Sedláček, Jaromír: Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, 294 s. (Sbírka spisů právnických a národohospodářských, sv. 12).
Authors: Sedláček, Jaromír
= Sedláček, Pozemková reforma (1922)
PDF

Knihovní právo a ustanovení o záboru a přídělu půdy.


§ 1. Ráz této studie.


V předcházející studii konstruovali jsme právní poměr mezi vlastníkem zabraných nemovitostí ai osobou, hospodařící na těchto nemovitosti, na straně jediné a státem resp. Pozemkovým úřadem na straně druhé. Tím však pojem záboru velkého majetku pozemkového zákona vyčerpán nebyl, poněvadž tímto právním poměrem jsou dotčeny i osoby třetí.
V předcházející studili jsme viděli, že pro zábor je otázka vlastnická stěžejní důležitosti. Pro třetí osoby — subjekty to negativní povinnosti — na otázku vlastnická ten význam, když se pouštějí s vlastníkem nějaké věci do jednánní právního, aby pro sebe získali určitých výhod, tato okolnost označuje se v právní vědě buď jako převod vlastnictví, nebo jako zavazení, obtížení vlastnictví právy třetích osob. Jde zde v obou případech o derivativní nabytí právní ochrany, tj. nabyvatel nabývá právní ochrany jen potud, pokud byl chráněn jeho předchůdce. V praxi jde o nabytí určitého statku, jehož hodnota je ustanoveními právního řádu spolu určována a proto různá t. zv. omezení vlastnického práva mají velmi značný vliv na' hodnotu toho kterého statku.
Čtenáři práva znalého vybaví se při této otázce ihned odpověď, že poměr vlastníka k nevlastníku je dle našeho práva u nemovitostí určován v přední řadě zápisy die knih pozemkových a bude proto na nás, abychom v dalších řádcích určili, zda snad tato ustanovení byla dotčena ustanovením zákonů pozemkové reformy a zda snad byla porušena. Abychom získali pevný přehled, dovolíme si uvésti též rozbor t. zv. principu veřejné víry pozemkových knih, což je souhrn ustanovení našeho právního řádu tykající se nevlastníků, kteří právně jednají s vlastníky knihovních objektů. Studie třetí §§ 2—4.

§ 2. Zásada veřejné víry v našem právu knihovním.

1)
Zásada veřejné víry má trojí význam:
a) publicita knih veřejných ve formálním smyslu, že každý může do knih nahlížeti a výpisy si pořizovati (§ 7 kn. z., §§ 31—41 min. instrukce ze dne 12, ledna 1872 c. 5 ř. z..); 2)
b) způsob derivativního nabývání t. zv. věcných práv, t. j. zápisem do pozemkové knihy, anebo knihy této na roven postavené (kniha železniční, horní), též princip vkládání zvaný;
c) veřejná víra knih pozemkových ve vlastním slova smyslu, t. j. kdo jedná v důvěře v knihy pozemkové, má býti bezvýjimečně chráněn.
Dříve civilisté (Randa, Exner) spojovali význam veřejné víry ad b) a ad c) v jeden, nazývajíce jej principem veřejné víry v materiálním slova smyslu. Exner však ve svých známých cit. pracích spojil oba významy do té múry v jedno, že jeho výklady ztrácejí na přehlednosti ai jasnosti.3) Randa však správně mezi oběma rozlišoval a tím mají ovšem jeho výklady přednost před Exnerovými,4) ale nicméně jsem toho mínění, že docílíme ještě větší jasnosti, postavíme-li tyto tři významy veřejné víry knih pozemkových vedle sebe.5) Je sice pravda, že princip vkládání a princip veřejné víry knih pozemkových ve vlastním slova smyslu spolu úzce souvisí a na sobě závisí, ale nicméně rozlišení je v zájmu systematičnosti a přehledností. Najmě pro naše úkoly je rozlišení velmi vhodné, neboť o tom, pokud princip vkládáni byl dotčen zákony pozemkové reformy, pojednali jsme ve studii předcházející, třebas poněkud roztroušeně. Tento princip netýká se také osob třetích, nýbrž jen: vlastníka a státu, čímž vymyká se z rámce naší studie. Nicméně však princip vkládání je do té míry úzce spjat s principem veřejné víry, že pokládáme za vhodno krátce uvésti ustanovení týkající se tohoto principu zároveň s ustanoveními pozemkové reformy, která je mění anebo vylučují,

§ 3. Princip vkládání.


Princip vkládání pozůstává v tom, že nikdo nemůže nab ti věcného práva k nemovitosti 6) derivativním způsobem, leč zápisem do knih pozemkových (§ 431, § 451, §.481 obč. z., § 9 kn. ř,, § 2 zem. zák. o zakládání knih pozemkových), originárního nabývání se princip vkládání nedotýkáš 7) Při vlastnictví nemovitostí nahrazuje zápis do knih pozemkových tradici věcí movitých a pokud je tradice zapotřebí u movitostí, potud je zápisu třeba u nemovitostí.8) Omezíme-li takto přesně význam principu vkládání, není nám více třeba konstruovati příklad vlastnictví naturálního a vlastnictví knihovního: vlastnické právo je jen jedno, t. j. ochrana právní daná aktivní legitimací k žalobě vlastnické přísluší jen jediné osobě.9)
Z tohoto principu jsou některé výjimky, ale to jsou singulární normy, o těchto výjimkách pak lze mnohdy pochybovati, zda jde ještě o nabytí derivativní, tak u cesty nezbytné (dle § 18 zák. ze 7. července 1896 č. 140 ř. z.), u nabytí příklepem v exekuční dražbě (§§ 183, 237 ex. ř.). Expropriačnií případy však výjimkou nejsou (viz výše str. 118), zde jde o nabytá originární.
Výjimečné je ustanovení o nabytí vlastnictví státem dle § 26 náhradového zákona. V tomto případu jde sice o nabyti originární, ale nabývá se knihovním zápisem, je to tedy singulární rozšíření zásady §431 obč. z., a v tomto případě stát má dvojí výhodu: nabývá bez ohledu na práva svého předchůdce, ale současně je chráněn veřejnou věrou knih pozemkových.
Tak zv. veřejnoprávní omezení vlastnictví nejsou principem vkládání dotčena, na př. zákaz stavby platí pro každého nabyvatele pozemku, i když o tom nevěděl, ač do knih pozemkových se nezapisuje. Tato zásada — jak níže vyložíme — byla do jisté míry převzata i zákony pozemkové reformy, ne právě ku prospěchu věci.

§ 4. Ochrana důvěry v obsah knih pozemkových.


