Odvetná opatření rakouského zákonodárství na poli živnostenské ochrany právní.

Napsal Dr. Rudolf Dominik.
Výjimečné právní předpisy na poli živnostenské ochrany právní, které vydány byly následkem poměrů válečných v celé řadě států, možno rozděliti ve dvě skupiny. Prvá z nich stanovíc úchylky od positivních předpisů práva patentního, známkového a vzorkového, chce předejíti právním újmám, jež nesplnění předpisů těch mělo by v zápětí, druhá směřuje proti oprávněním, kterých získali nebo dle platných zákonů získati by mohli příslušníci států nepřátelských. 1
O výjimečných ustanoveních rakouského zákonodárství, pokud patří do skupiny prvé, pojednali jsme na jiném místě; 2 zde chceme přihlédnouti k opatřením, která učiněna byla na poli živnostenské právní ochrany proti příslušníkům cizích, nepřátelských států, jako nutný důsledek všeobecného hospodářského zápasu, rozpoutavšího se za války světové.
Již § 31. zákona patentního ze dne 11. ledna 1897 č. 30. ř. z. stanovil: »Proti příslušníkům cizího státu, který vynálezům rakouských státních příslušníků nedopřává žádné nebo neúplné ochrany, může nařízením veškerého ministerstva práva odvety býti použito«. A § 1. cís. nařízení ze dne 16. října 1914 č. 289. ř. z. o odvetných opatřeních na poli právním a hospodářském zmocňuje vládu, aby »podle práva odvety vydala nařízení neb učinila opatření právní či hospodářské povahy, jak má se nakládati s cizozemci a cizozemskými podniky, aby se zamezilo přímé nebo nepřímé plnění do nepřátelské ciziny«.
Odveta čili retorse podle práva mezinárodního spočívá pak v tom, že nepříznivé opatření, jehož některý stát proti druhému použil, jinou nepřízní se opětuje; a účelem odvety jest, dosíci odstranění cizího nepříznivého opatření (Liszt, 8. vyd., str. 277.).
Článek 2. mezinárodní smlouvy k ochraně živnostenského vlastnictví uzavřené v Paříži dne 20. března 1883 a revidované v Brusellu dne 14. prosince 1900 a ve Washingtoně 2. června 1911, ustanovuje sice, že státní občané každého smluvního státu mají ve všech ostatních smluvních státech (splní-li podmínky a formality vlastním st. občanům uložené) požívati ohledně patentů, známek a vzorků veškerých výhod, jichž příslušnými zákony dostává se vlastním občanům toho onoho státu. Článkem tímto prohlašuje se zásada rovnoprávnosti cizích příslušníků s rakouskými státními občany. Zásada ta byla ostatně dávno před přístupem Rakouska k mezinárodnímu svazu uznána, a to ve věcech práva vynálezů již zákonem o privilejích (§§ 1. a 11.) a zákonem patentním, kterýž — vyjma právě odvetu dle §u 31. — mezi vlastními a cizími státními příslušníky vůbec nerozeznává; pro právo známkové bylo pamatováno na ni ve všech smlouvách, které Rakousko s cizími státy o ochraně známek a vzorků uzavřelo dříve nežli k mezinárodní unii přistoupilo. Na tomto právním stavu nezměnilo se ničeho ani přístupem Rakouska k mezinárodnímu svazu, kterýž nastal (podle vyhlášky v č. 266. ř. z. z roku 1908) s platností od 1. ledna 1909, ani ratifikací smluv Washingtonských z roku 1913.
Avšak vláda jest stejně jako dříve oprávněna na základě retorsní klausule a za předpokladů v §u 31. pat. zák. uvedených naříditi opatření odvetná; neboť klausule ta není než poukazem, který dán jest orgánům povolaným k applikaci zákona, poukazem, jak má se za určitých okolností nakládati s cizími státními občany. Může tu arci jíti pouze o odvetu formální, kdy rozhodnou jest jedině otázka, zda cizí stát nakládá stejně se svými i cizími příslušníky; odvety hmotné nelze proti příslušníkům smluvních států použíti.
A právě na základě tohoto zákonného poukazu (doplněného zmocněním vydaným podle §u 14. st. z. z. o zast. říšsk.) učiněna byla nyní nařízením veškerého ministerstva ze dne 16. srpna 1916 č. 258. ř. z. řada opatření v oboru živnostenské ochrany právní proti příslušníkům nepřátelských států.
