Č. 6388.

Školství. — Administrativní řízení: I. * Jednotliví členové místní školní rady nejsou legitimováni k rekursu do rozhodnutí zem. škol. rady, kterým se ruší národní škola. — II. O organisaci míst. škol. rad.
(Nález ze dne 12. března 1927 č. 4792.)
Prejudikatura: Boh. 2313/23, 1776/22, 6165/26 adm.
Věc: František S. a spol. v H. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o rekursní legitimaci. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zšr slez. zrušila rozhodnutím z 15. června 1925 na základě § 9 odst. 2 zák. č. 189 ex 1919 trojtřídní veř. školu měšťanskou s vyuč. jazykem něm. v H. od počátku škol. roku 1925/1926 tak, že v řečeném škol. roce budou otevřeny pouze postupné třídy II. a III. a ve škol. roce 1926/1927 pouze postupná třída III. Na odůvodnění uvedla zemská školní rada v podstatě pokles počtu žactva. Rekurs, podaný do tohoto rozhodnutí dnešními st-li jako německými členy mšr-y v H., byl nař. rozhodnutím zamítnut pro nedostatek legitimace.
O stížnosti nss uvážil: — — — — —
a) Jak nss již opětně, tak na př. v nál. Boh. 2313/23 adm. vyslovil, přísluší rekursní legitimace, t. j. právo vymoci si opravným prostředkem přezkoumání sporné věci instancí vyšší, tomu, jehož právo bylo rozhodnutím nebo opatřením úřadu správního dotčeno anebo jemuž zákon buď výslovným předpisem nebo podle svého zřejmého úmyslu právo strany propůjčil.
b) Orgánem povolaným zastupovati školní obec a školu jakožto právní subjekt jest — jak nss ustáleně judikuje — mšr. Je mimo spor, že by mšr v H. byla legitimována rekurovati v daném případě proti rozhodnutí zšr-y k min. škol.; to však mšr neučinila a nelze také — jak ostatně stížnost ani netvrdí — vzhledem k předpisům §§ 24 a 27 zák. č. 292/20 — rekurs stěžujících si tří členů minority mšr-y pokládati za rekurs mšr-y.
c) Stížnost snaží se ovšem dokázati, že prý při nynějším složení mšr-y v případě, kdy mšr-ě jsou podřízeny školy různého jazyka, přísluší právo zastupovati školu oněm členům mšr-y, jejichž národnost se shoduje s vyuč. jazykem oné školy; leč neprávem.
Podle § 17 zák. č. 292/20 zřídí se v každé školní obci míst. škol. rada jakožto úřad veřejný. Jak nss již opětně — na příklad v nál. Boh. 1776/22 adm. a zejména v nál. Boh. 6165/26 adm. vyslovil, jest podle zákona č. 292/20 pravidlem, že mšr-ě jsou podřízeny všechny školy obecné a občanské ve školní obci, třebas jsou různého vyuč. jazyka, s tou jedinou výjimkou, že mšr-ě ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 292/20 a § 6 zák. č. 189/1919 nejsou podřízeny školy menšinové po rozumu § 2 odst. 1 bod 3 a § 2 odst. 2 téhož zák., které jsou podřízeny přímo správě min. škol.
V daném případě je však mimo spor, že něm. obč. škola v H. nebyla jakožto škola menšinová v přímé správě min. škol.; pokud pak stížnost nyní vytýká, že škola ta je podle své povahy menšinovou, nemohl se nss touto námitkou podle §§ 5 a 2 svého zák. zabývati, poněvadž otázka, zda snad škole té po právu náležel charakter školy menšinové, nebyla předmětem nař. rozhodnutí a poněvadž mimo to, kdyby ona škola byla menšinovou a kdyby tedy nepodléhala mšr-ě, nemohla by ovšem tím méně býti založena legitimace jednotlivých členů mšr-y k zastupování školy té, která by pak naopak stála zcela ve správě min. a pomocného orgánu jeho míst. škol. výboru podle § 32 zák. č. 292/20.
Když tedy něm. obč. škola v H. byla podřízena společné mšr-ě v H., pak byla podle § 25 zák. č. 292/20, resp. podle § 19 vl. nař. č. 705/20 a podle předpisů zem. zákonů o dozoru ke školám a o zřizování škol jedině tato mšr oprávněna, zastupovati podřízenou školu, a není v zákonech školských předpisu, který by právo to dával mimo to také ještě jednotlivým členům mšr-y.
Právo takové nedá se vyvoditi také — jak stížnost mylně tvrdí, — z toho, že mšr ve svém nynějším složení není již exponentem té které národnosti; neboť nehledě ani k tomu, že ve Slezsku ani před zák. 292/20 mšr-y nebyly organisovány podle národností, resp. podle jazyka škol a že tedy neměly nikdy podobnou národnostní povahu, jakou po př. přiznával mšr-ám na Mor. mor. zákon o dozoru ke školám, zejména jeho § 8 ve znění zák. ze 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906, je tolik jisto, že nynějším mimonárodnostním složením mšr má právě jednotné mšr-ě býti svěřeno zastupování škol různých jazyků, a že z toho nelze vyvozovati, jakoby — jaksi na úkor zákonné kompetence mšr-y — jeden výsek jejích práv, totiž zastupování škol určitého jazyka, měl býti přenesen na činitele jiné.