I. Důvěra v knihy pozemkové se chrání jen potud, pokud k nabývání práva je zapotřebí vkladu do knihy pozemkové, t j. k derivačnímu nabývání t. zv. věcných práv,10) jinaké způsoby nabývaná práv chráněny jí nejsou. Pustí-li se někdo do jednání s osobou, která v knihách pozemkových je označena jako věcně oprávněná, nabývá onen příslušného práva, i když tato osoba dle ostatních ustanovení našeho práva oprávněnou není, ač-li je onen dobré víry. Toto je zásada principu publicity dle našeho práva a bude na nás, abychom provedli analysu dotčené poučky a doložil ji příslušní mi zákonnými důvody, aby se nám nejevila jako pouhý reasonement. Ustanovená občanského zákoníka a knihovního řádu nejsou sdělány podle téhož hlediska a mimo' to spjaty jsou tyto právní předpisy s jinými předpisy, hledícími ke knihovnímu vydržení, Studie třetí § 4.
které je nyní již úplně obsoletní, ale nicméně jako rekvisit při výkladech právních i po třetí novele občanského zákoníka se vyskytuje. Pojednáme proto (zcela stručně ovšem, poněvadž výklad těchto ustanovení není nám účelem, leč prostředkem) nejprve o ustanoveních občanského zákoníka, pak o jich změně knihovním řádem a konečně o nynějším stavu po třetí novele.
II. Zásada důvěry v kmihy veřejné je v občanském právu úzce spjata s ustanoveními o knihovním vydržení, ale obě zásady se v občanském zákoníku prolínají a nejsou ani zcela důsledně provedeny. Zápisem vlastnického práva (pro jednoduchost omezíme se na toto) do knih pozemkových nabývalo se vždy jen tabulární držby (§§ 321, 350, 441 obč, z.). Dostalo se mu tedy ochrany dle § 339 a §§ 372—374 obč. z. Co bylo chráněno? Faktum intabulace. Běžela tedy ochrana tabulární držby vedle ochrany pouhé držby dále. Císařským nařízením ze dne 27. října 1849 byla ochrana possessornií podle § 339 obč. zák. omezena pouze na faktickou držbu, pro tabulární držbu zbyla ochrana publícianská a můžeme říci, že zápisem do knihy pozemkové nabýval vlastník ochrany publicianské, tj. musil ustoupiti tomu, kdo prokázal lepší titul, při čemž v oceňování hierarchie titulů dle § 372 obč. z. niaistávala modifikace. Takový význam měl vklad jako takový dle občanského práva.11) Vlastnické ochrany nabývala vložená osoba dle všeobecných zásad o derivativním nabývání práva, ti. j. pokud jejímu předchůdci dle všeobecných předpisů právních takové právo příslušelo, pokud tedy její právní předchůdce byl vlastníkem, pokud i vložená osob stávala se vlastníkem k tomu přistupovalo í. zv. tabulární vydržení, které opírá se o staročeský institut, právní t. zv. odporu. Kdo totiž řádně zapsán byl do knih pozemkových jako vlastník, toho zapsané právo stávalo se nenaříkateiným uplynutím let zemských, t. j. tří let 18 dnů,12) kterážto lhůta v občanském zákoníku zkrácena byla na tři léta. V občanském zákoníku nenií tio však lhůta ku podání odporu, ale lhůta vydržecí, t. tabulární držitel ve vydržecí lhůtě nabývá práva vlastnického (§§ 1467, 1469 obč. z.). Zde jasně vidíme, že v občanském zákoníku byl paralellismus držby faktické a tabulární proveden do všech důsledků. Ale tím vnesen byl do institutu pozemkových knih cizí živel, který se s důvěrou knih pozemkových špatně snášel, neboť tříletá lhůta se v určitých případech prodlužovala na šestiletou (§ 1472 obč. z.), po př. částečně se zdvojnásobovala (§ 1475 obč. z.), přerušovala' se (§ 1497 obč. z.), nebo stavěla (§ 1494 obč. z.), takže bylo ne jisto, kdy vlastně lhůta vydržecí končí a kdy tabulární držitel se stává vlastníkem nemovitosti do knihy zapsané.
Zato zásada, že vkladem do knih pozemkových stává se osoba pouze tabulárním držitelem, je prolomena zásadou, že vložená Princip publicity.
195
osoba nabývá hned vlastnictví, jestliže vlastnický vklad jejího předchůdce původně byl platný, ale později platnosti pozbyl, t. j. že nějaká třetí osoba stala se způsobem mimoknihovním vlastníkem; vložená osoba stává se však jen tehdy vlastníkem, jednala-li v dobré víře v knihy poizemkové (§§ 468, 527, 1500 obč. z.)„ Tak zásada důvěry v knihy pozemkové dle občanského zákoníka z r. 1811 jeví se jako výjimečná a příslušné normy jsou dle toho vykládati 13) Připomenouti jest, že předchůdce, do knih pozemkových zapsaný, musili býti vlastníkem dle všeobecných předpisů právních. V obou uvedených případech musil býti vklad úplně správný a v prvém případu chyběl jen nedostatek práva autorova, kterýžto nedostatek se právě hojí knihovním vydržením. Byl-li vklad nesprávný a žádného práva se nenabylo (ani tabulární držby), nebylo možno od tohoto vadného vkladu odvozovati nějaká práva a důvěra v kmihy pozemkové místa neměla. Toto je stanovisko občanského zákoníka, kde skutečně do jisté ,míry možno mluviti o paralellísmu knihovního a naturálního vlastnictví. Nedá se říci, že by občanský zákoník z r. 1811 znamenal legislativní pokrok proti staršímu právu českému, neboť ustanovení občanského zákoníka nejsou jednoznačný, řídíce se dvěmia/ různými směry, což v literatuře zavdávalo příčinu ku vleklým polemikám 14) Dnes jsou tyto spory — pokud jde o důvěru v kmihy v užším' slova smyslu — z valné části obsoletní.
III. Ustaniovení občanského zákona z r. 1811 formálně změněna nebyla, ale k nim v roce 1871 přistoupí-li»/ustanovení knihovního řádu o výmazní žalobě (§§ 61—71 kn. ř.). Ustanovení tato nejsou právě nejlepší částí knihovního řádu a mají vadu ustanovení občanského zákoníka, neboť spojují povinnosti, které obsahově spolu zcela nesouvisí. Nám jde zde jen o to, pokud někdo, kdo jednal v důvěře v kmihy pozemkové, je chráněn proti nárokům osob třetích. Zde nejprve je stanoveno, že žaloba o výmaz vkladu, práva této osoby je přípustná zpravidla jen když v rekursní lhůtě odejme se vkladu tomu veřejná víra poznámkou spornosti a v dalších šedesáti drnech žaloba se podá (§ 62 kn.. ř.). Při tom nutno říci též několik slov o aktivní legitimiaioi k této žalobě. Dle našeho mírnění omezuje se aktivní legitimace na osoby, které dle § 123 kn. ř. mají být o provedeném vkladu zpraveny. Dovozujeme to z toho, že v § 63 kn. ř. stanovena je lhůta pro osoby, kterým se dostalo předepsaného vyrozumění, a v § 64 km. ř. je řečeno: »jestliže však žalobníkovi nebylo o povolená vkladu, jejíž poklládá za neplatný, z jakékoliv příčiny dle zákona věděti dáno...« (orig. text: »Sollte aber die vorschriftsmásige Verstämdigung des Klägers aus was immer für einem Qrunde unterblieben sein...«). Z toho plyne zcela jasně, že těm osobám,, které nemají dostati vyrozumění Studie třetí § 4.
o vkladu, nepřísluší žádná lhůta' ku žalobě výmazní a že vůči těmto osobám je vklaid vůbec nenaříkatelný 15)
Dále máme zjištěno, že vklad uplynutím rekursní lhůty je nenaříkatelný, leč že vyrozumění osob nestalo se dle § 123 kn. ř., v tomto případu přísluší opomenutým osobám lhůta tříletá k podání žaloby výmazní (§ 64 kn. ř.) 16) Ustanovení toto je však zcela výjimečného rázu a jen; dodatečně bylo pojato do knilhovního řádu (Kaiserer, Reichsgesetze über das Grundbuch mit Materialien str. 309).
Naproti tomu máme řečeno: »když se má žaloba podati proti těm, kteří práv nabyli přímo vložením, které se má dle žaloby vymazati . . ., anebo když se žaloba zakládá na takových poměrech, které jsou přímo mezi žalobníkem a žalovaným, tedy uvažována buď doba, po kterou doba žalobní má platnost, dle toho, co v právech civilních v příčině promlčení jest vyměřeno« (§ 62 kn. ř.). Dosah tohoto ustanavení je dosti temný, jak právem zdůrazňoval Randa, (Vlastnictví str. 157 a násl.). Dle správného názoru míří prvá část tohoto ustanovení na formálně neplatný vklad;17) tento názor zastává též Randa, což plyne z příkladu uvedeného ve Vlastnictví str. 158, (srov. k tomu Exner Hyp. Recht I. str. 87). Druhá pak část ustanovení § 62 týká se neplatnosti po př. naříkatelnosti právního důvodu tohoto vkladu. Takový formálně nesprávný vklad není chráněn důvěrou v knihy veřejné, pokud ze samotného vkladu je nesprávnost patrna 18)
Důvěra v knihy veřejné chrání dle knihovního řádu onu osobu, která jednala v důvěře v knihy veřejné a vymohla si formálně správný vklad. Ochrana poskytuje se osobě této definitivně uplynutím rekursní lhůty a jen pro mimořádný případ je ochrana tato suspendována po tři léta. Tato výjimečná lhůta nemá však s vydržením nic společného a se staročeským odporem má jen lhůtu podobnou, jinak nic.19) Knihovní řád nezná tedy žádného knihovního vydržení. Vedle knihovního řádu zůstal v platnosti též občanský zák. a tu byl velmi tuhý spor, zda knihovm vydržení zůstalo v platnosti, či ne. Randa ve všech třech spisech (Besitz, Eigentumsrecht, Vlastnictví) zastával mínění, že tabulární vydržení dle §§ 1467, 1469 obč. z. bylo knihovním řádem derogováno,20) což plyne též z jeho negace tabulární držby vůbec i pro. obor občanského zákoníka z roku 1811, ale praxe namnoze zastáviala názor, že tabulární vydržení ponecháno bylo právě § 62 kn. ř. v platnosti a že tedy žaloby proti neplatnému vkladu musily býti uplatněny ve lhůtě §§ 1467, 1469 obč. z.21) Na tomto případu vidíme, že knihovní řád jeni nedokonale připojil se k občanskému zák. a že kontrovers neodstranil, ale naopak nových přidal.
IV. Třetí novelou odstraněny byly §§ 1467, 1469 obč. z. a tím padlo knihovní vydržení úplně a celý spor o knihovní vydržení má nyní pouze historickou cenu. Nemáme žádného knihovního vydržení a vydržení opírá se vždy jen o skutečnou držbu. Ovšem tomu možno uvésti na odpor právě § 62 kn. ř., ale jen zdánlivě, neboť § 62 kn. ř. odkazuje nás co do promlčení žalob na občanský zákoník, a tam' máme řečeno, že žaloba vlastnická se nepromlčuje po rozumu § 1459 obč. z., ovšem s omezením ve druhé větě tdhoto paragrafu stanoveným.22) Proto není žaloba vlastnická proti vložené osobě promlčitelná, (neboť nejsou dány náležitosti druhé věty § 1459 obč. z.) a trvá, pokud tento nevydrží vlastnictví a k vydržení je držby faktické a ne tabulární zapotřebí ('arg. § 1460 obč. z.) Spor ovšem je vždy možný, pokud z občanského zák. nezmizí usitanovení o tabulární držbě vůbec.23)
Stav je nyní tedy takový:
Chrání se formálně správný vklad osoby, která jej nabyla, jestliže jednala v důvěře v knihy veřejné, ochrana poskytuje se z pravidla ihned, jakmile vklad nabyl právní moci (§§ 63, 66 kn,. ř.), Lhůta § 64 kn. ř. je výjimečným privilegiem osob opomenutých. Tím zrušeno bylo spojení s knihovním vjítoržením, rozlišitii tento princip od principu vkládání je pak již věcí systematického výkladu.
Tím jsme získali potřebné základny pro další naše výklady. Pozemková reforma souvisí s knihovním právem naším hlavně potud, že zavádí nové poznámky a proto bude vhodno kratičce se zmíniti též o poznámkách knihovních, aby naše všeobecné výklady byly úplné.

