Konec unie švédsko-norské.

Napsal Dr. F. Vavřínek.

V. Poslední příčiny rozluky a vyjednávání závěrečná.

Když došlo k smírnému vyřízení sporu norsko-švédského, byl denní tisk velmi nadšen touto neobyčejnou prý mírumilovností obou národů. I některé časopisy světové viděly v tom přímo první znamenité úspěchy mírové konference haagské. Přátelé myšlenky, aby spory mezinárodní rozhodovány byly bez branného zakročení, radostně si zaznamenávali nepopiratelný prý pokrok k uskutečnění věčného míru mezi státy. Konec života Unie skandinávské byl sice s obou stran pohnutlivě oplakáván sentimentální výměnou adress, přeplněných tklivými vzdechy a dojemným ujišťováním o příštím smírném soužití, ze zdvořilosti pohřební vyjadřovaly se tu oficielně vzájemné city „hlubokého politování“ a „upřímných sympatií“ — ale lítostivý tón této závěrečné slavnosti pohřební kontrastoval divně s boji, které ji předcházely.
Nálada obou národů v době rozluky a za posledních let před ní nebyla tak nepochybně mírumilovná.
Je pravda, v mezinárodním hnutí mírovém Norové byli z prvních, kteří se přihlásili do tohoto tábora; jeden z největších jejich duchů současných, Björnstjerne Björnson, „hvězda severu“, uchvacující pisatel milých vesnických povídek i smutně vážného „Na božích cestách“, byl zanícený stoupenec hnutí mírového. Ale sám básník, jenž jako 24letý byl se ještě ohnivě súčastnil sbratření skandinávských studentů ve švédské Upsale, přece ku konci Unie pronášel klatby nad dědičným a jediným nepřítelem švédským.
Je sice pravda, že Norové, národ prakticky podnikavý, následkem svých světových styků všemu modernímu přístupný, s parlamentem demokratickým, národ dost po obchodníčku střízlivý a svobodomyslný, neměl z daleka toho smyslu pro nějakou „čest válečnou“, jakou se vychloubali Švédové. Aristokracie švédská, velmi konservativní, ovládající nejvyšší kruhy vojenské, udržovala si četné tradice z doby švédské velikosti a vzpomínky na starou vojenskou slávu, jíž pokryty bývaly prapory předků.
Než přes to, že Norové na ztrouchnivělou slávu roztřepených korouhví v politice své mnoho nedali, přece během sporu se Švédském lid norský upadal také v různé silně romantické uctívání minulosti. Na voličských schůzích připomínaly se a vyhrabávaly ze zapomenutí staré činy norských králů z nejrannějšího středověku, fantasie posluchačstva živena byla také spletenými legendami o mythických národních svátých a drážděna pověstmi o přeudatných bojích, zapadlých někde až v mlze dějin. Tato romantika, jež hraje vždy svůj úkol v každé politice citu, došla také skutečně zajímavého výrazu: veliké shromáždění lidu norského v Hamaru, v létě 1905, po rozluce, usneslo se, že nový král přijmouti musí jméno, vzaté ze starých jmén králů norských, kteří dojdou tak obnoveného uctívání.
Švédsko bylo by zapřelo své tradice, kdyby hned po odtržení se Norska nebylo myslilo na válku. Ve Švédsku byla dosti značná strana válečná, strana „junkerů“, nebo-li, jak v Norsku ji nazývali, strana „Velkošvédů“, silně aristokratická, jen s vysoka a s útrpností pohlížející na norský „národ sedlákův“, kteří prý ještě ve své selské domýšlivosti jsou tak nevděční za to, že Švédové povznesli Norsko z „pouhé dánské provincie“ k samostatnému státu.
Tato strana „velkošvédská“ připravovala válku již v r. 1895, když spor mezi norským stortingem a královskou mocí Švédskou o samostatné konsularní zastoupení Norska se krajně přiostřil. Strana velkošvédská měla krále k nepovolnosti, neboť byl to starý program její, připravovaný za pomoci ministra války: vpadnout do Švédská a přinutit storting k úplné revisi norské ústavy.
