Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče, 5 (1924). Praha: Ministerstvo sociální péče, 620 s.
Authors:
= Sociální revue, 5 (1924)
PDF

(Karel Komínek, přednosta Zem. ústřed. úřadu práce v Praze:
O osnově zákona o zprostředkování práce.


(Předneseno v Sociálním ústavě Československé republiky 14. ledna 1924.)
(Dokončení.)
Již v úvodu jsem se zmínil, že chci věnovati výdělečnému, t. j. po živnostensku provozovanému zprostředkování práce zvláštní kapitolu. Lituji neskonale, že mně rozsah celého referátu znemožňuje věnovati tomuto nad jiné »vděčnému« předmětu tolik času, kolik bych si přál a kolik by zasluhoval. Na to by nestačil ani několikahodinový referát. Měl jsem příležitost již před válkou vniknouti v taje a zlořády výdělečného zprostředkování práce. Sbíral jsem si tehdy celého půl roku materiál z jediného jen oboru (hostinský personál) pro referát na konferenci všech rakouských zprostředkovatelen práce, pořádaný v Praze u příležitosti tehdejší výstavy. I potom až do války věnoval jsem jmenovitě pražským dohazovačům obojího pohlaví mimořádnou pozornost, súčastně se činně úředních přehlídek těchto kanceláří. Můj úsudek, který opírám nejen o činy, ale i o slova vlastních podání pražských dohazovačů, je ten, že u výdělečného zprostředkování práce nelze ani mluviti o zprostředkování míst za honorář, nýbrž v pravém slova smyslu o jich prodávání. Ony nečítají honoráře podle své námahy a režie při opatřování míst, nýbrž podle jich výnosnosti, často třeba jen i předstírané. Do ohromných cifer jde jen peníz, který odevzdají v tom dnešním shonu po existenci bezpočetní uchazeči, lákaní insercí míst ani ne přihlášených, jen na tak zvaných zálohách a zápisném. Nechám ostatně mluviti cifry a uvedu Vám jen namátkou několik mnou úředně zjištěných a doložených případů, jak hanebně nekřesťanské honoráře dávají sobě platiti pražští dohazovači. Jejich venkovští kolegové a kolegyně, hlavně ve větších městech republiky, nejsou asi o mnoho lepší. Připomínám ještě, že mnou uváděné honoráře byly požadovány a usilovně vymáhány v době, kdy byl již v platnosti výnos zemské politické správy v Praze z 15. prosince 1919, jímž bylo při stanovení mírného zápisného zakázáno vybírání jakýchkoliv zprostředkovacích poplatků od osob práci hledajících. Výnos stanovil sazby, které měly býti účtovány zaměstnavatelům.
Dohazovačka pí. Weisová v Karlíně účtovala pí. A. R. na Smíchově vedle zápisného per 10 Kč ještě zprostředkovací poplatek ve výši třetiny měsíčního platu per 750 Kč, tedy — 250 Kč. První splátku per 50 Kč zaplatila uchazečka poštovní poukázkou. V místě byla 20 dní. Další splátky na náš pokyn neplatila. V protokole mnou sepsaném uvádí, že s ní pí. Weisová velice nezdvořile jednala a že nechtěla připustiti placení ve splátkách. Kdyby to byla složila hned, byl by na to praskl skoro celý dvacetidenní výdělek. Pí. R. uvedla dále v protokole, že si hned při prvé návštěvě dovolil vůči ní dospělý syn pí. W. takových důvěrností, že musila hledati ochranu u svého muže. To však není prosím všecko. Pí. W. současně s opatřením místa zaslala účet i firmě, v němž praví výslovně, že zaměstnanci
331 dle zákona nic neplatí (250 Kč však uchazečce účtovala) a v němž žádá od zaměstnavatele 2 proc. z ročního platu. Když zaměstnavatel, zvěděv od pí. R., že musila také platiti, účet hned nevyrovnal, podal druhý účet firmě již advokát paní W. Toť přece vrchol vykořisťování. Mému temperamentu by odpovídalo ostřejší označení. Konečný effekt? Pí. W. byla na má udání potrestána okresní politickou správou v Karlíně pokutou 1000 Kč. Proti rozsudku se samozřejmě odvolala a vybírala vysoké honoráře vesele dále. Sám jsem činil v červnu 1923 na pí. W. nové oznámení, že přijala od uchazečky A. Č. v Bubenči za zprostředkování kancelářského místa 400 Kč.
