné, kterými souzení a rozhodování podle cizích právních řádů (tedy nikoli jen podle práva tuzemského) se nařizuje.1920 Vše to dovede zajisté vzbuditi pochybnost o správnosti onoho názoru na normy hraničné, kterým právě se zabýváme. Neboť alternativa je ta: Buď zákonodárce neomezí se na vytčení mezí působnosti vlastního právního řádu soukromého, nýbrž vytkne také předpisy, kterými ustanovuje o užívání práva cizího při řešení mezinárodních poměrů soukromoprávních, a vyjádří se tudíž o mezích působnosti právních řádů cizích: v případě tom vyjadřuje se patrně způsobem neobvyklým o právní sféře cizích států; anebo vytkne toliko případy, ve kterých podle předpisů práva soukromého jím vydaného bude rozhodovati: jedná li tak, tož dílo jeho podle názorů většiny je kusé. Pochybnosti tu tedy patrně jsou: Pochybnosti především o správnosti celého tohoto nazírání na normy hraničné, ale také pochybnosti o tom, které z obou alternativ právě uvedených dáti je přednost.Pochybnostem těm odnímá půdu učení, které pokládá normy hraničné za surrogáty předpisů práva mezinárodního, vydané jednotlivými státy jako provisorními orgány zákonodárné vůle nad státy stojící. Státové proto jsou povoláni, aby vyjadřovali se o mezích působnosti cizích právních řádů, poněvadž devolvují na ně funkce nehotové zákonodárné organisace vyšší. Ale názor tento, jak se mi zdá, trpí stejnou aneb aspoň podobnou vadou jako učení pravé školy internationalistické. Neboť i ono předpokládá, že dnešní stav společenství států civilisovaných jest příčinou vytčení mezí působnosti předpisů právních. (Sr. k tomu na př. Anzilotti Studi critici str. 129: tutto il diritto internazionale privato si svolge su due concetti fondamentali del diritto internazionale pubblico: il riconoscimento dello Stato estero cornme organizzazione giuridico-politica avente proprio valore; e la esplicazione dei diritti di sovranità dentro i limiti imposti dalla necessità di coesistenza. Dal primo deriva la ragione generica del riconoscere ed applicare le leggi straniere; dal secondo, il concreto sviluppo di quel sistema di deroghe all’assoluta territorialità della legge, in cui sta la ragione e la misura del valore estraterritoriale delle leggi straniere, ossia la possibilità di riconoscerne il concorso nei singoli casi ed il criterio supremo per risolverlo). Mínění to liší se od učení školy internationalistické jen potud, že netvrdí existence hotových zásad práva mezinárodního, rozhraničujících působnost a kompetence právních řádů, nýbrž ukládá jednotlivým státům jako jediným orgánům zákonodárným onoho společenství, aby rozhraničení sami provedli. Je-li však správným názor, ku kterému přidali jsme se v kapitole II., názor totiž, že koexistence právních řádů vydaných státy juristicky koordinovanými jest důvodem existence, ale nikoli důvodem formace mezinárodního práva soukromého, musíme také o správnosti tohoto názoru pochybovati.Přiznávám ovšem, že veškeré tyto pochybnosti (ať již prvé či druhé konstrukce se týkají) nezdají se mně býti takové, aby konstrukce uvedené učiniti mohly absurdními; přiznávám dále, že názor, který zaujali jsme v kapitole druhé pokud se týče možného rozvoje práva mezinárodního, pokud se týče jeho ne sice aktuální, ale potentiální funkce (pokládajíce totiž možným, že právo mezinárodní snad svého času bude rozhraničovati přesně sféry mocí státních, a tedy také sféry emanací jejich, právních řádů) brání nám, abychom konstrukci druhou a priori pochybenou prohlásili; přiznávám konečně, že nejsou mně známy důvody, kterými by konstrukce obě mohly přivedeny býti ad absurdum přímo, cestou důkazu positivního. Ale všechny ony pochybnosti mají po mém soudě takovou váhu, že bylo by se pokusiti o negativní důkaz nesprávnosti. Jest se tázati, zda-li podstatu norem hraničných nelze jinak konstruovati; jest se tázati, není-li možno postaviti konstrukci takovou, při které by pochybností oněch nebylo, a která by přes to byla případná. Ovšem dlužno konstatovati: Není-li jinaká konstrukce rnožna, nebude lze normy hraničné pokládati za předpisy práva soukromého; bude jim přikládati vskutku povahu předpisů práva veřejného a bude jen s jistými kautelami možno shrnovati je v jedinou skupinu s předpisy ostatními, které upravují mezinárodní poměry soukromoprávní. A dále, bude nutno povšimnouti si blíže onoho problému, který svrchu byl naznačen. Bude nutno se tázati: Počíná si správně ten zákonodárce, který vyjadřuje se jen o mezích působnosti svého vlastního právního řádu (vydává jednostranné normy hraničné, jak praví příslušná terminologie užívaná právníky německými) anebo onen, který svými předpisy ustanovuje také o kompetenci právních řádů cizích (vydává dvojstranné normy hraničné)? To asi byly by důsledky názoru, který vidí v normách hraničných předpisy rozhraničující kompetence právních řádů.Ale podle mínění hojně zastoupeného těmto důsledkům možno se vyhnouti; podle mínění toho možným je jinaké nazírání na problém norem hraničných, a sice opírá se nazírání to o pochod myšlenkový naznačený v kapitole III.:Mezi funkce státu náleží také funkce upravovati předpisy právními poměry soukromoprávní a sice netoliko soukromoprávní poměry interní, nýbrž zřetelem k existujícím stykům mezinárodním povahy soukromé, zřetelem k intensivnímu prolnutí obyvatelstva různých států, také soukromoprávní poměry mezinárodní, t. j. jest funkcí státu, aby soudcům svým dal rozkazy, jak mají rozsouditi mezinárodní poměry soukromoprávní, jestliže strany sporné se žádostí za rozhodnutí na ně se obrátí, po případě, aby stranám sdělil, jak poměry ty rozhodnuty budou, jestliže ony na orgány jím zřízené se žádostí za rozhodnutí právního poměru takového se obrátí. Pokud pak stát tuto funkci vykonává, náleží naň jako při veškeré práci zákonodárné, aby předpisy přiměřenými poměry ony upravil, aby při úpravě té přiměřených prostředků užil.Nejdůležitějším pak za dnešního stavu právního a spolu, jak svrchu vytčeno bylo, nejpřirozenějším prostředkem, jehož tu zákonodárce užívá, je ten, že zkoumá intensitu vztahů, které existují mezi právním poměrem nebo jednotlivými jeho stránkami a některým právním řádem, a že poměr ten právnímu řádu podřídí, jehož vztahy k poměru onomu zdají se mu býti nejintensivnějšími. Chtěje tudíž předpisem svým mezinárodní poměr soukromoprávní upraviti, stanoví, že poměr ten tomu neb onomu právnímu řádu jest podřízen, že podle pravidel v tom neb onom právním řádu obsažených v případě potřeby bude jej rozsouditi: vydává normu hraničnou. Účelem norem hraničných není tudíž rozhraničení kompetencí právních řádů, účelem jejich jest úprava mezinárodních poměrů soukromoprávních. Rozhraničení kompetencí právních řádů jest jen prostředkem techniky zákonodárné. Zákonodárce chtěje dáti normu mezinárodním poměrům soukromoprávním činí tak účelně způsobem tím, že nestanoví předpisů zvláštních, odlišných od oněch, které upravují právní poměry interní, nýbrž že podřizuje poměry ony některému z právních řádů cizích, po případě také právnímu řádu, který jím jest dán pro právní poměry interní. Pohlížíme-li takto na věc, nezdají se normy hraničné míti povahu zvláštní, ony jsou částí práva soukromého, a sice částí oné jeho větve, která upravuje mezinárodní poměry soukromoprávní: neboť třebaže formou svojí stanoví o působnosti pravidel právních, tuzemských i cizích, účelem jejich není než úprava oněch mezinárodních poměrů soukromoprávních.21 Bylo by se pak jen ještě zmíniti o námitce často činěné, jež ostatně již také v poznámce 21 byla naznačena, že normy hraničné proto nemohou náležeti k právu soukromému, poněvadž otázky jich se týkající, na př. otázku, zda-li cizinec může býti podřízen soukromému právu tuzemskému, anebo naopak, musí-li býti podřízen právu jinému, nezbytně jest považovati za otázky práva veřejného, za otázky po mezích moci zákonodárné. Na to možno odpověděti, že otázky ty nikterak se neliší od oněch, které naskýtají se při legislativní práci v oboru práva soukromého vůbec, a ovšem analogicky také jiných větví právních. Právo soukromé zůstává právem soukromým, větví právní regulující interessy jednotlivců (poměry majetkové a rodinné), ačkoli poměr individua ke korporaci mocenské jako takové a jejímu orgánu, zákonodárci, je nepochybně poměrem práva veřejného. A podobně i mezinárodní pravo soukromé zůstává právem soukromým, ačkoli otázky dotýkající se poměru moci zákonodárné k těm, kdo jsou subjekty mezinárodních poměrů soukromoprávních, jsou také otázkami práva veřejného.22Ještě k jedné zajímavé otázce chceme však přihlédnouti, jejíž zodpovědění po mém soudě valně přispěje k ujasnění celkového našeho názoru na normy hraničné: Změní se povaha norem hraničných námi vylíčená tím, že ony jsou obsaženy ve smlouvách mezinárodních, ať již partikulárních, ať universálních resp. quasiuniversálních (na př. ve smlouvách uzavřených na základě osnov vypracovaných konferencemi haagskými)? Možno říci o těchto normách hraničných, že také ony upravují podle účelu svého mezinárodní poměry soukromoprávní, anebo naopak, bude tvrditi, že normy takové podle podstaty své rozhraničují kompetence právních řádů, ustanovují o mezích působnosti právních řádů oněch států, které jsou stranami smluvními?23 Alternativa druhá zdála by se snadno podávati. Státové ti smlouvou mezinárodní jsou vázáni respektovati pravidla cizích právních řádů, norma obsažená v oněch smlouvách káže respektování takové. Ale přes tuto odpověď na snadě jsoucí nerozpakuji se přijmouti alternativu prvou a ji pokládati za správnou. Neboť zdá se mně, že přijetí norem hraničných do smlouvy mezinárodní nelze pokládati ještě nikterak za dovršení onoho historického processu, o kterém mluvili jsme v kapitole II. Skutečnost ta, že hraničná norma totožná dvěma státy nebo i větším počtem takových byla přijata, nezdá se mně byti ještě stělesněním fakta tam naznačeného, fakta totiž, že státové totožným způsobem pohlížejí na oprávnění z jejich výsosti vyplývající, a že k zaujetí stanoviska takového vázáni jsou pravidly právního řádu nad nimi stojícího, jim superordinovaného. Poměry ještě podstatně jinak musí se utvářiti prvé, než názory takové u jednotlivých zákonodárců se ustálí. Hledíce pak k tomu, musíme trvati na tom, že ani normy hraničné obsažené ve smlouvách mezinárodních nejsou předpisy, které podle účelu svého rozhraničují kompetence právních řádů, nýbrž že ony právě tak jako předpisy podobné, které v zákonech jednotlivými státy na základě samostatného rozhodnutí vydaných jsou obsaženy, podle účelu svého upravují mezinárodní poměry soukromoprávní, a že smluvní státové užívají při vydávání předpisů těch formy vůbec obvyklé a účelné, formy norem hraničných.24Na konec však dlužno připomenouti: Po mém soudě nelze pokládati rozřešení otázky po povaze normy hraničné za prejudiciální při řešení otázky svrchu položené, jaký jest obsah mezinárodního práva soukromého, čili jinak vyjádřeno, otázky, z jakých norem větev právní mezinárodním právem soukromým nazývaná se skládá. Nechť již argumentace naše právě odbytá je správná, a tudíž normy hraničné jest považovati za prostředky techniky zákonodárné, kterých užívá zákonodárce upravuje mezinárodní poměry soukromoprávní, nechť platí opak, a na normy hraničné hleděti jest jako na normy kompetenční t. j. na normy, kterými zákonodárce klade meze působnosti pravidel právních, a tedy jako na normy práva veřejného, nebo dokonce jako na předpisy práva mezinárodního, tolik jistě nelze neseznati, že hledíme-li k poslednímu účelu norem hraničných, uspořádán jest jimi tyž předmět jako předpisy práva mezinárodně stejného nebo předpisy upravujícími právní postavení cizinců. Posledním účelem veškerých těchto předpisů je uspořádání mezinárodních poměrů soukromoprávních, navedení při jejich řešení. A protože účel veškerých předpisů těch je stejný, pokládati je bude za části jediné větve právní. Pokud však naše argumentace týkající se struktury norem hraničných by nebyla správná, a pokud by opačnému mínění u věci té bylo za pravdu dáti, bylo by ovšem povždy ukázati při výkladech k různosti struktury norem hraničných a ostatních předpisů právních tvořících obsah mezinárodního práva soukromého, a bylo by ukázati na případné důsledky z této různé struktury se podávající; ale nebude asi snadno uvésti důvody svědčící proti formálnímu systematickému shrnutí všech kategorií předpisů oněch v jediný celek.Na základě veškerých těchto výkladů můžeme precisovati odpověď svoji na otázku svrchu položenou, jež zněla: Jaký jest obsah mezinárodního práva soukromého?, takto: Normy hraničné spolu s předpisy práva mezinárodně stejného a s předpisy, které upravují právní postavení cizinců, sledují účelu jediného, úpravy mezinárodních poměrů soukromoprávních. Všechny tyto předpisy pak, ať jsou to předpisy materielní, předpisy, které poměry takové přímo upravují, ať jsou to předpisy, které nepřímo tak činí (normy hraničné), jest zřetelem k tomuto společnému jejich účelu považovati za části jediné větve právní, mezinárodního práva soukromého. Neboť pokládáme vůdčí thesí zásadu: Skupinu předpisů právních odpovídající jednotné skupině poměrů životních jest pokládati taktéž za celek jednotný, a tudíž všechny ony předpisy, o kterých jsme mluvili, tvoří systematicky předmět jednotné větve právní.Na otázku pak, kterou incidenter jsme řešili, na otázku po struktuře norem hraničných, podává se nám odpověď: Normy hraničné jsou předpisy práva soukromého, ježto jejich účelem jest úprava mezinárodních poměrů soukromoprávních.25 Ostatně této věci ještě s jiného stanoviska si povšimneme níže v této kapitole, na místech, kde pojednati chceme o postavení mezinárodního práva soukromého v systému práva vůbec.Ovšem dlužno připomenouti, že tu nejednali jsme ještě o otázce, která často s prvou z otázek právě odbytých bývá směšována, je-li totiž opportunní pojednávati povždy souhrnně o veškerých přepisech mezinárodního práva soukromého. Odpověď na otázku tu, jak ihned uvidíme, různě dopadne podle toho, jakým způsobem a k jakým účelům o mezinárodním právu soukromém se pojednává.Na tomto místě jen ještě zmíniti se chceme stručné o tom, že existuje vážný důvod