Již tehdy byly by tedy oba nevraživé státy podaly ukázku toho, že válka je možná i mezi dvěma státy v unii jsoucími. Přece tedy se mýlil onen vynikající státoprávní theoretik, jenž před více než dvaceti lety pronesl výrok, že válka mezi dvěma státy v unii spojenými věčně bude vedena jen v přednáškových sešitech professorů a v šedivých systémech kompendií, do nichž tak vytrvale bývá cpána veškera moudrost státního práva.
Možnost války mezi dvěma státy, které spojeny jsou v unii, zdá se vždy být vyloučena, neboť politika obou států řízena je společným mocnářem. Při velikém vlivu, jejž osoba mocnářova vždy vykonává na politiku vnitřní i zahraničnou a vůbec na politické osudy říše, zdá se nemyslitelno, že by v mezinárodních stycích mohl si každý z obou států unie dělati jinou politiku a jednati na vlastní zodpovědnost, anebo že by panovník jednoho státu mohl vědomě provozovati politiku proti druhému; tím by porušoval své povinnosti panovnické. Státy unie patří k sobě, vystupují na venek pospolu, jako jednota, a útok na jeden z nich znamená hned také napadení druhého; zaplete-li se jeden do války, nemůže druhý setrvati v neutralitě, neboť by jejich pospolitost vzala za své. Z té pospolitosti a jednoty na venék plyne prý také nemožnost války mezi nimi.
Dále ukazuje se při unii zpravidla na to, že právo míru a války přísluší v unii společnému mocnáři a že tento nemůže proti jednomu ze svých států vystoupiti válečně s brannou mocí druhého. Jen že, jak se ukázalo v závěrečném aktu konfliktu švédsko-norského, nechali Norové toto mocnářovo právo míru a války a nejvyššího velení branné moci úplně stranou, a vojsko i námořnictvo norské hned po usnesené rozluce přísahalo poslušnost stortingu jako novému nejvyššímu pánu svému.
Tehdy, v r. 1895 již zdálo se, že dojde opravdu k válce. Strana velko-švédská v hrdinské touze, Norsko brannou mocí pokořiti, hlásala, že nelze se vyhnouti válce a proto prý raději dříve; přála si hned udeřiti, aby tehdejší vojenské převahy švédské mohlo se plně využiti a neponechati Norsku delšího času k zbrojení. Stav vojenství norského nebyl v r. 1895 zrovna utěšený, což znamenalo veliké pokušení pro bojechtivost junkerů.
Než švédský říšský sněm sám povolil a usnesl se na nabídce, že se má státi pokus dohody s Norskem o změně říšské akty o unii. Myšlenka válečná nenalézala tehdy ostatně velkého ohlasu u širších vrstev lidu švédského. Také sněm norský chytře povolil, prohlásil svoji ochotu zahájiti nabízená vyjednávání a současně odhlasoval také zase civilní listu pro krále a kor. prince, kterouž byl dříve za konfliktu škrtl. Povolil však jen proto, aby nabyl času.
Norové tohoto jednání Velkošvédům nikdy nezapomněli a kde mohli, častovali je svou hlubokou nenávistí. Vzali si však naučení a počali se o vojenství své, dříve leckdy zanedbávané, tak intensivně starati, že za 10 let se již nemusili války lekati. Prováděli reformy, sesilovali brannou moc, především zemskou obranu, tak že účel těchto opatření — příprava pro případ rozluky — nemohl již býti nepochybný.
Když v létě 1905 se Norsko odtrhlo, bylo ve Švédsku první myšlénkou, z počátku dosti populární, zakročiti válečnou mocí a vnutiti souseda násilím do unie zpět.
Národní čest švédská, tak hluboce prý uražená hrubou pohanou se strany norského stortingu, dle hlasů radikálního tisku a veřejného mínění, žádala zadostiučinění prostředky nejcitelnějšími, ozbrojenou rukou.
Střízlivěji soudilo se však ve válečné radě; vojevůdcové byli si vědomi, že by Švédsko ještě více dalo v sázku, kdyby pustilo se do války, v níž čekati bylo tolik obtíží.
Hornatá půda, neobyčejně příhodná pro vedení drobné války pohorské, při které i s malými prostředky taktickými lze zadrželi velké sbory vojenské, nedostatek výhodných a snadno dostupných strategických cest se strany švédské, úzké průsmyky, nedobytelné, jimiž operující armáda by se musila bráti, hojnost přirozených obranných prostředků — vše to jsou obtíže nepřekonatelné.
