Péče o mládež s hlediska práva soukromého.

(Dokončení.)
2. Péče poručenská.
Nezletilcům, kteří postrádají péče manželského otce, dostává se podle zákona občanského v náhradu za to zvláštní ochrany poručníkem. V zákonné úpravě této instituce vystupují nad jiné zjevně živly práva veřejného, jež mají svůj původ v přirozeném zájmu veřejnoprávního společenského celku na zdárném vývoji mládeže.
Potřeba ustanoviti poručníka nastává podle toho, když narodí se dítě nemanželské, když zemře otec manželský nebo když moc otcovská otci byla odňata. Kdykoli potřeba ta nastane, jsou příbuzní nezletilcovi nebo osoby jinak s ním spřátelené povinny ozná-
443 miti to příslušnému soudu. Rovněž politické a jiné úřady, představení obcí i duchovní mají o to pečovati, aby byl poručenský soud zpraven o potřebě ustanoviti poručníka. Povinnost ta jest důsledkem společenského zájmu na řádné výchově dítěte.
Soud, jakmile se doví o této potřebě, ustanoví poručníka z moci úřední. Ustanoviti poručníka přísluší okresnímu soudu, v jehož obvodu měl manželský otec poslední své bydliště nebo pobyt. Pro dítě nemanželské je příslušný soud bydliště matčina. Soud ten nazývá se soudem poručenským (§ 187 až 190 obč. z., a §§ 71, 72 a 109 jur. normy).
Poručenský soud může ustanoviti poručníkem jen osobu způsobilou. Nezpůsobilými к poručenství jsou všeobecně, kdo nejsou s to, aby pro nezletilost, tělesnou nebo duševní vadu nebo z jiných příčin obstarávali své vlastní věci, nebo o nichž nelze se nadíti, že by poručence řádně vychovali a jeho jmění spravovali. Vdaná žena může býti ustanovena poručníkem jen za souhlasu manželova, leč by šlo o poručenství nad jejím vlastním dítětem, nebo že by byl manžel pro choromyslnost nebo slabomyslnost zbaven svéprávnosti, nebo že by pobyt jeho byl neznám nebo manželství bylo rozvedeno.
Nebyl-li způsobilý poručník povolán posledním pořízením nebo nejsou-li tu způsobilí příbuzní nezletilého, jimž náleží poručenství po zákonu1, rozhodne o osobě poručníka poručenský soud podle svého bedlivého uvážení. Dětem nemanželským má býti ustanovena poručníci podle možnosti jejich matka (§§ 191—199 obč. z.). Byla-li za poručníka ustanovena žena — matku nevyjímajíc — může jí býti soudem ustanoven podle potřeby spoluporučník, aby ji v plnění úkolů poručenských podporoval a byl jí soudně pověřeným rádcem (§ 211 obč. z.). Žena-poručnice zůstane však osobně odpovědna i v tomto případě.
Poručníka není třeba ustanoviti, pokud nezletilec, který nemá ani nemovitého ani značnějšího movitého jmění, jest v polepšovne (výchovně) nebo nějakém jiném veřejném nebo soukromém ústavu, pečujícím o výchovu mládeže, jehož stanovy jsou státem schváleny. To platí i o chovancích, kteří jsou pod dozorem ústavu vychováváni mimo ústav v jednotlivých rodinách (u pěstounů). Práva a povinnosti poručníka vykonává tu představený ústavu (poručenství ústavní). Jen když jsou tu důvody, které by představeného ústavu pro jeho osobu vylučovaly, má soud podle svého uvážení rozhodnouti, je-li nezpůsobilým převzíti tato oprávnění a tyto povinnosti.
Soud může však i přes to, že jest nezletilý v péči některého ústavu, poručníka zříditi nebo zřízeného poručníka nechati, vyžaduje-li toho zájem nezletilcův. Na jeho výchovu v ústavě nesmí tento poručník vykonávati žádného vlivu. Když nezletilec z péče ústavu vystoupil a není pod otcovskou mocí, má představený ústavu poručenství dále vykonávati, dokud nebyl nezletilci ustanoven poručník jiný (§ 207 obč. zákona).