historický, který svědčí tomu, aby pojednání o předpisech upravujících právní postavení cizinců nebylo odlučováno od pojednání o normách hraničných. Normy hraničné jsou patrně v úzké historické souvislosti s předpisy oněmi. Zvláštní předpisy upravující právní postavení cizinců byly první etapou předpisů právních, kterými upraveny byly poměry soukromoprávní s elementem mezinárodním. Teprve když utužil se názor, že cizinec jest subjektem práv soukromých, a když utuženo bylo jeho postavení právní, teprvé pak mohlo dojíti k vývoji dalšímu, teprve pak mohla býti položena otázka další, otázka, je-li cizinec ve všech směrech, pokud se týče veškerého konání svého, ať v tuzemsku ať v cizině předsevzatého, podřízen předpisům tuzemským, anebo dlužno-li jej v některých směrech posuzovati podle práva cizího.26 Ony předpisy práva cizineckého souvisí s normami hraničnými po stránce historické, a nezdá se tudíž býti účelným na jevy historicky tak těsně souvislé pohlížeti jako na instituce zcela různé povahy. Jak ovšem záhy uvidíme, jsou normy hraničné s předpisy práva cizineckého také v těsné souvislosti pojmové i praktické.K č. 2. Tím, že dospěli jsme k výsledkům dosavadním, jež tak jsme formulovali, že všechny předpisy, upravující mezinárodní poměry soukromoprávní, tvoří mezinárodní právo soukromé, nerozřešili jsme ještě otázky další, svrchu již naznačené. Dlužno se totiž ptáti, je-li vhodno, aby o veškerých skupinách předpisů mezinárodního práva soukromého, nechť ony jsou jakékoli povahy, bylo jednáno úhrnně ať již v pojednáních povšechných, ať monografických. Otázka ta proto se vnucuje, poněvadž, jak z uvedených příkladů předpisů mezinárodního práva soukromého je patrno, jedná se tu o pravidla povahy velmi různorodé.Přisvědčiti dlužno k otázce právě položené pokud se týče pojednání, která převážně mají býti konkrétním návodem při řešení mezinárodních poměrů soukromoprávních. Mínění toho nebude třeba obšírnějším důkazem obhajovati. Zcela přesvědčivými jsou tu slova, která pronesl Bar (kritisuje v Archiv für öffentliches Recht XV. str. 1 sl. spisy Zitelmanův Internationales Privatrecht, Jittův La méthode du droit international privé a publikace Kahnovy uveřejněné v Jahrbücher für Dogmatik XXX., XXXVI., XXXIX., XL, na str. 37 svého pojednání):»Ein Buch also (t. j. kniha o mezinárodním právu soukromém pojednávající), welches nicht nur der abstrakten Theorie, sondern auch der Praxis dienen soll, würde einen Stein statt des Brodes geben, wenn es auch nicht das international vereinbarte Recht (a z dřívějších výkladů — str. 18 — dlužno doplniti: sowie die die rechtliche Stellung der Fremden behandelnden Vorschriften) berücksichtigen wollte.«O věci nemůže býti sporu. Co bylo by plátno soudci pojednání sebe svědomitější o tom, jakými normami hraničnými některá látka právní je upravena, kdyby mu ušlo, že táž látka upravena je předpisy materielními, předpisy práva uniformního; a co by mu dále bylo platno zevrubné pojednání o tom, že právní poměr, jehož cizinec nějaký jest účastníkem, vůbec má býti řešen podle práva tuzemského (na př. převod nemovitosti na cizince), nebude-li předem informován o tom, zdali cizinec ten vůbec může býti subjektem právního onoho poměru, zda totiž v území, kde nemovitost leží, může nemovitostí nabývati.27Ovšem nabude věc tvářnosti jinaké, jedná-li se (užijeme-li tu citovaného výroku Barova) o pojednání věnovaná abstraktní theorii, jedná-li se o práce, které zabývají se řešením zásadních problémů, čili ještě lépe vyjádřeno, o práce, které chtějí ukázati k problémům tvořícím differentiam specificam mezinárodního práva soukromého, a zabývati se řešením těchto osobitých problémů. Po mém soudě dlužno v takovýchto pojednáních vykázati normám hraničným místo zvláštní, a jest vhodno spolu promluviti o pravidlech upravujících právní postavení cizinců. Při tom ovšem ideovou souvislost s právem uniformním nelze pustiti se zřetele.Věc je ta: Řekli jsme sice, že veškery předpisy, které upravují mezinárodní poměry soukromoprávní, nechť si ony jakýmikoli prostředky tak činí (přímým vytčením normy materielní nebo nepřímo, odkázáním k cizímu právu), tvoří jedinou větev právní, mezinárodní právo soukromé. Ale přes to nelze neseznati, že ony dvě kategorie předpisů mezinárodního práva soukromého normy materielní a normy hraničné — pokud se týče formace a pokud se týče možnosti je zpracovati, valně od sebe se liší. Rozdíl naznačený jasně vynikne zejmena tehdy, postavíme-li proti sobě předpisy práva mezinárodně stejného a předpisy hraničné (o předpisech upravujících právní postavení cizinců bude ihned promluveno zvláště, a bude tam ukázáno také k četným důvodům, které přimlouvají se za to, aby zásadně byla zachována spojitost mezi nimi a normami hraničnými).Především problém sám je jinaký při normách práva uniformního a při normách hraničných. Předpisy práva uniformního přímo pořádají poměry životní mezi jednotlivci; jako při veškerých ostatních předpisech práva soukromého jedná se tu jedině o to, aby tak zvané soukromé interessy jednotlivců došly náležité ochrany a aby náležitě v rozvoji svém byly podporovány. Jinak má se věc při normách hraničných, ač i ony na konec téhož účelu sledují. Zřetelem k jejich jim vlastní formaci vsunuje se tu nový člen; neboť podřizování poměrů právních normě materielní děje se tu na základě úvah o legislativních kompetencích. Normy hraničné přikazujíce podle formy své každému právnímu řádu, což jeho jest, určují kompetence legislativní, ony stanoví, které a jakým způsobem kvalifikované poměry právní náležejí v kompetenci toho neb onoho právního řádu. Problém zákonodárný nabývá tu tedy tvářnosti nové: Je nutno povždy věc z toho hlediska uvažovati, aby zákonodárné kompetence společenských celků právo dávající náležitě byly rozhraničeny (ovšem zase jen za účelem náležité ochrany a vydatné podpory rozvíjení se zájmů soukromých).Z této různosti zásadního problému podávají se pak různost methody vědecké a různost prostředků, jakými při výkladu obou kategorií předpisů mezinárodního soukromého a při úvahách právně- politických jich se týkajících, dlužno operovati. Předpisy práva mezinárodně stejného po těchto stránkách nikterak neliší se od parallelní skupiny práva interního. Výklad positivních předpisů tu stejnou cestou předsejde; a. také úvahy právně-politické jsou zcela analogické, takže možno říci: Jednak o právu uniformním je možno jednati každému, kdo vyzbrojen je vědomostmi a zkušenostmi nutnými k řešení otázek parallelního práva interního; jednak dlužno o právu uniformním jednati v těsné souvislosti s tímto právem interním.Jinak má se věc pokud se týče norem hraničných. Základní problém tu se naskytující dodává methodě, které tu dlužno užíti, zvláštní ráz, a vůbec prostředky, kterými tu jest operovati, jsou povahy zcela zvláštní. A sice týká se věc ta jak výkladu předpisů positivních (zejména jedná-li se o vyplňování mezer v positivním právu) tak úvah právně politických. Rozsah a obsah moci státní v poměru k moci států jiných a v poměru k mezinárodním poměrům soukromoprávním, jsou tu osou, kolem které veškeré otázky týkající se norem hraničných se pohybují. Věc ta, jejíž hlavní rysy nastíněny byly v kapitole pojednávající o poměru práva mezinárodního k mezinárodnímu právu soukromému, jasněji vysvitne ovšem teprve, až pojednáme v dílu druhém o hlavních kategoriích norem hraničných a o některých pracích, které souvislost mezi mezinárodním právem a mezinárodním právem soukromým velmi těsnou pokládají. Ale na tomto místě stačí snad, odkážeme-li k tomu, co v kapitole druhé bylo pověděno. Nechťsi pak jedná se o výklad a analogické doplnění positivního práva, nechť o úvahy právně-politické zabývající se přiměřenou úpravou mezinárodních poměrů soukromoprávních prostředkem norem hraničných, vždy vrací se onen principielní problém účelného, přiměřeného rozhraničení působnosti předpisů soukromoprávních, problém, jenž je specialitou oné větve právní, či lépe řečeno, části větve právní, kterou možno nazvati soustavou soukromoprávních předpisů hraničných. A řešení problému toho vyžaduje pak intensivní vniknutí do otázek, které jinak práva soukromého dosti jsou vzdáleny. A tak možno říci, že pokud se týče methody vědecké a prostředků, kterými jest pracovati, ona soustava norem hraničných zaujímá postavení zcela zvláštní a samostatné.28Je-li však pravda, že soustava norem hraničných pokud se týče principielního stanoviska, s jakého k věci dlužno hleděti, zaujímá postavení zvláštní, je-li dále pravda, že právo uniformní po té stránce neliší se nikterak od parallelního práva interního, zdá se odtud vyplývati, že práce vědecká, chce-li jednati o otázkách, které tvoří differentiam specificam mezinárodního práva soukromého, nemůže nic zvláštního vykládati o právu uniformním, a že tudíž práce taková nutně omezí se na rozbor otázek naskýtajících se při rozboru norem hraničných.29 Ale ovšem dlužno na to klásti váhu, že i v takovýchto pracích ryze theoretických jest vždy, jak se toho bylo svrchu dotčeno, pointovati způsobem náležitým pojmovou a ideovou souvislost problému soustavy norem hraničných a práva uniformního. Svrchu ponechali jsme stranou problém práva cizineckého. Jest i tento vypustiti z pojednání theoretických o normách hraničných anebo jest výklad o něm v takových pojednáních umístiti? Přes to, že právě označili jsme problém norem hraničných problémem osobitým a charakterisovaným znaky zcela zvláštními, neváháme se za to přimlouvati, aby i v pracích, které nastíniti chtějí v hlavních obrysech charakter a zvláštnosti mezinárodního práva soukromého, přičleněn byl výklad o předpisech upravujících právní postavení cizinců k pojednání o normách hraničných. Co do přičlenění tohoto není ovšem rozhodnou těsná jak historická tak praktická souvislost obojí látky právní (věci ty, o nichž svrchu bylo se již zmíněno, vyskytují se celkem také, uvažujeme li poměr soustavy norem hraničných k právu uniformnímu); není tu také rozhodnou úvaha, že v soustavě práva není nauce pojednávající o právním postavení cizinců látky bližší než právě nauka o normách hraničných, a že tudíž vhodno jest jednati pospolu o látkách relativně nejpříbuznějších. Ale rozhodnými jsou tu jednak pojmová souvislost obou disciplin, ježto rozbor otázky prvé (právního postavení cizinců) jest nutným předpokladem toho, aby do rozboru otázek dalších (norem hraničných) mohlo se vejíti,30 jednak skutečnost ta, že onen soustavě norem hraničných charakteristický rys, zákonodárná kompetence státu a poměr její k zákonodárným kompetencím států jiných mutatis mutandis také tu se vyskytuje. Obojí otázky analogickými prostředky vědeckými a analogickou methodou jest řešiti.31Jako výsledek toho, co bylo uvedeno, možno tudíž konstatovati: Theoretické, zvláště charakterisované, v jinakých oborech právních se nevyskytující otázky naskýtají se, pokud se týče mezinárodního práva soukromého, jen v oboru soustavy norem hraničných a v nauce o právním postavení cizinců. Proto ony práce, které ukázati chtějí k ideám a zásadám tvořícím zvláštnost mezinárodního práva soukromého, jen na ony dvě stránky této discipliny nutně se omezí. Naproti tomuto práce, které otázky mezinárodního práva soukromého způsobem vyčerpávajícím vyložiti chtějí, pojednávati budou o veškerých předpisech mezinárodní poměry soukromoprávní upravujících.Ku konci ještě k některým zvláštnostem soustavy norem hraničných chceme ukázati. Zvláštnosti ty ovšem nebyly by sto, aby odůvodnily odloučení její od ostatní látky mezinárodního práva soukromého, ale ony odlučování takové velmi zhusta se vyskytující vysvětlují a vysvětlují spolu intensivní pěstění soustavy oné. Momenty, o které tu se jedná, možno nazvati aktualitou problému a systematickou uceleností soustavy norem hraničných. Jakmile totiž jednou platí, že k cizímu právu hleděti jest ve všech případech, kdy ono nejlépe vyhovuje povaze konkretního poměru právního, musí předpisy, které určují, ve kterých případech podle domácího a ve kterých podle cizího práva jest rozhodovati, tvořiti systematický celek. Mezinárodní poměry soukromoprávní mohou se vyskytovati ve veškerých oborech poměrů životních, a musí tudíž existovati normy hraničné pokud se týče jednékaždé kategorie poměrů právních. Neboť vyskytne-li se nějaký mezinárodní poměr soukromoprávní, musí býti možno, aby právní řád příslušný (s povahou konkretního poměru právního nejlépe se shodující) byl určen, a jest tedy nutno, aby v právním řádě pro všechny případy náležitá norma hraničná byla obsažena, resp., aby ona aspoň cestou obvyklou (cestou analogie) mohla býti dovozena. Normy hraničné rozhraničovati musí a také rozhraničují (mluvíme tu ovšem o formální jejich, technické, stránce) působnost právních řádů ve všech směrech, ony vztahují se na veškerý obor práva soukromého.32 Odtud pak vychází na jevo tolik:Zevrubné, celý obor práva soukromého vystihující normy hraničné jsou nezbytným korrelátem každého právního řádu (soukromého). Zřetelem pak ku bezpečnosti právní jako k přednímu úkolu zákonodárcovu nezbytno je detailní, veškeré obory a instituty práva soukromého pronikající, linii hraničnou provésti. Ale ježto tyto normy hraničné, jako veškeré právní předpisy vůbec musí býti účelné, nastává úkol, aby působnost právních řádů přiměřeně byla rozhraničena, čili jinak vyjádřeno, aby právní poměry onomu právnímu řádu byly podřízeny, se kterým nejintimněji souvisejí, který nejspíše shoduje se s jejich povahou. Na vědu pak náleží, aby zákonodárci v té věci materiál pokud možno nejúplněji a způsobem přesvědčivým připravila. Po stránce té je pak zcela přirozeno, že vzniká otázka, existují-li jistá povšechná hlediska, podle kterých rozhraničení působnosti právních řádů bylo by předsevzíti, a že snaha k tomu se obrací, aby rozborem problémů základních hlediska taková byla nalezena a objasněna, po případě ovšem také aby neexistence jejich byla konstatována. A jak naznačeno bylo svrchu, jest rozřešení těchto problémů, zjištění přiměřené oné linie hraničné, otázkou nejvýš aktuální. Mezinárodní poměry soukromoprávní hustě se vyskytují; musí tu býti náležité normy naznačující způsob jejich