Čís. 8361.

Pozemková reforma.
Nárok zaměstnanců na zabraném velkostatku na přejímací cenu za nemovitost převzatou Státním pozemkovým úřadem od zaměstnavatele, jest nárokem soukromoprávním.
Při rozvrhu přejímací ceny za zabraný majetek neplatí § 231 ex. ř. o odkázání odporu na pořad práva, jest však použíti § 2 čís. 7 nesp. říz. S hlediska § 2 čís. 7 nesp. říz. nelze poukázati na pořad práva, jde-li o skutečnosti, jež lze zjistiti i bez formálního řízení na př. prostým dotazem u úřadu.
(Rozh. ze dne 11. října 1928, R I 765/28.)
Rozvrhuje přejímací cenu za zabranou nemovitost, odkázal prvý soud nároky bývalých zaměstnanců ze smluv služebních a zaopatřovacích na pořad práva a uložil nárokujícím zaměstnancům, by do mě- — Čís. 8361 —
síce prokázali, že zahájili spor o zajištění svých nároků, jinak že se rozvrhové řízení provede bez ohledu na jejich nároky. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil soudu prvé stolice, by o přihlášených nárocích zaměstnanců znovu rozhodl v rozvrhovém řízení. Důvody: Nutno řešiti otázku, zda přihlášené nároky zaměstnanců mohou býti řešeny v řízení rozvrhovém, či zda mají jako sporné býti odkázány na pořad práva. Soud rekursní jest toho názoru, že pořad práva je v souzeném případě vůbec vyloučen. Podle vládního nařízení ze dne 21. října 1922, čís. 305 sb. z. a n., které jedná o způsobu zaopatření bývalých zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku, zůstavuje se rozhodnutí o tom Státnímu pozemkovému úřadu a do jeho usnesení jest přípustnou stížnost k rozhodčí komisi, která rozhoduje s konečnou platností. Ustanovení o pozemkové reformě jsou povahy veřejnoprávní a tím i v nich uvedená povinnost k zajištění zaopatřovacích požitků uložená podle § 3 zák. ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. osobám na velkém pozemkovém majetku hospodařícím a stanovená v § 74 náhr. zák. To plyne jasně z tohoto zákona, zejména § 21, jakož i ze zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., který v § 7 stanoví, že Státnímu pozemkovému úřadu přísluší učiniti opatření a rozhodovati ve věcech upravených zákonem záborovým anebo zákony, jež budou vydány k jeho provedení a doplnění, mimo ony věci, které těmito zákony přikázány budou soudům neb jiným úřadům (§ 7 odst. 7). Z toho plyne, že tu nejde o nároky soukromoprávní a proto již z toho důvodu nemohou býti poukazovány na pořad práva, i když se nehledí ani k tomu, že zákonem o pozemkové reformě jest výslovně stanoveno, kdo má o těchto nárocích rozhodovati. Poněvadž stěžovatelé své nároky podle §§ 47—50 náhr. zák. k rozvrhu přihlásili, musí o nich býti v řízení rozvrhovém rozhodnuto tak, že se buď z přejímací ceny přiznávají nebo zamítají, ale nelze je poukazovati na pořad práva, ano poukázání to zákony o pozemkové reformě výslovně nenařizují a opak toho z nich vyplývá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Poměr mezi zaměstnancem ať aktivním, ať pensionovaným a zaměstnavatelem jest jako jinde tak i zde, kde jde o nároky zaměstnanců na přejímací cenu za nemovitosti Státním pozemkovým úřadem od zaměstnavatele převzaté, poměrem soukromoprávním, jde-li jen o poměr tedy cílem vývody rekursního soudu, že jde o nároky veřejnoprávní, jež úřadu aniž jiný veřejný zájem (viz sb. n. s. čís. 7964). Potud míjí se tedy cílem vývody rekursního soudu, že jde o nároky veřejnoprávní, jež nelze odkazovati na pořad práva. Nelze však přisvědčiti ani názoru stěžovatele, že jest se říditi předpisy § 231 ex. ř., neboť podle § 47 náhr. zák. platí sice při rozvrhu přejímací ceny za převzaté zabrané nemovitosti rozvrhové zásady exekučního řádu, t. j. předpisy §§ 216—228 — Čís. 8361 —
