Čís. 8360.

Pozemková reforma.
Podmínkou výpovědi není, by žádost za poznámku záboru nebo zamýšleného převzetí byla řádně vybavena, stačí, že byla podána.
Okolnost, že do výpovědi byly pojaty i parcely již převzaté nebo cizí, nemůže majitel zabraného majetku v rekursu uplatňovati.
(Rozh. ze dne 11. října 1928, R I 755/28.)
Do usnesení prvého soudu, jímž byla majiteli zabraného velkostatku doručena výpověď, stěžoval si vypovězený vlastník. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Podle § 20 náhradového zákona může osoba hospodařící podati stížnost jen z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení části I. c) tohoto zákona, tedy jen z důvodů § 12—25 zákona čís. 329/1920 a 220/1922. Stížnost uvádí, že jde o bývalé svěřenství a že oznámení záboru a zamýšleného převzetí bylo svého času doručeno toliko držiteli svěřenství, nynějšímu stěžovateli, a nikoliv též čekateli svěřenství a opatrovníku svěřenského potomstva. Ač stěžovateli co do otázky, komu se mělo státi doručení oznámení záboru, jest dáti za pravdu, přece okolnost ta v nynějším období jest bez významu, neboť jest zjištěno, že poznámka záboru ve vložce čís. 407 desk zemských byla vykonána v pol. В. 4 usnesením č. j. 5756/21 podle návrhu Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 21. května 1921 a § 23 náhr. zák. pouze žádá, by návrh na poznámku záboru neb oznámení podle § 2 nebo 2 a) byly u soudu již podány nebo aspoň se poddávají současně s výpovědí. To se skutečně stalo právoplatnými poznámkami, tím předpisu § 23 cit. zák. vyhověno a nelze se proto s otázkou, zda a komu se stalo tehdy doručení, zabývati, to tím méně, když tím nedošlo k nešetření ustanovení § 12—25 cit. zákona. Další námitkou, zda se pozemková reforma vztahuje i na půdu lesní, netřeba se — Čís. 8361 —
zabývati, poněvadž se netýká předpisů § 12—25 cit. zák. Okolnost pak, že ve výpovědi uvedeny jsou omylem i parcely již převzaté nebo cizí, má v zápětí bezpředmětnost výpovědi ohledně těchto parcel, ale nemůže míti v zápětí zrušení celé výpovědi i ohledně parcel, na nichž stěžovatel hospodaří.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu
a to
s odkazem na správné důvody napadeného usnesení a s podotknutím, že o otázce, zda byla žádost za poznámku záboru (zamýšleného převzetí) řádně vybavena, bylo uvažovati při jejím vyřizování, nikoli teprve nyní při vyřizování výpovědi, a že, nebyla-li řádně vybavena a nebylo ji tedy povoliti, směl to stěžovatel napadati tehdá a ne teprv nyní, má-li za to, že tím byl stižen, a ostatně nemá stížnost vůbec pravdu, kladouc požadavek, že podmínkou výpovědi jest, by žádost za poznámku záboru nebo zamýšleného převzetí byla podána řádně vybavena, tak aby povoleno býti musilo, neboť zákon praví prostě, by předem nebo současně s výpovědí byla podána, a, stalo-li se tak, musí podle § 23 náhr. zákona výpověď býti pokládána za řádnou, neboť zřejmo, že, když stačí podání a nežádá se povolení žádosti té, nelze soudům výpovědním, které mohou býti a pravidelně jsou jiné, než soudy povolané k vyřízení uvedených poznámek, způsobilost žádosti té k povolení přezkoumávati. Konečně to, že snad ve výpovědi jsou i parcely již převzaté nebo cizí, a že tedy výpověď ohledně nich jest bezpředmětná, takže se jich pojetím ve výpovědi stěžovateli újma neděje, nemůže nejen míti v zápětí zrušení výpovědi ohledně parcel stěžovatelových posud nepřevzatých, ale vůbec neinteresovanost stěžovatele na parcelách jemu již anebo vůbec nenáležejících (převzatých neb vůbec od původu cizích), zbavuje podle § 9 nesp. říz. stěžovatele práva a tudíž oprávnění k stížnosti.

Citace:

č. 8360. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 291-292.