Čís. 8544.

Činnost dětí spolupracujících v podniku (hospodářství) rodičů nezakládá o sobě smluvní poměr pracovní. Kdo jej tvrdí, jest povinen důkazem.
Předmětem darovací smlouvy mohou býti i služby. § 950 obč. zák. neplatí, pracuje-li syn beze mzdy v hospodářství svých rodičů.
§ 1295, druhý odstavec, obč. zák. v první větě předpokládá vědomost a vůli činiti škodu, v druhé větě zlomyslnost. Účel způsobiti škodu není zřejmým, ponechává-li otec zletilého syna ve svém hospodářství, ač tím třetí osoba trpí škodu.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1928, R II 371/28.) Nezletilému žalobci byla k vydobytí výživného proti jeho manželskému otci Ervínu Sch-ovi povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání dvou třetin mzdy, již měl Ervín Sch. jako pomocník v hospodářství u svého otce Adolfa Sch-a, a Adolfu Sch-ovi jako poddlužníku bylo zapovězeno plniti Ervínu Sch-ovi na zapravení zabavené pohledávky nebo na srážku z ní. Adolf Sch. sdělil exekučnímu soudu, že Ervín Sch. jest u něho doma, že nemá zaměstnání, že proto vypomáhá při hospodářství za byt a za stravu a že nemá platu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Adolfu Sch-ovi zapravení splatného výživného jakož i určení, že vzdání se nároku Ervínem Sch-em proti žalovanému na zaplacení plné odměny v penězích měsíčně 474 Kč nad naturální odměnu 200 Kč jest proti žalobci bezúčinným. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje v podstatě za to, že mezi Ervínem Sch-em a žalovaným nebylo služebního poměru. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl, při čemž uvedl po právní stránce v důvodech: Jde o smlouvu služební, zaváže-li se dítě konati rodičům službu po určitou dobu. Zvláštností jest jen, že strany umluví po případě bezplatné konání služeb. Třebas plnoleté dítě jest povinno podporovati schudlé rodiče, není zavázáno k bezplatným službám pro rodiče ve způsobu služební smlouvy (Ehrenzweig, System 2/1, II. vyd. 1928, str. 480). Plnoletý syn, jenž koná služby v hospodářském podniku rodičů, za něž by obvykle dostal více, než skutečně pobírá, obdarovává rodiče. Je-li takovouto služební smlouvou třetí osoba ve své výživě zkrácena, může se domáhati na rodičích jakožto obdarovaných doplnění podle § 950 obč. zák. Odpůrci právo připouští odporovati smlouvám služebním, směřujícím k tomu, by věřitelé byli poškozeni vzdáním se úplaty (srv. Ehrenzweig, Komentář k odpůrčímu řádu str. 55, 82, 120 pozn. 111, Pamětní spis k odpůrčímu řádu str. 44). Jsou splněny i právní předpoklady náhradního nároku podle § 1295, druhý odstavec, obč. zák. (srv. Ehrenzweig: System II/1). Podle platného práva nedostává se ovšem ochrany zákonné výživě proti dlužníkům k výdělku schopným, kteří své pracovní síly nevyužívají, by tak ušli vyživovací povinnosti (Ehrenzweig II/1 str. 36). Avšak otec dítěte, jenž pracuje u žalovaného bezplatně nebo dává si platiti méně, než jest v místě obvyklým a tím poškozuje zákonný nárok dítěte na výživu, jedná proti dobrým mravům právě tak, jako zaměstnavatel, jež vědomě přijímá tyto služby za takových podmínek.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu případnému jednání а k novému rozhodnutí.
Důvody:
Nelze odvolací soud ušetřiti výtky, že se vyčerpává ve všeobecných právních úvahách, aniž zaujal určitého stanoviska ke skutkovým předpokladům, zjištěním a právním důvodům prvního soudu. Poukaz na literaturu nemůže, nehledíc k jeho povšechnosti, nahraditi nedostatek vlastního odůvodnění, zvláště když není jisto, že citovaná literatura jest prvnímu soudu přístupna. Také příkaz, by první soud provedl četné, ale opět jen zcela všeobecně označené důkazy, není vzhledem k tomu, že byla provedena již celá řada důkazů o okolnostech, které jsou podle odvolacího soudu závažné pro právní posouzení sporu, a odvolací soud měl právo je samostatně zhodnotiti, kde mu zjištění prvního soudu nedostačovala, odchylným právním nazíráním dostatečně odůvodněn. Mimo to nelze souhlasiti ani s právními zásadami, podle nichž chce odvolací soud, aby spor byl posouzen. Rozhodnutí o všech žalobních nárocích závisí na správnosti skutkového předpokladu prvního soudu, o němž se odvolací soud nevyslovil, že se nemanželský otec žalujícího dítěte Erwin Sch. zdržuje v domácnosti svého otce, žalovaného Adolfa Sch., a pracuje v jeho rolnickém hospodářství jako člen jeho rodiny, aniž s ním ujednal smlouvu o svých služebních povinnostech, neb o příslušející mu úplatě. Může ovšem i syn s otcem ujednati smlouvu služební a smluviti s ním buď určitou mzdu, buď úplnou nebo částečnou bezúplatnost služeb, ale pokrevný jejich svazek, stálý rodinný styk a mravní