Žena a její účast ve státní službě.

1
Nejvyšší správní soud bude se v nejbližší době obírati stížností, spočívající na právním názoru, že jmenování žen státními úřednicemi jest za daného právního stavu neplatným.
Článek 3. rakouského státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z. (všeobecná práva státních občanů) zní:
»Veřejné úřady jsou všem státním občanům stejně přístupny.«
Tímto ústavním zákonem byla již vyřknuta plná rovnoprávnost žen s muži co do nabývání míst ve státní službě. Jediným momentem, vylučujícím a priori dosažení místa ve státní službě, jest nedostatek státního občanství. Obecný zákoník občanský nečiní v pojmu státních občanů rozdílu mezi mužem a ženou; státními občany jsou bezvýhradně příslušníci obojího pohlaví.
Právní teorie přiznává státním základním zákonům několikerý význam:
Buď obsahují prostou negaci dřívějšího právního stavu, po případě jen prosté opakování stavu již platného, nebo znamenají závazný program a závaznou direktivu pro příští zákonodárce; mnohdy jsou prostým obmezením státní moci. V celé řadě ústav obsaženy jsou zákonné formule, které vyžadují ještě předpisů prováděcích. Někdy jsou pouze ujištěním stavu, který se rozumí sám sebou; konečně obsahují normy bezprostředně závazné.
Článek 3. rakouského státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z. jest právě takovou normou bezprostředně závaznou. Odstranění dosavadního omezení občanů, jež proklamuje tento článek, vstupuje v bezprostřední platnost zákonnou. Státní správa nesmí odpírati přístupu k nabývání veřejných úřadů určitým třídám, vyznáním, národnostem, tím méně příslušníkům ženského pohlaví — pokud jen jsou státními občany. Z právní povahy služebního poměru vůbec a státního zvláště, zakládajícího se v podstatě vždy na vzájemné dohodě zaměstnavatele se zaměstnancem, ovšem vyplývá, že nikdo — tudíž ani muž, ani žena — nemá právního nároku, aby byl dosazen v určitý úřad: článkem 3. státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z. byla dána pouze státním občanům — bez rozdílu pohlaví — neobmezená možnost ucházeti se o úřad. Jest samozřejmým, že dojde k realisaci dosazení v úřad pouze v těch případech, kdy zaměstnanec bude míti všechny vlastnosti a vědomosti, jež pro výkon služby jsou předpokladem. V jednoduchém organismu pracovním (v soukromém podnikání) jest posouzení otázky služební kvalifikace jednotlivce, ucházejícího se o přijetí do služeb, věcí osobního uvážení zaměstnavatelova; pro složitý organismus,
220 jakým jest státní správa, případně jednotlivá odvětví státní správy, jest v zájmu jednotného postupu ovšem nezbytným, aby byly vydány směrnice, jež stanoví, jaké jsou předpoklady přijetí, dosazení v úřad. Existence směrnic toho druhu není však podmínkou pravoplatnosti přijetí jednotlivcova do služeb: i v tom případě, kdy nebyl vydán zvláštní předpis pro přijímání zaměstnanců do služeb, případně kdy vydaný předpis neřeší všech eventualit (jako jest tomu v zákoně z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. — služební pragmatika — který se omezuje v zásadě jen na zaměstnance mužského pohlaví), jest přijetí (dosazení) státního občana v úřad pravoplatným, pokud jen bylo provedeno orgánem k tomu oprávněným.
Třebas již článek 3. státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z. odstranil v zásadě a bezvýhradně všechny osobní výsady co do vstupu do státních úřadů, dostalo se ženám v tomto směru prakticky uplatnění teprve po delším vývoji. První opatření týká se poštovních státních ústavů: na základě výnosu ministerstva obchodu ze 17. srpna 1871 dochází k použití žen ve státní telegrafní službě; před tím již v roce 1869 stalo se obdobné opatření co do přijímám žen v poštovní službě u nestátních ústavů.
Do konce 19. století pohybuje se zaměstnání žen ve státní službě téměř výhradně jen v mezích služeb nižšího druhu (manipulačních, kancelářských a pokladničních). Podle přehledu (Nawiasky) bylo r. 1900 ženami v Rakousku zastáváno 3928 míst ve státní službě.