I kdyby útočné armádě švédské se podařilo proraziti vnitřní obrannou linii norskou a proniknouti ku Christianu, ubrání se severní okresy jako nepřístupný Bergen snadno, budou-li jen pod dobrým vedením a hájeny lidem odhodlaným. Bylo by třeba k zdolání odporu takového armády počtem znamenité, dlouhého času a prostředkův obrovských. Celý národ byl by se svorně vzepřel každému znásilnění, všemi prostředky a ze všech sil. A boj s národem, jehož loďstvo hrdě brázdí všechna moře světa a jenž dávno proslul svojí odvahou, byl by dostoupil až stavu zoufalosti.
Ostatně dlouhá jižní hranice švédsko-norská, podél níž po staletí všechny boje bývaly vybojovány a jejíž překročení vyžadovalo by armády velmi veliké, byla se strany norské dobře bráněna. Od r. 1901 zřizována byla těsně při východní norské hranici řada moderních tvrzí a větších opevnění ve čtyřech skupinách.
Opevňovací skupiny opíraly se o dvě starší pevnosti: nejdále na jihu je tvrdá skalní pevnost Fredriksten a nejdále na severu Kongsvinger. Obě pevnosti stávaly již před unií se Švédském — pod hradbami Fredrikstenu, s nichž ovšem tehdy ještě pyšně vlál „Danebrog“, světle červená vlajka dánská s bílým křížem, v r. 1718 padl švédský Karel XII., u nás známý aspoň z Bozděchova „Barona Goertze“. V r. 1901 byly obě staré pevnosti, před tím zpustlé, odzbrojené a vyklizené, znovuzřízeny, opatřeny moderní výzbrojí a obklopeny řadou podružných tvrzí a obranných pásů.
O tyto dvě hlavní skupiny tvrzí na nejzazším severu a jihu opíraly se dvě střední skupiny opevnění, úplně nově zřízené a výborně dělostřelecky vyzbrojené, které by mimo ochranu vlastní země byly mohly po případě sloužiti i za velmi dobrou operační basis zbraním ofensivním, pro vpád do švédského území, a byly by kryly i pochod útočný.
Jsou to fortifikační skupiny Örje a Dingsrud; rozkládají a rozvětvují se na vzdálenost něco přes hodinu cesty podél pohraničně linie. Doplňují celý řetěz opevnění, jejž tvoří všechny čtyři skupiny, i ovládají celé křižovatky úzkých cest, vedoucích mezi jezery a sráznými výšinami.
Řetěz opevnění těchto měl úplně v dostřelu a mohl uzavříti všechny větší cesty mezi jižním Švédském a Norskem a ovládal také úplně jedinou železnici, jež v této části poloostrova hranici překračuje, probíhajíc blíže Kongsvingeru. Pro batterie u Örje a v nově zřízeném Fredrikstenu bylo hračkou stříleti až na hranice švédské.
Norové nezapírali, ani v tisku, ani v parlamentu, že opevnění tato byla namířena proti Švédsku, a že chtěli jimi podpor ováti politiku svojí radikální levice, ale kryli se tím, že opevnění zřídili i na ochranu celého poloostrova. Vymohli si také k zřízení jich souhlasu králova předloha o opevněních podána byla jako královská proposice — a dovolávali se pak svolení králova jako zřejmého důkazu, že opevnění bylo nezbytně třeba na ochranu celého poloostrova.
Technicky výborná a moderní opevnění tato na norské hranici, jakož i dnes dobře vycvičená a početně zdatná armáda norská, zařízená dle novodobé kontinentální soustavy branné, byly svrchovaně závažné okolnosti, jež bedlivě musil uvážiti ten, kdo s dobrým rozumem a klidným svědomím byl by se odvážil raditi k válce. Návrh na zakročení válečné padl především z ohledů strategických; odtud je zcela zbytečno, vyhlašovati klidný průběh rozluky za nějakou zvláštní známku mírumilovnosti obou národův.