444 Ustanovení o poručenství ústavním vycházejí zcela správně z přesvědčení, že představení ústavů, určených k péči o chudé děti osiřelé, opuštěné a zanedbané, mohou lépe a účelněji plniti povinnosti poručenské než osoby soukromé, ježto jsou s poručencem ve stálém přímém styku a mají k tomu také potřebné vědomosti a zkušenosti odborné. Ustanovení to má zabezpečiti zároveň takovému ústavu, aby mohl nerušeně a soustavně vykonávati všestrannou péči o řádnou tělesnou, rozumovou i mravní výchovu nezletilců jim svěřených.
Stejný účel sleduje také ustanovení, že k návrhu spolku nebo ústavu pečujícího o mládež, který se ujal dítěte trýzněného, opuštěného, zanedbaného nebo takového, jemuž rodiče neposkytují potřebné výchovy a dohledu, může soud rozhodnouti, že dítě před ukončením výchovy smí spolku nebo ústavu býti odňato proti jeho vůli jen se schválením soudu (§ 178 obč. z.).
Zákonný podklad pro poručenství ústavní v naznačeném rozsahu byl dán u nás všeobecně teprve novelou k občanskému zákonu z r. 1914. Před vydáním tohoto zákona bylo poručenství to zavedeno v Čechách i v některých jiných zemích bývalého Rakouska, kde byly veřejné porodnice a nalezince2, již dvorským dekretem ze 17. srpna 1822, č. 1888 Sb. z. s. Tímto dekretem byla ředitelství těchto ústavů pověřena a zmocněna vykonávati poručenství nad všemi dětmi, které jsou v jejich péči ať již v ústavě samém, nebo za jeho řízení a dozoru v rodinách (u pěstounů) mimo ústav. Podle nynějšího právního stavu jsou to pravidelně nemanželské děti narozené v zemských porodnicích, které požívají po určitou dobu péče na účet země.
Při ústavech těch zřízena byla později k intensivnějšímu vykonávání tohoto ústavního poručenství — jehož ochrany stávají se samočinně účastny všechny děti vstupující do jejich péče — zvláštní ochranná oddělení právní. V Čechách byl úřad ten uveden v život 1. lednem 1910. Úkolem tohoto právního ochranného oddělení, jež vykonává svůj úřad v zastoupení ředitelství ústavů, jest zejména, aby soustavně provádělo paternitní řízení za příčinou zjištění nemanželských otců oněch dětí, vymáhalo na nich příslušné alimenty nebo odbytné a poskytovalo i jinak poručencům ústavu ochranu, pokud jde o jejich osobní a rodinné nároky. Ve směru tom působí ochranná právní oddělení také k tomu, aby vlastní matky nebo příbuzní brali děti ty ve svou péči a usnadňuje jejich legitimaci sňatkem rodičů. Rovněž je spolučinno při přijímání poručenců do péče pěstounů na základě schovaneckých smluv a provádí také adopce těchto dětí.
Není pochybnosti, že se činností tohoto úřadu podporuje účinnější provádění poručenské péče o nemanželské děti, narozené
445 v porodnici, a přispívá také k upevnění rodinných svazků mezi nimi, jejich matkami a nemanželskými otci.
Každý poručník jest právě tak jako otec povinen i oprávněn pečovati o osobu poručencovu, zejména o jeho výchovu; v případech důležitých a pochybných má si však vyžádati předem svolení a příkazu poručenského soudu. — Poručenec má poručníka poslouchati, může si však stěžovati u poručenského soudu, kdyby poručník své moci vůči němu zneužíval, nebo o něho náležitě nepečoval, právě tak, jako si naproti tomu může stěžovati zase poručník, kdyby nemohl přiměti poručence k poslušnosti. Za škodu, kterou by poručník sám nebo jeho zřízenci způsobili poručenci, ručí poručník podle všeobecných předpisů o náhradě škody (§§ 188, 206, 207 a 264 obč. zákona).
