Čís. 8385.

Pozemková reforma.
Podle původního doslovu § 7 záb. zák. byla kupní smlouva o zabrané — Čís. 8385 —
nemovitosti platnou, avšak uzavřenou pod rozvazovací výminkou, že nemovitost nebude státem (Státním pozemkovým úřadem) odňata. Po dobu od předání nemovitosti kupiteli do odnětí nemovitosti státem ruší se užitky ze statku náležející kupiteli a užitky z kupní ceny, náležející prodateli.
(Rozh. ze dne 18. října 1928, Rv II 726/27.)
Žalobci koupili smlouvou ze dne 20. dubna 1920, písemně vyhotovenou dne 10. června 1920, od žalované dvorec Z. na Těšínsku. Dne 30. března 1921 prohlásil Státní pozemkový úřad kupní smlouvu za neplatnou. Stížnost stran do tohoto usnesení nejvyšší správní soud dne 23. června 1922 zamítl. Státní pozemkový úřad dal dne 5. srpna 1922 výpověď z hospodaření na koupených nemovitostech. Dne 13. února 1924 bylo provedeno vnucené vyklizení koupených předmětů. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se žalobci na žalované zaplacení různých položek (vrácení složené kupní ceny, náhrady za zlepšení půdy hlubokým oráním a lepším hnojením), žalovaná uplatnila započtením řadu vzájemných pohledávek (za osetí, za scházející inventář atd.). Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, ježto vzájemné pohledávky uplatněné žalovanou převyšovaly zažalované pohledávky. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobců, zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Co se týče právní stránky odpadají výklady odvolacího soudu a tudíž i výklady dovolání, pokud se zabývají významem zákona ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n., neboť smlouva sjednaná dne 20. dubna 1920 a písemně vyhotovená dne 10. června 1920 spadá již pod záborový zákon ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., jenž vešel v platnost dne 24. dubna 1919 a jde tedy jen o význam § 7 tohoto zákona. Smlouva spadá ještě do platnosti původního doslovu tohoto §, jenž ji prohlašoval proti státu za právně bezúčinnou, nedotýkaje se její platnosti mezi stranami, a odpadá rozebírání významu nového doslovu tohoto předpisu podle novely ze dne 11. března 1921, čís. 108 sb. z. a n., která začala působiti teprve dnem 9. dubna 1921 a nepůsobila zpět a změnila předpis v ten rozum, že smlouvy toho druhu prohlásila za neplatné. Podle toho může jíti jen o bezúčinnost smlouvy proti Státnímu pozemkovému úřadu podle původního doslovu § 7 záb. zák. a nikoli o neplatnost podle nového doslovu tohoto předpisu a tu stačí odkázati na vývody rozhodnutí čís. 1250 sb. n. s. a citovaného v něm rozhodnutí čís. 1109 sb. n. s., při čemž ovšem jest podotknouti, že v případech rozhodnutí čís. 5896 a 6979, které spadaly už pod nový doslov § 7 záb. zák., byla smlouva (v prvém — Čís. 8385 —
případě kupní a v druhém pachtovní) uzavřena s výslovnou výhradou schválení Státním pozemkovým úřadem, čehož v případě souzeném není, ježto tu, jak nižší stolice zjistily, právě naopak návrh žalované, by do smlouvy pojata byla výhrada, že smlouva platí jen, bude-li proveditelnou, žalobci odmítli. Je-li však smlouva podle původního doslovu § 7 záb. zák. a cit. rozh. čís. 1250 sb. n. s. mezi stranami platnou, jest správným právní názor nižších stolic, že jest ji považovati za smlouvu, uzavřenou pod rozvazovací podmínkou: když totiž při podpisu písemní smlouvy ze dne 10. června 1920 se už na možnost neschválení Státním pozemkovým úřadem myslelo, ježto právě podle zjištění nižších stolic při písemném jejím zřízení žalovaná upozorňovala žalobce na možnost, že záborový zákon i pro tuto jejich smlouvu platí, a proto navrhla uvedenou shora výhradu, kterou žalobci odmítli, je zřejmo, že strany pro ten sice od nich posud neočekávaný, avšak přece možný případ, který potom nastal, že by schválení smlouvy Státním pozemkovým úřadem třeba bylo, schválení to však by uděleno nebylo a nemovitost, jak se skutečně stalo, byla by žalobcům Státním pozemkovým úřadem odňata, uznávaly, že smlouva trvati nemůže, protože stav její realisací zřízený bude odnětím tím zpátčen a tím účinky smlouvy zmařeny a zničeny, a nelze tedy rozumně ani jinak mysliti, než že měla smlouva pro ten případ také mezi nimi platnosti pozbýti a pominouti, okolnosti pro tento úmysl stran svědčící jsou tak nutkavé, že jiného výkladu ani nepřipouštějí (§ 863 obč. zák.) a nutno tedy smlouvu považovati za uzavřenou s doložkou rebus sic stantibus, t. j. pod podmínkou, že v poměru k Státnímu pozemkovému úřadu věci zůstanou tak, jak byly, že tudíž nemovitost nebude jim státem odňata, takže odnětí mělo tvořiti rozvazovací podmínku. K tomu sluší odkázati na římské právo, které prodateli ukládalo povinnost, by kupiteli umožnil držení věci (t. zv. rem habere licere) t. j. postaral se o to, by mu věc nebyla nikým evinkována, pořadem práva odňata, a ovšem i podle platného práva není povinností prodatelovou, opatřiti kupiteli vlastnictví, nýbrž jen nerušenou (»volnou«) držbu (§§ 1047 a 1061 obč. zák.), t. j. v souvislosti s § 931 obč. zák., podle něhož ručení ze správy nastává teprv evikcí, tak, by mu věc nikdo pořadem práva odníti nemohl. V mezičasí, než se rozvazovací podmínka splnila, byli žalobci majiteli statku a žalovaná majitelkou pokud se týče věřitelkou kupní ceny (§ 708 obč. zák.). Pochybily nižší stolice ovšem v tom, že za rozhodnou událost — za událost, kterou se podmínka splnila — pokládají, jak odvolací soud výslovně praví, právoplatné prohlášení smlouvy za neplatnou, kdežto jí je, jak právě řečeno, teprv odnětí nemovitosti Státním pozemkovým úřadem, ale chyba ta neměla následků, neboť i nižší stolice za den rozhodný pro vyúčtování vzájemných nároků stran přijaly den exekučního vyklizení nemovitosti žalujícími, tedy převzetí Státním pozemkovým úřadem. Pakli že však jde o zrušení poměru rozvazovací podmínkou, právem nižší stolice uznaly, že po dobu, po kterou žalobní statek drželi, t. j. od 1. května 1920, kdy ho převzali, do 13. února 1924, kdy byli prý vyklízeni, užitky ze statku náležející žalobcům a užitky z kupní ceny náležející žalované se vzájemné ruší.

Citace:

č. 8385. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 327-329.