Opatrní konservativci švédští však pomyslili i na to, že třeba se zabezpečiti pro budoucnost; válka, byť vítězná, nebyla by přinesla užitku, neboť by způsobila takové nepřátelství, že by klidné spolužití obou sousedů na dlouhou dobu bylo bývalo ohroženo. Norvéžsko, jednou již pobouřené válkou, ať vítěznou, ať prohranou, bylo by budilo stálé hrozby na západní švédské hranici a jistě by se dovolalo mocných zastanců cizích. Švédové však chtěli přece raději míti v Norsku budoucího spojence, než rozohněného nepřítele; svazek vynucený pak byl by zdrojem stálých konfliktů, nikoli posílením. Švédové ovšem dělají dnes z nouze ctnost a tvrdí, že války nikdy nechtěli, že lid švédský se vzácným sebezapřením dovedl se přemoci a po zralém uvážení po válce opravdově nezatoužil. Švédsko, ač větší a silnější stát, cítilo prý až do poslední chvíle zodpovědnost svoji za „všeevropský úkol“ unie, zaručovati mír na poloostrově skandinávském.
Švédové však věděli velmi dobře, jaký význam má ono opevnění hranic norvéžských a proto také při vyjednávání o rozluce v r. 1905. za hlavní podmínku položili především, že, mají-li dáti svůj souhlas k zrušení říšské akty a k uznání Norska za stát z unie vystouplý a svobodný, musejí pohraničně pevnosti norské v určitém okruhu být zbořeny. Mezi oběma státy musí být podél jižní hranice (strategicky nejsnadněji přístupné s obou stran) určité území volné, uvnitř něhož nové pevnosti nesmějí být zřizovány a staré musejí být strženy. Jen tak mír na poloostrově prý pro budoucnost bude pojištěn.
Podmínku tuto dalo Švédsko jako vzájemnou, jíž oba státy stejně jsou vázány — ale přece podmínka byla pro Nory nepříznivější proto, že v době rozluky nemělo Švédsko v obvodu, uvnitř kterého stávající pevnosti měly být strženy, skoro žádných opevnění a která mělo, ta byla zastaralá a bezcenná. Za to však Norsko bylo donuceno zbořiti celou řadu moderních tvrzí.
Švédové proto také čekali, že podmínka narazí na odpor pro značný náklad, spojený s obětováním válečného materiálu a tvrzí draze vybudovaných. Storting norský však beze všeho na podmínku přistoupil a ji také vyplnil.
Švédsko nemělo ze zboření pevností norských žádný prospěch; naopak, ztracena jsou tak cenná obranná zařízení, která v případě války cizí mocnosti s oběma státy skandinávskými byla by udržovala spojení a zajišťovala součinnost mezi armádou Švédskou a Norskou a chránila celý poloostrov naproti nepříteli společnému, jenž by vniknouti chtěl se strany námořské.
Na tuto námitku Norů, že jejich opevnění slouží na obranu celého poloostrova, Švédsko neústupně odpovídalo, že musí být nezbytně zbaveno těchto výhrůžných zařízení pohraničných. Kdyby se tak nestalo, musilo by si prý Švédsko také vlastní hranici opevňovati, i nastalo by závodění ve zbrojení, jež finančně by síly země vyčerpávalo a politicky bylo by stálým zdrojem nedůvěry a roztrpčení. „Latentní stav válečný“ otravoval by život na poloostrově.
Švédští politikové sledovali tu snad i tajný úmysl dotknouti se „válečné cti“ zbraní Norských. Aspoň bylo velmi podezřelé jejich stálé omlouvání se, že nechtějí Norsko snižovati a pokořovati, že jim jde jen o mírumilovnost. Když prý Norsko v odporu s mírovým účelem unie ona opevnění si zřídilo v obvodu proti Švédsku, je to jen vlastní vina jeho, musí-li je teď samo zrušiti. Švédsko bylo při rozluce i s mezinárodního hlediska v situaci dosti choulostivé. Jednak nechtělo cizím mocnostem poskytnouti příležitost k vměšování se do politických poměrů poloostrova skandinavského, jednak však dalo se skutečně čekati, že Norsko by nezůstalo osamoceno. Politikové norští chytře počítali se sympatiemi Anglie, s níž Norsko je v dobrém spojení obchodním, a dovedli dosti obratně vzbuzovati zdání, že mají za sebou i sympatie vlivných kruhů Německa. Ostatně i staré sympatie Dánska k Norsku byly nepochybný, byť i nedošly oficiálního výrazu.