řešení.Vše to, co právě uvedeno bylo, systematická ucelenost soustavy norem hraničných a pressantní nutnost normy takové v právním řádě míti, nevyskytuje se, hledíme-li k soukromému právu uniformnímu. Existence uniformního práva, jsouc ostatně podmíněna (jak o tom promluvíme obšírněji v kapitole VII.) homogením rozvojem poměrů životních v oblastech právních, které uniformnímu právu mají býti podřízeny, jest zjevem více méně nahodilým, po případě sice velmi prospěšným, nikoli však nezbytným korrelátem mezinárodních styků povahy soukromé a nezbytným doplňkem soustav práva soukromého. Skutečný stav práva uniformního (partikulárního nebo universálního, či lépe quasiuniversálního) věc tu jasně dosvědčuje. Tak tedy můžeme postaviti proti sobě věty: Probádání problému norem hraničných je z důvodů praktických aktuálně nutné, řešení problému práva uniformního jest jen prospěšné. Podobně není tu, hledíme-li k právu uniformnímu, oné systematické ucelenosti, jakou viděli jsme při normách hraničných. Právo uniformní) jež tvoří jen částky (dosud nevalně obsáhlé) celé soustavy práva soukromého, jsouc, jak bylo se toho dotčeno, závislým na uniformitě poměrů životních jako na podmínce své a ovšem také na pohotovosti činitelů zákonodárných, nezbytně jest pokud se týče obsahu svého ideově rozdrobeným. Uniformní právo soukromé, jak je dnes před sebou vidíme, upravuje různé mezi sebou nesouvislé části práva soukromého, a nemůže tu býti tudíž hlediska, se kterého bylo by možno manifestace jeho souhrnně pozorovati.Shrneme-li vše, co bylo řečeno, můžeme konstatovati: Aktualita problému, t. j. nevyhnutelná nutnost roztříditi působnost právních řádů ve všech směrech se strany jedné, na snadě pak jsoucí možnost pátrati po hlediskách povšechných a zásadních a tedy možnost theoretického prohloubení látky se strany druhé, činí soustavu norem hraničných oblíbeným a zajímavým předmětem separátního bádání, a systematická ucelenost látky té vysvětluje odlučování její od ostatních otázek mezinárodního práva soukromého.Tytéž účinky má ostatně i zjev, který možno charakterisovati jako snahu po universálních formulích norem hraničných, a, jak se zdá, možnost (třeba jen relativní) formulí takových. O věcech těch později zevrubně bude promluveno, a ony tvoří vlastně hlavní obsah této knihy. Než stručně zde chceme podotknouti tolik: Bylo by patrně velmi prospěšno, kdyby ve všech oblastech právních platily stejné zásady o tom, za jakých podmínek podle toho neb onoho právního řádu resp. předpisů v něm obsažených konkretní právní poměr má býti rozsouzen. A možno říci také, že v přítomné době setkáváme se u činitelů o věci té rozhodujících s pohotovostí myšlénce té dosti učiniti. Není proto s podivem, že existuje intensivní snaha, aby dovozeny byly theoretické základy těchto formulí universálních, resp., aby práce tu dosud vykonaná byla opravena anebo výsledky, ku kterým dospěla, na jisto postaveny, objasněny a přesvědčivě zdůvodněny. Poněvadž pak jedná se o formule universální (quasiuniversální), lze pochopiti, že ono hnutí vědecké kladením základů theoretických se zabývající má ráz do jisté míry universální. Vybudování jednotného systému norem hraničných podmíněné sebráním materiálu srovnávacího i zlepšovánírn methody vědecké a kritika těchto snah staly se nepochybně úkolem, při jehož řešení účastniti se mohou a skutečně také se účastní spisovatelé, kteří jsou odbornými znalci velikého počtu oblastí právních a možno říci právních řádů celého skoro světa civilisovaného. Tvoří tedy propracování vědecké soustavy norem hraničných pole v pravdě mezinárodní, sahající přes hranice politických celků společenských a nezávislé na formaci jejich právních řádů. Zase tedy možno říci, že aktualita důležitých pokroků na poli mezinárodního práva soukromého ve spojení s universální povahou úkolů tu se vyskytujících tvoří charakteristický znak soustavy norem hraničných. Nechceme ovšem nikterak říci, že by podobné universality nebylo při řešení problémů práva uniformního (materielního). Problémy ty podle podstaty své mají ovšem také povahu universální, také tu je vhodné pole pro vědu právní v pravdě mezinárodní. Ale ježto problémy tyto od oněch valně se různí, a ježto ony zejména také účastenství jiných kruhů interessentů vyžadují, můžeme sobě dobře vysvětliti, proč řešení všech těchto problémů neděje se v těsné souvislosti, a proč setkáváme se na větším díle s odděleným, separátním, traktováním norem hraničných.33Shrneme-li vše, co bylo tu pověděno, můžeme říci, že předmětem pojednání, které chce promluviti s povšechného hlediska o mezinárodním právu soukromém a vylíčiti zvláštnosti, které je odlišují od jiných větví právních, jest nastínění povšechných základů, na kterých jest vybudována soustava norem hraničných, po případě na kterých jest ji vybudovati, a nauky o soukromoprávním postavení cizinců.34 Mimo to, jak již vícekráte bylo se toho dotčeno, dlužno i tu pointovati povždy souvislost těchto otázek s právem uniformním.35 Otázkami těmito vlastní problém mezinárodního práva soukromého dlužno pokládati vyčerpaným. Ale jsou tu ještě otázky další, kterým každý, kdo mezinárodním právem soukromým se zabývá, musí věnovati pozornost. A sice jsou to zejména dvě kategorie předpisů, bez jejichž rozboru anebo aspoň bez konstatování jejich významu, každé pojednání o mezinárodním právu soukromém bylo by kusé:1. Jak je patrno z příkladů, které svrchu (na počátku této kapitoly) dali jsme o normách hraničných, operují normy tyto jistými právními kategoriemi, právními pojmy, které náležejí různým větvím, různým disciplinám právním, Z těchto kategorií nejdůležitějším je pojem občanství státního, nejdůležitějším proto, poněvadž dnes nejčastěji rozhodnutí o právu příslušném jest závislé na zodpovědění otázky, kterého státu osoba při právním poměru účastněná je příslušníkem.36 Ale ovšem není tento pojem státního občanství jediným, kterým normy hraničné operují. Podobnou funkci má také pojem bydliště a kategorie jiné, z nichž mnohé upraveny jsou předpisy práva soukromého. Jak uvidíme v jedné z kapitol nejbližších, působí otázky k těmto pojmům se pojící podstatně na řešení otázek mezinárodního práva soukromého.372. Jak všeobecně je známo, jest význam práv subjektivních v podstatné míře závislý na možnosti jejich uskutečnění. Tato nezbytná souvislost podobně vede k zajímavým otázkám a komplikacím při řešení mezinárodních poměrů soukromoprávních.38 Předpisy řešící otázky a pojmy naznačené právě pod č. 1. a 2. netvoří ovšem části mezinárodního práva soukromého, jak ihned k tomu chceme ukázati. Ale, jak právě jsme vytkli, jsou ony v nejednom směru pro každého, kdo mezinárodním právem soukromým se zabývá, nad míru důležity. Chceme li pak přidržeti se rozdílu mezi theoretickými a praktickými pojednáními o mezinárodním právu soukromém, rozdílu, jejž svrchu jsme učinili, bude nám o umístění oněch otázek v postupu pojednání takových říci asi tolik:Pojednání theoretická musí vytknouti roli, kterou ony otázky a pojmy při formaci mezinárodního práva soukromého hrají.39 Při pojednáních praktických doporučuje se, aby věci ty podrobeny byly zevrubnému rozboru. Jak v poznámce 34. na konci bylo naznačeno, hledí k praktické souvislosti oněch otázek s mezinárodním právem soukromým vyučovací norma francouzská. Ale také jinde věci ty v souvislost s mezinárodním právem soukromým důrazně bývají uváděny. Příkladem bylo by srovnati knihu Barovu Theorie und Praxis des internationalen Privatrechtes.Otázky právě zmíněné per consequentias velmi interessují mezinárodní právo soukromé, ony stojí jemu po stránce praktické velmi blízko, ale ony, jak již svrchu podotčeno bylo, netvoří jeho části. Než přes to vyskytuje se zhusta mínění, že otázky ty náležejí do nauky mezinárodního práva soukromého a sice, spolu ještě s některými otázkami dalšími. Vyskytujeť se velmi zhusta názor ten, že všechny otázky, týkající se poměrů právních s elementem cizím (mezinárodním), pokud nejedná se o otázky práva mezinárodního κατ’ εξοχην, dlužno pokládati za otázky mezinárodního práva soukromého. Bývá totiž zvykem a sice zejména v literatuře francouzské a vlašské děliti tak zvanou látku práva mezinárodního ve dvě velké větve právní: v mezinárodní právo veřejné (droit international public) a mezinárodní právo soukromé (droit international privé). Mezinárodním právem veřejným vyrozumívá se pak mezinárodní právo κατ’ εξοχην, tedy předpisy právní upravující styky mezistátní, mezinárodním právem soukromým pak veškeré předpisy upravující poměry právní (a tudíž nejen poměry soukromoprávní) s elementem mezinárodním resp. nauku o všech těchto předpisech pojednávající. Počítána bývá sem pak netoliko nauka, kterou nazvali jsme mezinárodním právem soukromým, nýbrž také nauky, které by analogicky bylo nazvati mezinárodním právem trestním, processním, státním, správním atd.40 Názor tento po mém soudě nelze pokládati správným. Chceme-li však prokázati omylnost naznačeného příliš širokého pojímání oboru mezinárodního práva soukromého, jest nutno, abychom orientovali se o postavení, jaké mezinárodnímu právu soukromému v systému práva jest vykázati (ač ovšem názor náš o tom z dosavadních výkladů této kapitoly bude celkem již patrný), a abychom ujasnili si, jaký jest, uvažujeme-li věc po stránce systematické, poměr, mezinárodního práva k mezinárodnímu právu soukromému (o souvislosti těchto dvou větví právních po stránce ideové, t. j, o vzájemném jich na sebe působení, promluvili jsme ovšem v kapitole II.).Jak z nesporného pojímání práva mezinárodního (juris inter gentes) na jevo vychází, jest ono právním řádem upravujícím styky suvereních organisací společenských, států, přihlížíme-li k nim jako ke korporacím mocenským. Tímto pojetím stojí právo mezinárodní v systému práva patrně jako samostatný člen oproti veškerému ostatnímu právnímu řádu, který neupravuje styků mezistátních a jehož předpisy sledují toho účelu, aby určeno bylo právní postavení jednotlivců a associací, které státy nejsou (po případě pak také postavení států, pokud vystupují jako podměty práv soukromých — sr. k tomu kap. V.), aby upraven byl jejich poměr vzájemný a jejich poměr ku státu, a aby konečně konkretisovány byly úkoly státu. Tak tedy možno lišiti dvě kategorie předpisů právních, jednu, která upravuje styky mezistátní mezistátní (možno mluviti o právním řádu nad státy platícím — Zitelman mluví o »überstaatliches Recht«): kategorie ta uzavírá v sobě právo mezinárodní; a druhou, která upravuje poměry životní, které (ježto jedná se tu o elementy velmi různorodé, a ježto je obtížno nalézti případnou, všechny jevy vyčerpávající denominaci) možno charakterisovati jen negativně jako poměry nemající povahy styků mezistátních (možno mluviti o právním řádě ve státu platícím; o »innerstaatliches Recht« mluví Zitelman): v kategorii tu náleží veškerý právní řád ostatní, jenž rozpadá se pak v četné kapitoly, větve zvláštní, kdež elementem differenciace jest předmět poměrů právními pravidly upravených. Přihlížíme-li pak k poměrům upraveným jednoukaždou z těchto větví právního řádu ve státě platícího, můžeme seznati, že poměry ty jsou dvojího druhu: jedny z nich uzavřeny jsou (obrazně ovšem vyjádřeno) v oblast jednoho státu, druhé obsahují element cizí, který svrchu, když jednali jsme o poměrech soukromoprávních, nazvali jsme elementem mezinárodním. Můžeme tedy, hledíme-li k poměrům životním upraveným předpisy práva soukromého, lišiti poměry soukromoprávní interní a poměry soukromoprávní mezinárodní; podobně bude lišiti poměry trestní interní a poměry trestní mezinárodní; poměry veřejné (ústavní, správní, finační atd.) interní, poměry veřejné mezinárodní a pod. A právě tak, jako rozlišujeme právní poměry, můžeme rozlišovati i právní řád je upravující: právní řád soukromý rozpadne se nám v právo soukromé interní a právo soukromé mezinárodní; právní řád trestní v právo trestní interní a právo trestní mezinárodní atd. Tak tedy dospíváme k tomu, co ovšem již z tenoru celé této kapitoly bylo lze vyčísti, že ony větve právní, které mezinárodním právem soukromým, processním, trestním, správním atd. bývají nazývány, jsou po stránce systematické korreláty práva soukromého, processního, trestního, správního atd., a že sdílejí s těmito větvemi místo v systému práva. Klassifikace naše je tedy ta:(SCHÉMA K DOPLNĚNÍ)Právní řádPrávo mezinárodní Právo ve státě platnéPrávosoukroméP. s. P. s.interní mezinárodniPrávoprocessníP. p. P. p.interní mezinárodníPrávotrestníP. t. P. t.interní mezinárodniPrávo veřejné (v technickémsmyslu: právní řád ustanovujícío organisaci a funkcích korporacímocenských, o činnosti jejich)P. v. interní P. v.mezinárodníPři tom ovšem je možno, že kapitoly tyto rozpadají se v další oddíly. Tak zejména pokud se týče práva soukromého bude možno lišiti právo soukromé obecné (právo občanské) a právo soukromé zvláštní (obchodní, námořní a p.).41 Je-li tato klassifikace správná, je nepochybně onen názor, který jednak shrnovati chce veškeré předpisy upravující tak nazvané poměry mezinárodní v jedinou skupinu, liše pak v dalším postupu dvě větve tohoto práva — mezinárodní právo veřejné, jež upravuje styky mezistátní, a mezinárodní právo soukromé, jež upravuje ostatní poměry mezinárodní — jednak tuto širokou kategorii práva mezinárodního staví proti právu ostatnímu, omylný. Názor ten z různých důvodů je chybný, neboť při takovémto nazírání na věc jednak shrnují se, jak pod širší pojem práva mezinárodního, tak pod užší pojem mezinárodního práva soukromého, elementy zcela různorodé, jednak elementy stejnorodé (právo soukromé — mezinárodní právo soukromé; právo trestní — mezinárodní právo trestní; právo processní — mezinárodní právo processní; právo veřejné v užším smyslu — mezinárodní právo veřejné [tu ovšem terminu užito jinak, než jak obvykle se děje, ježto pravidelně mezinárodním právem veřejným označuje se ius inter gentes, kdežto tu jím označiti chceme předpisy upravující mezinárodní poměry ústavní, správní a p.]) vytrhují se ze souvislosti, ve kterou systematicky a ideově náležejí. Neboť:a) je po stránce systematiky právní nepřípadné, shrnovati v jedinou skupinu předpisy, které