Při tom je ovšem důležitou otázka, z čeho se mají hraditi náklady potřebné na výživu a výchovu. Míru těchto výdajů, pokud je tu jmění dítěte, určí poručenský soud, maje náležité zření na vůli otcovu, návrh poručníkův, na celkový majetek i jiné poměry poručencovy. Je-li toho třeba, možno je použíti i jmění kmenového. Je-li poručenec nemajetný, má poručník vymáhati potřebný náklad na matce; není-li na živu, nebo není-li s to, aby povinnost tu plnila, na dědu a bábě se strany otcovy a pak se strany matčiny (§ 219 a 143 obč. z.). U dětí nemanželských má poručník vymáhati náklad na výživu a výchovu nejprve na nemanželském otci a matce, po případě na dědicích otcových, bylo-li otcovství doznáno nebo soudně prokázáno, a na ascendentech se strany matčiny. Není-li tu příbuzných, kteří by byli po zákonu povinni a také způsobilí plniti své povinnosti alimentační a výchovné, má se poručník domáhati potřebné pomoci u příslušných činitelů veřejné a dobrovolné péče o mládež.
Podle toho jest patrno, že svědomité a řádné plnění povinností poručenských vyžaduje nejen bedlivé a svědomité práce, ale také náležitých vědomostí a zkušeností, i porozumění pro konání dobra ve prospěch jiných. Skutečnost ta jest příčinou, že bývá často velmi nesnadno nalézti v jednotlivých případech vhodné osoby, jež by měly dostatečnou vůli a také potřebné schopnosti i možnost vykonávati řádně úkol poručenství. Nedostatek ten objevuje se zejména tam, kde jde o poručenství nad dětmi chudými, osiřelými, opuštěnými a nemanželskými, které jsou ve své výživě a výchově odkázány na cizí hmotnou pomoc a potřebují proto mimořádné zvláštní ochrany, má-li se zabezpečili jejich zdárný vývoj. Děti ty strádají pravidelně nejvíce právě tím, že nemají nikoho, kdo by se opravdu staral o jejich potřeby, zejména o to, aby jejich soukromoprávním nebo veřejnoprávním nárokům na výživu a výchovu zjednána byla platnost oproti těm, kdož jsou k tomu povinni.
Poručníkům nezletilců, kteří mají své vlastní jmění, z něhož hradí se také náklad na jejich výživu a výchovu, mohou býti na jejich žádost přiznány poručenským soudem přiměřené odměny za práci spojenou s výkonem poručenství (§§ 266 a 267 obč. z.). To však není možno, jde-li o poručence úplně chudé, přes to, že poručenská péče o jejich výchovu a výživu vyžaduje pravidelně poměrně větší starosti a námahy, má-li se k tomu cíli opatřiti po-
446 třebná hmotná i jiná pomoc u dobročinných zařízení nebo u příslušných orgánů správy veřejné (§ 221 obč. z.). A právě tato skutečnost byla jednou z hlavních příčin naprosto nedostatečného vykonávání péče poručenské u těchto dětí, pro něž těžko je nalézti obětavé i schopné poručníky individuální, kteří by účinně, nezištně a rádi konali tuto občanskou a sociální povinnost.
Těmto nedostatkům a závadám lze úspěšně čeliti zřízením poručenstva hromadného.3 Zákonný podklad ke zřízení tohoto poručenství dán byl l. novelou k občanskému zákonu z roku 1914, podle níž záleží podstata jeho v tom, že poručenství svěří se některému vhodnému orgánu veřejné správy, nebo některému sdruženi pro ochranu mládeže4, není-li tu vhodných osob, jež by byly ochotny převzíti tento úřad, nebo je-li nutno, aby se účinným způsobem hájila práva a zájmy nemajetných nezletilců. Také mohou býti přenesena jen jednotlivá práva a povinnosti poručenské a soud může přenesení odvolati, vyžaduje-li toho zájem poručence (§ 208 obč. zák.).