závazek úcty a vděčnosti syna k otci nedopouštějí, by služební smlouva byla předpokládána. I pro obor soukromého práva platí pravidlo poslední věty § 2 (1) zákona o pojištění zaměstnanců čís. 221/1924 v doslovu novely čís. 184/1928, že činnost dětí spolupracujících v podniku (hospodářství) rodičů nezakládá sama o sobě smluvní poměr pracovní. Kdo jej tvrdí, jest povinen důkazem, jinak nutno poměr jejich posuzovati nikoliv s hlediska služební smlouvy, nýbrž rodinného poměru. Není-li mezi žalovaným a jeho synem smlouvy o konání služeb a prací, není žádný ze žalobních důvodů po právu. Žalovaný nemůže býti odsouzen k zaplacení mzdy, jež byla k uhražení pohledávky na výživném pro žalobce zabavena a přikázána k vybrání, neboť dlužník Erwin Sch. nemá proti němu nároku na placení mzdy. Vzdání se Erwina Sch-a přiměřené úplaty za služby v otcově hospodářství nemůže býti prohlášeno podle odpůrčího řádu proti žalobci za bezúčinné, neboť Erwin Sch. nemohl se vzdáti právního nároku, kterého neměl. Není tu nároku proti žalovanému podle § 950 obč. zák., by ze svého obdarování živil žalobce, pokud jeho syn nemůže pro nedostatek úplaty za konané služby této své zákonné povinnosti vyhověti. Obdarování ve smyslu § 950 obč. zák. jest rozeznávati od obohacení. Spor o to, zda předmětem darovací smlouvy mohou býti i služby, jest sice řešiti kladně, neboť § 303 obč. zák. uznává výslovně i služby za věci a podle § 938 obč. zák. mohou býti předmětem darování věci bez jakéhokoliv obmezení, tedy i bez obmezení na věci hmotné a na práva. Že se tu užívá výrazu »bezplatně přenechati věci«, ač služby se nepřenechávají, nýbrž konají, nemůže býti při stručném vyjadřování se občanského zákonníka a při nedostatku všeobecného výrazu, který by zahrnoval v sobě jak přenechání hmotných věcí a práv, tak konání služeb, pokládáno za rozhodující pro právní výklad, zvláště když není rozumného důvodu, proč by služby a práce mohly býti předmětem smluv úplatných, ale nemohly býti předmětem smluv darovacích. Není však darováním a nelze mluviti o obdarovaném ve smyslu § 950 obč. zák., nebyly-li služby konány v úmyslu darovacím (animo donandi), nýbrž v úmyslu jiném, v souzeném případě podle skutkového předpokladu prvního soudu synem v otcově hospodářství za účelem obživy rodiny. V takovém případě nelze mluviti ani o částečném darování, neboť mravní poměr členů rodiny, žijících ve společné domácnosti a v ustavičném styku, a odkázaných na vzájemnou podporu, nepřipouští, by byla srovnávána hodnota prací konaných jednotlivými členy rodiny v rodinném hospodářství s hodnotou toho, co jim rodina k obživě poskytuje. Posléze nemůže býti žalující straně přiznán v případě, že syn žalovaného jest činným v jeho hospodářství jen jako člen rodiny, ani nárok na náhradu škody. Stranou může býti ponechána podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním zavazujícím k náhradě škody a vzniklou škodou, o níž ani první ani odvolací soud neuvažovaly, ač by náhrada škody nemohla býti přisouzena, kdyby nebylo prokázáno, že po vykázání Erwina Sch-a z otcovského domu stalo by se výživné na něm vydobytelným. Pouhá možnost by nestačila k odsouzení žalovaného. Stranou budiž ponechán také důvod, z kterého první soud zamítl nárok na náhradu škody, že žalovaný dal, nabídnuv 3000 Kč k vyrovnání synových závazků, na jevo, že nejedná v úmyslu způsobiti žalující straně škodu, neboť odvolací soud se touto nabídkou nezabýval ani po stránce právní, ani skutkové. Avšak v tom, že žalovaný trpěl, by jeho syn setrval i po zletilosti v jeho domě, a že ho zaměstnával ve svém hospodářství, není ničím, co by se příčilo dobrým mravům, a činilo žalovaného zodpovědným podle druhé věty § 1295 druhý odstavec obč. zák. za škody, jež tím vznikly pro třetí osoby. Také pouhý úmysl, k němuž podle § 1294 obč. zák. dostačuje vědomost škodlivých následků jednání a vůle, by nastaly, může sice z jednání, které o sobě jest nezávadným, učiniti jednání odporující dobrým mravům, ale žalovaný, jenž syna podržel ve svém hospodářství, vykonávaje své právo, mohl by býti odsouzen k náhradě škody jenom, kdyby z okolností zřejmě, bez jakékoliv pochybnosti, plynula jeho zlomyslnost. Jest nepopíratelnou kolise mezi mravní povinností otcovou, poskytnouti synovi útulek ve svém domě, a mezi zájmem žalující strany, by žalobce syna vykázal a tím ho donutil živiti se u cizích lidí za mzdu podrobenou exekuci. Pro tuto kolisi nemůže býti pokládáno za zřejmý účel jednání žalovaného, by žalující strana utrpěla škodu, a nárok na náhradu škody nemůže býti uznán po právu.

Citace:

Č. 8544. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 604-607.