upravují styky mezistátní a takové, které styků mezistátních neupravují;42 b) je nepřípadné shrnovati v jedinou skupinu kategorie předpisů zcela různorodých, různou látku upravujících a na různých základech spočívajících; kategorie předpisů, které upravují poměry soukromoprávní, poměry trestní, processní, ústavní, správní atd., a nad to pojmenovati celou skupinu tu mezinárodním právem soukromým. Již terminus sám, vykládáme-li jej po stránce jazykové, vzpírá se k tomu, aby k mezinárodnímu právu soukromému počítány byly předpisy právní, které neupravují poměrů soukromoprávních. Promlouváme-li o právu interním, dobře rozlišujeme právo soukromé, trestní, processní atd.; a nelze tudíž pochopiti, proč by attribut »mezinárodní« připojený k terminu »právo soukromé«, měl míti tu moc, aby všechny předpisy, které patrně souvisejí s právem trestním, processním atd., zahrnuty býti měly v kategorii mezinárodního práva soukromého. Mezinárodní právo trestní, processní atd., jsou zajisté disciplinami, které mají nárok na samostatné bytí, a není patrně příčiny, proč by měly se skrývati pod názvem mezinárodního práva soukromého na ně se nehodícím;43 c) je konečně nepřípadné vytrhovati předpisy upravující mezinárodní poměry soukromoprávní, mezinárodní poměry trestní atd., ze souvislosti systematické a ideové, ve které nutně náležejí. Mezinárodní právo soukromé tvoří nutný korrelát práva soukromého, mezinárodní právo trestní korrelát práva trestního, ony vyrůstají z téže půdy jako tyto discipliny a mohou zdárně býti pěstěny jen tenkráte, jestliže tyto s nimi souvislé discipliny náležitě jsou ovládány. Proto již klassifikace látky má respektovati tuto souvislost a umístiti jednotlivé discipliny tak, aby souvislost ta jasně byla patrna.44 Jako výsledek celé této kapitoly můžeme tudíž naznačiti toto:1. Mezinárodním právem soukromým dlužno nazývati větev právní, obsahující předpisy, které upravují tak nazvané mezinárodní poměry soukromoprávní, t. j. jednak všechny předpisy, které poměry takové upravují, jest čítati k mezinárodnímu právu soukromému, jednak jen takové předpisy, které ony poměry upravují, sem náležejí;2. v pojednáních o mezinárodním právu soukromém dlužno dotknouti se jistých per consequentias důležitých problémů práva soukromého, práva veřejného a mezinárodního práva processního;3. pojednání, která naznačiti chtějí základní problémy mezinárodního práva soukromého a ukázati k tomu, co tvoří differentiam specificam této discipliny, vhodně omezí se na rozbor soustavy norem hraničných a nauky o právním postavení cizinců, ukazujíce ovšem jednak k ideové souvislosti s právem uniformním,, jednak k souvislosti s otázkami cizích oborů právních, o kterých právě pod č. 2. bylo promluveno.K terminologii dlužno srovnati zejména Niemeyer Das Internationale Privatrecht des bürgerlichen Gesetzbuches (uveřejněno jako sv. XI. publikace: Das Recht des bürgerlichen Gesetzbuchs in Einzeldarstellungen) str. 10 sl.; Kahn Abhandlungen aus dem internationalen Privatrecht Jahrbücher für Dogmatik XXXIX. str. 1 sl.; XL. str. 1 sl.; Barazetti Die technischen Ausdrücke für die verschiedenen Kollisionsarten räumlicher Gesetzesnormen und für die damit verwandten Begriffe, wie sie in der Theorie des internationalen Privatrechts vorkommen Zeitschrift VIII. str. 273 sl. Proč v textu zvolen význam normy hraničné, a nikoli význam normy kolisní nebo místní, bude patrno z výkladů kapitoly V.Sr. k tomuto další výklady této kapitoly.(K pozn. této a následující sluší srovnati další výklad textu.) Laurent Études sur le droit international privé Journal V. str. 320 promlouvaje o tak nazvaném právním postavení cizinců praví, že úprava jeho je základem, ale ovšem nikoli částí mezinárodního práva soukromého: L’égalité de l’étranger et du citoyen est la base du droit international privé; sr. i téhož spis Droit civil international I. str. 26 sl.; Brocher Études sur les principes généraux consacrés par le Code civil français comme base du droit international privé str. 11: Le droit international privé doit se combiner avec un certain nombre de dispositions de fond. Tel est le cas pour les articles 8, 11 et 13 du Code statuant sur la jouissance et l’exercice des droits civils. Il faut voir dans ces articles, suivant les uns, la base et suivant les autres le complément de l’article 3 qui a pour but de résoudre les questions de compétence internationale; Despagnet L’ordre public en droit international privé Journal XVI. str. 5; týž D’une nouvelle dénormination du droit international privé et de ses effets fondamentaux Journal XXV. str. 6, 13 sl.; týž Précis du droit international privé str. 12, 46; Audinet Le droit international privé dans le nouveau Code civil espagnol Journal XVIII. str. 1106; Weiss Traité théorique et pratique du droit international privé I. (Nationalité) Avantpropos str. I., II. (Condition des étrangers) Avantpropos str. I.; Soldan De l’utilité de conventions internationales en matière de droit international privé str. 8; Lainé Introduction au droit international privé I. str. 17 definuje sice mezinárodní právo soukromé jako »le droit qui après avoir déterminé la nationalité des personnes, règle les rapports des États en ce qui concerne la condition juridique de leurs sujets respectifs, l’elficacité des jugements rendus par leurs tribunaux et des actes reçus par leurs officiers, enfin et surtout le conflit des leurs lois«; ale před tím (str. 15), když byl je definoval jako »le droit qui règle les rapports des États au sujet du conflit de leurs lois«, připomíná »que plusieurs autres matières (ony právě, které v hořejší definici jsou obsaženy) s’y rattachent par un lien si étroit que, soit pour le jurisconsulte, soit pour le juge, elles en sont inséparables.« Podle toho bylo by jej tudíž sem počítati; Pillet Études sur les sources du droit international privé Journal XVIII. str. 16 p. 2: On a coutume à dire que l’égalité du national et de l’étranger est un principe du droit international privé. Ceci n’est pas tout à fait exact. La matière de la condition des étrangers fait partie intégrante et nécessaire de la législation intérieure de chaque pays; elle touche au droit international privé, mais elle n’en fait pas partie. Il y a donc eu sur ce point non pas la proclamation d’un principe de droit international, mais un rapprochement opéré entre les légis'ations positives et tout à l’avantage du droit international; sr. dále: Zitelman Internationales Privatrecht I. str. 250 sl.; Rahn Ueber Inhalt, Natur und Methode des internationalen Privatrechtes Jahrbücher für Dogmatik XL. str. 15 sl.; Niemeyer Positives internationales Privatrecht v § 47 a vůbec celým systematickým uspořádáním knihy; Catellani Storia del diritto internazionale privato e de’ suoi recenti progressi I. str. 13; Anzilotti Studi critici str. 114 sl., 119 (La sceltà od il contemperamento delle varie leggi concorrenti nei singoli casi giuridico-privati, è dunque l’oggetto speciale e caratteristico del diritto internazionale privato), str. 127. Podle definice, jakou dává o mezinárodním právu soukromém, bylo by sem počítati také Jettela Handbuch des internationalen Privat- und Strafrechtes str. 1 sl.Hamaker Das internationale Privatrecht str. 10 sl.; Pillet Le droit international privé: sa définition, son origine rationnelle, son domaine, ses conditions générales et son but Journal XX. str. 7 sl., zejména pak str. 10; týž Le droit international privé: Essai d’un système général de solution des conflits de lois Journal XXI. str. 417 sl.; týž Principes str. 24 sl.; Laurent Droit civil international I. str. 22 sl.; Rolin Principes I. str. 3, 10; Jitta Méthode str. 32 sl.; Vareilles-Sommières Synthèse Préface č. XXIX.; Aubry De la notion de la territorialité en droit international privé Journal XXVII. str. 689 sl.; Bar Neue Prinzipien und Methoden des internationalen Privatrechtes Archiv für öffentliches Recht XV. str. 37; Meili Die Doktrin des internationalen Privatrechtes Zeitschrift I zejména str. 8; Niemeyer Vorschläge und Materialien arg. str. 86 sl.; Esperson Le droit international privé dans la législation italienne Journal VII. str. 246 sl.; Fusinato Il principio della scuola italiana nel diritto internazionale privato Archivio giuridico XXXIII. str. 529 sl.; Laghi Il diritto internazionaie privato nei suoi rapporti colle leggi territoriali zejména str. 6; Gemma Propedeutica str. 9 sl., str. 32 sl., kde tendence po unifikaci práva pokládá souběžnými s tendencemi po docílení uspokojivého stavu při spořádání mezinárodních poměrů soukromoprávních; str. 67 sl., ačkoli tu vykládá, že la legge uniforme assume un grandissimo valore non tanto per il diritto internazionale privato in sè stesso quanto per il problema, alla cui soluzione è inteso il diritto internazionale privato; a dále: dobbiamo rallegrarci di una condizione di cose che perraette di saltare a piè pari il diritto internazionale privato e tronca senz’altro una questione che quest’ ultimo, di solito non riesce mai, a sciogliere in modo perfetto; k tomu však sluší srovnati výklady další (str. 75), kde tak zv. unie mezinárodní počítá k pramenům mezinárodního práva soukromého; sr. dále Anzilotti La codificazione del diritto internazionaie privato str. 14, kdež se praví, že »unioni internazionali sotto certi riguardi costituiscono una vera benchè parziale unificazione di principi attinenti al diritto internazionale privato«; Contuzzi Codificazione del diritto internazionaie privato str. 15; Wharton Conflict of laws I. str. 9 sl.; pak bylo by sem počítati Phillimora Commentaries IV. Preface VII.: Private international law is strictly speaking the law which ought to govern the legal relations of individuals not being the subjects of the State, which administers the law. Practically speaking, howerer, it embraces also the legal relations of persons domiciled or in some cases only resident, abroad and rights acquired abroad, or existing in objects situated abroad; sr. dále i úvodní výklady kap. XLI. str. 650 sl. a jeho tvrzení, že římské jus gentium a naše právo obchodní jest počítati k mezinárodnímu právu soukromému; sr. také Herrmann Der internationale Urheberrechtsschutz zwischen Oesterreich und dem deutschen Reiche str. 4 sl. Z názorů takových, jako spisovatelé v poznámce této uvedení, vycházel patrně také Institut de droit international při svých poradách o »conflit des lois civiles«, jež vedly k tak zvaným pravidlům Oxfordským, sr. čl. I. těchto pravidel. (Annuaire de l’lnstitut V. str. 41). Konečně bylo by srovnati další doklady k tomuto sporu uvedené u Kahna Jahrbücher für Dogmatik XL. v p. 2 na str. 11 a v p. 1 a 2 na str. 12; nejasně v této věci Surville et Arthuys Couns élémentaire str. 7 sl., jenž definuje mezinárodní právo soukromé jednak jako »l’ensemble des règles applicables à la solution des conflits qui peuvent surgir entre deux souverainetés à l’occasion de leurs lois respectives ou des intérêts privés de leurs nationaux«, jednak praví, že ono má »pour l’objet d’organiser la réglémentation des rapports internationaux d’ordre privé«.Důležitost těchto otázek bývá ovšem leckdy podceňována a pokládají se pro dobu přítomnou málo významnými; tak na př. Hamaker Das Internationale Privatrecht str. 14 sl.Sr. jako příklady norem práva mezinárodně stejného: čl. 4., 5., 7., 10., 11., 12. al 1. úmluvy o zřízení mezinárodní jednoty k ochraně děl literárních a uměleckých uzavřené v Bernu dne 9. září 1886 (otištěna v Journal XIV. str. 780 sl.); čl. 6., 7., 9., 10., 11., 14. revidované úmluvy ze dne 29. září 1897 (k tomu Journal XXV. str. 604); pak tak zvané York and Antwerp Rules (řád ustanovující o havariích, usnesený na kongressech v Yorku r. 1874, v Antwerpách v dubnu 1877 a v Liverpoolu v srpnu 1890; sr. k tomu Journal XIII. str. 427 sl.; XIX. str. 124); četné příklady předpisů uniformních uvedeny jsou u Perborgha Le congrès international du droit maritime de Gênes Journal XX. str. 79 sl.; (sr. i Journal XXV. str. 281, XXVI. str. 202 sl.; XXVIII. str. 65 sl. a XXX. str. 568 sl.), nebo v pokusech Association for the reform and codification of the law of nations o upravení námořské smlouvy dopravní; sr. k tomu Fromageot Les règles d’aífrêtement de Londres 1893. Journal XX. str. 1092 sl.Tak charakterisoval normy hraničné Lainé Introduction I. str. 6.; sr. již Boullenois Traité de la personnalité et de la réalité des loix etc. Préface str. II.Ovšem bylo by vytknouti, že u některých podobná argumentace dotýká se i předpisů upravujících právní postavení cizinců. Ale zjev ten je celkem výjimečný, takže možno ho tu zajisté pominouti a k jediným normám hraničným hleděti.Připomínám jen ještě, že ne všichni ti, kdo pokládají normy hraničné za jediný předmět mezinárodního práva soukromého považují je za předpisy, které podle svého účelu rozhraničují kompetence právních řádů nebo naopak. To je patrno zejména ze srovnání citací v p. 3., 4., 10., 13. a 21. Ale celkem možno říci, že oba názory ty jsou v souvislosti velmi úzké.Sr. k tomu zejména Cimbali Di una nuova denomínazione str. 17 sl. Cimbali vytýká spolu přesně místo v právu, mezinárodním, kde o normách hraničných je pojednati: Je to kapitola, ve které jedná se o právu státu na neodvislost; tu prý také jest pojednati »del diritto di legislazione privata«; Weiss Manuel str. XXV. definuje mezinárodní právo soukromé jako »l’ensemble des règles applicables à la solution d’es conflits qui peuvent surgir entre deux souverainetés à l’occasion des intérêts de leurs nationaux«, a na str.XXVI. praví: »ce ne sont pas des rapports entre particuliers, mais des rapports entre États que le droit international privé a pour objet de règler: tel est en effet le caractère commun au droit international public et au droit international privé, et s’ils diffèrent, ce n’est que par la nature des intérêts qui sont en jeu«; Lainé Introduction I. Préface str. V., pak str. 10 sl., 13 sl. (definice: le droit international privé est le droit qui règle les rapports des États au sujet du conflit de leurs lois); týž Considérations sur le droit international privé (Extr. de la Revue