§ 5. Poznámky dle knihovního práva.


Knihovní řád zná dvojí druh poznámek předně poznámky osobních poměrů, zvláště že někdo jest ve spravování svého jmění omezen, což má ten význam, že ten, kdo ve vkladu knihovním, v němž jest takové poznamenání, nějakého zápisu dobude, nemůže se omlouvati, že mu poměr znám nebyl (§ 20 a) kn. ř.). Význam poznámek tohoto rázu je tedy dosti omezený, vylučuje jen důkaz, který jinak dle občanského práva je přípustný (§ 4 zákona ze dne 23. července 1919 č. 447 sb. z. a n.) a další nároky o přípustnost důkazu neznalosti se opírající. Osobní omezenost tím dotčena není, když poznámka v knize pozemkové vyznačena není, aniž se tím mění břemeno důkazu nevědomosti tohoto omezení. Pomine-li však omezení, není zánik omezení vázán výmazem poznámky knihovní, stane-li se někdo dosažením let svéprávným, ač v knihách je zapsán jako nesvéprávný, je nicméně svéprávný, poznámka knihovní je bezpředmětná.
Dále jsou poznámky k odůvodnění jistých účinků právních, jež dle řádu soudu civilního nebo dle knihovního zákona jsou s tím spojeny (§ 20 lit. b) kn. ř.). Účinky těchto poznámek jsou hlavně ty, že buď zajišťují určitý pořad (poznámka pořadu § 53 kn. ř., poznámka přednosti knihovní § 30 kn. ř., poznámka konverse hypotekární pohledávky § 1 odst. 3 zák. ze 14. června 1888 č. 88 ř. z. atp.), anebo odnímá se knihám pozemkovým veřejná víra (poznámka spornosti § 61 kn. ř., poznámka vyvlastnění § 20 zák. z 18. února 1878 č. 30. ř. z., sem náleží i většina poznámek dle řádu exekučního). Význam těchto poznámek je již mnohem větší než poznámek, v předcházejícím odstavci uvedených, neboť činí popř. formálně správné vklady neplatnými.
Konečně máme poznámky, jichž význam je pouze evidenční a na nichž nesejde, jsou-li v knihách pozemkových zapsány čili nic, sem náleží na př. poznámka dražebního termínu (§ 173 ex. ř.). Občansko-právní význam poznámek tkví v jich schopnosti odmítati knihám veřejnou víru, jinak význam jich je velmi omezen v dalších řádcích bude naším úkolem zařaditi poznámky dle zákonů pozemkové reformy v dané schema a tím stanoviti jich souvislost s naším knihovním právem.

§ 6. Poznámky dle zákonů pozemkové reformy.


Jak již bylo řečeno zavádí zákony pozemkové reformy několik poznámek knihovních, jichž správné ocenění může býti velmi prospěšno pro celou řadu otázek občansko-právních. Z toho důvodu a jaksi k doplnění studie předcházející vřadili jsme též tuto studii. Poznámky nově zavedené jsou:
1. poznámka záboru § 16 z. z.,
2. poznámka uvalení úřední správy § 19 h. z.,
3. poznámka zamýšleného převzetí § 3 n. z.,
4. poznámka zákazu zcizení §§ 8, 9 úvěr. z.,
5. poznámka rolnického nedílu § 31 příd. z.
Poslední dvě poznámky souvísí s přídělem půdy a ne se záborem, s tímto souvisí prvé tři poznámky. Těmto také věnujeme v následujícím hlavní pozornost jednak je též význam jich, velmi značný a možno bez nadsázky říci, že v nejednom případu dotýká se přímo kořene našeho knihovního práva. Měli jsme sice příležitost již častokráte na jich význam upozorniti, ale považujeme. přece za vhodné, abychom podali systematický obraz, čímž jak teoretickému, tak i praktickému účelu naší práce posloužíme. Poslední dvě poznámky náleží svým obsahem též do studie poslední o přídělu půdy, ale obraz nebyl by úplný, kdyby i v nich nebylo pojednáno na tomto místě, .ač budeme někdy nařčeni opakovati do jisté míry to, co vyložíme o přídělu půdy. Ale hlediska této studie a studie páté jsou různá, pro tuto různost nám bude dovoleno o téže materii jednati do jisté míry dvakráte.

§ 7. Poznámka záboru.