Úřad: Počet zaměstnaných žen:
poštovní a telegrafní úřady 3060
státní dráhy 481
poštovní spořitelna 256
policejní ředitelství ve Vídni 91
místodržitelství ve Vídni 40
Ženy jsou v té době všeobecně posuzovány jako pracovní materiál oproti mužům méněcenný. Motivem tohoto celkového úsudku byl názor, že jak fysicky, tak i psychicky jsou ženy pro výkon státní služby hůře disponovány než muži. Tomuto ocenění dává se výraz stanovením podstatně nižší mzdy (odměny) za práce žen ve státní službě. Tentýž systém možno pozorovati ještě v nařízení z 25. ledna 1914, č. 21 ř. z., které stanoví podstatně odlišné požitkové schema u kancelářských oficiantů a kancelářských oficiantek — nepříznivé posléz jmenovaným. V tomto všeobecném názoru o méněcennosti ženského živlu ve státní službě vyskytuje se významná výjimka již v 19. století: nařízením ministerstva obchodu ze 14. března 1890, č. 42 ř. z., zřizuje se instituce asistentek živnostenské inspekce pro dozor nad dodržováním předpisů, týkajících se ochrany života a zdraví pracovníků ženského pohlaví; v tomto použití vystupuje již žena nikoli jako méněcenná pracovní složka, nýbrž jako činitel samostatný, v podstatě nezávislý a mužskou silou nenahraditelný.
Po zkušenostech válečné éry, kdy byla dána ženám možnost uplatniti se i ve službách, jež jim doposud byly uzavírány, dochází nejprve v ústavě německé říše z 11. srpna 1919, č. 152 ř. z., poté v ústavě československé republiky z 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a nař.
221 k proklamování úplné rovnoprávnosti žen s muži co do dosažení veřejných úřadů (spolkový ústavní zákon republiky rakouské z 1. října 1920, č. 450 ř. z. odvolává se v článku 9. co do základních zákonů na stav doposud platný [státní základní zákon z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z.]).
Článek 128. ústavy německé říše zní:
»Alle Staatsbürger ohne Unterschied sind nach Massgabe der Gesetze und entsprechend ihrer Befähigung zu den öffentlichen Ämtern zuzulassen.
Alle Ausnahmebestimmungen gegen weibliche Beamte werden beseitigt«.
§ 106 (1) ústavy československé republiky zní:
»Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají«.
Se stanoviska ústavně-právního nutno tyto články o rovnoprávnosti pohlaví posuzovati jen jako ujištění samozřejmého stavu: články ty navazují jen na faktický stav, zajištěný již ústavami předchozími.
Bylo by vhodným si ujasniti, zda, či jak dalece jest žena oproti muži svým fysickým složením a svými psychickými sklony způsobilou, případně nezpůsobilou k vykonávání státní služby.
Podle běžného úsudku jest muž pravidelně větší a fysicky silnější ženy, tudíž všeobecně způsobilejší k pracem fysickým.
Úplná rovnost ženské duše s duší mužovou jest nedosažitelnou. Rozdíly pohlaví neomezují se pouze jen na čistě tělesnou schránku, nýbrž mají svůj vliv též na duševní život a duševní vývoj.
Jsou tři hlavní prameny zcela osobitého duševního života a vývoje ženy — od muže podstatně se lišícího:
a) jsouc k tomu vedena zákony fysiologickými zastavuje se žena před problémy abstraktními; její duše utkví pravidelně na fantasii; duše mužova vyvíjí se naopak ke schopnosti tvořiti produktivní associace, mysliti abstraktně. Sklon k problémům abstraktním jest specielním nadáním mužovým, žena jest konkrétnější a přístupnější věcem všedním;
b) fysiologická náchylnost ženy k tělesným indisposicím jest příčinou její dráždivosti, vrtkavosti a vznětlivosti. Žena jest přístupnější suggesci a hypnose a naopak méně přístupná rozvaze. Na tom se zakládá konservatismus ženin;
c) cit mateřský, jenž tvoří hlavní podstatu ženské osobnosti, dává jejímu jednání svůj osobitý výraz, obdařuje ji zejména vyvinutějším cítěním sociálním.
Muž jest tvorem produkce a rozumu, žena tvorem citovým.
Rozdíl mezi duševním životem ženy a muže lze vyjádřiti schematicky (Liepmann) grafem, uvedeným na str. 223.