critique de législation et de jurisprudence) str. 13 sl.; Laurent Droit civil international I. str. 9 sl.: Despagnet Précis str. 2, 14 sl., 21 sl., 32 sl.; Brocher Cours du droit international privé I. str. 1, 19; Rolin Principes str. 9 sl.; Vareilles-Sommières Synthèse Préface č. XXVI.; Pillet Principes str. 64 sl.; Milone Archivio giuridico VII. str. 526, 528; Fiore Diritto internazionale privato I. str. 11 sl., 56 sl., 59 sl.; týž Nuovo diritto internazionale pubblico kap. VIII.; Catellani Storia I. str. 9 sl.; Anzilotti Codificazione str. 23; týž Leggi interne in materia internazionale str. 117 sl.; Zitelman Internationales Privatrecht I. str. 35 sl. (k tomu ovšem srovnati jest pozn. 13. této kapitoly.)Již Brocher (Cours I. str. 25) nazval mezinárodní právo soukromé »la loi des lois«; sr. také Milone Archivio giuridico VII. str. 529 sl.Sr. i Zitelman Internationales Privatrecht I. str. 25: Es gibt entweder überbaupt keine allgemeinen Prinzipien des internationalen Privatrechtes, die etwas anderes sind als mehr oder minder willkürliche Vorschläge, oder sie können mittelbar oder unmittelbar aus dem vorhandenen Völkerrecht abgeleitet werden; Anzilotti Studi critici str. 128.Sr. dále Brocher Cours I. str. 1, 12, 13; Bar Kritische Vierteljahrschrift XV. (1. Folge) str. 3; týž Die Rückverweisung im internationalen Privatrecht Zeitschrift VIII. str. 177; týž Annuaire de l’Institut XVIII. str. 154; týž Neue Prinzipien und Methoden des internationalen Privatrechts Archiv für öffentliches Recht XV. str. 6 (k tomuto citátu srovnati jest však poznámku 21 na str. 93; Jaques Verhandlungen des XVIII. deutschen Juristentages II. str. 112; Neumeyer Die zeitliche Geltung der Kollisionsnormen Zeitschrift XII. str. 48 p. 10.; Neumann Verhandlungen des XXIV. deutschen Juristentages I. str. 169, 171; Enneccerus eod IV. str. 277 sl.; Pillet Principes str. 155.Tu ovšem setkáváme se s některými jmény (Zitelman, Pillet, Anzilotti), která uvedena byla již svrchu, když uvedeni byli stoupenci názoru, že normy hraničné jsou částí práva mezinárodního. Věc sluší zajisté vysvětliti: Ti, kdo jak v poznámce 10., tak zde byli citováni, rozeznávají. Jednak praví, že mezinárodní právo rozhraničuje kompetence zákonodárné v oboru práv soukromých, a že toto rozhraničení děje se normami (hraničnými), které jsou částí práva mezinárodního (Zitelman mluví o »überstaatlich geltendes internationales Privatrecht«.) Proto byli uvedeni v poznámce desáté. Ale vedle toho přiznávají, že za dnešního stavu právního každý zákonodárce svými předpisy klade meze působnosti svých i cizích předpisů soukromoprávních. Zitelman mluví o »innerstaatlich geltendes internationales Privatrecht); sr. i Pillet Principes str. 155. Zřetelem k tomu bylo zmíněné spisovatele uvésti jako stoupence mínění v textu naznačeného. Pokud se týče Anzillottia dlužno srovnati p. 6. v kap. II.Konečně bylo by se zde zmíniti o některých spisovatelích, kteří sice po stránce formální podobně se vyjadřují, ale důsledků učení v textu naznačeného nepřijímají, takže stanovisko jejich blíže jest onomu, o kterém v textu níže bude promluveno. Sem náleží zejména Kahn (Jahrbücher für Dogmatik XL. str. 52 sl., XLIII. str. 330 sl.), jenž sice praví: Die Kollisionsnormen (tedy normy hraničné) verhalten sich zum materiellen Rechte, wie der Rahmen zum Bilde... Wenn der Rahmen auch nicht selbst ein Gemälde ist, so gehört er doch zum Bilde, das er einschliesst (obraz ten dobře by mohl býti vyložen na prospěch mínění svrchu v textu naznačeného), ale dále výslovně vytýká, že hraničné normy jsou pertinencí práva soukromého a tudíž právem soukromým a nikoli veřejným (o »naturali appendici dei singoli diritti civile, commerciale, penale atd. mluví i Miceli v Cimbali str. 53 sl.) Sr. dále Marcusen Innerstaalliches und überstaatliches internationales Privatrecht Zeitschrift X. str. 264 sl., jenž právě uvedený názor Kahnův pokládá správným, ale dalšími výklady dává vzejíti přesvědčení, že u něho tvrzení, že norma hraničná klade meze působnosti právního pravidla, má jiný smysl než u těch, kdo v textu a na počátku poznámky jsou citováni a ovšem také než u Kahna samého (sr. k tomu zejména Kahn Jahrbücher für Dogmatik XXX. str. 30 sl.). Pravíť Marcusen: Festzuhalten ist in erster Linie, dass es sich um Normen handelt, durch welche die Anwendung der einzelnen Rechtsregel abgegrenzt und festgestellt wird. Eine solche Anwendungsregel ist z. B. auch in jeder dispqsitiven privatrechtlichen Bestimraung unausgesprochen oder ausdrücklich enthalten, der Satz nämlich, dass die ergänzende Vorschrift nur dann in Betracht kommen soll, wenn keine anderweitige Parteidisposition vorliegt. Dass eine solche Anwendungsnorm, welche das Geltungsgebiet eines Privatrechtsatzes abgrenzt, dem Privatrecht und nicht dem öffentlichen Rechte angehört, darüber dürfte kein Zweifel obwalten.Sr. proti tomu zejména Schnell Zeitschrift V. str. 338: Soweit die Herrschaft des inländischen Staates über Gebiete, Personen und Rechtsverhältnisse ausgeschlossen ist, darf der Staat sich auch nicht dadurch ein Imperium anmassen, dass er bestimmt, welche fremde Staatsgewalt auf dem seiner eigenen Herrschaft nicht unterworfenen Gebiete, über die seiner eigenen Herrschaft nicht unterworfenen Personen und über die seiner eigenen Herrschaft nicht unterworfenen Rechtsverhältnisse zu herrschen hat. So wenig das deutsche Reich befugt ist Gebietsteile Frankreichs an Spanien abzutreten, so wenig ist es befugt, die Grenzen des französischen Gebiets gegenüber dem spanischen zu bestimmen. Ebensowenig ist es berufen, Spanien und Frankreich Vorschriften darüber zu machen, wie diese beiden Staaten den Erwerb der französischen Staatsangehorigkeit durch Spanier und den Erwerb der spanischen Staatsangehorigkeit durch Franzosen regeln sollen.Sr. také Vareilles-Sommières Synthèse Preface č. XXXVI., jenž redukuje podstatu mezinárodního práva soukromého (norem hraničných) na podobná hlediska kompetence zákonodárcovy: Quand on se demande si l’État peut imposer chez lui ses lois aux étrangers, la question se décompose en deux. 1°) L’État a-t-il ce droit au regard de l’État d’origine des étrangers? Ce dernier peut il prétendre à une souveraineté inammissible et sans rivale sur ses sujets dans les autres États? 2°) L’État a-t-il ce droit au regard des étrangers eux-mêmes? Ceux-ci ont-ils le droit propre de réclamer une indépendance totale ou partielle dans l’État dont ils ne sont membres qu’accidentellement et passagèrement? La première question est de droit étrangers pris ut singuli; elle examine un rapport d’État à individus; c’est encore du droit public, mais ce n’est pas du droit international, du jus inter gentes. Níže ovšem uvidíme, že z dalších jeho výkladů možno vyčísti ještě jinaký názor na mezinárodní právo soukromé; sr. dále Bar Zeitschrift VIII. str. 178: Die Vorschriften des internationalen Privatrechts sind nichts anderes als Zuständigkeitserklärungen für die Gesetzgebung eines Staates; Schnell na u. m. Zeitschrift V. str. 337 sl.; s názorem podobným, ač ovšem nepříliš jasně vyjádřeným, setkáváme se již u Hubera De jure civitatis Lib. III. cap. X. § 11: Exempla quibus utimur ad juris privati species maxime quidem pertinebunt, sed judicium de illis tantum juris publici rationibus constat atque exinde definiri debet; sr. i Foelix Traité I. str. 27 sl.Mínění v textu naznačené (spolu s těmi, o kterých dříve bylo promluveno) vede k jistým důležitým a zajímavým důsledkům:a) Především je tu moment ten, který byl trefně formuloval Bernard (Principes du droit international privé Journal XXXI. str. 780 sl.) pravě, že při takovémto nazírání na věc »la loi de quelque législateur qu’elle émane et quelque soit le territoire où il s’agisse de l’appliquer, puise sa force d’application dans la volonté du législateur qui l’a émise«. Podle právního pravidla proto bude souzeno, poněvadž zákonodárce přikládá jemu příslušnost, poněvadž respektuje emanaci vůle cizího zákonodárce. Nazírání toto může snadno vésti k jistým důležitým thesím, zejména v theorii tak zvaného zpětného odkazu. Sr. k tomu kap. VI.b) Druhým zajímavým důsledkem jsou komplikace vzcházející tenkráte, nenáleží-li zákonodárná moc v tom kterém státu témuž orgánu co do zákonodárství v oboru práva soukromého a veřejného. Praktickou byla otázka ta, když vydán byl spolu s občanským zákonníkem pro říši německou uvozovací zákon k témuž, jenž v čl. 7.—31. obsahuje předpisy mezinárodního práva soukromého. Říšská ústava německá (čl. 4. č. 13. ve znění z 20. pros. 1873) dává totiž zákonodárci říšskému právo zákonodárství soukromého, nikoli však veřejného. Po vydání zákonníka byla pak ventilována otázka, zdali zákonodárce říšský byl oprávněn vydati normy hraničné, ježto tu nejedná se o předpisy práva soukromého. Převládá pak v literatuře mínění, že postup zákonodárce byl korrektní (sr. Planck Bürgerliches Gesetzbuch VI. (Einführungsgesetz) str. 24; Affolter na u. m. str. 131 a zajisté také Kahn Jahrbücher für Dogmatik XLIII. str. 331, ač Affolter jako přivržence mínění opačného jej cituje), ježto, jak praví Affolter, tomu faktoru zákonodárnému, kterému náleží právo zákonodárství soukromého, náleží také právo vydati předpisy sekundární, které tvoří jeho příslušenství. Kahn ovšem taktéž onen modus procedendi správným shlédává, ale z důvodu toho, že podle názoru jeho, jak uvedeno, jsou normy hraničné předpisy práva soukromého, a soudí, že ti, kdo je považují za předpisy práva veřejného, říšskému zákonodárci německému musí upříti kompetenci k jejich vydání. Po mém soudě tento názor Kahnův bylo by správným pokládati.Sr. zejména Schnell na u. m. Zeitschrift V. str. 339, jenž vytknuv, že na zákonodárce německého nenáleží, aby postupoval území francouzské Španělsku nebo naopak; aby dále vyjadřoval se o hranicích territoriálních těchto dvou států; aby konečně vydával ustanovení o tom, jakým způsobem nabývají státní příslušníci francouzští státního občanství španělského a naopak (srov. k tomu pozn. 14. svrchu), pokračuje: Ebensowenig — und dies wird auffallender Weise ebenso allgemein bestritten als das Vorgehende allgemein anerkannt wird — ist das deutsche Reich befugt Frankreich und Spanien vorzuschreiben, wie sie auf den — der deutschen Herrschaft nicht unterworfenen — Gebieten des Privatrechts die Grenzen ihrer gesetzgebenden Gewalt festzusetzen haben. Die inländische Gesetzgebung darf sich aber eine solche Grenzregulierungsgewalt bezüglich fremder ihr nicht unterworfener Gebiete, Personen und Rechtsverhältnisse auch nicht in der beschränkten Weise anmassen, dass sie ihre Behörden anweist, in den von ihnen zu entscheidenden Fällen davon auszugehen, dass die Grenze zwischen Frankreich und Spanien anders läuft, als diese beiden Staaten vereinbart haben, dass über den Erwerb der französischen Staatsangehörigkeit durch einen Spanier andere als die von Frankreich und Spanien aufgestellten Normen gelten oder endlich dass die persönlichen Verhältnisse der in Spanien wohnenden Franzosen und der in Frankreich wohnenden Spanier nach anderen als den zwischen Frankreich und Spanien vereinbarten Gesetzen beurteilt werden. Mit anderen Worten: Die Gerichtsgewalt verleiht, so wenig wie eine Gesetzgebungsgewalt, eine Grenzregulierugsgewalt. Grenzen kann nur der ziehen, dem die abzugrenzenden Sachen gehören; sr. dále Bar Zeitschrift VIII. str. 177; týž Archiv für öffentliches Recht XV. str. 27 sl.; proti tomu ovšem Neumann Das internationale Privatrecht in Form eines Gesetzbuches nebst Motiven und Materialien str. 21. Prvé podobnou myšlénku naznačil již Durand Essai str. 249.Sr. k tomu Niemeyer Das internationale Privatrecht des bürgerlichen Gesetzbuches str. 18 sl.; Neumann Verhandlungen des XXIV. deutschen Juristentages I. str. 172 sl., IV. str. 109; týž Beiträge zur Erläuterung des Deutschen Rechts XLVI. str. 67 sl.; Bar Zeitschrift VIII. str. 178; týž Archiv XV. str. 28; Planck Einführungsgesetz str. 22; Keidel Das internationale Eherecht nach dem bürgerlichen Gesetzbuche für das deutsche Reich und den Beschlüssen des Institut de droit International und des internationalen Kongresses im Haag Zeitschrift VII. str. 228 sl.; týž Le droit International privé dans le nouveau Code civil allemand Journal XXV. str. 873 sl.; Mitteis Verhandlungen des XXIV. deutschen Juristentages IV. str. 91 sl.; sr. i Anzilotti Una pagina di storia della codificazione civile in Germania str 65 sl.Sr. Zitelman Internationales Privatrecht I. str. 227: Vielleicht liegt in der Fallbeschränkung lediglich eine Art von Bescheidenheit der eigenen Gesetzgebung: man will nur diejenigen Fälle ordnen, die zu dem Inland in näherer tatsächlicher Beziehung stehen, hingegen nicht diejenigen, an denen unser Staat materiell nur ein entfernteres Interesse haben kann. In welcher Form und mit welchen Hintergründen immer dieser Gedanke massgebend sein sollte: er beruht jedenfalls auf einem Fehler. Die Berücksichtigung des Interessenkreises fremder Staaten kann dahin führen, dass unser Staat deren Recht, das ausländische Recht, anzuwenden befielt, das hat einen Sinn; keinen Sinn aber hat es, wenn er aus Rücksicht auf die freinden Staaten seinen Richtern überhaupt keine Kollisionsnormen für gewisse Fälle geben will, während er ihnen doch die Aufgabe diese Fälle zu entscheiden, wenn sie vorkommen, nicht ersparen kann; sr. ještě Anzilotti Leggi interne in materia internazionale str. 112 sl.K těmto věcem jest srovnati bližší výklady kapitoly VI.Názor tento způsobem velmi úsilným a duchaplným propagován byl zejména Jittou v jeho spisu La méthode du droit international privé a později ve článcích Das Wesen des internationalen Privatrechtes (Archiv für öffentliches Recht XIV. str. 301 sl.) a Die Kodifikation des internationalen Privatrechts im Entwurfe eines bürgerlichen Gesetzbuches für das deutsche Reich vom Standpunkt eines Ausländers (Jahrbuch der internationalen Vereinigung II.) str. 57 sl. Na těchto publikacích spočívá především výklad textu. Ale i značný počet jiných spisovatelů k učení tomu se hlásí. Bylo by pak v té věci srovnati: Holtzendorff Handbuch I. str. 54 sl.; Meili Zeitschrift