I. Záborový zákon v § 16 praví: »Zabraný majetek jest vyšetřiti a uvésti v platnost knihovní poznámkou, že majetek jest zabírán, pokud tato poznámka není v knihách, nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku vysloveném § 1.«
Již výše jsme pravili, že t. zv. veřejnoprávní omezení vlastnictví se do knihy pozemkové nezapisují a to zcela právem, poněvadž s formální otázkou, komu přísluší ochrana vindikační nemají nic společného, na př. zákaz stavby nedotýká se nikterak práva vlastnického v jeho formálním smyslu. Zábor sám, jak jsme jej poznali ve studii předcházející, se též nedotýká přímo otázky vlastnické: vlastník zůstává formálně právě takovým vlastníkem, jako byl před záborem. Proto bylo by zcela důslednou, kdyby zábor se do knih pozemkových vůbec nezapisoval, ovšem kdyby právě zábor neměl veliký význam též v otázce nabývání vlastnictví a jiných práv k zabrané nemovitostí. Právě pro tento význam bylo dle našeho mínění nicméně nutno zábor v knihách vyznačiti.
Rozebéřeme nejprve znění tohoto ustanovení, než se pustíme do dalších výkladů. Jest nepopíratelno, že znění § 16 je ojedinělé, neboť dosuid vždy stanovil se positivní význam knihovních zápisů (§ 20 kn, ř.), kdežto zde stanoven je negativně: i když není poznámka zapsána, je zábor proti všem osobám stejně účinný, jako když zapsána jest. Tím byla zachována zásada, dosud v našem právu panující, že totiž t zv. veřejnoprávní omezeni vlastnictví se do kmih pozemkových nemusí zapisovati, ale v ostatních případech Studie třetí § 7.
vedena byla patrnost těchto různých omezení v řízení správním neb soudním a úřady správní neb soudní aspoň mohly dáti vysvětlení. Zde však žádného správního neb soudního řízení není a nikdo nemůže dáti přesné odpovědi, zda ten nebo onen pozemek, o němž v knihách není poznamenáno, že je zabrán, také skutečně není součástí souboru zabraných nemovitosti.
II. Jaký je vztah této poznámky k zásadě veřejné víry knih pozemkových? Není-li poznámka toto do knihy pozemkové dána, není to rozhodno pro kvalitu zabraného pozemku, což výslovně zákon podotýká. Potud je poznámka tato zcela nerozhodná a — jak jsme pod čís. I. právě uvedli — odpovídá toto ustanovení do jisté míry našem právnímu řádu. Krčmář ve svém komentáři, zde často citovaném, připomíná výslovně tuto okolnost a| na důkaz toho uvádí § 20 lit. a) kn ř., pak zákon z 18. února 1878 č. 30 ř.z. (§§ 18, 35 a 20), konečně § 18 zákona o cestě nezbytné ze dne 7. července 1896 č. 140 ř. z. Ale mezi příklady, uváděnými Krčmářem, a naším je přece poněkud rozdíl.
Je-li někdo nesvéprávný, je tato nesvéprávnost snadno zjistitelná buď výkazem o narození dotčené osoby, anebo dotazem u soudu jejího bydliště, mimo to je o dostatečnou publicitu postaráno díe předpisu § 187 nesp. patentu (§§ 172, 251, 273 obč. z., § 67 řádu o zbavení svéprávnosti cis. nař. z 28. června 1916 čís. 207 ř. z.). Zde je tedy jiným způsobem dbáno dostatečnou měrou o to, aby nesvéprávnost knihovního vlastníka byla řádně publikována a jen jako další opatření je též poznámka dle § 20 lit. a) kn. ř. Konečně opomenutí zápisu poznámky nesvéprávnosti mohlo by býti po případě i podkladem k synddkátní žalobě (zák. z 12. července 1871 č. 112 ř. z. §§ 600—602 c. ř. s.). Máme zde tedy přímo i nepřímo velmi účelně doplněnou zásadu důvěry v knihy veřejné.
Při expropriaci máme šetřenui největší publicitu (§ 14 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z.), takže publicita nového zakládání knih pozemkových není rozsáhlejší. Pro tuto publicitu mohla býti poznámka expropriace dle § 20 exp. ř. žel. z. omezena podobně, jako poznámka po rozumu § 20 lit. a) kn. ř. Tak and v tomto případu nemohl nastati škodlivý účinek, zásahu do veřejné víry knih pozemkových. Konečně máme cestu nezbytnou; je-li tato omezeného rázu, je přece šetřena publicita § 18 cit. zák., zde ovšem publicita je omezena, ale i hospodářský význam cesty nezbytné je dosti omezen, takže této analogie jako legislativní omluvu uváděti není vhodno.
Mimo tyto případy Krčmářem uváděné můžeme připomenouti i další. Jsou to předně agrární operace. Provádí-li se v některé katastrální obci scelování, je k tomu zapotřebí veřejného vyhlášení, vyložení plánu operačního na všech podrobností, výslechu všech zúčastněných (§§ 46 a násl. zem. z. ze dne 13. února 1884 č. 30 zem. zákona) a teprve pak přikročuje se k záměně dosavadních parcel. I tato publicito je tak značná, že legislativně-politicky vzato nahrazuje úplně publicitu knih veřejných a proto Poznámka záboru
201
žádné poznámky do knih není třeba zapisovat. Dále jest třeba se zmíniti o vodních družstvech, zápisy o vodních družstvech vedou se u politických správ okresních (§ 100 č. zák. vod., § 99 mor. z. vod.), nadto ku provádění úkolu vodního družstva je zapotřebí vodoprávní koncese a k tomu účelu je předepsáno řízení tak rozsáhlé publicity, že i zde zápis do knihy pozemkové je úplně nahrazen.
Z uvedených příkladů — které nikterak nevyčerpávají tuto materii — je patrno, že máme sice celou řadu omezení vlastnictví, které se do knih pozemkových nezapisují, anebo aspoň nemusí se zapisovali, a přece nenastala žádná porucha důvěry v knihy veřejné. To stalo se ze dvou důvodů: jednak případy jsou poměrně výjimečné, jednak je' jiným způsobem měrou dostatečnou postaráno o publicitu. Tyto dva legislativní důvody musíme míti na paměti, když chceme ospravedlňovati § 16 záb. zákona.
Jak Krčmář 1. c. sám uvádí, není v tomto případu dán ani jeden legislativní důvod. Předně nemáme dáno vůbec žádné řízení, které by svojí publicitou zaručovalo dobrou známost tohoto záborového omezení. Vše opírá se o ustanovení §§ 1 a 2 z. z., ale zde není předepsáno žádné řízení; žádným výrokem Pozemkového úřadu se nezjišťuje soubor zabraných nemovitostí, vše vybudováno je na velmi labilním pojmu souboru zabraných nemovitostí. Krčmář uvádí velmi přesvědčivé příklady nejistoty, zda půda je za/brána či ne; jde o malá knihovní tělesa,_ která jsou vedena u různých soudů, ale dohromady tvoří souhrn velikého majetku pozemkového. Kdo bude míti v takovém případu pochybnost, že jde o zabraný majetek? Tyto případy — jež Krčmář nazývá subjektivně pochybnými -nebudou příliš řídkými a budou právě příčinou, že otřesena bude důvěra v knihy veřejné se všemi neblahými důsledky. Nejhorší bude ovšem situace majitelů statků kolem 250 ha, po př. 150 — případy tyto jmenuje Krčmář objektivně pochybnými — neboť velikost jich souboru může se i bez jejich vědomí la vůle měniti, jak jsme dovodili ve studii prvé. Krčmář, maje na mysli nynější stav, praví o nich, že nepadají příliš na váhu. Tomu jest plně přisvědčiti, ač bylo by uvážiti, že to je právě menší velkostatek, který je v českých rukách úplně spolehlivých, a že ten je tím tak nepříznivě dotčen. Ale pro' budoucno právě tyto ojediněné případy mají se státi pravidlem, neboť na místo nynějších latifundií mají nastoupiti bud rolnické nedíly, anebo zbyiíkové statky ai konečně propuštěné statky dle § 11 záb, z., tyto poslední dva typy vlastnictví půdy budou se pohybovati kolem 150 ha po př. 250 ha. Tak postupem času budou tyto objektivně pochybně případy čím dále ten více padati na váhu. Již tato okolnost je důkazem, že v logickém uspořádání předpisů právničil o pozemkové reformě se stala chyba.
Krčmář resumuje svůj výklad § 16 z. z. v ten rozum, že »jde tu mnohem spíše o nepříležitosti doméně než skutečně. Jisto Studie třetí §§ 7—9.
jest jedno, totiž, že obchod nemovitostmi se působením § 16 zpomalí. Otřesení důvěry v knihy veřejné není však třeba se obávati. Jde jen o to, že kniha bude po vyhlášení zákona o záboru méně výhradným pramenem poučení o právních poměrech nemovitého majetku. Pravím méně výradným, neboť podle toho, co bylo pověděno, nebyla kniha výhradným pramenem takového' poučení nikdy« (1. c. str. 58). Od té doby, co napsal Krčmář tato slova, uplynula dvě léta a vydány byly další zákony, i zákon záborový byl změněn. Je tedy časový odstup od zákona větší a situace, v níž se nalézáme je jiná, proto nemůže nám — při vší úctě, kterou ke Krčmářovu dílu chováme — nikdo bráti ve zlé, béřeme-li tato slova v pochybnost. Předně není v řízení správním při záboru dbáno dostatečné publicity, aby tím publicita knihy pozemkové byla doplňována. Když Krčmář psal tyto řádky, nebyl reformován ; § 7 z. 'z., ale nyní § 7 z. z. se s § 16 z. z. vůbec nesnášejí a výsledek obou ustanovení je, že podlamují úplně důvěru v knihy pozemkové. Stanice je tím prekernější, že nějaké usucapio libertatis oproti záboru není možné. Nabyvatel je poukázán jen na pravidelně způsoby vydržeti, které ve všech případech nebudou vyhovovati, neboť dlužno míti na paměti, že třiceti, po př. čtyřicetilétá lhůta je poněkud dlouhá, než aby mohla nahraditi nedostatek způsobený §§ 7 a 16 z. z. Jistota by byla dána tehdy, kdyby v každém případů vklady dlo knih pozemkových byly prováděny se souhlasem Pozemkového úřadů, ale to pro množství případů nebude proveditelné, neboť Pozemkový úřad má právě jiné úkoly než tyto. Z .těchto důvodů považujeme § 16 z. z. za nedostačující. Pro přechodnou dobu, neměla-li se pozemková reforma vůbec ohroziti, bylo takovéto opatření nutno, ale opatření bylo nutno jen; v dobách revolučních, kdy správní aparát, který měl prováděti pozemkovou reformu, dosud ustaven nebyl. Nyní však, kdy ústrojí takové máme dáno, a kdy můžeme již přehlédnouti rozsah pozemkové reformy, kdy vracíme se z revolučního nadšení a rozčilení ke klidné práci normálně fungující státní správy, ustanovení takové dostačujícím není. Nyní je na legislativních orgánech, aby provedli nápravu a nestavovali důvěru v knihy veřejné. Reforma musí se státi dle zásady, že jen ty pozemky jsou zabrány stádem, o nichž je v knihách pozemkových poznamenáno, že jsou zabrány. Toto zdá se nám účelnější než nějaké ediktální řízení správní, které by mohlo nahraditi zápis do knih pozemkových, ale které by bylo mnohem nákladnější. Sem tam některé parcely uniknou, které by dle nynějších předpisů záboru podléhaly, ale to, budou jen nepatrné parcely, které na váhu nepadají.
III. Jedná-li někdo s knihovním vlastníkem v důvěře v knihy veřejné v domnění, že nejde o pozemky zabrané, ač jsou součástkou souboru zabraných nemovitostí, nenabývá práva, které bylo obsahem dotčeného právního jednání, ono právní jednání je ničí. (§§ 7 a 16 z. z.) O důsledcích toho jsme pojednali v předcházející studii (§ 118). Podobnosti jest, že až další osoba na podkladě tohoto zápisu žádného práva nenabývá, je tedy § 63 a 64 kn. ř. úpine vyloučen a tím jsme se vrátili ke stavu, který byl u nás před rokem 1871, jen s tím zhoršením, že tehdy poměrně krátké lhůty vydržecí nedostatek tento odčiňovaly, kdežto nyní dlouhé vydržeci lhůty — a k tomu v omezenějším rozsahu než bylo knihovní' vydržení — činí situaci úplně neudržitelnou. Případ' — jak se domníváme — je tou měrou jasný, že dalšího vysvětlování nepotřebuje a úplně potvrzuje legislativně-politickou úvahu, kterou jsme si dovolili předeslati.