Na další trvání smluv mezinárodních nemůže však zařízení toto míti nejmenšího vlivu. Předpokladem mezinárodních smluv vůbec jest totiž, že v ústavě toho neb onoho státu obsažena jest norma, dle níž smlouva uzavřená povolanými činiteli zavazuje stát jakožto právní subjekt. Z předpokladu tohoto plyne, že stát za platnosti oné normy nemůže o své újmě jednostranným aktem zrušiti smluvních závazků, jinak by pozbyly všecky smlouvy mezistátní nadobro svého významu. Naproti tomu však podává se z předpokládaného pojmu normotvorné suverenity států jako důsledek, že každý stát má právní možnost smlouvy ty zrušiti, ne však obyčejným zákonem neb dokonce nařízením orgánů výkonných, které by smlouvu tu neplatnou prohlašovaly, nýbrž toliko zrušením formálního principu platného ohledně uzavírání mezinárodních smluv. Kdyby zrušena byla zásada, že smlouvy mezinárodní nelze bez svolení druhého kontrahenta zrušiti, mohl by stát teprve tu neb onu mezinárodní smlouvu zákonem prohlásiti za neplatnou. 3
Naskýtá se však otázka, zda mezistátní úmluvy nepozbyly své platnosti již válkou samou. I zde nutno odpověděti záporně. Jen tehdy může nastavší válka rušiti smlouvu mezinárodní, když buď ve smlouvě samé, buď v některé všeobecné mezinárodní úmluvě obsaženo jest pro tento případ výslovné zrušovací ustanovení, anebo aspoň dá-li se klausule ta ze znění smlouvy vyvoditi. Všeho toho není ve příčině mezinárodních úmluv k ochraně živnostenského vlastnictví, pročež nelze pochybovati o dalším jich trvání.
Vyloživše takto právní povahu »odvetných opatření« a nastínivše jejich poměr k platným smlouvám mezinárodním, přihlédneme k jich obsahu. Předem však nutno orientovati se, jaký je právní stav v otázce naší ve státech s monarchií válčících, jak zachovala se zákonodárství a správa jejich k státním občanům rakouským, kterými zásadami se řídí a dále hodlají říditi v ohledu živnostenské právní ochrany.
Všechny větší nepřátelské státy: Rusko, Anglie, Francie a Italie vydaly během války ustanovení, která mají účelem omezení neb zničení živnostenských ochranných práv příslušníků rakouských. 4 5
I. Rusko zašlo v ohledu tom nejdále. Podle zákona ze dne 21. února (6. března) 1915 nepřijímají se od příslušníků nepřátelských států přihlášky o privileje, další řízení o přihláškách, které příslušníci tito podali, se zastavuje a privileje jim nadále vůbec udíleny nebudou.
Veškery privileje »nepřátelským cizincům« již udělené zanikají, aneb — mají-li význam pro obranu říše — přecházejí bez náhrady v majetek státu. Licence získané na těchto privilejích před 1. lednem 1915 osobami, které nejsou příslušníky nepřátelských států, mohou zůstati na žádost majitele licence v platnosti podle původní smlouvy a po dobu jejího trvání. Privileje v tom případě nezanikají po tuto dobu, nýbrž pokládají se za majetek státu, který za dřívějšího majitele patentu nastupuje a licenci propůjčuje.
Zákon nevztahuje se na ochranné známky a vzorky. Jaké zásady v tomto směru platí, není známo. 6
II. Anglie. Pokud se týče přihlášek se strany příslušníků nepřátelských států, stanovila nařízení generálního zapisovatele (comptroller general) ze dne 21. srpna 1914 a 1. června 1915, že budou nadále přijímány, řízení o nich se však přeruší. Patentní listiny nebudou »nepřátelským cizincům« vydávány, rovněž nebudou zapisovány ochranné známky a vzorky. Na odpory, které by podali příslušníci nepřátelských států proti přihláškám státních občanů anglických nebo spojeneckých, nevezme se zřetele; naproti tomu přijímají se odpory proti přihláškám příslušníků nepřátelských, jenže vyřízení jich odloží se až do ukončení války.
Patenty nepřátelským příslušníkům již udělené neb licence jim propůjčené mohou na návrh neb z moci úřední zcela nebo z části býti zrušeny nebo dočasně suspendovány; stejně lze zrušiti nebo suspendovati zápisy známek a vzorků, jakož i veškera práva těmito zápisy získaná. Úřad obchodní (board of trade) jest však oprávněn místo zrušení patentů a vzorků udíleti k nim licenční práva, na základě kterých může majitel licence patentované nebo vzorkem dosud chráněné předměty volně vyráběti, prodávati a užívati.