K orgánům veřejné správy, jež jsou v prvé řadě způsobilé k tomu, aby jim poručenství hromadné bylo svěřeno, náleží beze sporu orgány autonomní správy obecní a okresní, které mají přirozeně zájem na úspěšném vykonávání tohoto poručenství, ježto se jeho výkonem usnadňuje plnění jejich zákonných povinností v péči o mládež a může se proto na nich vším právem také žádati, aby úkol ten vykonávaly a hradily výlohy s tím spojené (§§ 8 a 13 čes. zákona chudinského). Za tento způsob hromadného poručenství přimlouvá se mimo to ještě i ta skutečnost, že lze takto uskutečniti účelnou spojitost mezi péčí poručenského soudu a veřejnoprávní péčí orgánů správy autonomní, která je nezbytným předpokladem účinného výkonu péče o chudou mládež osiřelou, opuštěnou a zanedbanou. Totéž platí také o sdruženích na ochranu mládeže, která jsou již na základě svých stanov povolána k úřadu hromadného poručenství, jehož obstarávání souvisí co nejúžeji s jejich vlastním účelem a nečiní jim proto žádných obtíží, ba naopak, činnost jejich jen prohlubuje a účelně rozšiřuje a doplňuje.
Když se obec nebo jiná korporace usnese zříditi hromadné poručenství, určí se zároveň také okruh poručenců, na něž se po-
447 ručenství to má vztahovati, a to buď místně nebo podle jiných znaků, jako podle národnosti, náboženského vyznání a p.
Pověřeným nositelem hromadného poručenství je tu vždy jen orgán veřejné správy nebo sdružení pro péči o mládež, které se jako takové označuje též v pověřovací listině. V poručenský slib — a to jednou pro vždy — béře ovšem soud určitou osobu fysickou, ale jen jako činovníka organismu poručenstvím pověřeného a nikoliv jako osobu ustanovenou individuálně. Osoba ta, jež jest poručenskému soudu za výkon poručenství také odpovědna, bývá pravidelně orgánem veřejné správy nebo sdružením na ochranu mládeže, které ji k tomu určily, za svou práci přiměřeně honorována a může se z této příčiny i proto, že je k úkolu tomu způsobilá, vším právem na ní žádati, aby konala povinnosti poručnické svědomitě a spolehlivě, používajíc k tomu podle potřeby též pomocných sil organismu, který je nositelem poručenství.
K označení poručenství hromadného užívá se v praksi často také názvu poručenství z povolání, jehož zákon náš nezná. Název ten přešel k nám z Německa (Berufsvormundschaft) dříve ještě, než poručenství hromadné bylo u nás upraveno zákonem. Označení to má svůj původ v názoru, že ten, kdo je poručníkem hromadným, vykonává je obyčejně jako své povolání, za které bývá pravidelně také přiměřeně honorován; název poručenstvo hromadné má naproti tomu na zřeteli kolektivní povahu tohoto úřadu. Toto různé označování vede však Často ke všelikým rozporům a nesrovnalostem, jež by se měly vhodnou úpravou zákonnou odstraniti.
Výkon poručenstva hromadného byl zevrubněji upraven prováděcím nařízením ze dne 24. června 1916, č. 195 ř. z., jež určuje blíže formální postup při zřizování hromadného poručenství, stanoví zvláštní práva a povinnosti hromadného poručníka vůči poručenskému soudu, poručencům, jich pěstounům, i jiným poručníkům, a upravuje také zvláštní typ hromadného poručenství nad dětmi nemanželskými.
Toto prováděcí nařízení nedovedlo však odstraniti neurčitost příliš všeobecného ustanovení § 208 obč. z., a dáti pevnější směrnici vývoji této instituce v praksi, která se brala důsledkem toho cestami namnoze velmi různými a odlišnými. Zdá se býti proto v zájmu věci, aby nařízení to nahrazeno bylo jiným, vhodnějším; po případě mělo by se také uvážiti, zda by se nedoporučovalo, aby již při chystané revisi zákona občanského byl určitěji a zevrubněji vymezen v zákoně samém právní základ a struktura poručenství hromadného.5
Podle dosavadního zákonného stavu spadá do oboru práva soukromého také důležitá působnost, která je občanským zákonem vyhrazena i uložena v péči o nezletilce poručenskému soudu. Příslušná ustanovení zákonná sledují nejen zájem poručenců, ale zjevně také veřejný zájem sociální.