Norští politikové také dobře tušili, že sesazený král švédský nedopustí žádnému členu svého rodu, aby dosedl na norský trůn. Odtud dalo se uprázdněného trůnu užiti jako lákadla. Hned po rozluce dali Norové evropským tiskem do oběhu zprávy o kandidatuře prince dánského, spřízněného sňatkem s královským rodem anglickým, a vábili tak dynastické city i veřejné mínění Dánska a zvláště Anglie.
Björnson sám pak s jinými nacionalisty po léta již přívětivě vzhlíželi k Rusku a přátelili se, aby v čas potřeby mohli si zajistiti slovo pomáhajícího příznivce. Rusko tyto námluvy přímo neodmítalo; seslabení Švédska znamenalo také poklesnutí politického vlivu švédské strany ve Finsku. Rusko od začátku svého spojení s Finskem pohlíželo s nedůvěrou na Švédy ve Finsku, a rovněž podezřívalo i celý stát Švédský, že přes hranici tajně poskytuje morální i hmotnou podporu oposici finské. Veřejné mínění švédské také netajilo se svojí stálou náklonností k Finsku.
Nedalo se lehce předvídati, zda nedojde k diplomatické intervenci cizích velmocí v případě, že by Švédsko vypovědělo válku.
Vyskytl se sice při odluce s norské strany také návrh na rozhodnutí sporu mezinárodním soudem rozhodčím, Švédové však návrh nepřijali, ježto prý Norsko není dle práva mezinárodního uznáno za člena evropského svazku států samostatných. A toto uznání Norska za stát samostatný dle práva mezinárodního nemůže Švédsko dáti dříve, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Švédové totiž, i když spřátelili se ponenáhlu s myšlenkou rozluky, ještě jen vyhrazovali si, že rozloučení svazku musí se díti s jejich souhlasem. Švédsko prý samo ustanoví si určité podmínky, za nichž rozluka by byla provedena.
Spojení k unii, tak tvrdili, bylo prý trvalé, a ježto prý nebylo vymíněno právo svobodného vystoupení pro žádnou stranu, má také každá strana, smlouvu uzavírající, naproti druhé straně nárok na stálé trvání unie. Švédsko mělo prý tedy nárok na další trvání unie s Norskem. Unie právně může prý být rozloučena jen tehdy, když oba členové jsou srozuměni s tím. Jednostranné vystoupení se nepřipouští.
Švédsko může prý žádati, aby dříve byly uspokojeny jeho spravedlivé nároky, než rozluka unie nabude platnosti dle práva mezinárodního. Má-li se súčtovat definitivně, s platností pro právo mezinárodní, požadovalo Švédsko, aby vláda Norská nejprve podala formální a skutečný návrh Švédské vládě, že si rozluku přeje a aby nezůstala při pouhém revolučním vystoupení.
Šlo tu o pouhou formalitu. Švédové žádali formální návrh a projednávání, aby nabyli příležitosti, prosaditi požadavky, jež chtěli mít uspokojeny, než dají souhlas.
Podmínka tato byla vyplněna, když storting 22. srpna 1905 se usnesl „požádati státní moc švédskou, aby poskytla své spolupůsobení k rozluce unie zrušením říšské akty o unii se strany švédské“. Norská vláda byla zmocněna vejíti ve vyjednávání se Švédském o různých otázkách a poměrech, jež souvisejí s rozlukou.
Švédové viděli v tomto usnesení stortingu uznání svého stanoviska, že k rozluce unie ve smyslu práva mezinárodního vyžaduje se souhlasného usnesení obou kontrahentů, obou státův unie, a že tedy pak Švédsko je oprávněno stanoviti si podmínky pro udělení souhlasu svého.
Nemá dnes praktického smyslu a je úplně lhostejno, chce-li kdo nazvati jednání Norů při odluce revolučním či nic. Faktum je, že plně samostatný stát norský náhle vyvstal, aniž tomu Švédové mohli zabrániti svými rozklady o podřízenosti Norska svrchovanému státu švédskému.
Rozluka unie, fakticky provedená, byla pak i oficielně uznána, jak od Švédska, tak od cizích mocností.
Lid norský potvrdil dne 13. srpna 1905 rozluku unie všeobecným hlasováním a to 362980 hlasy proti 182!
