Čís. 8363.

V případě sloučení práva zástavního a vlastnického při zavazené nemovitosti trvá zástavní právo (a trvalo již před třetí dílčí novelou) jako knihovní vlastnická hypotéka, dokud nebylo vymazáno z veřejných knih. Toto zástavní právo nabude opět plné účinnosti, jakmile se skončí — Čís. 8363 —
sloučení, ať zcizením zavazené nemovitosti nebo postupem hypoteky, pokud jen nebylo zatím knihovně vymazáno. Vlastník nemovitosti jest oprávněn k postupu, dokud nebylo zástavní právo knihovně vymazáno.
(Rozh. ze dne 11. října 1928, Rv I 2201/27.)
Žalobce koupil roku 1922 nemovitosti, na nichž bylo pro něho vtěleno zástavní právo pro pohledávku 230000 Kč. Toto zástavní právo bylo pak přeneseno na Julia M-а částí 136000 Kč a na Gustava L-a částí 94000 Kč. Nemovitosti byly pak exekučně prodány. K rozvrhu nejvyššího podání přihlásili Julius M. a Gustav L. ony své pohledávky. Byv poukázán na pořad práva, domáhal se žalobce na žalovaných, by bylo zjištěno, že jejich pohledávky jsou po právu jen 89000 Kč, že jejich přihlášky k rozvrhu nejvyššího podání, pokud přesahují tuto část, jsou bezúčinné a že žalovaní jsou povinni svoliti, by obě hypotekární pohledávky, pokud převyšují 89000 Kč, byly knihovně vymazány. V žalobě tvrdil žalobce mimo jiné, že Julius M. slíbil žalobci, že mu vyplatí 230000 Kč, že mu však vyplatil jen 80000 Kč (pokud se týče 89000 Kč), že tudíž nekoupil hypoteku 230000 Kč za 80000 Kč. Žalovaní naproti tomu namítli, že šlo o prodej hypoteky 230000 Kč za 80000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Z nesporného přednesu stran vyplývá, že právní jednání mezi žalobcem a prvžalovanou stranou, jež jest vlastním základem tohoto sporu, bylo uzavřeno v únoru 1923, v době, kdy žalobce byl již vlastníkem nemovitostí. Jest především právní otázkou, jak žalobce jako vlastník nemovitostí mohl disponovati s pohledávkou pro něho ještě váznoucí 330000 Kč, pokud se týče se zbytkem 230000 Kč, zda jen, jak žalobce tvrdí v odvolacím sdělení, přenesením práva zástavního na novou pohledávku prvžalované strany, ve formě zápůjčky, či také odstoupením této ještě nezadlužené hypotekární pohledávky co do zbývajících 230000 Kč prvžalované. Otázku tu řeší odvolací soud tak, že žalobce jako majitel hypoteky mohl učiniti opatření též v tomto smyslu, postupem zbytku pohledávky prvžalované. Při tom vychází odvolací soud z názoru, že práva a závazky zapsané ve veřejných knihách ve smyslu § 1446 obč. zák. nezanikají splynutím, pokud nejsou vymazány z knih. Z toho plyne, že se až do doby výmazu hypotekární pohledávka splynutím nezrušuje, že tedy přes splynutí zůstává knihovně i na dále, z čehož jest odvozovati, že vlastník může s ní nakládati i postupem. Odvolací soud nesdílí stanovisko žalobce, že nemohl nakládati následkem splynutí se zbytkem své hypotekární pohledávky postupem, i když, jak aspoň podle vývodů žalovaných stran v odvoláních jest to míněním žalovaných stran samých. Odvolací soud jest názoru, že žalobce mohl zbytkovou pohledávku 230000 Kč postoupiti. Vycházeje z tohoto právního názoru, zabýval se odvolací soud další otázkou, kteráž jest skutkovou otázkou případu, zda uzavřel žalobce s prvžalovanou zápůjčku či koupi, pokud se týče smlouvu postupní. — Čís. 8363 —
Odvolací soud přezkoumav v tomto směru důkazy prvním soudem provedené, nabyl přesvědčení, že právní jednání jest považovati za postup zbytkové pohledávky. Na základě výpovědi svědků vzal odvolací soud za prokázáno, že se sprostředkovateli žalobce jednalo hned z počátku jen o prodej zbytkové hypotekární pohledávky 230000 Kč prvžalované, a že konečně také byl uzavřen prodej pohledávky prvžalované s kupní cenou 80000 Kč. Že se však jednalo o postup, nikoliv o zápůjčku, lze seznati i z dlužního úpisu ze dne 5. února 1923. Třebaže dluhopis obsahuje především poskytnutí zápůjčky žalobci, jsou nicméně strany za jedno v tom, že obsah této listiny neodpovídá pravdě potud, že žalobci výpůjčka 230000 Kč vůbec nebyla poskytnuta a vyplacena, ač je to v dlužní listině uvedeno. Z této listiny lze dále seznati, že určitá úroková míra nebyla pro zápůjčku umluvena, jelikož listina obsahuje jen závazek žalobce ku vrácení a ustanovení o výpovědi