Při vyšetřování případu uchazečky paní R. zjistil jsem protokolárně, že její manžel pan E. R. obdržel v srpnu 1921 místo u jedné pražské firmy prostřednictvím kanceláře Kláry Munkové, provdané Proskauerové v Praze, jež žádala zápisné 2 Kč, zato ale 50 proc. měsíčního platu per 800 Kč, tedy 400 Kč, v padesáti korunových měsíčních splátkách. Umístěný byl v místě přesně jen 2 měsíce, od 27. 8. do 27. 10., kterýž den byl mobilisován. Po propuštění z vojenské služby nebyl firmou zpět přijat. Zaplatil 2 splátky, celkem 102 Kč, o placení dalších splátek byl urgován. To jsou přece hrozné věci.
Ke svému upřímnému politování nemohu však při vší úřední kolegialitě smlčeti jednání příslušného referátu pražského magistrátu, jako úřadu dozorčího, na které jsem si ostatně na kompetentním místě i úředně stěžoval. Kdežto okresní politická správa v Karlíně proti paní Weissové zakročila na došlé oznámení podle zákona, nedal mi pražský magistrát ani odpovědi. Teprve na 2 urgence (ze září a prosince) dostalo se mi na oznámení z února 1922 dne 8. ledna 1923, tedy skoro za rok, následujícího klasického vyřízení: Cituji doslova: »K dopisu ze dne 11. září 1922 č. 15 P sdělujeme, že proti Bertě Proskauerové, majitelce koncese pro zprostředkování služeb zavedené řízení pro neoprávněné braní platů za zprostředkování od nezaměstnaných nemohlo býti skončeno, poněvadž se vede řízení ještě pro jiný přestupek a pro námitku promlčení, tak že asi pro přestupek, oznámený tamním úřadem, i pro druhý přestupek bude nutno asi hleděti k námitce této. Strana totiž byla v Berchtesgadenu a živnost vedla neschválenou zástupkyní. O způsobu vedení živnosti této vede se ještě zvláštní vyšetřování. N. N., magistrátní rada.« Toť přece vrchol všeho. Paní Munková, provd. Proskauerová, mohla ovšem za těchto okolností v klidu užívati nejkrásnějších lázní Německa, když nadřízený úřad trpěl, aby jej »neschválená zástupkyně« vydírala na nešťastných nezaměstnaných další sta a tisíce. Že ovšem zákony a nařízení pro pí. Munkovou za těchto okolností nic neznamenaly, je samozřejmé. Dne 14. května 1923 činil jsem proti ní u magistrátu další oznámení o případu ještě křiklavějším.
Pí. Munková žádala od uchazečky M. Š. za místo, které opatřila u firmy »Sana« vedle zápisného per 3 Kč ještě honorář 500 Kč. Po dlouhém smlouvání snížila jej na 350 Kč. Prvou splátku per 40 Kč uchazečka zaplatila při nástupu 1. dubna. Na 1. května neměla kdy jíti k pí. Munkové, aby zaplatila další částku. Byla hned druhý den a pak ještě telefonicky v kanceláři firmy hrubým způsobem upomínána.
332 Na naše upozornění neplatila dalších splátek. Spěchal jsem tehdy s oznámením, aby neměl magistrát možnost výmluvy pro promlčení. Na podání ze 14. května nedostalo se mi však žádného vyřízení. Zato došel nám dne 8. listopadu přípis magistrátu ze dne 3. listopadu se sdělením, že »se trestní řízení proti Munkové, správně Proskauerové, zastavuje, a to vzhledem k nálezu nejvyššího správního soudu ve veřejném líčení dne 30. října 1923 vynesenému, jehož publikaci byl zástupce magistrátu právě vzhledem k tomuto a podobným oznámením přítomen a v kterémžto nálezu bylo vynesení zemské správy politické ze dne 15. prosince 1919 jako nezákonné zrušeno.« »Pouze z této příčiny bylo také řízení v této věci odkládáno, ježto úřad zdejší o podané stížnosti věděl a čekal na rozhodnutí.« Podotýkám, že ve zrušeném výnosu byl pasus »Případnému odvolání odnímá se však odkládací účinek vzhledem na zvláštní veřejnoprávní důležitost této věci.« To však zástupci magistrátu nebránilo, že 4 roky nezakročoval, že vyřízení odkládal a čekal na rozhodnutí. Zajímavá je v tomto případě jeho rychlost. Při projednávání udání nedal bez urgence odpověď ani za rok, ale k zastavení řízení nepotřeboval ani třikrát 24 hodiny. Suďte sami, čí zájem ležel onomu p. zástupci více na srdci, zda zájem dohazovačů nebo vykořisťovaných. Toto jednání jsem musil přibíti.