Řízení o zrušení průmyslových práv, resp. udělení licence zahájí se na návrh (podléhá poplatku 1 l. št.), když navrhovatel prokáže, že majitelem potíraného práva jest příslušník nepřátelského státu, a že navržené opatření (zrušení, suspense, udělení licence) jest ve veřejném a všeobecném zájmu země, průmyslu nebo obchodu. Nad to musí navrhovatel zajistiti, že bude sám nebo svým zástupcem po živnostensku vyráběti patentovaný předmět nebo chráněné zboží. Uvedených podmínek nevyžaduje se však, zahájí-li se řízení z moci úřední.
Předpisy tyto obsaženy jsou v zákonech ze dne 7. srpna 1914 (Patent, Designs and Trade Marks Act) a 28. srpna 1914 (Patent, Designs and Trade Marks Amendement Acts), a v nařízeních presidenta obchodního úřadu z 21. srpna 1914 (Patent, Designs, Trade Marks Rules) a z 5. září 1914 (Designs Rules).
Řízení samo pak upravují prováděcí nařízení generálního zapisovatele (comptroller) ze 7. září 1914. Podle těchto prováděcích nařízení jest každý návrh na zrušení, suspendování neb udělení licence doručiti oprávněnému nebo jeho zástupci, když v Anglii bydlí, a oznámiti mu den k roku. Majitel potíraného práva může se dostaviti k roku a odporovati návrhu, když dříve příchod svůj písemně oznámil. Po provedeném řízení rozhodne obchodní úřad dle volné úvahy o návrhu; na rozhodnutí to není trvale vázán a může je kdykoliv odvolati neb změniti.
Podobné předpisy platí i v britských osadách a zámořských državách, zejména v Kanadě, v Novém Zélandě a státech australských. 7 III. Francie. Zákon ze dne 27. května 1915 dovoluje příslušníkům nepřátelských států (pod podmínkou vzájemnosti), aby splnili všechny formality nutné k dosažení neb udržení ochranných práv; nové patenty jim však nebudou udíleny.
Nepřátelským cizincům se zapovídá výkon všech patentovaných vynálezů a používání ochranných známek a vzorků. Je-li některý z těchto patentovaných vynálezů všeobecně prospěšný nebo k národní obraně nutný, může právo k jeho výkonu zcela nebo z části býti vyhraženo státu neb propůjčeno osobám národnosti francouzské nebo příslušníkům spojených a neutrálních států. 8
IV. Italie. Dekret král. místodržitele ze dne 20. června 1915 o prodloužení lhůt ve věcech živnostenského vlastnictví prohlásil pouze, že až do uzavření míru nebudou příslušníkům nepřátelských států vystavovány patentní listiny, nebudou zapisovány známky a vzorky, ani obnovovány známky a patenty. 9
5. Ostatní nepřátelské státy, Belgie, Srbsko, Černá Hora a Japonsko neučinily žádných nepřátelských opatření v tomto směru a neprodloužily ani lhůt prioritních, ani platebních.
Pouze Belgie zavedla všeobecné moratorium pro poplatky patentní až do neurčité doby. 10 Vylíčené zásady cizozemských zařízení byly vzorem pro úpravu »odvetných opatření« v Rakousku.
Nařízení veškerého ministerstva ze dne 16. srpna 1916 č. 258. ř. z. stanoví v podstatě toto:
1. Přihlášky patentní a žádosti za zápis ochranných známek a vzorků budou přijímány od příslušníků francouzských, anglických, italských a ruských i nadále, nebudou jim však zatím ani udíleny patenty, ani prováděny zápisy známek a vzorků. Zahájené již řízení o patentních přihláškách neb jiných záležitostech, na kterých súčastněni jsou příslušníci uvedených států, může se přerušiti po rozhodnutí presidenta patentního úřadu (§ 6.).
2. Propůjčená již práva patentní, známková a vzorková, která přísluší státním občanům francouzským a anglickým, jakož i práva patentní, která přísluší státním občanům ruským, může ministr veřejných prací po návrhu ve veřejném zájmu zrušiti neb omeziti (§§ 1., odst. 1., a 2., odst. 1.). Ke zrušení posléze jmenovaných práv nevyžaduje se ani podmínky »veřejného zájmu«.
