Zahraniční politika. Sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních. Ročník VITI., číslo I—12, stran 1552. Nákladem Orbisu; předplatné ročně 80 Kč. —> Právě dokončený ročník Zahraniční politiky (1929) přinesl řadu vynikajících studií z pera povolaných odborníků. Ministerstvo zahraničních věcí a redakce může býti spokojeno s časopisem takové úrovně jako je tento. Zahraniční politika ač neobsahuje článků psaných populárně a nemá ani takový úkol, přece dává všem aktuálním problémům objektivní zrcadlo a dobré vodítko těm, které problémy ty zajímají.
Obsáhlejší studie zabývající se mezinárodní politikou jsou tyto: Jos. Chmelař: Menšinový problém ve Společnosti Národů, Jos. M. Kadlec: Kritická období albánské politiky v letech 1925—1928, Dr. K. Kažbnnda: Pobyt Dra I.adislava Riegra v cizině r. 1849—1850, Alois Musil: Král Amánalák, Dr. Fr. Sedláček: Tangerský statut a jeho mezinárodní význam, Dr. Zd. Peška: Historický vývoj mezinárodní ochrany menšinové před válkou. Větší studií národohospodářskou jest studie K. Hudce; Československo a Německo, Ing. Vojtěcha Krbce: Československá přístavní pásma v Hamburku a Štětině. V právní hlídce jest větší studie Dra B. Kučery: O aplikaci cizozemského práva, Dra Jana Ingéra: Kolisě našeho a cizozemského zákonodárství o formách uzavření manželství a M. A. Zimmermannova : Svatá Stolice a mezinárodní právo. Citováním některých obsáhlejších studii není však daleko vyčerpán bohatý obsah minulého ročníku. Dlužno se ještě zmíniti o zahraničních přehledech, t. j. jakýchsi situačních raportech z jednotlivých států a o zvláštních rubrikách ponechaných pro otázky menšinové otázkám míru a odzbrojení, dokumentům, kronice událostí a literatuře. V naší nebohaté literatuře o problémech mezinárodně právních má »Zahraniční politika« čestné místo. Některé v ní obsažené monografie by si zasloužily samostatného otisku pro svou rozsáhlost vyčerpávající celý problém a pro svoji ucelenost.
Takovou monografií jest práce Kučerova, o níž budiž zde referováno :
Dr. Bohumil Kučera: O smírčím řízení v právu mezinárodním. (»Zahraniční Politika«, roč. VIII., str. 74, 183, 319, 442. Stran 53). Autor rozvrhl, si tento aktuální problém ve tři kapitoly. V první kapitole nadepsané: »Pojem smírčího řízení a jeho místo v systému práva mezinárodního« uVádí důvody internacionalisty italského Anzilottiho pro roztřídění sporů mezi státy na spory právní a politické. Oba druhy sporů jsou vyřizovány dohodou, ať aplikací platného práva (negozio giuridico) nebo utvořením nového práva (negozio normativo;. Formy těchto dohod podléhají někdy mezinárodním normám a tvoří formální právo mezinárodní. Obšírně pojednává o třech smírných prostředcích, jimiž měly býti řešeny až do světové války a sice přímé vyjednávání zúčastnělých států, 2. spolupůsobení třetích států, při čemž přikloňuje se k názoru Anzilottiho, že netřeba rozlišovati dobré služby (bons offices) a zprostředkování (médition), kteréžto stanovisko zaujaly haagské konference, za 3 rozhodčí výrok, který nezprostředkuje narovnání, nýbrž aplikuje právo. Autor omezuje se na institut zprostředkování u něhož znamená přeměnu z institutu politického na instituci právní. O povaze zprostředkováni, které jest v podstatě fakultativní, staví proti sobě dva odlišné názory, z nichž jeden zastávaný Heilbornem přiznává právní účinnost toliko výsledku zprostředkování ve formě smlouvy nikoli zprostředkování Samému, které považuje za právně bezvýznamné, poněvadž se pohybuje uvnitř obecné sféry svobody. Opačný názor, který zastává internacionalista francouzský Moye, německý Martitz také Anzilotti a nejnověji Schůcking jest ten, že sprostředkování jako mezinárodní právní prostředek náleží systematicky nikoli do materielního nýbrž do formálního práva mezinárodního. Druhé dvě kapitoly nadepsané: »Smírčí řízení až do vzniku Společnosti Národů« a »Smírčí řízení v Paktu a S. na jeho další vývoj« obsahují pečlivý rozbor otázek nadhozených v kapitole prvé a postupný vývoj přes Pakt o N. až do Locirnských smluv. Zprostředkování autor tu užívá k výkladu typických smluv a v markantních rysech ukazuje těžký vývoj zprostředkování od počátku, kdy bylo fakultativní, bez ústředního orgánu a bez právně normovaného šíření do dneška, kdy stojí tu jakožto instituce obligatorní s ústředním orgánem dosud sice ještě neodpolitisovaným, jak si to přál Bryand s normovaným řízením. (Pakt 6, N.) Leč ve smlouvách lokainských šlo se ještě dále. Zde konečně byla realisována ve stálé smírčí komisi (rozhodčí smlouva, s Německem a jiné), myšlenka odpolitisování orgánu zprostředkovacího, který však není ještě všeobecným a ústředním.
Vývoj spěje k uzavření světové smírčí smlouvy, které předzvěstí jest pakt Kellogův. Autorovi podařil Se dobře obraz těžkého pochodu idee smírného vyrovnání sporů, která z malých počátků od pařížského kongresu 1856 vykonala tak velký kus cesty přes válečnou katastrofu až k posledním smírčím a rozhodčím smlouvám. S. K.