§ 8.Význam zápisu poznámky záboru.


Positivní význam poznámky záboru nemáme v zákonu vytčen, ale domníváme se, že jest ustanovení § 16 z. z. doplnil ustanovením § 20 kn. z. a sice lit. a), že poznámky toho druhu způsobují, že nikdo se nemůže omlouvati, že mu poměr takový znám není. Toto může míti značný význam pro ev. náhradu nároky, ale pro nabývání knihovních práv ani v tomto případu takový význam poznámky záboru nepřipisujeme. Neboť z prvé i druhé naší studie je patrno, že zábor (str. 81) je dán, jakmile je dán soubor velkého majetku pozemkového, jakmile však soubor nějakým způsobem se zmenší pod Zákonnou výměru, přestává zábor již touto skutečností a není k tomu zapotřebí žádného prohlášení Pozemkového úřadu, tedy ani prohlášení výmazu poznámky záboru. Jediná okolnost jest při tom významná;, totiž, upravení důkazného břemene. Je-li zapsána poznámka záboru a tvrdí-li někdo vzdor tomu, že pozemky jsou volné, musí to prokázati, není tedy jeho tvrzení negativní litiskontetsací, ale tvrzením určitého fakta, které musí prokázati.
Při reformě přimlouvati bychom se za to, aby i positivně byla poznámka záboru upravena v ten rozum, že pozemky zůstávají zabranými, pokud poznámka záboru z knih vymazána nebude. Je to z důvodu naprosté knihovní jistoty velmi účelno a správní úřad tím trpěti nebude. Ovšem musili by se upraviti řízení, že by vlastník, když odpadne soubor, mohl se domáhati zrušení poznámky záboru.

§ 9. Poznámka uvalení úřední správy.


Poznámka úřední správy zavedena byla § 19 h. z. Ustanovení toto zní: »Uvalení úřední správy poznamenaijí soudy k návrhu Pozemkového úřadu v knihách veřejných.«
Z předcházející studie víme, že občansko-právní problém při úřední správě zhušťuje se v otázku: kdo jest odpověden z právních jednání úředního správce? Ale odpovědnost týká se obligačních právních jednání úředního správce, neboť jiná právní jednání nesouvisí již s pojmem řádného hospodařeni; z toho je patrno, že úřední správa nedotýká se knihovních práv a proto omezení, která úřední správa ukládá vlastníkovi, netýkají se nikterak práv knihovních, zde disposice vlastníkova již pouhým záborem do té míry byla omezena, že úřední správou žádné další omezení nenastává.
V tomto směru poznámka úřední správy nemá žádného významu ani evidenčního, neboť poznámka tato nijakým způsobem se knihovního stavu nedotýká. Nemůžeme však usuzovati na větší význam její, že totiž zápis této poznámky by byl podmínkou platnosti úřední správy proti osobám, třetím. Nelze na tento význam usuzovati z toho důvodu, poněvadž úřední správa nedotýká se nijak knihovních práv.
V jednom směru snad mohlo by se zdáti, že přece poznámka uvalení úřední správy má význam a to při placení hypotekárních pohledávek (§ 16 h. z.). Domnívám se však, že úřední správce má právo a povinnost platiti dospělé dluhy hypotékami, ale že hypotékou samotnou nemůže disponovati, najmě, že není oprávněn dáti vymazati hypotéku, byla-li hypotekární pohledávka již zaplacena|. To z toho důvodu, poněvadž hypotéka dnes není již výlučně accessornium hypotekární pohledávky, ale má existenci do značné míry samostatnou (§ 469 obč. z.). Úřední správce má dle § 16 h. z. platiti výdaje spojené se správou majetku, ale nemůže disponovati tímto majetkem. tedy ani v torno směru nemá poznámka uvalení úřední správy žádného významu.
Konečně jest se ještě o jedné otázce zmíniti, zda totiž úřední správce není oprávněn přijmouti memorační závazek po rozumu zák. z 6. července 1896 č. 144 ř. z. Ale z § 2 čís. 7 h. z. je patrno, že nové meliorační práce není vlastník pozemku povinen podstoupiti a pro dřívější vázne již melionaěni pohledávka (§ 4 zák. o meliorační zápůjčce). Jinak ovšem v případu § 3 čl. I. zák. ze dne 19. prosince 1919 č. 31: ex. 1920 (novela k zákonu ze dne 4. ledna 1909 č. 4 ř. z. o zvelebení zemědělství stavbami vodními) a v § 61 mor. a slez. vodního zákona, § 62 českého a § 121 uherského vodního zákona. V případech těchto nejde však o nějaké opatření úředního správce, leč o rozhodnutí jiného správního úřadu, že určitý pozemek má se zúčastniti melioračních prací a nákladů. Nemá tedy ani v tomto případu poznámka uvalení úřední správy žádného významu.
Není-li tudíž poznámka úřední správy zapsána do knihy pozemkové, nemá to na úřední správu žádného vlivu a ani žádného vlivu míti nemůže, poněvadž úřední správa nějakou změnu v knihovním stavu nepřivodí, aniž disposici knihovně oprávněných mění.
Z řečeného se podává, že zápis poznámky uvalení úřední správy nemá ani významu poznámek § 20 lit. a) kn. ř., poněvadž se týká skutečností, které pro knihovní právo naše jsou nerozhodný. Jest tedy na snadě otázka, zda poznámka tato není zbytečná? Úplně zbytečná němí, poněvadž nám dává zprávu o komulativní intercesi státní při hypotekárních pohledávkách a o legitimaci úředního správce vedle vlastníka přijímati platy ma práva, která jsou spojená s držbou pozemků, má něž byla úřední správa uvalena (§ 2 z. z.). Ale tato aktivní i pasivní legitimace týká se pohledávek a jen nepřímo týká se věcného práva knihovního. Pro tento nepřímý význam je poznámka tato oprávněna. Ovšem vedle ustanovení § 16 z. z. jeví se tato péče poněkud úzkostlivou.

§ 10. Poznámka zamýšleného převzetí.