Pro stanovisko stížností zastávané nelze také nic vyvozovati z toho, že podle § 31 zák. č. 292/20 jsou členové mšr-y povinni složiti slib, že ... »budou zachovávati zákony ... a dbáti zájmu a prospěchu školy«; neboť z toho plyne jenom, že členové mšr-y u výkonu své funkce, tedy zejména při usnášení podle § 27 zák. mají dbáti zákona a zájmu a prospěchu školy, není tím však jednotlivému členu mšr-y nebo skupině členů poskytnuto samostatné právo hájiti školy proti opatřením úřadů školských.
Jednotliví členové mšr-y ani skupiny členů těch, příslušejících k určité národnosti, nejsou tedy podle zákonů školských oprávněni zastupovati školu příslušného jazyka v rekursním řízení proti rozhodnutí nařízeného úřadu školního, kterým bylo vysloveno zrušení školy té.
d) Stížnost snaží se ovšem odůvodniti takovéto domnělé právo st-lů s hlediska t. zv. práva menšinového, které po názoru stížnosti zahrnuje veškerá ustanovení stanovící ochranu národní menšiny před neoprávněným vlivem se strany národní většiny, a poukazuje v tomto směru zejména na předpisy čl. 8 smlouvy mezi čelnými mocnostmi .... a Československem podepsané dne 10. září 1919 v St. Germain en Laye. Stížnosti nelze však ani tu dáti za pravdu.
Nss zastává svojí konstantní judikaturou právní názor, že mezinárodní smlouvy upravují jen právní poměry mezi smluvními státy, poskytují tedy jenom jednomu kompaciscentu nároky vůči druhému smluvníkovi, nezakládají však přímých právních nároků jednotlivých občanů na určitou právní posici ve státě vlastním. Nechať proto předpisy oné smlouvy jsou jakékoliv, nevznikají z nich subj. práva st-lů na to, aby před úřady školskými byli uznávání za právní interesenty ve věcech školství vůbec anebo konkrétní školy.
Takovouto právní posici neposkytují st-lům také ani předpisy ústavní listiny, zejména §§ 131 a 132, jichž se ostatně stížnost ani nedovolává, poněvadž — nehledě ani, pokud jde o §§ 131 a 132 k tomu, že dosud nevyšel zákon v § 133 slíbený — ani úst. listina neorganisuje národnostní menšiny jako takové jako nositele nějakých práv, nýbrž poskytuje jen jednotlivému občanu individuelní ochranu určitých jeho práv, že by pak mezi státoobčanská práva takto chráněná náleželo též právo jednotlivého příslušníka národnostní menšiny, aby mohl vystupovati před úřady školskými na obranu existence konkrétní školy proti opatřením úřadů školských, stížnost ani netvrdí, ani nelze také právo takové v předpisech ústavní listiny nalézti.
e) Nelze proto shledati, že by st-lé ať jako členové mšr-y, ať jako jednotlivci byli zrušením občanské školy v H. dotčeni ve svých subj. právech ani že by jim zákon v této věci postavení strany vyhrazoval. Důvodně tedy odepřel žal. úřad st-lům legitimaci rekursní.
f) Na tom nemůže také nic měniti ta okolnost stížností uváděná, že něm. škola obč. v H. zůstává tímto způsobem proti zrušujícímu rozhodnutí zšr-y bez obrany, neboť právní řád náš nezná jakousi actionem popularem a zůstává tudíž i třeba objektivně nezákonné opatření úřadu správního nedotčeno, když buďto není nikoho, jemuž by rekursní nebo stížní legitimace příslušela anebo když onen činitel, jemuž legitimace ta přísluší (v daném případě mšr-ě v H.) s oním opatřením se spokojí.
g) Pokud konečně stížnost vytýká, že prý žal. úřad měl zrušení školy obč. v H. odstraniti mocí dohlédacího práva, jest námitka ta bezdůvodná, poněvadž na výkon dozorčího práva nikdo, ani když je stranou v řízení — právního nároku nemá; nemusil proto nss také ani zkoumati, zda by min. škol. v daném případě vůbec mohlo dozorčí mocí odstraniti opatření zšr-y, které, zrušujíc školu a zmenšujíc tak závazky konkurenčních činitelů obecného školství, bylo způsobilé založiti ve prospěch těchto činitelů určitou právní situaci.

Citace:

č. 6388. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 525-528.