Ministr může dále propůjčovati na těchto právech licence osobám třetím. K převodu propůjčených užívacích práv vyžaduje se jeho schválení. Schválení ministrova není však potřebí, když při převodu užívacího práva súčastněna jest jako jeden z kontrahentů správa vojenská nebo státní. Nároky vyplývající z propůjčení užívacích práv proti osobám, v jichž zájmu stalo se příslušné opatření, uplatňuje státní správa pořadem práva. Peněžité obnosy, které zaplatiti jest za propůjčení licencí, nutno složiti u pokladny patentního úřadu. Ministr veřejných prací ustanoví po dohodě s min. financí, jak naložiti s těmito obnosy zemec (§ 7., odst. 2.).
Ministr veř. prací může však po návrhu ve veřejném zájmu též zrušiti užívací práva, kterých získali v Rakousku státní občané francouzští, angličtí a ruští (§ 4.).
3. Veškera opatření, jež ministr učinil, platí nejen proti dosavadnímu majiteli příslušného práva, nýbrž i proti všem universálním a singulárním jeho nástupcům. Ministr může svá opatření kdykoli změniti neb zrušiti, může jim i zpětnou platnost propůjčiti. Není-li nic jiného stanoveno, platí opatření od toho dne, kdy bylo učiněno (§ 1., odst. 2., § 4., odst. 2.).
Všecka ustanovení ministerského nařízení vztahují se i na přihlášky a práva, která převedena byla příslušníky nepřátelských států na příslušníky jiných států neb i na tuzemce, stal-li se převod po vyhlášení války (§ 7., odst. 1.), totiž po 5. srpnu 1914 vůči Rusku, po 13. srpnu vůči Francii a Anglii a po 24. květnu 1915 vůči Italii (§ 8.). Ustanovení tato platí i v případě převodu na oko, když by totiž za účelem zastření pravé státní příslušnosti byl nastrčen příslušník neutrálního státu nebo tuzemec (§ 7., odst. 2.).
Příslušníkům jmenovaných nepřátelských států rovnají se státní občané jejich osad a držav (§ 9.). Není-li jiné státní občanství prokázáno, pokládá se každý za příslušníka toho státu, osady nebo državy, v jichž území má své bydliště. Totéž platí o sídlech právnických osob a společností. Ustanovení o zrušení a omezení patentních, známkových a vzorkových práv, jakož i o propůjčení a zrušení práv užívacích vztahují se též na všecky podniky a odštěpné závody v Rakousku činné, které jsou řízeny neb dozoru podrobeny z Francie, Anglie a Ruska, anebo jichž výtěžky zcela neb z části tam jest odváděti, anebo jichž kapitál zcela či z části patří příslušníkům těchto států, ať bydlí kdekoliv (§ 10.).
4. Řízení při zrušení neb omezení ochranných průmyslových práv a při zřízení neb zrušení licencí stanoví §§ 3. a 5. min. nařízení. Řízení zahájí se jen na návrh; provádí se však dále z povinnosti úřední a může se v něm pokračovati, i když návrh byl odvolán. Návrh podati jest písemně v přiměřeném počtu vyhotovení (§ 80. c. ř. s.) u ministerstva veřejných prací. Návrh podléhá, není-li podán vojenskou nebo státní správou, poplatku 50 K za každé právo, proti němuž směřuje; poplatek zapraviti jest u pokladny patentního úřadu.
Shledá-li ministr veřejných prací, že návrh jest vhodným podkladem k zahájení řízení, nařídí, aby v patentním, známkovém nebo vzorkovém rejstříku byl poznamenán a v rak. listu patentovém (oest. Patentblatt), resp. ústředním oznamovateli známek (Zentralmarkenanzeiger) vyhlášen, dá doručiti oprávněnému opis jeho s příslušnými přílohami, a určí mu dle úvahy své lhůtu, do které se o návrhu vyjádřiti má. Když oprávněný v Rakousku nebydlí a není znám jeho zdejší zástupce, může rozhodnouti se o podaném návrhu bez jeho výslechu. Jde-li pak o doručení nějakého vyřízení osobám, které nebydlí v tuzemsku a jichž pobyt není znám, může naříditi se (na místě náhradního doručení ve smyslu §u 47. pat. zák.), aby podstatný obsah tohoto vyřízení byl uveřejněn v patentovém listu, kterážto vyhláška má účinek doručení.