I. str. 8: Das internationale Privatrecht fasst die auf dem Boden des privatrechtlichen Weltverkehres entstehenden Interessen und Rechte der einzelnen Individuen ins Auge a str. 164 sl.: Die Anwendung auswärtiger Zivilrechte folgt aus dem Privatrechte selbst... Auf die Rechtsverhältnisse ist dasjenige Privatrecht anzuwenden, das für ihre Beurteilung als das zutreffende oder adaequate erscheint; denn es ist klar, dass für die Ordnung der privatrechtlichen Beziehungen die passendste Zivilrechtsnorm, sei sie einheimisch oder ausländisch, gesucht werden muss... Der einheimische Staat sagt seinem Richter: wende du das richtige Recht an, Und mit diesem Befehle ist das auswärtige Zivilrecht ganz ebenso gemeint wie das einheimische; sr. i Meili Eine offizielle Heimstätte für das Peregrinenrecht der modernen Welt Jahrbuch der internationalen Vereinigung für vergleichende Rechtswissenschaft und Volkswirtschaftlehre I. str. 25, 36; Niemeyer Vorschläge und Materialien str. 28 sl.: Der erste Gedanke des Gesetzgebers ist...: Auf welche Tatbestände soll räumlich oder persönlich betrachtet, meine Rechtsordnung Anwendung finden? Daran schliesst sich sodann die fernere Frage, ob für die von der Anwendbarkeit der heimischen Rechtssätze ausgeschlossenen Tatbestände entweder 1. überhaupt keine Rechtsregeln aufgestellt, oder 2. in selbständiger Weise besondere Rechtsvorschriften (Fremdenrecht, jus gentium) gegeben werden sollen, oder ob 3. jene Frage durch Bezugnahme auf die Rechtssätze anderer Rechtsordnungen erledigt werden soll; str. 31 sl.: Das Wesentliche ist, dass es sich um Bestimmung der Tatbestände der inländischen Rechtssätze nach ihrer personalen und räumlichen Beziehung und in zweiter Linie um die Bestimmung der Rechtsfolgen jener Tatbestände handelt, welche wegen ihrer lokalen oder personalen Beziehungen den inländischen Rechtssätzen nicht unterworfen sein sollen; Planck Bürgerliches Gesetzbuch VI. (Einführungsgesetz) str. 24: Auch soweit durch die fraglichen Vorschriften (sc. die Grenznormen) die Anwendung eines ausländischen Rechtes vorgeschrieben wird, hat diese Vorschrift doch materiell die Bedeutung, dass ein bestimmtes Verhältnis nach bestimmten materiellen Rechtsnormen, die nur nicht ausdrücklich, sondern durch Verweisung auf ein ausländisches Recht bezeichnet werden, beurteilt werden soll; Barazetti Das Internationale Privatrecht im Entwurf des schweizerischen Civilgesetzbuches Zeitschrift XII. str. 278; v posledním svém pojednání (Archiv für öffentliches Recht XV. str. 11) také Bar nazývá mezinárodní právo soukromé »Privatrecht in internationaler Beziehung oder im internationalen Verkehr«, ale soudí přes to, že s tím snáší se názor, »dass die Sätze des internationalen Privatrechts Zuständigkeitsnormen des nationalen Privatrechts sind«. Prvé pak (str. 8 i. f. sl.) proti Jittovi byl podotkl: wenn man von der Zuständigkeit der Gesetze spricht, denkt man unausweichlich auch an Menschen, die, sei es in ihren persönlichen Verhältnissen, sei es in Bezug auf Vermögen und Vermögensobjekte von diesen Gesetzen berührt werden, und zwar oft empfindlich berührt werden. Worin also der Unterschied beruhen soll, wenn Jitta behauptet, es handle sich im internationalen Privatrecht um Verhältnisse von Menschen, die bisherige Lehre aber spreche vom Verhältnisse der Gesetze, das ist dem Sinne beider Formeln nach absolut unerfindlich. Pokud ovšem věta, že normy hraničné jsou předpisy ustanovující o mezích působnosti předpisů právních, znamená tolik, že ony jsou prostředkem, kterým nepřímo upravují se mezinárodní poměry soukromoprávní, rozdílu toho ovšem by nebylo. Ale nelze zapomínati, že výklady velkého počtu spisovatelů (a nebylo by mezi ně i Bara počítati?) výslovně prohlašují anebo aspoň nutně dávají vzejíti názoru, že mezinárodní právo soukromé je »la théorie concernant le conflit de souverainetés«.Ze spisovatelů francouzských sdílí názor v textu nastíněný zejména Bernard na u. m. Journal XXXI. str. 780: La loi étrangère puise sa force d’application dans la loi française (i. e. dans la loi émanée du législateur qui a prescrit l’application de la loi étrangère) elle-même qui en a prescrit l’application. Certes la loi française a accompli une obligation en déclarant applicable la loi étrangère; mais est-ce que cette obligation lui est imposée envers la souveraineté étrangère? nullement encore; elle s’est détermine par des considérations justice et d’intérêt social, et si cette obligation qui lui incombe est douée d’un sujet, ce sujet n’est autre que l’individu. En définitive, il n’y a pas en présence deux souverainetés en conflit, chaque fois qu’il y a un litige à trancher sur le terrain du droit international privé. Entre les deux souverainetés s’interposent les individus sujets de droit; a str. 784: En résumé l’État joue en droit international privé le même rôle qu’en droit privé interne, le même principe d’obligation pèse sur lui lorsqu’il édicte la norme juridique et il a devant lui le même sujet, l’individu; Aubry Journal XXVIII. str. 660: La lex fori s’approprie les dispositions des lois étrangères par voie des références pour règler certaines situations qu’elle juge bon de laisser sous leur empire; Donnedieu de Vabres De l’impossibilité d’une solution rationnelle et définitive des conflits de lois Journal XXXII. str. 1233, 1240. Že tento názor na normy hraničné (a vůbec na mezinárodní právo soukromé) je správný, možno vyčísti také z knihy Vareilles-Sommières-a Synthèse du droit international privé, ač on (Préface č. XLIII.) ovšem nepokládá správnou definici, že mezinárodní právo soukromé je souhrnem předpisů právních upravujících mezinárodní poměry soukromoprávní, tak jak my podstatu jeho vykládáme. Jako důvody proti oné definici svědčící uvádí: 1. Při studiu předpisů mezinárodního práva soukromého dlužno zkoumati především jejich legitimitu a tázati se, kdo má právo je dávati, má-li stát práva výsostná nad cizinci meškajícími v jeho území a nad svými příslušníky meškajícími v cizině. Tato důležitá otázka netýká se však vzájemného poměru jednotlivců, nýbrž poměru mezi státem a jednotlivci a poměru mezi státy. Ona nenáleží tudíž do práva soukromého, nýbrž do práva veřejného a sice jak vnějšího (mezinárodního) tak vnitřního (státního). Správnost myšlénky té jest připustiti, ale ona nepraví nic jiného, než že stát konaje zákonodárnou práci v oboru mezinárodního práva soukromého vázán jest jednak zřeteli k právu mezinárodnímu (což je patrně zvláštností mezinárodního práva soukromého, kterou toto sdílí s mezinárodním právem trestním, processním, správním atd. — sr. k tomuto roztřídění konec této kapitoly), jednak zřeteli k právu veřejnému, t. j. k mezím moci státní oproti jednotlivcům, které dány jsou posláním státu jako orgánu ochranného a rozvoj společnosti lidské podporujícího; věc ta však mezinárodnímu právu soukromému a veškerým ostatním větvím právním zásadně je společná (srv. k tomu níže), jenže názory na tyto meze v jednotlivostech a třeba dosti podstatně se různí. (Sr. k tomu jednak Vareilles-Sommières na u. m. č. XLVII.: Il y a dans le droit international privé une partie immuable et universelle: ce sont les principes qui établissent et limitent les droits de l’État sur les étrangers proprement dits et sur les nationaux expatriés... Tous ces principes rentrent dans le droit public naturel. Ce sont en effet des conséquences logiques et nécessaires de l’existence et de la nature de l’homme, de l’existence et de la nature de l’État. Ces principes sont le fonds permanent du droit international privé dans tous les États du monde. Ils forment non pas seulement un droit commun entre les États, comme le disent Savigny et son école, mais aussi et surtout un droit commun des États dans leur relations avec les étrangers. Remarquons en passant que cette universalité de certains principes supérieurs à tous les États n’est point le privilège du droit international privé, ni du droit international public. Les droits de l’État sur ses sujets ordinaires et exclusifs sont déterminés par des principes qui sont partout les mêmes et qui constituent aussi un droit commun des États. La souveraineté de l’État français sur les Français résidant en France est régie par les mêmes lois naturelles que la souveraineté de l’État russe sur les Russes résidant en Russie ou que la souveraineté de l’État chinois sur les Chinois résidant en Chine. La souveraineté a partout les mêmes raisons d’être, les mêmes devoirs, les mêmes attributions, les mêmes limites. Il en est ainsi dans ses rapports avec les étrangers, mais ni plus ni moins que dans ses rapports avec les nationaux; — jednak duchaplné vývody Jittovy Méthode str. 63 sl. a zejména tato jeho slova (str. 67): A nôtre avis, l’application du droit international privé par l’État à côté du droit privé national, est le résultat du devoir qui incombe à l’État envers la société universelle des individus. Ce devoir de l’État détermine la mesure de son autorité quant à l’application du droit international privé. L’État peut exercer son pouvoir dans la société internationale, en tant que cela est nécessaire pour l’accomplissement de son devoir. Ce pouvoir comprend la législation et la juridiction. L’État peut constater sous forme des règles obligatoires pour les individus, le droit privé qu’il appliquera à la société universelle, il peut maintenir ce droit par l’autorité judiciaire et la force exécutoire... Ces droits tiennent au droit public, qui se trouve ainsi mis en rapport avec nôtre science. Malgré l’importance de ce rapport, nôtre science ne fait pas partie du droit public, de même que le droit privé national demeure distinct du droit public, bienque la législation et la juridiction appliquées au droit privé national soient aussi des attributions de droit public. Le droit public peut donner aux règles de nôtre science comme aux règles du droit privé national leur forme positive et leur sanction au point de vue d’un État déterminé, mais il ne peut pas indiquer leur contenu). 2. Stát nestanoví pro cizince v jeho území meškající a pro své příslušníky meškající v cizině jen normy práva soukromého; on dává v tom směru také předpisy práva trestního, vojenského, správního, státního atd. a všechny tyto předpisy jsou spojeny s oněmi viditelnou páskou; jejich účelem jest vesměs, aby určily právní postavení cizinců a právní postavení příslušníků státních meškajících v cizině. Celá tato látka se svými rationelními zásadami musí pak býti a jest také patrně předmětem mezinárodního práva soukromého. Obě prvé věty možno podepsati bez jakýchkoli pochybností. Ale pokud se týče dalšího, bude státi na tom, že je tolik růzností mezi mezinárodním právem soukromým v našem smyslu s jedné strany a mezinárodním právem trestním, processním, správním atd., se strany druhé, že jednotlivé tyto větve zasluhují, aby nebyly shrnovány pod mýlivý název mezinárodního práva soukromého, nýbrž aby o nich zvláště a v jinaké souvislosti bylo jednáno, (K tomu srovnati jest konec této kapitoly zejména lit. h na str. 120.) Konečně i u Rolina Principes I. str. 9 nalézáme podobný pochod myšlénkový jako v textu, ale on na konec dospívá k tvrzení, že mezinárodní právo soukromé je »un règlement de compétence entre diverses législations quant au droit privé«, kdežto my dáváme přednost formulaci: c’est un règlement des intérêts privés par le moyen d’un règlement de compétence entre diverses législations.Také v literatuře italské nazírání textu je častým. Na prvém místě bylo by jmenovati Gemmu (Propedeutica str. 9 sl.), jenž zejména na str. 11 vykládá, že opačný názor, jenž chce v mezinárodním právu soukromém viděti jen předpisy vytýkající kompetenci právních řádů, vtěsnává »la vita privata ultranazionale in qual letto di Procruste« a dodává: Non si pensa che l’applicazione d’una data legge non a per sè stessa ragione di fine, bensi puramente di mezzo; che tutta l’importanza dell’applicare a un determinato rapporto giuridico una piùttosto chè un’altra legge consiste neli’ effetto che su quel rapporto o su quel fatto produrra una piùttosto chè un’ altra applicazione; a str. 105: la norma di collisione non sia chè un mezzo per la attuazione del diritto ossia per condurre all’applicazione della legge più favorevole allo sviluppo internazionale del rapporto giuridico in questione; sr. dále Buscemi Archivio giuridico VIII. str. 335; pak Miceli v Cimbali str. 54, Signorelli eod. str. 57, Macri eod. str. 64. Konečně i názor, který projevil Fiore Diritto internazionale privato I. str. 15, není odtud daleko; neboť, ač on pokládá nauku naši rozdílnou od práva veřejného i soukromého, přece možno vyčísti z jeho výkladů, že jedná se tu o právo soukromé diktované principy práva mezinárodního: Riteniamo che la scienza della quale ci occupiamo debba profittare dei principi del diritto internazionale pubblico, imaperocchè bisogni pure determinare à norma dei medesimi, fino al qual punto la sovranità territoriale possa e debba ammettere l’applicazione di leggi di sovranità straniera e che deve tener conto dei principi del diritto privato per tutelare secondo questi i diritti delle persone, anche quando siano nati sotto l’impero di leggi di Stati diversi, o abbiano per oggetto beni esistenti in paesi diversi.V literatuře anglo-americké je nazírání námi přijaté vůbec běžným. Sr. zejména: Wharton (Palmere) str. 10, jenž jednaje o tom, že statutem, t. j. zákonem, zákonodárným aktem, mohou býti modifikovány »the principles and rules of the common law, which embody the principles of private international law«, praví: This result may be accomplished by a statute that partakes of their own nature; that is, by a statute which is not directly concerned with the rights, duties, obligations, and relations of persons and things, but deals with the question, by what law they are to be ascertained and determined; but is more frequently accomplished by a statute which like the principles and rules that deal directly with the rights, duties, obligautions, and relations of persons and things, deals directly with those matters, but which unlike such