zápůjčky. Již tato okolnost poukazuje k tomu, že právní jednání v dlužním úpisu uvedené odpovídá vůli stran, ano jest samozřejmo, že by prvžalovaná žalobci byla poskytla zápůjčku jen proti zúročení, v kterémžto případě by byla pojata přirozeně i výše úrokové míry do dlužního úpisu. Podle toho, co řečeno, dlužní úpis nemůže býti důkazem toho, že žalobci 80000 Kč pokud se týče 89000 Kč, jak také žalobce tvrdí, bylo zapůjčeno. Naopak jest podle shora uvedených zjištění a úvah míti za to, že mezi sprostředkovatelem žalobce a prvžalovanou byla uzavřena koupě této pohledávky žalobce. Přisvědčiti jest žalovaným stranám v tom, že jest zcela nevěrohodno, chce-li žalobce při svém výslechu jako strana nyní tvrditi, že mínil držbu jako držbu zástavní. Neboť, nehledíc k tomu, že takový způsob vyjádření vůbec není zvykem, plyne ze smyslu dopisu bez pochyby, že žalobce prvžalované proti zaplacení 80000 Kč přenechal celou hypoteku, ji postoupil. Proto co do důvodu jest právě tento dopis velmi důležitým, jelikož lze z něho seznati pravý úmysl žalobce, kterýž žalobce sdělil svému důvěrníku K-ovi, který pak v tomto smyslu s prvžalovanou projednával. Otázku tu jedině rozhodující, zda šlo o zápůjčku či o postup, bylo řešiti ve smyslu žalovaných stran, z čehož plyne, že žaloba, kteráž se opírá o tvrzenou zápůjčku, jest neopodstatněnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Liché jsou výtky činěné napadenému rozsudku s hlediska dovolacího důvodu mylného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s. V případě sloučení práva zástavního a vlastnického při zavazené nemovitosti, při přechodu vlastnického práva na hypotekárního věřitele nebo postupu hypotekární pohledávky na majitele (jenž není osobním dlužníkem) trvalo zástavní právo již před třetí dílčí novelou po vkladu dotyčných nabývacích úkonů jako knihovní vlastnická hypoteka, až z veřejných knih bylo vymazáno, a jisto jest, jakž plyne z citace § 526 v § 1446 — Čís. 8363 —
obč. zák., že toto zástavní právo nabude opět plné účinnosti, jakmile se sloučení skončí, ať zcizením zavazené nemovitosti nebo postupem hypoteky, pokud jen zatím knihovně nebylo vymazáno. Na tomto právním stavu nebylo nic měněno § 36 cís. nař. ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák., neboť bylo tím jen vysloveno, že zákon uznává právo, plynoucí formálně již z původního doslovu § 1446 obč. zák., jako hmotné právo majitele statku a hypoteky, volně nakládati s touto přes sloučení ještě existující hypotekou (materiálie k třetí dílčí novele, Vídeň 1916, str. 185). Jest proto souhlasiti s odvolacím soudem, že postup podle zákona byl přípustný. Otázka, co strany zamýšlely, byla odvolacím soudem rozřešena volným hodnocením průvodů, tedy činností nepodléhající přezkoumání v třetí stolici, tudíž s konečnou platností v ten rozum, že zamýšlen byl úplatný postup hypoteky a že strany na zápůjčku nepomýšlely. Nezáleží proto na tom, do které formy strany oděly toto právní jednání jimi zamýšlené a nerozhoduje, že o tomto právním jednání sepsaly dlužní úpis, an podle § 916 obč. zák. jest projev vůle, učiněný na oko k jiné osobě ve srozumění s ní, neplatný, má-li jím však býti zakryto jiné jednání, zde postup, má se posuzovati podle pravé své povahy. Nezáleží proto ani na tom, že v dlužním úpisu ze dne 5. února 1923 prohlašuje žalobce, že pohledávka splynutím práv zanikla. Tomu-li tak, jest neodůvodněna výtka, že odvolací soud nesprávně použil ustanovení §§ 469 a 1446 obč. zák. a že nerozeznává mezi zástavním právem a pohledávkou. Naopak chybuje dovolání, nevycházejíc pří dolíčení dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. ze skutkového zjištění odvolacího soudu, podle něhož nebyla sjednána zápůjčka, nýbrž úplatný postup. Pokud dovolání odkazuje k § 26 knih. zák., podle jehož druhého odstavce listiny tam vzpomenuté musí obsahovati platný právní důvod, přezírá, že tu jde o předpoklad formální, jenž splněn byl listinou, na jejímž základě knihovní zápis byl proveden. Nedůvodnému dovolání, jež se jinak odkazuje na správné důvody napadeného rozsudku, nebylo tudíž vyhověno.

Citace:

č. 8363. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 296-299.