České právo.

Výraz, kterým jsme nazvali svůj časopis, je zároveň programem naším. Říjnová revoluce osvobodila národ československý od věkovitého, tvrdého jha, osvobodila i vývoj právní v území republiky od cizího poručenství. Kdyby byly zvítězily ústřední mocnosti, byly by se neodolatelné uplatnily vlivy, hledající úplné sjednocení rakouského práva s německým. Český právník byl by se ocitl ještě krutějším způsobem v cizích službách.
Na troskách Rakouska nadějně se vyvíjí obrozený, svobodný stát československý a klade do rukou svých právníků úkol vábný a odpovědný zároveň. Aby vedli dobrými cestami právní vývoj republiky — aby se stali tvůrci moderního práva českého.
Českým právem není ovšem rakouská soustava, přeložená do české řeči. Nemohli jsme jinak, než převzít i rakouský řád právní, vytvořený staletími a hluboko vžitý do našeho života společenského a hospodářského. Také o tom není sporu, že jsme především povinni, smýti starou hanbu, kdy v českých zemích za právo platil zákon, vyjádřený řečí německou a lidu našemu se dostávalo jen opožděných a většinou velmi nechutně a nedokonale vyrobených překladu. Opatříme postupně překlady přejatých řádu právních, bezvadné po stránce jazykové i věcné. Ale tím vším nebude ještě ani základní kámen položen k vlastnímu dílu: vytvoření práva českého.
Právem skutečně českým nazveme jen takové právo, ve kterém se bude vyjadřovati český duch, uvažující o spořádání věcí hospodářských, sociálních, kulturních. Nejen v umění, i ve filosofii a v právu obráží se duše národa. Ani v umění, ani v jiných oborech tvoření kulturního a ovšem ani v právu nelze přetrhnouti vývoj věkovitý a začíti kdesi znovu. Pásmo vývojové je nepřerušeno a nepřerušitelno. A přece není třeba, aby minulost znásilňovala dílo dnešní a budoucí. Jsme pokračovateli, ne však otroky mrtvých. Jde jen o to: přejímati z minulosti, přejímati z bohatých zdrojů současnosti, ale při tom ponechati plnou svobodu tvůrčímu duchu, věčně činnému v osvíceném jedinci i v národě. Zlé vysvědčení si dává, kdo stotožňuje dva výrazy: znát i cizí — nemíti vlastního. Vše možno znáti a při tom přece třeba zůstati svým.
Jak rozluštíme v právu tento těžký úkol? Jak zabráníme, aby cizí knihy, cizí zákony nevtáhly nás do své odbarvující, odosobňující moci? Jediná je cesta: aby v právu tvořícím právě tak, jako v právu rozhodujícím přiznána byla plná svrchovanost životu, jeho nazírání právnímu, jeho pojmu spravedlnosti. Život je nejvyšším učitelem právníku i zákonodárci. Ne dialektika, dedukující z věkožízných dogmat a podmaňující život, nýbrž život, podmaňující každou dialektiku a dedukci, tvořící přechodné, zatímní a vždy změnitelné dogma je zásadou budoucnosti. Právní věda je typickým případem vědy, určené pro život a není snad oboru, kde by vedla k tak ubohým koncům zásada »vědy pro vědu«, jako tomu jest v právu.
Nechceme se vznášeti v šedých oblacích nedostupné vědy zasvěcenců — chceme stati oběma nohama na plodné půdě své země, plné klíčících zárodků, z ní chceme čerpati dech života i sílu tvůrčí. Muže býti nečeským, co vyrostlo z české pudy a v této pudě tkví svými kořeny? I cizí rostlina, sem přesazená, přizpůsobí se — chce-li žít. Jen zničte sklenníky, pusťte volný vzduch, aby pronikl všemi záhyby a konty: ukáže se, co je způsobilé u nás žít, co je naše, nebo co se přizpůsobilo našemu ovzduší. Jiné cesty není, než věřiti pravdě života, dáti této empirické pravdě přednost před bezkrevnou pravdou logickou. Neznásilněný život český nemůže, než vytvořiti české právo.

Citace:

SVOBODA, Emil. České právo. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 1, s. 7-7.