I. Tato poznámka je nejdůležitější ze všech poznámek, které byly zákony o pozemkové reformě u nás nově zavedeny. Velmi neodvisle má dosavadních předpisech právních zasahuje do našeho knihovního práva a mění podstatně ustanovení o nabývání knihovních práv. S touto poznámkou seznámili jsme se již do jisté míry v přecházející studii a nyní máme se s touto zajímavou poznámkou seznámiti v plném rozsahu, abychom si mohli řádně uvědomiti její význam pro naše knihovní právo.
Zákonná ustanovení, hledící k této poznámce, jsou tato: §§ 3, 7, 8, 9, 21, 23, 26, 31 n. z.
II. Dle těchto ustanovení zapisuje se poznámka zamýšleného převzetí z moci úřední, jakmile Pozemkový úřad sdělí soudu, které pozemky míní převzíti (§ 3), poznámka musí udávati přesně, na které nemovitosti se vztahuje (§ 8) a má význam poznámky vyvlastnění a zamýšleného odepsání nemovitostí (§ 9), není-li dosud do knih vložena poznámka záboru, může býti dána hospodařící osobě výpověď jen po zápisu poznámky zamýšleného převzetí {§ 23),24) jen po zápisu této poznámky je možno dáti výpověď nájemci nebo oprávněnému ze služebnosti bytu (§ 21),25) jen po zápisu poznámky zamýšleného převzetí možno vložiti vlastnické právo pro stát (§ 26), po uplynutí třiceti dnů od zápisu této poznámky jsou vyloučeny žaloby vlastnické proti státu ai proti osobám jimž se dostalo nemovitostí těch přídělem (§ 31).
Dle toho je význam poznámky zamýšleného převzetí několikerý a uvedeme jej poněkud systematicky:
1. Poznámka zamýšleného převzetí je podmínkou originiárního nabytí vlastnictví státem (§ 26 n. z.) anebo třetí osobou dle § 28 n. z. Tím stává se poznámka tato součástí vkladu a značně překračuje meze významu poznámek nám dosavadě známých. Tak, jako originární nabytí vlastnictví vkladem je v našem právním řádu zcela ojedinělé, tak i tento význam poznámky je zcela výjimečný. Poznámka tato je jednak více než záznam, poněvadž je součástí definitivního vkladu a nepřipravuje jej snad pouze, na Studie třetí % 10.
druhé straně je méně než záznam, neboť nezadovává pořadí vkladu dle § 26 m z.26)
2. Je podmínkou výpovědí: hospodařící osobě, nájemci a oprávněnému ke služebnosti bytu. Tuto funkci poznámky zamýšleného převzetí dlužno přesně rozlišovati od knihovní poznámky výpovědi hypot. pohledávky (§ 59 kn. ř.). Tato poznámka není podmínkou výpovědi hypotekární pohledávky, jako ona je podmínkou výpovědi uvedených právních poměrů. Na druhé straně neodnímá však poznámka zam. převzetí veřejnou víru knihám pozemkovým, ani nestanoví pořadí (§ 60 kn. ř.). I zde máme co ani s výjimečným ustanovením, neboť výpověď — která je poidmíněna poznámkou zamýšleného převzetí — netýká se nutně práv v knihách zapsaných, neboť ani nájemce a pachtýř v knihách pozemkových zapsáni býti nemusí. Poznámka) neodnímá veřejnou víru knihám pozemkovým, poněvadž tato je již měrou co nejširší odňata generálním ustanovením § 16 z. z. Lhůta nějaká pro výpověď stanovena není. Podotknouti jesř, že v jednom směru (výpověď hospodařící osobě ,§ 23 n. z.) konkuruje tato poznámka s poznámkou záboru (viz výše str. 151).
3. O funkci poznámky zamýšleného převzetí jako poznámky vyvlastnění a zamýšleného oddělení pozemků mluvili jsme již výše ve studili druhé (str. 142) a proto můžeme na tento výklad poukázati. Na tomto místě jest však třeba zmíniti se o případu originárního způsobu nabytí vlastnictví, tedy najmě vydržením. Ze vydržením možno vyloučiti pozemek ze souboru zabraných nemovitostí, dovodili jsme již ve studiích předcházejících. Proti tomu není stát chráněn, ale právě poznámkou zamýšleného převzetí je dána státu ochrana, že nikdo nemůže proti státu namítati, že onen pozemek záboru nepodléhá. Tím jednak se podporuje ustanovení § 31 n. z. (neboť se tohoto poznámkou lhůta vydržecí přetrhuje) a obě ustanovená, totiž § 9 n. z. a § 31 n. z. se v tomto směru Vzájemně doplňují a to velmi účelně. To je tedy význam poznámky zamýšleného převzetí jako poznámky vy vlastnění.
Má-li působiti poznámka zamýšleného převzetí jako poznámka zamýšleného odepsání pozemků, pak význam její jest oceniti podobně. Předně jest třeba uvážiti, že závazky váznoucí na celku knihovního tělesa a zapsané po zápisu poznámky této, ať vznikly jakýmkoliv způsobem, nedotýkají se pozemků oddělovaných, což již 'výše bylo podotčeno. Dále, co se týče originárního nabývání; práv na věc cizí, připomenouti jest to. co bylo řečeno v odstavci předcházejícím.
4. Konečně má tato poznámka význam evidenční jako poznámky § 20 lit. a) kn. ř. i se sankcí tam vytčenou.
III. Tím získali jsme přehled o významu této zajímavé poznámky. Podotknouti jest, že poznámka' tato upravuje postavení státu Poznámka zamýšleného převzetí.
207
k ostatním osobám, ale neupravuje právní poměry knihovního vlastníka k třetím osobám. Touto poznámkou proti státu ustaluje se právo vlastnické na dosavadním knihovním vlastníku, ale stav hypotekárních věřitelů se touto poznámkou nefixuje, neboť i po provedené poznámce možno cedovati hypotekární pohledávku. Hlavní vyznám poznámky zamýšleného převzetí spočívá v tom, že určuje přesně právní poměr mezi státem a knihovním vlastníkem.27
IV. Nelze ovšem zapomíná ti, že poznámka je něco provisorního, hlavně poznámka toho druhu jako tato, která má určité skutečnosti fixovali, aby na konec mohla se provésti definitivní úprava právních poměrů. Proto je jistým nedostatkem, že poznámka tato není časově omezena, jako podobné poznámky knihovní. Z tohoto neomezeného trvání této poznámky podávají se různé nepřístojnosti, o nichž si dovolíme v dalších řádcích stručně se zmíniti.
Výše (str. 145) jsme pravili, že vydrženi poznámkou zamýšleného převzetí se přetrhuje á že nová lhůta počíná běžeti teprve od vkladu vlastnického práva pro stát anebo nabyvatele půdy. Dále jsme však připustili možnost vydržení i proti poznámce zamýšleného převzetí. Proti výslovnému znění § 31 n. z. jest propustiti vydržení a to z tohoto důvodu: Vydržení je i proti státu propuštěno, když jde o právní ochranu stanovenou Občanským zákoníkem nebo předpisy konexními (§ 1457 obč. z.); výše jsme uvedli, že poznámka tato tvoří součást vkladu vlastnického práva, jde tedy o majetkově-právní poměr, podléhající vydržení, jde o vlastnickou žalobu a tuto může si každý pokojnou držbou vydržeti; přetrhuje-li se poznámkou zamýšleného převzetí vydržecí lhůta, je za to míti, že počíná znovu běžeti od; poznámky zamýšleného převzetí, neboť není důvodu, abychom v tomto případě vydržení odmítli. Provede-li se vklad práva vlastnického dle § 26 a § 28 n. z., jest situaci tuto posuzovati dle § 1500 obč. z. vydržecí lhůta počítá se od provedeného vkladu, ale jen tehdy, byl-li nabyvatel bona fide, nebyl-li bonia fide, počíná vydržecí lhůta od provedené poznámky zamýšleného převzetí. Poznámka zamýšleného převzetí přetrhuje však za všech okolností vydržecí lhůtu, bez ohledu na vědomosti nabyvatele. Bylo-li vydržení již provedeno před zápisem poznámky zamýšleného převzetí, je vydržení protil státu po uplynutí třicetidenní lhůty § 31 n. z. bezů činné a lhůta počíná běžeti znovu, poněvadž poznámka,zamýšleného převzetí fixuje otázku vlastnickou. (Dle osnovy novely k náhr. zák. platí to o všech knihovních právech.)
Naturální vlastník může míti po př. proti knihovnímu vlastníku nárok na postoupení náhradového nároku (§ 59 n. z.).
Stát, resp. nabyvatel dle § 28 n. z. může odejmouti dosavadnímu držiteli jeho držbu tím, že objekt převezme i skutečně, čímž bere Studie třetí § 10, 11.
mu podklad' jakémukoliv vydrženi Z toho důvodu, že stát přejímá nejen knihovně, ale zpravidla též skutečné, bude případ tohoto opětovného vydržení omezovati se jen na menší celky, omylem nepřevzaté skutečně.
Shrneme-li řečeně, přicházíme k tomu úsudku, že pro časově neobmezenou platnost poznámky zamýšleného převzetí se otázka vydržení při knihovním přejímání zbytečně komplikovala a tím další moment nejistoty vnesen byl do našeho knihovního práva. Široké vrstvy obyvatelstva, které mají s pozemkovými knihami co činiti, potřebují předpisů jasných, neboť jinak vzbuzuje se v nich nedůvěra k celému ústavu knih pozemkových, což ovšem při pozemkové reformě co nejméně můžeme potřebovati.
IV. Poznámka zamýšleného převzetí má ten další význam, že jen knihovní vlastník může se domáhati propuštění pozemků ze záboru po rozumu § 11 z. z., i když díle všeobecných předpisů právních je pouhým tabulárním držitelem (viz, str. 167), poněvadž provedenou poznámkou zamýšleného převzetí jen osoba, která je jako vlastník v knihách pozemkových zapsána, je legitimována, aby prováděla vůči státu úkony, vlastníku zabraných nemovitostí příslušející.
V. Kdy jest poznámku zamýšleného převzetí z knih pozemkových vymazati? Na tuto otázku máme jedinou přímou odpověď: propustí-li Pozemkový úřad pozemky ze záboru po rozumu § 11 z. z. (§ 7 n. z.). Podobně tomu má býti, jestliže Pozemkový úřad dal poí zápisu této poznámky svolení k právním jednáním uvedeným v § 7 z. z., na tuto okolnost jsme důrazně upomenuli ve studili druhé (str. 150) a proto nemusíme důkaz znovu prováděti. Naproti tomu nevymazuje se poznámka při knihovním převzetí státem nebo přídělu půdy dle přídělového zákona, poněvadž v tomto případu tvoří poznámka součást vkladu.
Vymaže-li se poznámka zamýšleného převzetí, je tornu tak, jako by vůbec nebyla bývala zapsána. Je to zcela důsledné, neboť poznámka zamýšleného převzetí upravuje postavení státu. Rozpouští-li stát pozemky ze záběru a přídělu, pak ruší tím záborem daný právní poměr a tím odnímá i poznámce zamýšleného převzetí všechen právní význam a proto výmaz této poznámky má ten smysl, jako by poznámka tato nebyla bývala vůbec do knih zapsána.
VI. Konečně zmíniti jest se o skutečném převzetí zabrané půdy. Tato děje se zpravidla po výpovědi a k té je zapotřebí poznámky zamýšleného převzetí nebo záboru. Jinak však skutečně převzetí se v knihách pozemkových nepoznamenává, ač den skutečného převzetí pro rozvrh náhrady je základní důležitosti (§ 47 n. z.). Je proto velmi podivno, že skutečné převzítiv knihách pozemkových se nepoznamenává. Bylo by bývalo vůbec účelnější, poněkud aspoň upraviti vzájemný vztah knihovního al skutečného převzetí a stanoviti pro jednotlivé úkony lhůty, jakož i poznámky sem spadající časově omeziti.
Chceme-li shrnouti řečené, musíme říci, že poznámka zamýšleného převzedí velmi šťastným způsobem upravuje knihovní přejímání a jest jen litovati, že dalšími předpisy nebyla, účelné doplněna, tak zůstává dobře míněný předpis kusým a v detailech někdy nejasný. Najmě považujeme časově neomezenou platnost této poznámky jak pro knihovní, tak i pro skutečné převzetí zal pochybené. Je-li nedostatek tento při knihovním převzetí více formálně-právního rázu, je nedostatek zmíněný při skutečném převzetí rázu materlálně-hospodářského, neboť není řádné předem stanoveno, kdy výpověď musí býti dána a tím jsou tedy vzájemné povinnosti státu a hospodařící osoby jen nedokonalým způsobem určeny, ale všechny zákony pozemkové reformy jsou ovládány myšlénkou, pravomoc Pozemkového úřadu jen neurčitě stanoviti, což může se státi právě pro Pozemkový úřad privilegiem velmi odlosním.