O řízení průvodním platí ustanovení §u 75. pat. zák., o průvodním řízení při naříkání patentů podpůrně předpisy §§. 266. až 383. c. ř. s. Provedením průvodního řízení může býti pověřen patentní úřad; v tom případě určí president člena tohoto úřadu, aby provedl řízení průvodní, po jehož skončení rozhodne ministr veřejných prací o návrhu dle volné úvahy. Návrh však musí býti zamítnut, prokáže-li se, že na potíraném právu súčastněn je spolumajitel, na něhož — vzhledem k jiné státní příslušnosti — nelze vztahovati odvetná ustanovení tohoto nařízení; rovněž prokáže-li se, že na potíraném právu pozůstává výlučné užívací právo ve prospěch osoby, která není příslušníkem nepřátelského státu. 11 V obou případech vyžaduje se však, aby právní poměr, o který tu jde (spoluvlastnictví, licence), založen byl před vypuknutím války vzhledem k příslušnému nepřátelskému státu.
Konečné vyřízení návrhu a všecky převody propůjčených licencí poznamenají se v rejstříku (patentním, známkovém nebo vzorkovém) a vyhlásí se v rak. listu patentovém, pokud jde o známky, též v ústředním ukazateli známek.
Náhrada útrat v tomto řízení nebude stranám přiznávána (srv. naproti tomu §§ 61., 77., 111. pat. zák. a § 6. zn. nov.).
§ 11. nařízení zmocňuje konečně ministra veřejných prací, aby nařízení toto, jehož platnost počala dnem 17. srpna 1916, zcela neb z části zase zrušil a tak dřívější právní stav obnovil. K obnově takové nepostačí však zrušení nařízení sama, bude nutno zrušiti i jednotlivá odvetná opatření obnovením zničených neb omezených práv ochranných a zrušením propůjčených licencí. Ano bude nutno jíti ještě dále a nahraditi veškeru materiální a ideální škodu, která způsobena byla odvetnými opatřeními cizím státním příslušníkům. Tento postup musí zachovati Rakousko vůči »nepřátelským cizincům«, poněvadž bude se domáhati téhož na nepřátelských státech.
Pokud jde o náhradu válečných škod, jest otázka tato tak složitou, že nelze v rámci dnešního pojednání podati jejího řešení. Budiž nám však dovoleno, bychom naznačili stanovisko své aspoň k zásadní otázce, zda totiž lze odvozovati povinnost států k náhradě škody ze IV. konvence haagské a z připojeného k ní »řádu zákonů a obyčejů pozemní války«, 12 jak někteří 13 dokázati se snaží.
Článek 23. řádu zapovídá totiž mezi prostředky, jichž ke škodě nepřítele nesmí býti použito, pod lit. h) zejména »zrušení nebo dočasné suspendování práv a pohledávek příslušníků protivné strany, neb vyloučení jejich žalovatelnosti«, a čl. 3. úmluvy samé stanoví, že válečná strana, která by porušila předpisy připojeného řádu, povinna jest po případě (»s'il a lieu«) k náhradě škody. I když nehledíme k příliš všeobecné stylisaci článku 3. a k záludnému obratu »po případě«, nemůžeme přehlédnouti ustanovení čl. 2. úmluvy, podle něhož »předpisy této úmluvy a řádu mají platnost toliko mezi smluvními mocnostmi a toliko tehdy, jsou-li válečné mocnosti vesměs smluvními stranami.
Jak známo, neratifikovaly úmluvy této ze států súčastněných v nynější válce Italie, Srbsko a Černá Hora. Není tudíž základní podmínky pro konkretní platnost IV. úmluvy, zůstává naopak podle čl. 4. platnou úmluva ze dne 29. července 1899 (vyhlášená 5. září 1913 č. 174. ř. z.), a tato neobsahuje žádného ustanovení o povinnosti k náhradě válečných škod.
Celá kontroverse nemá arci za dané situace vůbec ceny praktické; že při vyjednáváních mírových nebudou směrodatny zásady mezinárodních smluv vyslovené třeba nejslavnější formou, nýbrž jedině faktická převaha států, jest právě tak jisto, jako pro normativní poznávání práva lhostejno.

1) Německá terminologie právní nazývá předpisy skupiny prvé »Fürsorgebestimmungen« a druhé »Bestimmungen des Kampfrechtes«.
2) Viz článek můj v 3. čísle letošího ročníku tohoto časopisu, str. 105 a násl.