Jak složitým jest psychický život ženy a muže, tak složitým jest i úsudek o duševních schopnostech obou pohlaví.
Shrnuje zprávy holandských universit o schopnostech posluchačstva, dochází Heymann k závěrům, které vyjadřuje zajímavým
222 číselným poměrem (třetí číselná hodnota značí stejně vyvinutou schopnost mužů i žen, první vyjadřuje schopnost, vyvinutou více u mužů, druhá — více u žen):
1. všeobecná způsobilost doplniti si věci naučené vlast ním přemýšlením nebo vlastním badáním 51: 0: 3
2. velká znalost ve vlastním oboru 12: 7: 18
3. důkladná znalost ve vlastním oboru 25: 6: 13
4. vědecká četba, nezávislá od požadavků zkoušky . 44: 1: 3
5. kritika věcí naučených nebo přečtených, vlastní mínění o věci 46: 2: 7
6. věcný zájem o vědecké otázky 40: 4: 8
7. převážný zájem o praktické věci v povolání . . . 11: 16: 7
8. pravidelná návštěva přednášek a cvičení . . . . . 1: 54: 15
9. spořádané studium (péče o všechny části studia) 8: 21: 10
10. umění studovati s rozumem 45: 0: 5
11. schopnost úsudku 27: 1: 14
12. logika 47: 0: 5
13. abstrahování . 40: 1: 5
14. schopnost kombinační 34: 0: 9
15. radost z vlastního vyšetření . 34: 3: 12
16. samostatnost v badání . 37: 0: 5
17. vědecká činnost po odchodu z university . . . . 34: 0: 1
223 Výsledek dotazu, adresovaného roku 1903 nejznámějším profesorům evropských universit o schopnostech posluchačstva, byl tento:
»En général si elles montrent plus de mémoire et des connaissances plus sérieuses, plus complètes et plus précises que les hommes, en revanche, elles manquent d'indépendance et de profondeur dans la pensée.
Elles sont plus réceptives que créatrices. Leur qualités seraient plutôt négatives.«
Ani se stanoviska fysiologického, ani se stanoviska psychologického není v podstatě překážek, jež by vylučovaly zaměstnání žen ve státní službě. Jsou naopak ve státní službě odvětví, jež předpokládají psychické sklony, které jsou více méně jen ženám vlastní (otázky rázu sociálního, výchovného a pod.).
Nedostatek hlubšího pochopení věcí, nedostatek kritiky, logiky a samostatného myšlení a rozhodování, jimiž se vyznačují ženy, jsou vyvažovány bystrostí v chápání, darem pozorovacím, pracovní vytrvalostí, tělesnou zručností a konservatismem, jichž jest v určitých druzích zaměstnání právě tak třeba, jako jinde rozhodnosti, vynalézavosti, originelnosti, smyslu pro pokrok a vývoj.
Ženy jsou ve státní službě účelným doplňkem celého pracovního organismu; jako vůbec v životě, svěřují se ochotně rozumnému vedení mužovu: v tom shledává M. Liepmann onu plodnou biologickou jednotu.
Posuzujíce otázku použití žen ve státní službě docházíme tudíž k závěru:
1. že zaměstnání žen ve státní službě jest dána plná sankce platným právním řádem (ústavou),
2. že není ani se stanoviska fysiologického ani se stanoviska psychologického zásadních překážek v použití žen ve státní službě,
3. že vsak jsou tu určité momenty, jež předpokládají zvláštní úpravu otázky použití a uplatnění žen ve státní službě.
Jest samozřejmým příkazem národohospodářským, aby bylo сo nejekonomičtěji využito pracovní síly; předpokladem tu jest, že se použije pracovních jednotek v zásadě k těm pracem a službám, pro něž jsou nejlépe disponovány a kvalifikovány: již z této zásady se podává, že nelze činiti rozdílu mezi pohlavím zaměstnaných sil; naopak právě na fysických a psychických rozdílech obou pohlaví možno vybudovati systém nejlepšího pracovního materiálu.
Jak již bylo poukázáno, vyznačují se ženy určitými přednostmi, avšak i určitými nedostatky, jež docházejí výrazu při použití jich v konkrétním zaměstnání. Grosz konstatuje, že ženy — posuzujíce trestní věci — jsou vždy »au dessus ou au dessous de la justice« — nejprve pod dojmem motivu činu usilují o nejtěžší potrestání zločincovo, po odsouzení však, jaty soucitem, doporučují právě tak spontánně žádost o milost. (Tento nedostatek smyslu pro spravedlnost jest podle M. Liepmanna paralysován spoluúčastí mužů v soudnictví.)