§ 11. Poznámka’ zákazu zcizení

(§ 9 úvěr. zákona).
I. Poznámka tato souvisí úzce s přídělem půdy, tak jako poznámka rolnického nedínu. Poněvadž jsme dosud o přídělu půdy nemluvil jest na nás seznámiti čtenáře stručně s právními předpisy, pokud jsou ku pochopení této poznámky nutné, poněvadž ex processo bude o nich jednati až ve studii páté.
Dle zákona ze dne 11. března 1920 č. 166 sb. o úvěrové pomoci nabyvatelům půdy (zákona úvěrového), má se vlastníkům přidělené půdy podle zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. (zákona přídělového), nebo, půdy této na roven postavené (§ 30 cit. zák. přídělového) dostat úvěru za podmínek zvláště výhodných (§§ 1—7 zák. úvěr.), hlavně to má býti dlouhodobý úvěr splatný annitami, celkem dle typu jaký u nás vytvořily hypoteční banky. A nyní ustanovuje § 8 úv. zák.:
»Pokud úvěr takto poskytnutý není plně splacen, nejméně však do desíti let ode dne jeho poskytnutí, může nemovitost, jím zatížená, býti zcizena mezi živými jen se souhlasem Pozemkového úřadu. Jestliže Pozemkový úřad nesouhlasí, může zcizovanén nemovitost převzíti do vlastnictví stát za cenu slušnou, kterou (nedojde-li k dohodě) určí soud. — Souhlasu Pozemkového úřadu není třeba), jde-li o převod mezi manželi nebo s rodičů na děti. — Vlastnické právo nástupců je stejně omezeno jako právo jejich předchůdců.«
Máme v tomto případě co činiti s pravým zákazem zcizení. Tato zákonem stanovená zcizení jsou v nejnovější době u nás velmi oblíbena a souvisí se státně-pomocnou akcí doby poválečné. Tak na př. máme zákaz zcizení půdy nabytí dle zákonů o dlouhodobých pachtýřích (cl. I. č. 4 zák. z 15. dubna 1920 č. 311 sb.), anebo dle zákona o stavebním ruchu (zák. z 11 března 1921 č. 100 sb., § 8) zákaz zcizení rolnických nedílů (§ 37 zák. přídělového). Velkorysý zákaz zcizení máme nyní v § 7 z. z. nového znění, jenže v tomto případu tvoří tento zákaz zcizení jednu ze záborových povinností, takže nebylo možno tento zákaz zcizení zcela oddělení a tím i jasně konstruovati.
Zákaz zcizení má ten význam, že věc, která je tímto zákazem dotčena, netvoří právní skutečnost skutkové podstaty právního jednání, jímž se vlastnictví převádí, tedy u movitostí není součástkou skutkové podstaty tradice, u nemovitostí není součástkou skutkové podstaty intabulace. tím však chybí podstatná součást uvedených skutkových podstat a proto není ani tradice ani intabulace možná. Poněvadž pak nedostatek tento jeví se i věci, říkává se, že zákaz zcizení lpí na věci samé.28) 'Tím liší se zákaz zcizení od nesvéprávnostti vlastníkovy, od nedostatku zástupci legitimace zákonného zástupce této nesvéprávné osoby a od pouhého obligačniho závazku vlastníkova věc nezcizovati. Z řečeného plyne že ani tradice ani intabulace se nemůže uskutečniti a že zcizovatel zůstává vlastníkem i nadále.
Zcizením někdy rozumí se, jak převod vlastnického práva právním jednáním, tak i zatížení věcnými právy osob. třetích,29) ale I naše zákonodárství nyni konstantně činí rozdíl mezi zcizením a zavazením (§ 7 z. z., § 8 zák. z 11. března 1921 č. 100 týká se jen převodu vlastníatví, 'čl. I. č. 4 zák. z 15. dubna 1920 č. 311 hledí jen ku vlastnictví) a proto je za to míti, že podobně jak., v § 37 přídělového zákona i v § 8 úv. zák. rozuměti jest slovem »zcizení« převod vlastnictvi právním jednáním, tj. buď tradicí anebo intabulací resp. složením listiny u soudu (§ 434 obč. z.). V těchto všech případech jde však jen o nedostatek skutkové náležitosti, jíž je zapotřebí k uvedeným právním jednáním, jiné způsoby nabývání vlastnictví tímto zákazem dotčeny nejsou, což jsme již ve studii prvé a druhé dokazovali a k čemuž nyní máme nový důkaz verifikační.
' II. Stanovili jsme takto všeobecně rozsah zákazem zcizení a nyní přistoupíme k jednotlivostem.
Zákaz zcizení je časově omrzen a to dobou deseti let, po přetrvání úvěru poskytnutého dle úvěrového zákona náhradními bankami a peněžními ústavy dle § 4 úv. zák. Úvěr tento je úvěr hypotekární, což plyne z toho» že § 8 úv. zák. mluví o nemovitosti tímto úvěrem zatížené. Zákaz zcizení pomíjí, jakmile tato pohledávka byla splacena kterýmkoliv ze soudních jednání. Ale zaplacením pohledávky nepomíjí hypotéka-, poněvadž tato může dle nynějšího našeho práva existovati i bez pohledávky (§ 469 ob. z.), z toho důvodu můžeme říci, že k tomu, aby zákaz zcizení pominul, není zapotřebí výmazu hypotéky, která pro tento úvěr byla zřízena. Pohledávka zaniká nejen solučními jednáními jmenovanými ve lil. díle 3 hlava .občanského zákoníka, ale i novací (§ 1376 obč. z.), kterou občanský zákoníka ke změnám pohledávky, ovšem občanský zákoník vymezuje novaci příliš široce, ale omezíme-li novaci striktně na ten způsob zániku pohledávky, že na místo ní nastoupí nová, máme v tom případě soluční jednání. Kdyby úvěrový zákon byl věnoval poněkud více pozornosti poměru úvěru k hypotéce, bylo by bývalo z jeho ustanovení toto zcela patrno. Neboť hypotekární pohledávka zaniká novací a hypotéka jako blanketní je reservována pro některou pohledávku, což nemusí býti vždy pohledávka obnovená. Tím novací dosáhne se žádané volnosti pozemku,30) třebas pohledávka hospodářsky splacena není, právně je však zaplacena.
Omezení trvá nejméně po deset let od té doby, kdy byl úvěr poskytnut. Tato doba dle našeho mínění počíná tím okamžikem, kdy byla hypotéka vložena do knih pozemkových, poněvadž Pozemkové listy úvěrové mohou se dle analogie hypotečních zástavních listů omlouvati jen na základě hypotéky. Úvěrová pohledávka tato vyplácí se v Pozemkových listech úvěrových. (§ 21 nař. ze dne 26, listopadu 1920 č. 630 Sbz. a m.)
Zákaz zřízení má pak co do osob tento rozsah :
a) je dovoleno zciziti dotčenou' nemovitost, dá-li k tomu Pozemkový úřad své svolení, svolení to — je-li zapsána poznámka, zákazu zcizení dle § 9 úv. zák. — musí se dáti ve formě k intabulaci schopné;
b) nemovitost možno zciziti bez souhlasu Pozemkového úřadu mezi manželi nebo s rodičů na dětí při čemž dětmi jest rozuměti diescendehty po rozumu § 42 , obč. z.; ač adoptované děti nejsou zvláště uvedeny, jsou přece dle ustanovená § 183 obě, zák. též v tomto privilegiu obsaženy, podobně i nemanželské děti; zdůrazniti jest, že převod s dětí na rodiče je dle tohoto ustanovení vyloučen (srov. čl. I. č. 4 zák. z 15. dubna 1920 č. 311 sb.);
c) ten, kdo nabyl nemovitosti způsobem ad. a), b), je omezen stejně zákazem zcizení jako jeho předchůdce, ovšem zde jde o derivativní způsob nabývání vlastnictví, kdo nabude vlastnictví originálním způsobem, tímto omezením vázán není;
d) zákaz zcizení má význam práva předkupního pro stát, neboť Pozemkový úřad muže koupiti nemovitost, k jejímuž zcizení, byv o to požádán, souhlasu nedal, výjimečné ustanovení je, že neřídí se kupní cena nabídkou třetí osoby, ale kupní cena má býti »slušná«.
III, Zákaz zcizení má zpravidla proti třetím osobám jen tehdy platnost, byl-li poznamenán v knihách pozemkových. Záznam tento není však podmínkou zákazu zcizení a proto zákaz zcizení má proti třetími osobám platnost i bez poznámky této, jestliže ony osoby. o tomto zákazu věděly. Je zde podobná nesrovnalost. jako při poznámce rolnického nedílu (viz níže studii V.).
Zákaz zcizení se v tomto případě poznamenává, podobně jako v jiných případech zákonných zákazů dle nového ptává československého; dle občanského zák. zákaz zcizení se do knih pozemkových vkládal a to na list C.31) Podle úvěrového zákona zákaz zcizení se pouze poznamenává na návrh věřitele nebo Pozemkověho úřadu, a to dle našeho mínění na list A. K návrhu Pozemkového úřadu není co podotknouti, poněvadž listina jeho je veřejnou jistinou, ale věřitel; musí osvědčiti, pokud to soudu není známo. že hypotéka vložená na nemovitost byla zřízena pro úvěrovou pohledávku ve smyslu úvěrového zákona, zpravidla budou sondu tyto okolnosti známy již ze vkladu dotčené hypotéky a sbírky listin, takže dostačí pouhá žádost věřitele. Jak Pozemkový úřad, tak i věřitel' musí však ve svém' podání označiti přislušnou hypotéku, která je podkladem této poznámky.