Švédové sami si všeobecné hlasování přáli, sami dali za podmínku svého svolení, že návrh na rozluku musí být v Norsku schválen bud všeobecným hlasováním lidu oprávněného, nebo aspoň novými volbami do stortingu, aby návrh na rozluku byl bezprostředním a nepochybným výrazem vůle celého národa norského.
Švédové, ač to dnes z důvodů pochopitelných zapírají, doufali tehdy přece, že aspoň silná menšina vysloví se proti rozluce a že pak postavení jejich bude posíleno, když budou moci ukazovati na nejednotnost a roztříštěnost názorů a hlasů v táboře norském. Poslední tyto naděje byly však sklamány způsobem zarážejícím: majoritou ohromnou, takřka jednohlasně, lid norský vyslovil se pro rozluku.
Švédsko svými ilusemi o náladě v Norsku samo vyvolalo tak stíny, jichž nedovedlo pak již zažehnati. Posílilo postavení norské vlády, jež podporována je nyní jednomyslnou vůlí lidu, zřetelně projevenou a to způsobem imposantním. Švédští politikové s naivností neuvěřitelnou vymlouvají se dnes, že prý hlasováním lidu norského chtělo se Švédsko krýti a zbaviti zodpovědnosti — před cizinou!
Švédové do dnes předhazují Norům „revoluci“. Norsko se prý za svoji revoluci stydí, ježto nemělo k ní dostatečných důvodů vnitřních: revoluci lze prý ospravedlnit, jen když jde o životní zájmy celého národa. Norvéžská vynalézavost advokátských zálud svaluje proto raději vše na Švédsko.
Bez souhlasu Švédská svémocně roztrhli společenství dosavadní, ani vláda, ani sněmovna norská nikdy před tím výslovně neprohlásila přání po rozluce; bylo prý by se dalo i smírnou cestou ještě o rozluce jednati a prostředkovati.
Švédsko učinilo prý vše, aby požadavky norské byly uspokojeny; než Norsko nikdy nepocítilo zodpovědnosti za unii a způsob, jakým ji roztrhlo, byl těžkou urážkou státu švédského a vzpourou. Že lid norský sám všeobecným hlasováním zodpovědnost za roztržku přejal, nemění ničeho na revolučním charakteru rozluky.
Akta o unii byla prý nejen částí norské ústavy, nýbrž i mezinárodní smlouvou mezi oběma státy. Jednostranná změna státní smlouvy byla porušením práva mezinárodního. Norové odvětili na to, že změnily se faktické předpoklady, za nichž smlouva byla uzavřena; platnost smlouvy nemůže být nikdy bezpodmínečná a když změnily se předpoklady, může Norsko od smlouvy odstoupiti, i kdyby právo odstoupení nebylo ve smlouvě výslovně vyhrazeno.
Proti výtkám „revolučního“ jednání hájí se Norové tím, že uzavřením smlouvy o unii nevzdali se ještě svrchovanosti své země, a že stát svrchovaný, nechce-li, nemůže býti donucen k poslušnosti (leč jen brannou mocí, ale pak to je válka dle práva mezinárodního). Když pak Švédsko, ve spolku s Norskem stojící, porušovalo smlouvu spolkovou, byl zkrácený stát norský, jakožto stát svrchovaný, plně oprávněn, vyvoditi všechny důsledky, plynoucí z porušení smlouvy dle práva mezinárodního.
Zajisté prý nesrovnává se s právem, aby silnější strana smluvní sama si smlouvu vykládala a aby její jednostranný výklad i druhou stranu zavazoval. Stát svrchovaný, kdykoli ve spolku jsou ohroženy životní jeho zájmy, může ze spolku vystoupiti. Nad státy svrchovanými není soudce.
Švédsko bylo povinno zachovávati věrnost smluvní: odtud nesmělo prý oněch oprávnění, jež smlouva delegovala orgánu společnému, králi, využívati na škodu druhého účastníka smlouvy — ježto tak činilo, mohl svrchovaný stát norský vžiti si zpět ona oprávnění, která orgánu unie a tudíž svazku celému byl delegoval a svěřil.
Lid a země přestávají být vázány smlouvou, ruší-li panovník práva lidu nebo svobody zemské. Vždyť publikační patent norvéžské ústavy praví nejen, že zajišťuje se jednota a síla moci královské, ale především táž zákonně upravená volnost norského národa.