3) Srv. Weyr, Zur Frage der Unabänderlichkeit von Rechtssätzen, Jur. Bl. 1916, str. 387. a násl.
4) Předpisy tyto sebrány jsou v publikaci dolnorakouské obchodní a živnostenské komory »Der Wirtschaftskrieg«; 2. vydání obsahuje předpisy až do konce července 1915.
5) Pro následující přehled právního stavu v nepřátelských státech použito dobrých zdání, která podána byla při anketě uspořádané vídeňskou právnickou společností a dolnorakouskou obchodní a živnostenskou komorou v roce 1915. Thematem 3. ankety byla otázka znovuzřízení mírových poměrů a napravení válečných škod v oboru živnostenské ochrany právní. Dobrá zdání k tomuto thematu podaná byla uveřejněna v rak. listu patentovém (oest. Patentblatt) 1916, č. 15.—18.
6) Připomenouti dlužno, že Rusko není dosud členem mezinárodního svazu pro ochranu živn. vlastnictví.
7) V souvislosti s vylíčenými zásadami anglického zákonodárství a správy sluší zmíniti se, že Anglie odmítla podnět unijní kanceláře bernské, aby ve státech mezinárodního svazu prodlouženy byly prioritní lhůty čl. 4. odst. a) pařížské smlouvy pro přihlášky patentní, známkové a vzorkové. Tyto lhůty nebyly v Anglii prodlouženy, za to však povoluje se při zmeškání jich v jednotlivých případech navrácení v předešlý stav. Rovněž povoluje se navrácení při zmeškání platů, které jsou předepsány k udržení nabytých ochranných práv. Proto povoluje Rakousko státním občanům anglickým sice dodatečné zachování patentů přes opomenuté placení ve smyslu § 3. min. nař. z 2. září 1914 č. 232 ř. z., neprodlužuje však ve prospěch jejich lhůt prioritních.
8) Francie prodloužila prioritní lhůty pařížské smlouvy pro příslušníky svazových států až do neurčité doby a zastavila běh platebních lhůt i lhůty výkonné, předepsané k udržení práva patentního (nařízení presidenta republiky ze dne 14. srpna 1914). Proto dopřává i Rakousko státním příslušníkům francouzským všech výhod nařízení ze dne 2. září 1914, č. 232. ř. z., ve znění nařízení ze 17. května 1915, č. 123. ř. z. O nařízeních těchto viz můj cit. článek, str. 106—108.
9) Prodloužení prioritních lhůt Italie odmítla; prodloužila však dekretem král. místodržitele z 20. června 1915 ostatní relevantní lhůty. Nařízení ministra orby, průmyslu a obchodu z 5. února 1916 přiznalo výhody uvedeného dekretu též st. občanům rakouským. Proto dopřává i Rakousko státním příslušníkům italským výhod §§ 2. až 4. a 7. min. nař. z 2. září 1914, č. 232. ř. z., jakož i nařízení z 2. září 1914, č. 233. ř. z., a z 1. prosince 1915, č. 353. ř. z. O nařízeních těchto viz můj cit. článek, str. 112.">cit. článek, zejm. str. 112.
10) Srbsko nemá patentního zákona, Černá Hora vůbec žádného zákonodárství v oboru živnostenské ochrany právní. A v Japonsku připouští již zákon sám (čl. 20. pat. zák.) prodloužení některých relevantních lhůt k návrhu nebo z moci úřední, a dovoluje též navrácení v předešlý stav do roku po uplynutí těchto lhůt.
11) Tato výlučná práva lze ministerstvu veř. prací ohlásiti, a má se státi tak co nejdříve, aby byl vzat k nim zřetel při rozhodování o návrzích na zrušení neb omezení ochranných práv, i když by v návrhu samém a přednesu stran nestala se zmínka o jejich existenci.
12) IV. úmluva druhé mírové konference ze dne 18. října 1907 o zákonech a obyčejích pozemní války, ratifikována 17. listopadu 1909, uveřejněna v č. 180. ř. zák. z roku 1913.
13) Srv. na př. Koropatnicki, Die Kriegsschäden u. deren Vergütung, 1915, str. 96. a násl.; nerozhodně Schima oest. Pbl. 1916, str. 178., který zaznamenává jen polemiku mezi Lisztem a Neukampem v Leipziger Zeitschrift f. D. R. r. 1915.

Citace:

DOMINIK, Rudolf. Odvetná opatření rakouského zákonodárství na poli živnostenské ochrany právní.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 8, s. 364-372.