§ 12. Poznámka rolnického nedílu.


Poznámka rolnického nedílu uvedena je v § 31 přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb.:
»Že usedlost je rolnickým nedílem, budiž vyznačeno v knihách veřejných v nadpisu podstaty statkové, Stane-li se tak, nemůže se nikdo dovolávati toho, že beze své viny nevěděl o omezeních, kterým je podrobeno právo nedílů.«
Omezení, kterým je podroben rolnický nedíl, čili — jak se zákon vyjadřuje — právo ntedálů jsou v přehlediu tato: 32)
1. Zciziti niedlly možno jen se svolením Pozemkového úřadu, ať již se tak děje v celku, nebo částečně (§ 37 n. z.);
2. kdo nabude nedílu se schválením Pozemkového úřadu je stejně omezen jako jeho. předchůdce;
3. zavazení nedílů je možno jen se schválením Pozemkového úřadu, ale i se schválením Pozemkového úřadu je možno zříditi jen tyto závady (§§ 32, 35 přídělového zákona):
a) obyčejné služebnosti pozemkové (§§ 475—477 obč. z.), jež musí býti zřízeny ve prospěch každého siciusedintího pozemku a nc pouze ve prospěch určité osoby (§ 479 obč. z.);
b) služebnost bytu (§ 521 obč. z.);
c) reálná břemena výměnku a věčné renty;
d) hypotéky pro zápůjčky splatitelné dle umořovacího plánu a dle modalit schválených Pozemkovým úřadem;
4. exekuce na rolnický nedíl je přípustna zpravidla jen nucenou správou (§ 36 příděl. zák., § 12 úvěr. zák.); Poznámka rolnického nedílu.
5. rolnícké jsou jen omezeně propachtovatelné (§ 38 příd. zák.)
6 dědická posloupnost upravuje se zvláštním způsobem (§ 39 a násl. příd. zák.)
7. rolnický nedíl může býti Pozemkovým úřadem vykoupen (§ 51 příd. zák.)
Zápis poznámky rolnického nedílu není podmínkou pro tato právní omezení, ale je-li zapsána, nemůže se nikdo omlouvati, že o těchto omezených nevěděl. Je to sice velmi nejasné ustanovení právní a nesrovnává se nijak s předpisy našeho právního řádu, ale v dogmatickém výkladu musíme se právě spokojiti jen s výkladem positivních předpisů právních.
  1. Srov. k následujícímu můj článek v »Zemědělské politice« 1921 »Veřejná víra knih pozemkových a zábor velkého majetku pozemkového«.
  2. Randa. Vlastnictví str. 207. Exner, Publicitätsprincip str, 1, Hypotekenrecht str. 26.
  3. Publizitätsipirinzip str. 70 a násl., Hypothekenrecht str. 70 a násl.
  4. Srov. Randa, Vlastnictví §§ 32, 33.
  5. Jak to učinil Wellspacher, Vertrauen auf äussere Tatumstände in bgl. Rechte str. 121. Srov. Strohal, Eigentum an Imniuob. str. 1.
  6. Exner, Publicitátsprincip str. 75.
  7. Srov. Strobal, Eigentum an Immobilien str 24 podává jinou konstrukci, viz k tomu str. 49 a násl.
  8. Srov. Strobal 1. c. str. 53 a násl.
  9. Zbytečně komplikuje problém Adler, Publizitätsprincip str. 41 a násl; k tomu viz Strobal 1. c. str. 11.
  10. Exner, Publicitätsiprincip str. 75.
  11. O tabulární držbě Randa, Besitz str, 62. R. s tabulární držbou actionem publicianam nespojuje (sltr. 76)'. ovšem R. má na mysli stav po roce 1871.
  12. Randa. Vlastnictví str. 153.
  13. Randa, Vlastnictví str. 210, Adler, Publizitateprincip str. 139—141.
  14. Přehled její viz Randovo Vlastnictví str. 211 pozn. 10.
  15. Adler, Publizitätsprincip str. 145. 151; Randa, Vlastnictví str. 215.
  16. Lhůta je proklusivní Adler, Publizitätspr. str, 153, Krasnopolski v Grünhutově čas. X., str. 476, Bruckhard III, str. 474, jinak Randa, Eigentumsrecit str. 542.
  17. Srov. přehledný popis formálně správného vkladu Exner, Hyp. Recht I.' str. 84 n.
  18. K tomu velmi správné vysvětlení u Adlera, Puhl. Prinz. str. 158, jenž však stejně jako ostatní spisovatelé nerozeznává vkladu očividně vadného od vad formálního řízení, které ze zápisu vkladu patrny nejsou. Proto nerozlišuje Adler (1. c. str. 147) formálně nesprávný vklad od vkladu, jehož právní důvod je neplatný nebo naříkatelný (srov. též 1. c. str. 143, kde uvádí nepřesně poměr § 61 kn. ř. k ustanovením §§ 468, 527, 1443, 1500, 469, 526, 1446 obč. zák.).
  19. Vládní předloha z r. 1869 vracela se ke staročeskému odporu (§ 105) srov. Kaiserer, Reichsgesetae über das Grundbuch str. 159.
  20. Taktéž Exner, Publizitätsprinzip str. 133, Hypotenrecht str. 92, Kirchstätter. Kom, str. 717, Adler, I. c. str. 144, 147.
  21. Srov.. Dvořák-'Bohuslav. Knihovní zákon str. 120. Též Stupecký ve svých přednáškách byl tohoto názoru,
  22. Dosah tohoto ustanovení je sporný, na jednom křídle jsou komentátoři Winiwarter,. Nippeli, na druhém Unger (II. str. 405), Randa (Vlast. str. 274) je mezi' nimi, viz též Adler, 1, c. str. 147; k tomu podává velmi cenné vysvětlivky Strohal, Eigentum str. 52, nepřesné však na str. 166.
  23. Srov. k tomu můj článek v »Časopise pro vědu právní a státní« roč. III. str. 39 a nás.
  24. Dle osnovy novely dostačí k tomu pouhá žádost o zápis této poznámky.
  25. >Dle osnovy novely dostačí k tomu pouhá žádost o zápis této poznámky.
  26. Tento význam poznámce zamýšleného převzetí nemusit se přiznati z toho důvodu, poněvadž jakékoliv nabytí práv knihovních třetích osob bez státního svolení je vyloučeno.
  27. Podle osnovy novely k náhr. zákonu fixuje se poměr k všem knihovně oprávněným § 31.
  28. Randa, Vlastnictví 'Str, 72.
  29. Krainz, I. str. 342.
  30. Nová pohledávka ovšem nemůže pak poskytnuta býti díle úvěrového zákona, není pak se žádané volnosti nedosáhne.
  31. Klang, Bemerkungen zu den sachenrechtlichen Bestimmungen der Zivilnovellen str. 57 a 58, Randa, Vlastnictví str. 78
  32. Zevrubně o nich pojednáváme ve studii páté.
Citace:
SEDLÁČEK, Jaromír. Studie třetí, Knihovní právo a ustanovení o záboru a přídělu půdy. Pozemková reforma. Pět civilistických úvah o záboru velkého majetku pozemkového a o tom, co se záborem souvisí. Brno: Barvič a Novotný, 1922, s. 195-217.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).