ex. ř., představující materielní právo, říditi však jest řízením nesporným a neplatí tu tedy předpisy exekučního řádu o řízení rozvrhovém, t. j. předpisy §§ 209—215 a 229—239 ex. ř., nýbrž předpisy řízení nesporného, t. j. §§ 1—19 nesp. říz., pokud tomu nevadí zvláštní předpisy náhradového zákona, jež jim předcházejí, a je, pokud jsou s nimi v rozporu, z působnosti vytlačují. Podotknouti jest, že ovšem v jistých zřetelech dojde se i podle zásad nesporného řízení k týmž výsledkům jako podle předpisů exekučního řízení rozvrhového, tak na př. dohoda účastníků zmíněná v odst. (2) § 214 ex. ř. bude i zde pro soudce rozvrhového závaznou, ale ovšem ne z důvodů cit. § ex. ř., nýbrž z důvodů § 2 čís. 2, 4 a 11 nesp. říz., kde přípustnost smluv a právních jednání vůbec, tedy i dohody o přikázání přejímací ceny, jest uznána, kdežto v jiných případech bude řízení odchylné, ač cíl obojího řízení jest stejný, tak právě, jak už řečeno, neplatí tu § 231 ex. ř. o odkázání odporu na pořad práva, jsou-li rozhodné skutečnosti na odůvodnění odporu uplatňované sporny, avšak podle § 2 čís. 7 nesp. říz. dojde se také k témuž konečnému výsledku. Pravdu má prvý soudce, dovolav se tohoto § 2 čís. 7 nesp. říz., neboť, platí-li při rozvrhu přejímací ceny za převzaté zabrané nemovitosti řízení nesporné, platí i tento předpis, ježto mu žádný předpis náhradového zákona rozvrhu se týkající (§ 47—52) neodporuje. Avšak podle § 2 čís. 7 nesp. říz. není podle praxe, již od roku 1912 ustálené dopuštěno odkazovati věc řízení nesporného na pořad práva, když jsou sporné jen právní otázky, nýbrž odkaz ten má místo jen tehdy, jsou-li sporné rozhodné skutečnosti, a v tom zase prvý soudce pochybil, že si neuvědomil, které skutkové okolnosti jsou rozhodné a sporné, nýbrž odkázal nároky bývalých zaměstnanců ze smluv služebních a zaopatřovacích na pořad práva prostě pro jich spornost. Praví sice, že rozhodnutí o nich závisí od objasnění jak sporných právních otázek, tak i skutkových okolností, ale nezabýval se šetřením, které okolnosti to jsou a zda jsou sporné. S tohoto hlediska musí věc uvážiti a teprv, dojde-li po případném doplnění jednání k názoru, že ty které určité a pro rozhodnutí věci rozhodné skutečnosti jsou sporné, může nároky ty na pořad práva odkázati, maje péči podle § 2 čís. 7 nesp. říz., o to, by se stav v mezičasí nezměnil. Podotknouti sluší, že i při spornosti rozhodných skutkových okolností odkazuje se podle § 2 čís. 7 nesp. říz. věc na pořad práva jen tehdy, jsou-li to skutečnosti, které se jen formálním důkazním řízením (roz. řízením důkazním podle předpisů civ. soud. řádu provedeným) zjistiti dají, což tedy neplatí o skutečnostech, jež zjistiti lze i bez takového formálního řízení, na př. prostým dotazem u úřadu (srovnej § 16 I. dílčí nov. k obč. zák.).

Citace:

č. 8361. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 292-294.