principles defines its own scope relatively to the situs of the various matters, with which it is concerned. When the sovereignity has spoken by such a statute all question as to the governing law is foreclosed. Sr. dále Phillimore Commentaries IV. str. 6 § V; Dicey Conflict of laws str. 2 sl.; týž Zeitschrift II. str. 116 sl.; pak lord Stowell Dalrymple v. Dalrymple; Blackburn Schibsby v. Westenholz.Jitta La méthode str. 67. sl.Tak na př. Bard Précis Préface str. VI.Aubry Journal XXVIII. str. 649.; Macri v Cimbali str. 64; srv. k tomu i Heilborn System des Völkerrechtes str. 103 in f. sl., jehož výklad sice dotýká se otázky jiné, ale z něhož možno usuzovati o správnosti mínění hájeného v textu.Jitta La méthode,str. 32 sl.; Gemma Propedeutica str. 9 sl. Tím, co bylo řečeno, ovšem nikterak nepravíme, že by bylo jednati v mezinárodním právu soukromém o meritálním obsahu ustanovení cizích právních řádů, na která normy hraničné ukazují, a učiniti tak všechny zákonníky světa spolu i s tuzemským právem soukromým předmětem mezinárodního práva soukromého, jak soudil na příklad Pfeiffer Princip str. 11. Neboť předpisem mezinárodního práva soukromého jest, hledíme-li k úpravě jeho normami hraničnými, toliko příslušná norma hraničná, nikoli předpis práva soukromého, na který ona ukazuje. Věc je, jak jsme již svrchu o tom byli promluvili, ta: Zákonodárce buď přímo předpisy materielními upravuje mezinárodní poměry soukromoprávní, a tyto předpisy materielní jsou pak předpisy mezinárodního práva soukromého, anebo užívá, chtěje upraviti mezinárodní poměry soukromoprávní, prostředku toho, že rozhraničuje kompetence právních řádů, suum cuique tribuit, t. j. každému právnímu řádu přikazuje ony poměry právní, které podle jeho vlastního názoru pod vládu onoho právního řádu náležejí. Tedy možno věc vyjádřiti také tak: Normy hraničné, jejichž účelem je úprava mezinárodních poměrů soukromoprávních, podle formy své rozhraničují působnost právních řádů. Zřetelem k této formální, technické, stránce norem hraničných právo cizí, ku kterému ony odkazují, zůstává právem cizím a nestává se právem tuzemským. A dále: Při úpravě mezinárodních poměrů soukromoprávních normami hraničnými jest předpisem mezinárodního práva soukromého norma hraničná, a nikoli předpis materielní, kterému poměry ony prostředkem normy hraničné jsou podřízeny. Srov. k tomu Kahn Jahrbücher für Dogmatik XXX. str. 27 sl., XL. str. 52; Bar Zeitschrift VIII. str. 177 sl. a zejména Gemma Propedeutica: non tutta la legge interna è fonte di diritto internazionale, ma solo quelle parti di essa che provvedono o una sua applicazione ultraterritoriale ouna applicazione territoriale di legge estera, in altri termini quelle leggi o parti di legge che sotto qualche aspetto rivestono carattere internazionale. Není tudíž správná námitka Brinzova (patrně proti Wächterovi namířená) Pandekten § 23, jenž praví, že názor »dass die Gerichte einzig nach dem Rechte ihres Landes zu sprechen haben und dass es eben doch nur nach dem Rechte ihres Landes geschehe, wenn sie in gewissen Fällen nach dem Rechte des Auslandes zu sprechen ermáchtigt und verpflichtet sind — alle Gesetzbücher und Statuten der Welt zum Appendix unseres Landesrechtes macht.«Ovšem obeznámení se s cizím právem materielním, třeba ono nenáleží zásadně a methodicky v nauku mezinárodního práva soukromého, náleží tam prakticky, resp. jest jejím doplňkem. K tomu Niemeyer Positives internationales Privatrecht str. 4; Meili Zeitschrift I. str. 22 sl.; Gemma Propedeutica na u. m.; Kahn Zeitschrift X. str. 97 sl.; Laurent Journal VI. str. 19 sl.; Lainé Introduction I. str. 40; De la Grasserie Begriff und Wesen der vergleichenden Rechtswissenschaft Jahrbuch der internationalen Vereinigung für Rechtswissenschaft und Volkswirtschaftslehre VI. str. 341, 346. Věci té později (v dílu II.) věnována bude zvláštní kapitola.Contuzzi Diritto internazionale privato str. 1 sl.; Catellani Storia I. str. 13.Sr. také Despagnet Précis str. 45, a pokud se týče předpisů upravujících právní postavení cizinců také Weiss Traité théorique et pratique I. Avantpropos str. II., jenž ostatně věnuje druhý dil citovaného spisu výhradně právu cizineckému nazvav jej Le droit de l’étranger.Ovšem nebude ani v takovýchto spisech určených pro praxi jednati jednak o meritálním obsahu cizích právních řádů, jak se toho bylo právě dotčeno (sr. k tomu pozn. 25.) jednak o předpisech práva uniformního, pokud toto upravuje totožně interní i mezinárodní poměry soukromoprávní. Pokud se týče těchto na druhém místě uvedených předpisů, nejedná se o předpisy zvláštní, které jen mezinárodní poměry soukromoprávní upravují, a pojednání tudíž, jehož předmětem jest mezinárodní právo soukromé jako zvláštní větev práva soukromého (srov. k tomu konec této kapitoly str. 117 sl.), může o nich pomlčeti.Ovšem nechceme tím nikterak říci, že by nemusilo se pracovati při rozboru soustavy norem hraničných také podobnými prostředky, jako při řešení otázek práva soukromého vůbec — vždyť o tom, kterému právnímu řádu má právní poměr býti podřízen, rozhoduje v poslední řadě přece zase přiměřená, účelná, úprava poměru onoho se strany práva, jak svrchu k tomu bylo ukázáno; sr. k tomu zejména Gemma Propedeutica str. 14 sl. — anebo že by o normách těch mohlo býti pracováno bez znalosti práva materielního, jak soudil na př. Demangeat Introduction Journal I. str. 8; sr. i Cimbali Di una nuova denominazione str. 86 a Signorelli v Cimbali str. 56. Naopak bez znalosti práva materielního (resp. práv materielních) ani praktické ani theoretické řešení otázek naskýtajících se v soustavě norem hraničných není možné. Srov. k tomu již Schäffner Entwickelung des internationalen Privatrechtes str. 4; Laurent Journal VI. str. 19; Lainé Introduction I. str. 40; Despagnet Journal XXV. str. 21; De la Grasserie Jahrbuch der internationalen Vereinigung VI. str. 341 sl., 346, a zejména Kahn Zeitschrift X. str. 97 sl. O tomto poměru norem hraničných k právu materielnímu lze promluviti až v dílu II., jen tolik zde konstatujeme, že soustava norem hraničných jednak vyrůstá z půdy práva soukromého a o toto se opírá, jednak těsně souvisí i s jinými větvemi právními.Aubry Journal XXVII. str. 689: L’étude du conflit des lois constitue certainement la matière la plus importante du droit international privé et c’est donc surtout lui qui lui donne son caractère et sa physiognomie.Sr. zejména Fusinato Il principio della scuola italiana nel diritto privato internazionale Archivio giuridico XXXIII. str. 529, jenž vykládá, že prvá otázka, které musí si povšimnouti každý, kdo zabývá se mezinárodním právem soukromým, je ta: deve essere considerato il straniero come soggetto capace di diritto? Perchè ognuno comprende che se negativamente dovesse rispondersi a questa prima domanda, il diritto privato internazionale non potrebbe sorgere, perchè sarebbe materia mancante del soggetto; ne avrebbe ragione d’esistere la ricerca della legge dalla quale debbano essere governati gli stranieri e le relazioni giuridiche, alle quali prendono parte, se di esercitare diritto in generale gli stranieri non fossero giudicati capaci; Pillet Principes str 27 praví o těchto dvou problémech: Ils sont inséparables l’un de l’autre et l’on ne sait bien ce qui appartient au conflit qu’autant que l’on a éliminé d’abord ce qui est du ressort de la condition des étrangers; Esperson Le droit International privé dans la législation italienne Journal VI. str. 330; Laurent Droit civil International I. str. 22 sl.; Lainé Introduction I. str. 15. sl.; Despagnet Précis str. 69; Rolin Principes I. str. 138; Vareilles-Sommières Synthése Préface č. XXVIII. sl.; Milone Archivio giuridico VII. str. 537 sl.; Bar Archiv für öffentliches Recht XV. str. 18 sl.; Laghi Il diritto internazionale privato nei suoi rapporti colle leggi territoriali str. 235. Souvislost v textu vyznačenou popírá Kahn Jahrbücher für Dogmatik XL. str. 11 sl., vytýkaje, že »die Art und Weise, wie man die Person des Fremden behandelt, an und für sich mit der Anwendung des fremden Rechtes gar nichts zu tun habe,« a připomínaje, že stát, ač snad odpírá cizincům všechna práva, přece stanoviti může a také stanoví (zřetelem ke svým příslušníkům v cizině meškajícím a jednajícím), že forma sňatku manželského na př. řídí se právem místa, kde byl uzavřen atd., a že stát, jenž, pokud se týče poskytování práv cizincům, stojí na stanovisku snad nejliberálnějším, může, pokud se týče respektování práva cizího, býti velmi úzkoprsým. Klade tudíž důraz na to, že jedná se o dva problémy podstaty zcela různé. Že jsou tu problémy odlišné, možno připustiti, ač ideová i jinaká souvislost mezi oběma po našem soudě je nepochybná, a ač bylo by dokázati existenci různého nazírání na oba problémy některým zákonodárcem. Ale nehledě k tomu, rozlišení obou problémů zajisté nic nevadí tomu, aby zřetelem k těsné souvislosti jich o nich pospolu bylo jednáno. Ostatně i Kahn na u. m. str. 16 doznává, že existují body, ve kterých oba problémy se stýkají, že rozvoj jejich jde parallelně, a že tudíž doporučuje se, aby souvislost ta i zevně (souhrnným o nich jednáním) byla dokumentována. Sr. i Pfeiffer Das Prinzip str. 54.Dokladem toho je kniha Pilletova Principes du droit international privé zejména v kapitolách VI. a VII.Sr. k tomu Fiore Diritto internazionale privato I. str. 14.; Dicey Conflict of laws str. 20.Jen tolik bylo by ještě podotknouti, že to, co právě bylo pověděno o soustavě norem hraničných, platí, ač ovšem jen do jisté míry, také o předpisech upravujících právní postavení cizinců. Neboť i tu dlužno vytknouti, že úprava právního postavení cizinců je velmi aktuální (bez úpravy takové byla by celá soustava norem hraničných stavbou na písku postavenou), a s druhé strany dějí se pokusy o theoretické zpracování a universální uspořádání otázek sem náležejících a sice právě v souvislosti s vytčením norem hraničných. (Sr. k tomu zejména č. 8 osnovy upravující mezinárodní právo dědické usnesené na III. konferenci haagské; k tomu Actes III. str. 122, 123, 129 sl., 245.)Takový vzhled mají ostatně práce mnohých, kteří pokládají soustavu norem hraničných jediným předmětem mezinárodního práva soukromého. V té věci bylo by srovnati zejména spis Despagnetův Précis du droit international privé a spisy Weissovy Manuel a Traité théorique et pratique du droit international privé. Ve Francii ovšem toto systematické uspořádání vědeckému přesvědčení autora snad se příčící možno aspoň z části vysvětliti předpisy danými o vyučování mezinárodnímu právu soukromému; předpisy ty výslovně přijaly nauku o právním postavení cizinců a ovšem také nauku o státním občanství (sr. k tomu dále v textu) do mezinárodního práva soukromého. (Sr. zejména nařízení ze dne 24. července 1895 a k tomu Despagnet Précis Préface str. V.)Někteří spisovatelé nepokládají ovšem nauku mezinárodního práva soukromého vyčerpanou otázkami v textu naznačenými. Zejména Pillet Journal XX. str. 9 sl., pak Principes str. 33 sl. naznačuje jako další v obor mezinárodního práva soukromého spadající otázku, jím tak nazvanou nauku o právech nabytých (théorie des droits acquis). Nauka ta po názoru Pilletově jedná o problémech vznikajících tehdy, hájí-li osoba v některém státě práv, kterých nabyla ve státě jiném. Na př.: Dítě narodilo se ve státě, kde ono i otec jeho jsou státními příslušníky; podle práva tohoto státu jest dítě to dítětem manželským; nebo osoba nějaká nabude ve státě některém na základě práva tam platného vlastnictví věcí movitých; nebo stane se osoba bydlící ve státě, jehož jest příslušnicí, na základě smlouvy tu uzavřené, kterou tu jest splniti, věřitelem osoby jiné rovněž tu bydlící a sem příslušící: Theorie o právech nabytých poučuje o tom, jaké účinky práva takto řádně nabytá ve státě jednom mají ve státech jiných. Pillet soudí, že otázky ty nespadají v jedno ani s problémem právního postavení cizinců (pour qu’un étranger soit admis à invoquer dans un pays le droit, qu’il a aequis dans un autre pays, il faut sans doute, qu’il soit apte à jouir dans le premier du droit dont il jouit dans le second. Il le faut donc, mais cela ne suffit pas, il faut encore que la législation du pays où l’étranger invoque son droit reconnaisse ce droit comme régulièrement acquis, bien qu’il ait été acquis sous l’empire d’une législation étrangère), ani s problémem norem hraničných (un conflit de lois suppose qu’un rapport de droit suscite un doute quant à la législation qui doit lui être appliquée; on se demande si le rapport rentre dans le ressort de telle ou telle loi ou ce qui revient au même, dans quelle mesure il est soumis à l’autorité de l’une et de l’autre. Tant que cette question subsiste, on ne sait pas si l’on est en présence d’un droit régulièrement acquis on le saura, lorsqu’il sera certain, que le rapport a bien été établi en conformité aux exigences de la législation compétente. Cest à ce moment seul que pourra se présenter la question de savoir si ce droit peut produire ses effets en pays étranger. Dans l’ordre logique, la question de conflit précède encore celle qui concerne l’effet du droit acquis; celle-ci ne peut même pas être soulevée sans que celle-là ait été préalablement résolue). Po mém soudě theorie práv nabytých systematicky spadá v jedno s naukou o normách hraničných. Rozhoduje-íi soudce o mezinárodním poměru soukromoprávním, patrně vždy jedna ze stran dovolávati se bude toho, že podle příslušného právního řádu práv nabyla. Soudce bude vždy zkoumati, který právní řád jest pokud se onoho poměru týče příslušným, a zda-li podle předpisů tohoto příslušného právního řádu strana práva nabyla. Praví-li Pillet Principes str. 511: »il a soin d’insister à chaque pas on peut le dire sur cette idée que le droit aequis observant la loi compétente doit être respecté en tunt lieu«, dlužno jemu za pravdu dáti, ale je nutno myšlénku vyslovenou takto doplniti: mais le juge invoqué doit en tout cas décider, quelle est la loi compétente et si d’aprěs cette loi le droit a été régulièrement constitué. Tak také Kahn Jahrbücher für Dogmatik XL. str. 17 p. 1 in f. (o němž Pillet