448 Poručenskému soudu náleží především, aby vyšetřil a zabezpečil majetek poručence a byl spolučinným při vedení poručenství, dozíral na činnost poručníkovu a schvaloval taková jeho opatření, která mají, pokud se týče věcí osobních, větší důležitost životní. V otázkách zvláště důležitých vyžaduje zákon dokonce schválení nadřízeného soudu sborového, jako na příklad, když jde o prodloužení nesvéprávnosti po dovršení tělesné zletilosti a pod.
Soud poručenský vede Zvláštní seznamy (sirotčí knihu) o věcech poručenských podle ministerského nařízení ze dne 29. listopadu 1916, č. 9 ř. z., a za řádné plnění povinností uložených zákonem poručenskému soudu, ručí soudce osobně a vedle něho stát podle zákona ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z.
Napomáhati poručenským soudům v plnění těchto povinností
a usnadňovati vůbec účinný výkon poručenství, mělo býti úkolem
poručenských rad, jež měly se ustaví ti v jednotlivých obcích
z osobností zvláště k tomu způsobilých (§ 284 obč. z. a § 48 novely).
Ve skutečnosti nedošlo však k ustavení těchto orgánů, poněvadž nebylo vydáno prováděcí nařízení, jímž měla se blíže upraviti jejich působnost i složení. Nestalo se tak patrně z toho důvodu, že se později dospělo k poznání, že není účelno zřizovati tyto kolegiátní instituce v jednotlivých menších obcích, kde by bylo mnohdy velmi těžko nalézti pro ně dostatečný počet způsobilých a účinných osob. nehledě ani k tomu, že není ani nutno zřizovati tak složitý aparát pro nepatrný často počet místních poručenců, potřebujících veřejné ochrany, kterou jim může poskytnouti snáze a rychleji buď k tomu ustanovený poručník hromadný nebo jiné vhodné zařízení, , pečující o mládež svými orgány. Spíše by se doporučovalo, aby podobný organismus, jaký má na zřeteli citované ustanovení zákonné, zřídil se v organickém spojení s jinými činiteli sociální péče o mládež v sídle každého poručenského soudu s rozvětvenou a vhodně upravenou činností po celém jeho obvodu.6
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi upravena jest poručenská péče o nezletilce, kteří nepodléhají moci otcovské, mimo jiné hlavně zák. čl. XX. z r. 1877 (zákonem poručenským).
Podle zákona toho náleží poručenství především matce jako zákonnému a přirozenému poručníku, pokud je k tomu způsobilá a pokud otec neustanovil k této funkci náležitou formou někoho jiného. Jinak platí i v těchto zemích o ustanovení poručníka i vedení poručenství podstatně téměř úplně stejná ustanovení jako v zemích historických. Důležitější úchylky jeví se hlavně v tom, že kromě případu právě uvedeného je tu poručenství ženy vůbec vyloučeno, a že citovaný zákon nezná ani poručenství ústavního, ani hromadného: naproti tomu je možno zříditi podle tohoto zákona zvláštní druh úředního poručenství ve způsobu t. zv. rodinné rady, která se skládá ponejvíce jen ze Členů příbuzenstva poručencova. Poručenství to jest však připustilo jen u dětí, které mají značné jmění a nemá proto valného významu pro obor sociální péče o mládež.
29 449 Zmíněným zákonem poručenským vymezena jest také obdobně s příslušnou úpravou v zemích historických, součinnost poručenských úřadů v péči o poručence, zejména jejich právo bdíti nad jeho zájmy jak ohledně poměrů majetkových, tak i osobních.
Důležitý rozdíl je tu však v tom, že tuto poručenskou pravomoc a s ní spojenou agendu nevykonávají soudy, nýbrž poručenské (sirotčí) úřady, organisované podle zákona z 13. července 1922, č. 146 Sb. z. a n., a podle vládního nařízení z 9. listopadu 1922, č. 326 Sb. z. a n.
V podstatě je působnost těchto poručenských úřadů, jež podřízeny jsou ministerstvu spravedlnosti, totožná s poručenskou činností soudů v ostatních částech republiky československé.