A ostatně, se stanoviska norského, jaká prý „revoluce“?
Ústava norvéžská, jak politikové norští slavnostně stále deklamují, je ústavou v pravdě prý demokratickou, spočívající na zásadě svrchovanosti lidu. Se stanoviska svrchovanosti lidu pak je vůbec otázka, je-li možna nějaká revoluce lidu — lid, jsa sám pánem svrchovaným, nemůže spáchati revoluci, neboť vykonává jen svá „nezcizitelná práva“ odvěká, když sesadí krále, jenž se prohřešil proti vůli jeho a porušil smlouvu, kterou s lidem uzavřel a kterouž lid jej přijal za panovníka.
Se stanoviska konservativního, legitimity a monarchického principu, uznávána bývá ovšem neporušitelnost práv monarchických jako dobře nabytých. I tvrdí se, že tato práva nemohou být panovníkovi odňata bez jeho souhlasu, resp. svolení. S tohoto stanoviska je pak sesazení krále, i když se stalo bez vzbouření a branného odporu, činem násilným, revolučním porušením práva.
Norská ústava však nespočívá na zásadě svrchovanosti panovníkovy, nespočívá na monarchickém principu jako ústavy monarchických států středoevropských. Dle ústavy norské král má pouze moc výkonnou; nejvyšší moc, moc zákonodárná, přísluší stortingu. Král jen vetem odkládacím, suspensivním, může zabránit, aby moc zákonodárná — storting — se neukvapila.
Ústava norská je sdělána úplně dle francouzské ústavy z r. 1791 a spočívá tudíž také na základních zásadách, jimiž naplněno bylo ovzduší Velké revoluce. Dle názorů norských je lid majitelem nejvyšší a vůbec veškeré moci ve státu; králi přísluší jen její užívání.
Dle obvyklých demokratických principů příslušela lidu „moc konstituující“ ústavu; ústava byla smlouvou uzavřenou mezi občany, mezi lidem samotným, jehož vůle ovšem vyjadřována byla stortingem. Odtud norský „základní zákon“ nebyl sankdonován králem, ani jím publikován, nýbrž byl vyhlášen jedině stortingem samým.
Jakmile storting v ústavních formách pronesl svoji vůli, stává se vůle stortingu, t. j. lidu, zákonem, a zákon je nejvyšší vůlí ve státu, neboť zákon určuje, co moc výkonná má provésti. Zákon určuje králi, co má vykonati jako hlava moci výkonné; jen v mezích zákona, daného stortingem, požívá král určité samostatnosti.
Se stanoviska norvéžského byl král „všeobecnou vůlí lidu“ propuštěn skoro tak, jako kdyby službodárce propustil svého zřízence, jejž nechce již podržeti v čele svých úřadův. Všeobecná vůle lidu může prý trvání každého práva učiniti závislým od toho, jak dlouho chce lid výkon práva dopustiti. Usnesení stortingu znamená pak všeobecnou vůli lidu.
V ústavě norské výslovně stojí, že národ moc zákonodárnou vykonává parlamentem. Král sám tedy není zákonodárcem; zákonodárcem je parlament a král je od parlamentu odvislým, neboť parlament určuje mu meze jeho činnosti a neodvislosti.
Kdykoli nějaké usnesení nezměněno bude přijato ve třech řádných zasedáních parlamentu po sobě, stane se zákonem i tehdy, kdyby nedošlo sankce královské. Storting, jenž totéž usnesení po třikráte přijímá, musí však po každé vyjíti z nových voleb. Jen nesmí mezitím dojiti k nějakému usnesení odchylnému.
Král vůbec takto přestává býti podstatným činitelem zákonodárným, ježto svého suspensivného veta vlastně jen s těží může nebo vůbec nemůže užiti — i když jeho užije a způsobí odklad, aby určitá předloha se ještě nestala zákonem, nedosáhne tím přece ničeho jiného, než že rozpor mezi ním a parlamentem se ještě prodlouží a rozšíří, a královská autorita a popularita celého království na konec nevyjde neotřesena.