Měl bych více podobných případů vykořisťování uchazečů, myslím však, že stačily uvedené k důkazu, jak nutno je dojednati zákon o zprostředkování práce, aby započala co možno brzy ona poslední dvouletá lhůta pro odstranění této rakoviny na sociálním ústrojí našeho státu. Během této lhůty bude ovšem třeba vybudovati veřejné zprostředkování práce pro všecky obory tak, aby byla dána každému uchazeči možnost, nalézti si existenci bez placení výpalného dohazovačům.
Bez výtky nejsou však také naši zaměstnavatelé, že neužívají ani toho, co zde dobrého již je. Právě pro ženská povolání vyšších kategorií máme v Praze velmi dobře působící a vyzbrojenou zemskou umísťovací kancelář, ve které hlásí se do roka tisíce uchazeček, s nejlepší kvalifikací odbornou i jazykovou. Přes všecky výzvy a prosby jdou však stále ještě jak četné firmy tak i soukromé zaměstnavatelky k dohazovačům. Takovou ubohou vychovatelku stojí však tento špás 100—200 Kč a sílu kancelářskou ještě více. Zajímavé je na př., že ona slečna, jejíž případ jsem uváděl jako poslední, byla hlášena i v zemské umísťovací kanceláři i u pí. Munkové. Mohla tudíž firma dostati tutéž sílu ve veřejné zprostředkovatelně. Ona však jde k dohazovačce a ubohou úřednici stojí toto jednání sta trpce vydělaných korun.
Ostatně opakuji, co jsem řekl a napsal opětně veřejně; všecky koncese mohly býti již dávno u všech čertů, kdyby byly naše dohlédací úřady plnily vůči nim svou povinnost a stíhaly přestupky jim i jen oznamované. Bezpočtukrát byla zde již možnost po předchozích trestech a výstrahách a při stálém překračování předpisů koncese tyto odebrat.
333 Ani té dvouleté šibeniční lhůty, kterou dává osnova, nebylo by třeba. Myslím, že jsem uvedl ve svém referátu dostatečné důvody jednak pro nutnost řádné úpravy veřejnoprávního zprostředkování práce v celém státě vůbec, jednak pro brzké uzákonění předlohy, opírající se o organisaci vyzkoušenou a vyhovující našim poměrům. Pravím však, že sebe lepší zákon nebyl by k ničemu, nedostane-li se jeho provádění do řádných a schopných rukou. V málokterém odvětví veřejné správy závisí úspěch od zdatnosti výkonných orgánů jako u zprostředkování práce. Potřebujeme lidí schopných, praktických, věci oddaných, neúplatných pro choulostivost v mnohých oborech, ducha obchodního, prostých všeho byrokratismu. Než ani to by ještě nepostačilo. Potřebujeme, aby obě strany, podnikatelé i dělnictvo považovali instituci zprostředkování práce za svoji věc. Potřebujeme, aby jmenovitě podnikatelé projevili pro věc více pochopení a skutečně také, hledají-li pracovní síly s cizí pomocí, obraceli se vždy na veřejné zprostředkovatelny práce. Proti úpravě mohl by býti jen ten, kdo nikdy nepoznal, co je to sháňka po existenci a po chlebě v době nezaměstnanosti. Prosím naše kruhy podnikatelské, aby se nedaly sváděti k odmítavému stanovisku tím, že snad tou dobou v mnohých oborech k nalezení pracovní síly nikoho nepotřebují, poněvadž se jim hlásí za jednoho vystouplého deset jiných. Tento stav nemůže přece potrvati věčně a přijdou možná zase doby hospodářského rozkvětu, kdy bude i pro podnikatele dobře, bude-li zde někdo, kdo jim opatří potřebné síly rychle i v době nouze o pracovní sílu.
Leč brzké a řádné úpravy je i tehdy třeba, kdyby měly nynější stísněné hospodářské poměry trvati i dlouhá léta. Musíme i v takových poměrech trh pracovní tak ovládati, aby se dostali nezaměstnaní vždy rychle tam, kde je pro ně v území státu přece zaměstnání. A nemůžeme-li občanům svým opatřiti práci doma, musíme jim aspoň zabezpečiti řádný výdělek a smluvní ochranu i mimo hranice státu. I k vyplnění takových úkolů potřebujeme řádně vybudovanou síť zprostředkovatelen práce, řádného organisačního aparátu, abychom mohli čeliti soukromému verbířství a odchodu našich příslušníků do ciziny bez jakéhokoliv smluvního závazku.
334
Citace:
O osnově zákona o zprostředkování práce. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1924, svazek/ročník 5, s. 146-154, 275-282, 347-350.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).