Obcím ponechána byla i nadále působnost, kterou vykonávaly dříve ve věcech poručenských a opatrovnických, vyjímaje působnost sirotčích stolic obcí, která přešla na úřady poručenské. Vzhledem k tomu náleží dosud každé obci, aby zřídila veřejného poručníka — poručníka obecního. Podle potřeby může se poručník takový ustanoviti i pro několik menších obcí, které se mohou k účelu tomu spojití. Tomuto obecnímu poručníkovi přísluší, aby vykonával poručenství, dokud poručník jmenován nebyl, nebo svou činnost nezapočal; dále, aby prostředkoval styk mezi poručníkem, rodiči, prarodiči, nebo jinými příbuznými, aby měl v patrnosti všechny poručence v obci, dozíral na činnost poručníků a podával poručenskému úřadu zprávu, shledá-li nějaké opomenutí; aby sepisoval protokoly o zprávách i účtech poručníků písma neznalých a předkládal je úřadu poručenskému a byl vůbec obstaravatelem takových poručenských záležitostí, pro něž platný zákon neustanovuje orgánů jiných.
Z naznačené působnosti poručníka obecního je patrno, že je to instituce, jejíž nutnost vyplývá z poměrů a potřeb obyvatelstva na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde je nedostatek přiměřeně vzdělaných a způsobilých poručníků pro jednotlivé případy ještě mnohem větší, než v zemích historických, a je proto nezbytně třeba, aby nedostatečná činnost jejich byla tímto způsobem přiměřeně doplňována a kontrolována. Instituce obecního poručníka je zároveň jakousi náhradou za obdobnou instituci poručníka hromadného nebo ústavního, která v těchto zemích je neznáma, ačkoliv je tu její potřeba v mnohém směru ještě naléhavější.
Tento nedostatek v úpravě poručenské péče o mládež na Slovensku a v Podkarpatské Rusi i jiné úchylky méně významné budou patrně odstraněny, až dojde ústavního projednání a schválení připravený již revisní návrh jednotného zákona občanského, který bude platiti v celém území našeho státu. Bylo by záhodno, aby se již při této příležitosti uvážilo také, zdali a jakou měrou mohlo by se vyhověti snahám, projevovaným s některých stran, aby vykonávání péče poručenské i opatrovnické bylo soudům odňato a přeneseno z důvodů účelnosti na zvláštní k tomu určené úřady administrativní, čímž by se umožnila zároveň také jednotná úprava tohoto důležitého oboru správy sociální v celé republice.
450

K příbuzným těm patří především manželská matka, po ní děd a bába s otcovy a pak s matčiny strany; není-li těchto, nejbližší příbuzní, a to mezi několika stejně blízkými zpravidla starší.
K zemím těm náležela dříve také Morava, kde však byla péče o nemanželské děti, narozené v zemských porodnicích v Brně a Olomouci později (r. 1878) zastavena zrušením zemského nalezince, o jehož obnovení se nyní opět jedná.
Přesvědčení o potřebě zřizovat i poručníky z povolání bylo příčinou, že již před vydáním I. novely k obč, zákonu z roku 1914 vydal český zemský výbor zvláštní instrukce o zřizování těchto poručenstev výnosem ze dne 20. ledna 1912, č. 940, když s ní vyslovilo svůj souhlas také ministerstvo spravedlnosti výnosem ze dne 11. prosince 1911, č. 34098.
Takovými sdruženími jsou zejména okresní péče o mládež, zřízené v jednotlivých soudních okresích zemí historických, jež i podle svých stanov (§ 5) určeny jsou k tomu, aby byly nositeli a vykonavateli hromadných poručenstev, pokud jde o děti odkázané na veřejnou pomoc a ochranu. Ve správních výborech těchto sdružení mají poručenské soudy virilní zastoupení a mohou proto také samy sledovati, jak úřad poručenský jest jimi obstaráván a vykonávat! přiměřený vliv na jeho řádný, výkon.
Revisní osnova jednotného zákona občanského nevyhovuje však této potřebě, ponechávajíc ustanovení § 208 obč. zák. v dosavadním, příliš všeobecném znění (§ 152 osnovy).
V revisním návrhu jednotného zákona občanského jest ustanovení o poručenských radách vypuštěno a případná úprava této instituce ponechána zákonu zvláštnímu.

Citace:

č. 538. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 343-345.