Jinak toto skromné „suspensivní veto“ královo nebývalo v Norsku celkem popíráno, přes to, že byly podniknuty prudké útoky na moc královskou; v připuštění suspensivního veta spatřována byla jaksi náhrada za to, že storting nemůže být králem rozpuštěn, že král nemůže se odvolati přímo k lidu.
Ježto král v Norsku má při zákonodárství pouze veto suspensivní, může být ovšem i proti vůli své donucen k zachovávání zákona vydaného stortingem.
Nemůže být pak již pokládán za rovnocenného se stortingem, není pánem lidu norského, nýbrž pouze nejvyšším vykonavatelem jeho vůle, jaksi jeho prvním úředníkem či spíše dědičným presidentem. Ve smlouvě o ústavě nemá tedy král postavení jedné smluvní strany naproti lidu, není stranou rovnocennou lidu.
Dle názoru norského stortingu o demokratickém charakteru ústavy je i změna ústavy věc, jež krále se netýká; je to výhradně věcí svrchovaného lidu norského, jenž obsah smlouvy, o ústavě jednající, může měniti týmž způsobem, jakým se na ústavě byl usnesl.
Má-li storting moc, usnášeti se na změnách ústavy i proti vůli králově, může ovšem libovolně omezovati i práva králová v ústavě vytknutá a mohl by králi vládní práva po případě i zcela odníti. Norům rozumělo se tak samo sebou.
Švédové však tvrdili, že by taková moc stortingu odporovala základním zásadám ústavy, jež dosazuje krále a zavádí království a že instituce království patří k nezměnitelným zásadám ústavy.
V posledním článku norské ústavy totiž je ustanovení, že příští změny „tohoto základního zákona“ nesměj nikdy odporovati základním „principům“ jeho, a že mohou obsahovati pouze modifikace jednotlivých ustanovení, a to takové modifikace, „které by neměnily ducha této konstituce.“
Švédové namítali dále, že by přiznáním takové moci stortingu byla porušena akta o unii, jež založena je prý na společenství krále a totožnosti jeho postavení v obou zemích.
Ráznost názorů švédských a norských politikův o oprávněních králových při změnách ústavy norvéžské vedla po r. 1880 k prudkému konfliktu.
Došlo tu k prudkému konfliktu o to, zda král norvéžský při změnách ústavy má veto absolutní. Král po dobu trvání unie vždy si je chtěl osobovati; Švédové rovněž trvali na absolutním vetu norského krále při změnách ústavy, ježto doufali jím čeliti požadavkům stortingu. Také v Norsku vážení členové z konservativní pravice bývali tohoto názoru, nebo aspoň se proti němu nestavěli.
Strana radikální ovšem, jež od let 90tých stále rostla a v parlamentu měla majoritu, králi vůbec nepřiznávala práva nějakého veta naproti usnesením stortingu, jimiž se mění ústava. Vydání i jakákoli změna ústavy výhradně přísluší prý lidu a jeho zvolenému representantu, stortingu samému.
Norská radikální strana, zvláště za konfliktu v r. 1880, nechtěla králi proti změnám základního zákona přiznali žádná jiná práva, než jaká měl naproti ostatnímu jednoduchému zákonodárství.
Storting prý také sám již v r. 1814 prohlásil, že „základní zákon“ (ústava norská) nemůže náležeti k oněm zákonům, které vyžadují sankce královy.
Radikální většina parlamentní tvrdila, že i při změnách ústavy králi přísluší pouze veto suspensivní, s účinkem odkládacím pouze, kdežto král osoboval si plnou sankci zákona ústavu měnícího, s neobmezeným právem zákon zamítnouti.
Tehdy však také právnická fakulta norské university v Christianů ve znamenitém dobrozdání z 23. března 1881 dovozovala, že změny základního zákona státního nemohou se díti bez schválení králova. Přiznávala sama tehdy králi veto absolutní.
Krok za krokem potom však radikální program levice nabýval ve voličstvu stále více půdy čilou agitací, až konečně při volbách v r. 1903 i konservativní strana norská vzdala se svého dosavadního odporu proti radikálním požadavkům, aby nebyla při volbách smetena. I kandidáti konservativní pravice byli tu konečně voleni na program radikální.
(Konec příště.)

Citace:

Rozluka realní unie švédsko-norské. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1907, svazek/ročník 7, s. 162-190, 469-480.