224 Bude tudíž jen opatrným jednáním se strany zaměstnavatelovy, použije-li pro pracovní výkony, jež předpokládají fysickou sílu a psychické sklony mužovy, zase jen pracovníků mužských (vice versa).
Již podle všeobecného zákona občanského (§ 141) jest povinností matčinou tělesná a zdravotní péče o děti. Povinnost tato nabývá svého plného významu ve vztahu k vyšším společenským útvarům (národnosti a státu). Účelná, rozumná a úspěšná výchova nejmladších generací jest předpokladem a spolu zárukou nové síly národa a státu. Velkého významu, jaký má rodina pro stát, jest si vědoma i ústava československé republiky, která proklamuje ve svém § 126 zvláštní zákonnou ochranu manželství, rodiny a mateřství.
V zaměstnání žen ve státní službě jsou dva význačné momenty, jež zasluhují zvláštní pozornosti:
a) provdání ženy,
b) mateřství.
Že jde tu o skutečnosti zvláštní důležitosti a zvláštního významu, možno vycítiti již z dosavadních předpisů, jež řeší státně-zaměstnanecké otázky ženské. Podle nařízení z 25. ledna 1914, č. 21 ř. z. (§ 2, odst. 8.) jest jednou z podmínek přijetí do služebního poměru kancelářských oficiantek svobodný stav (vdovství) a bezdětnost. Služební poměr kancelářské oficiantky, která se vdá nebo porodí dítě, jest okamžikem zjištění tohoto fakta považovati za rozvázaný (§ 35, odst. 4.). Bavorský úřednický zákon ze 16. srpna 1908 stanoví v článku 206:
»Na ženské úřednictvo vztahují se předpisy tohoto zákona s tou výjimkou, že
1. se služební poměr stává provdáním trvale odvolatelným, byť i dříve byl neodvolatelným,
2. po dobu trvání manželství odpočívá nárok na plat odpočinkový,
3. v případě, že sňatkem bude získán nárok na vdovskou pensi ze státních nebo z jiných veřejných prostředků, zůstane plat odpočinkový jen potud zachován, pokud přesahuje vdovskou pensi,
4. dětem nárok na sirotčí platy nepřísluší.«
Podobná ustanovení obsahují zákonodárství ostatních částí německé říše.
Jest jistě významným projev ženy o významu sňatku ženských sil, zaměstnaných ve státní službě; dr. Süersenová praví:
»Zachování zdravého a spořádaného rodinného života není pro lidskou společnost ničím lhostejným. Středem spořádané domácnosti a spořádaného rodinného života jest za normálních okolností žena; povinnosti, jež tu jsou ženě ukládány, předpokládají celého člověka; úřad, jejž žena ve státní službě zastává, vyžaduje však rovněž celého člověka. Jest tudíž jen málo vyvoleným ženám možno učiniti zadost těmto oběma významným povinnostem. Pro stát jest však řádná hospodyně a
15 225 matka neméně tak důležitou, jako nejlepší úrednice.«
Mateřství žen nemělo by ve státním služebním poměru býti problémem: jak vyplývá z předchozího pojednání, jest mateřství a péče o dítě největším úkolem ženy, v němž docházejí uplatnění nejmocnější a nejvýznamnější psychické složky její osobnosti; v něm zakládá se štěstí rodinné a síla národa a státu. Úkol ženу-matky nemá sobě rovného. Podceňování neb zanedbávání jeho jest největším morálním a společenským přečinem.