omylem soudí, že pokládá nauku o právech nabytých za totožnou s naukou o právním postavení cizinců). Jinak ovšem Kloeppel Die leitenden Grundsätze des internationalen Privatrechtes Zeitschrift I. str. 36, 47. Nepokládáme-li však nauku o právech nabytých za zvláštní díl mezinárodního práva soukromého, nechceme tím nikterak tvrditi, že theorie práv nabytých nemá důležitého účinku na formaci norem hraničných. O věci té později (v dílu II.) zevrubněji bude promluveno. Ostatně bylo by připomenouti, že v starší době, zejména na počátku století 19., hojně byl zastoupen názor, že vůbec normy hraničné možno dovoditi z theorie o právech nabytých. Sr. k tomu zejména Wächter Archiv XXV. str. 1 sl.; Pütter Das praktische europänische Fremdenrecht passim a zejména str. 129 sl.; Pfeiffer Das Prinzip str. 22; Savigny System VIII. str. 132; Gerber System des deutschen Privatrechtes § 32; Unger System I. str. 160; Mancini Journal I. str. 286 sl. Také k této věci v nástinu historickém se vrátíme.Ovšem bylo by ještě podotknouti, že pojem státního občanství jest důležitým nejen v nauce o normách hraničných, nýbrž také, jak na první pohled je patrno, v nauce o právním postavení cizinců.Lainé Introduction I. str. 15; Despagnet Précis str. 238 sl.; Rolin Principes I. str. 5; Audinet Journal XVIII. str. 1106; Weiss Traité théorique et pratique I. Avantpropos str. II. Ostatně tento prvý díl nazvaný »De la nationalité«, jen o státním občanství jedná; Dicey Conflict of laws str. 63.Lainé Introduction I. str. 16; Despagnet Précis str. 13; Bar Esquisse du droit international Journal XIV. str. 260; Jitta Méthode str 85 sl.; Rolin Principes I. Préface str. IX.; Dicey Zeitschrift II. str. 127; Kahn Jahrbücher für Dogmatik XXX. str. 3. Také spořádání knih Weissových k souvislosti té jasně ukazuje; jeť pátý díl právě citovaného spisu Traité théoretique et pratique nazván »L’étranger et la justice«.Pokus o nastínění tohoto významu učiněn je v kapitole VI. po případě VII.Společným východiskem všech, kteří k tomuto názoru se přidávají, jest, že mezinárodní právo soukromé jest »l’ensemble des règles applicables à la solution des conflits qui peuvent surgir entre deux souverainetés à loccasion des intérêts de leurs nationaux« (Weiss Manuel str. XXV.), anebo že ono jest »le droit qui s’occupe des étrangers« (Vareilles-Sommières Synthèse Préface č. XLV. str. XXX.); jako stoupence mínění tohoto dlužno především jmenovati Lainé-a Introduction I. str. 3. sl., 11. sl., jenž dovolává se tu momentů historických (starší literatury francouzské a čl. 3. code civil), a jehož hlas jako předního historika našeho oboru ovšem velmi váží. Lainé vychází z distinkce naznačené v textu děle totiž širokou kategorii práva mezinárodního v droit des États relativement à leurs intérêts généraux a v droit international privé qui... règle les rapports des États en ce qui concerne la condition juridique de leurs sujets respectifs. Při tomto nazírání na věc ovšem nezbytně všechny předpisy právní upravující poměry s elementem mezinárodním (pokud nejedná se o právní poměry mezi státy jako korporacemi mocenskými) spadají v kategorii mezinárodního práva soukromého; sr. Lainé Introduction Revue de droit international privé et de droit pénal international str. 18 a Considérations str. 13; týž názor zásadní pronesli: Foelix Traité I. str. 1 sl.; Brocher Journal V. str. 231; Journal VII. str. 279; Cours I. str. 1, 21 sl.; Esperson Journal VI. str. 327 sl.; Vesque von Püttlingen Handbuch str. 3; Milone Archivio giuridico VII. str. 524 sl.; Fiore Diritto internazionale privato I. str. 11 sl. (essendochè in ogni caso il problema sarebbe sempre lo stesso, quello cioè di determinare i limiti dell’ autorita di ciascuna legge sovrana); Westlake Lehrbuch str. 6; Calvo Dictionnaire s. v. Droit international privé. Proti názoru tomu vyslovili se Cimbali Di una nuova denominazione str. 14 sl., pravě, že »un tal sistema e completamente sbagliato«; Meili Zeitschrift I. str. 11, podotýkaje, »dass im internationalen Zivil-(Handels)rechte ganz andere Prinzipien gelten als im internationalen Prozess-Straf-Konkursrechte; Asser-Rivier Éléments str. 5; Aubry Journal XXVII. str. 690 sl.; Bar Journal XIV. str. 260; Theorie und Praxis I. str. 10; Foote A concise treatise str. XXXIII.; Miceli v Cimbali str. 54; Anzilotti Studi critici str. 182 sl.; ale také Despagnet Précis str. 11 sl.; 21 sl.; Rolin Principes I. str. 20; Weiss Manuel str. XXV. sl. Dva spisovatelé na posledním místě jmenovaní chtějí látku práva mezinárodního tříditi na tři kategorie, totiž mezinárodní právo veřejné (ius inter gentes), mezinárodní právo trestní (jež upravuje mezinárodní poměry trestní) a mezinárodní právo soukromé (jež upravuje mezinárodní poměry ostatní, zejména soukromé a processní). Tak i Demangeat ve Foelix Traité I p. a. na str. 2. Mínění tomu možno činiti veškeré výtky, které níže v textu činěny jsou mínění na prvém místě uvedenému, a dále nemá ono důslednosti, kterou toto se vyznamenává. Ještě jinak klassifikuje Despagnet Précis str. 11 sl., jenž rovněž vycházeje od širší kategorie práva mezinárodního dělí tuto v mezinárodní právo veřejné, (jehož předmětem jsou »relations à propos de questions qui soulèvent un intérêt public ou collectif pour les États«) a v mezinárodní právo soukromé (jehož předmětem jsou »relations à propos de questions relatives à l’intérêt privé des simples particuliers considérés individuellement«), při čemž však od ostatních liší se potud, že nejen tak zvané mezinárodní právo trestní, správní a ústavní, ale také, mezinárodní právo processní čítá ke kategorii prvé, ke kategorii mezinárodního práva veřejného, a mezinárodním právem soukromým vyrozumívá mezinárodní právo soukromé obecné, obchodní, směnečné atd. Ovšem pokládá vhodným, aby o předpisech mezinárodního práva processního, »qui en matière civile et commerciale sont si nécessairement le complément de celles du droit civil et commercial dont elles constituent la mise en oeuvre pratique« pospolu s předpisy mezinárodního práva soukromého bylo jednáno. Třídění tomu celkem tytéž výtky lze činiti, jako onomu, které v textu je uvedeno, aspoň ty, které níže pod literami a) a c) jsou naznačeny: Třídění to jednak shrnuje v jedinou skupinu předpisy, které upravují styky států jako korporací mocenských, a předpisy, které styků takových neupravují (mezinárodní právo trestní, processní, ústavní a správní), a nesprávnost ta zde je ještě značnější, poněvadž předpisy ty netoliko v širší skupině práva mezinárodního, nýbrž také v užší skupině mezinárodního práva veřejného jsou zahrnuty; jednak vytrhuje třídění ono předpisy nepochybně konnexní z jejich systematické souvislosti (mezinárodní právo trestní ze souvislosti s právem trestním, mezinárodní právo processní ze souvislosti s právem processním atd.). Zcela podobná je také klassifikace, které užívá Meili Grundriss des internationalen Privatrechtes a Zeitschrift I, str. 7. Meili rozlišuje: I. Mezinárodní právo veřejné; sem náležejí: A) mezinárodní právo v užším smyslu (Völkerrecht), B) mezinárodní právo správní (internationales Verwaltungsrecht), C) mezinárodní právo processní (civilní, trestní, konkursní), D) mezinárodní právo trestní. II. Mezinárodní právo soukromé; sem patří: A) mezinárodní právo občanské (obecné právo soukromé — osobní, rodinné, věcné, obligační a dědické), B) mezinárodní právo obchodní, směnečné, pojišťovací, C) mezinárodní právo námořní, D) mezinárodní právo oběhové (železniční, poštovní, telegrafní, telefonní). I zde bylo by opakovati výtky, které již vícekráte byly naznačeny. Blízko těmto klassifikacím jest i Contuzzi Diritto internazionale privato str. 107 sl., děle mezinárodní právo v diritto internazionale pubblico (ius inter gentes), diritto internazionale privato, penauule, giudiziario atd.Takto pohlížejí na mezinárodní právo soukromé především Jitta Méthode str. 32 sl.; Archiv für öffentliches Recht XIV. str. 305 sl.; v nejnovější době i Bar Archiv für öffentliches Recht XV. str. 11. Blízký je také názor Kahnův Jahrbücher für Dogmatik XL. str. 53; XLIII. str. 331.; sr. i Pillet Journal XX. str. 10 sl.; ostatně možno říci, že i Vareilles-Sommières Synthèse má zásadní názor stejný, ač on ovšem mezinárodní právo soukromé pojímá široce, způsobem v textu zamítnutým. »Pour employer après la langue du blason, la langue familière, le droit international privé est un potpourri, qui contient des éléments de toutes les parties de droit. Pour parler tout siraplement la langue juridique, le droit international privé n’est pas une branche speciale du droit; c’est le droit tout envisagé d’un certain point de vue, appliqué à un groupe d’individus (č. XXXV.); il en est du droit international privé comme il en serait du droit des femmes, ou du droit des mineurs, ou du droit des militaires, si on avait pris l’habitude de grouper et d’étudier à part tout ce qui, dans le droit concerne les femmes, ou les mineurs, ou les militaires (č. XXXVII.). Shody těchto výkladů s výklady textu bylo by ihned docíleno, kdybychom za význam droit international privé Vareilles-Sommièresem užívaný dosadili význam: předpisy právní upravující poměry s elementem mezinárodním.Výtka nesprávnosti systematické nemůže ovšem po této stránce býti učiněna škole internationalistické. Neboť pokládá-li tato normy mezinárodního práva soukromého za předpisy juris inter gentes, jsou ony skutečně normami, které poměry existující mezi státy jako korporacemi mocenskými upravují. Vůbec budiž připomenuto, že výklady přijaté v textu předpokládají správnost výkladů o poměru mezinárodního práva k mezinárodnímu právu soukromému (kap. II.) a o povaze norem hraničných (počátek této kapitoly), a že s výklady těmi padají.K tomu Cimbali Di una nuova denominazione str. 14 sl., jenž vytknuv, že takové uspořádání je zcela pochybené, pokračuje: come sarebbe un errore il comprendere nel diritto privato (jež jest il riconoscimento dei diritti naturali dell’uomo) del cittadino di uno Stato il diritto penale (jež je la tutela, la guarentigia del medesimo) del cittadino del medesimo Stato, del pari è errore il comprendere nel diritto privato dello straniero i principi riguardanti il diritto di punire et le materie penali; Miceli v Cimbali str. 54: Esso (sc. il diritto internazionale privato) abbraccia un insieme anorganico di dottrine, di principi e di precetti, che dovrebbero essere le naturali appendici dei singoli diritti civile, commerciale, penale ecc., piùttosto che costringerli a costituire quell’informe mosaico, a cui si vuole attribuire l’onore di una disciplina indipendente; sr. i Vadala-Papale eod. str. 55; Signorelli str. 57; Puglia str. 60; Jitta Méthode str. 45, vylučuje mezinárodní právo trestní z mezinárodního práva soukromého, praví: on est obligé de les traiter séparément, parce que les relations juridiques dont elles s’occupent sont absolument différentes et qu’elles exigent une méthode spéciale, a Meili Zeitschrift I. str. 7 a str. 9 sl. připomíná: diese Bezeichnung des internationalen Privatrechtes tritt in scharfen Widerspruch zu der Systematik, die uns aus dem internen Rechte geläufig ist; sr. ještě Contuzzi Diritto internazionale privato str. 120; Weiss Manuel str. XXVII. sl.; Asser-Rivier Éléments str. 5. Lainé Introduction str. 13 uvádí proti tomu jednak, že všem disciplinám, zahrnovaným v kategorii mezinárodního práva soukromého společná je jediná základní idea; »le problème est de savoir quelles sont les bornes de la souveraineté de chaque État, quelles sont les exigences de la justice et de l’intérêt général,« a končí tím, že jednak netvrdí »qu’il soit inexact de distinguer dans le droit international privé plusieurs grandes parties, telles que le droit commercial, le droit administratif et le droit pénal. Je dis seulement«, praví, »que ce sont là des parties du droit international privé,« jednak (str. 12), že terminu mezinárodního práva soukromého možno užívati pro celou skupinu, poněvadž slova »právo soukromé« užito je tu v jiném smyslu, než jak užívá se ho, mluví-li se o právu soukromém vůbec. Pokud se týče námitky prvé, nebude asi lze popírati, že existují jisté body dotyku mezi oněmi disciplinami, ale věc ta sotva bude způsobilá, zrušiti souvislost mezi disciplinami těmi a jejich korreláty v právu interním, pokud ovšem náš názor na mezinárodní právo soukromé a ostatní ony discipliny je správný. Námitka druhá zdá se býti petitio principii. Popírá se možnost toho, aby užíváno bylo názvu mezinárodního práva soukromého pro discipliny, které právu soukromému jsou cizí. Proti tomu tudíž patrně nelze namítati, že v obou názvech slovu »soukromý« různý smysl se přikládá. K tomu sr. i Meili Zeitschrift I. str. 6 sl., 10 sl.; Pann Beiträge zur Systematik der internationalen Rechtspflege Zeitschrift I. str. 488 sl.Jitta La méthode str. 34 sl.; Gemma Propedeutica str. 12 sl., str. 15: solo dal vecchio tronco del diritto privato deve la nostra scienza trarre i succhi per elaborare le sue conclusioni; Kahn Jahrbücher für Dogmatik XL. str. 69 sl.; Zeitschrift X. str. 97 sl.; s námitkou v textu uvedenou nebudou ovšem souhlasiti ti, kteří,mezinárodní právo soukromé za část práva soukromého nepokládají. Ale i tu setkáváme se s četnými hlasy, které schvalují, aby souvislost mezi oběma disciplinami povždy byla zachována. Sr. k tomu Despagnet Journal XXV. str. 22, jenž schvaluje, že ve Francii nařízením ze dne 23. července 1896 mezinárodní právo soukromé byvši prohlášeno řádným předmětem vyučování vloženo bylo »dans le programme de l’aggrégation de droit privé«, neboť »quand les rapports internationaux ne mettent en jeu que des intérêts particuliers, après s’être inspiré des règles essentielles du droit international qui commandent le respect réciproque des souveraintés apparaissant sous la forme de leurs lois civiles ou commerciales il n’y a plus qu’a résoudre, suivant la méthode habituelle des juristes une difficulté d’interprétation de textes ou un probléme de droit privé«; podobně týž Précis str. 33 sl.; Weiss Manuel str. XXVIII.; Lainé Introduction str. 6 sl.; Fusinato Archivio giuridico XXXIII. str. 523.