Jak z předchozího vyplývá, jest žena oprávněnou a v zaměstnáních, jež odpovídají jejímu fysickému složení a psychickým sklonům, naprosto způsobilou pracovní jednotkou na poli státní služby. Zaměstnání vdané ženy ve státní službě nese s sebou risiko — nejde-li o jedince mimořádných kvalit — zanedbání povinností úředních, nebo povinností, jež jí ukládá domácnost. Proti zaměstnání ženy-matky ve státní službě mluví vážné důvody etické, společenské a státní, jichž přehlížeti nelze. Přes to nelze v praxi jíti prostě za odstraněním onoho v podstatě nepřirozeného a nezdravého zjevu — zaměstnání vdaných žen ve státní službě. Vdané ženy hledají ve státní službě téměř výhradně jen prostředek k doplnění nedostatečného zdroje příjmů mužových. Zaměstnání jejich ve státní službě zůstane tudíž nezbytným zlem potud, pokud nebude zlepšena hospodářská situace příslušníků nejnižšího stavu a zproletarisovaného stavu středního. Byť byly vdané ženy — jak se podává z předchozího pojednání — ve státní službě povšechně materiálem méněcenným (předpokládajíc, že rodině věnují tu péči, jakou jsou jí se stanoviska morálního povinny), nutno je plně respektovati, ne-li pro nic jiného, tudíž alespoň jako oběti nepříznivých sociálních poměrů; nutno jim zaručiti veškerou ochranu a veškerá práva, jež vůbec zaměstnaným ženám, zejména matkám, příslušejí podle platných předpisů rázu sociálního.
Problém zaměstnání žen ve státní službě bývá právem posuzován jako svého druhu circulus vitiosus: přílišná nabídka pracovních sil, vyvolávaná zvýšenou účastí žen v pracovních poměrech, má za následek snížení platů zaměstnaneckých vůbec; důsledkem jeho jest nedostačitelnost příjmů mužových na vydržování domácnosti, z níž nezbytně vyplývá nutnost výdělku ženina.
Úkolem státní správy bylo by čeliti v zásadě nutnosti zaměstnávání vdaných žen a matek ve státní službě zlepšením hospodářské situace mužských příslušníků nejnižšího a středního stavu, umožňováním vystoupení vdaných žen ze služeb za okolností, jež pro ně znamenají alespoň částečné materielní výhody. Prostředkem k dosažení posléz vytčeného účele jest zavedení obligatorního odbytného při vystupování vdaných žen (matek) ze státní služby.
226 System odbytného není ve státní správě novum: existuje již jakožto kapitalisované opakující se platy, případně jakožto náhrada za nežádané a spolunezaviněné propuštění ze služeb (§ 3 zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z.). Propouštění žen ze státní služby, jež by se dálo systematicky (silná individua, schopná dvou povinností — rodinné i úřední — tvořila by ovšem výjimku) v případech provdání (mateřství) a jež by sledovalo jako nejvyšší účele zachování spořádaného rodinného a společenského života a bezvadnou výchovu nových generací, bylo by v zásadě charakterisovati jakožto jednostranný správní akt, nezávislý od vůle zaměstnané ženy a nařizovaný vyššími zájmy, t. j. jakožto akt, odůvodňující udělení odbytného jako náhrady za vyloučení z práv a nároků, jež vyplývají z déle trvajícího služebního poměru.
Dosavadní právní předpisy zaujímají v tomto směru stanovisko příliš příkré: podle § 50/3 nařízení z 25. ledna 1914, č. 21 ř. z., mají kancelářské oficiantky v případě provdání nárok na vrácení odbytného ve výši poloviny zaplacených pensijních příspěvků, pakli již vykazují nejméně pětiletou započítatelnou služební dobu.
Změna právního názoru o právní povaze propouštění vdaných žen ze státní služby znamenala by již za platných právních předpisů patrné zvýšení odbytného. Podle § 3 zákona ze 14. května 1896, č. 74 ř. z., jenž by v tomto případě byl vedoucí normou, měly by ženy, propouštěné ze služeb z důvodů provdání (mateřství) nárok na odbytné, vyměřené za služební dobu do pěti let jednonásobným ročním služným, za služební dobu delší pěti let dvojnásobným ročním služným. Již tato materielní výhoda, jíž by se ženám dostávalo, mohla by znamenati základ k hmotnému zabezpečení а k rozkvětu rodinného života jejich, jediného to a nejbezpečnějšího podkladu zdárného bytí národního a státního.
227

*) Literatura: Dr. F. Vavřínek: Základy práva ústavního, H. Nawiasky: Die Frauen im österreichischen Staatsdienst, dr. E. Süersen: Die Frau im deutschen Reichs- und Landesstaatsdienst, W. Liepmann, Psychologie der Frau.

Citace:

K § 16. úr. zák. Stanovení příspěvků.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1924, svazek/ročník 5, s. 126-126.