Čís. 8537.

Dobrovolný rozvod manželství od stolu a lože jest předmětem volné disposice stran. Byla-li otázka viny upravena smírem, tvoří mezi stranami právo, a jest směrodatnou i v řízení o žalobě o rozluku manželství. Třebas bylo ve smíru stanoveno, že manželka není vinna na rozvodu, jest její skutky, přispěvší k hlubokému rozvratu manželství, vzíti v počet při posuzování, zda jest manželova vina na hlubokém rozvratu manželství převážnou ve smyslu § 13 písm. h) rozl. zák. Domáhá-li se v takovém případě manžel rozluky manželství z důvodu hlubokého rozvratu manželství, manželka pak navrhuje zamítnutí žaloby, jest sice žalobě, nebyla-li shledána převážná vina manželova na rozvratu, vyhověti, avšak vysloviti rozluku jedině z viny žalobcovy.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1928, Rv I 674/28.)
K žalobě manžela rozloučil procesní soud prvé stolice manželství z viny obou stran. Odvolací soud k odvolání žalované manželky napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud změnil k dovolání žalované rozsudky obou nižších soudů v ten rozum, že se manželství rozlučuje jen z viny žalobcovy.
Důvody:
Manželka podala na manžela žalobu o rozvod a bylo za sporu právoplatně povoleno manželce oddělené bydliště a manželu uloženo, by jí platil 500 Kč měsíčně zatímního výživného z důvodu, že je u něho na cti a na těle ohrožena. Spor o rozvod, s nímž spojeno i jednání o rozvodové žalobě navzájem, skončil smírem ze dne 11. května 1922, jímž obě žaloby vyřízeny v ten rozum, že dohodli se manželé na dobrovolném rozvodu, jenž jim pak byl usnesením z téhož dne povolen, zavázal se manžel platiti manželce měsíčně 500 Kč výživného s výhradou změny pro případ podstatného zvýšení nebo snížení jeho služebních příjmů, uznal manžel, že manželka nemá na rozvodu žádné viny. Žalobu o rozluku, o niž tu jde, z důvodu rozvratu podal manžel dne 27. listopadu 1925, jak praví, proto, že jeho žádost o rozluku podaná v mimosporném řízení byla pro nesouhlas manželčin zamítnuta, a opírá se v ní vesměs (jakž přirozeno, ani od rozvodu sporu nežili) o skutečnosti sběhnuvší se před rozvodem, tedy před smírem ze dne 11. května 1922. Nižší stolice, vyšetřivše skutečnosti ty, uznaly na rozluku z obapolné viny, čemuž se žalovaná manželka brání s poukazem na smír, podle něhož ji vina nestihá, takže vinu lze přičítati jen manželi, jenž pak podle § 13 písm. h) rozl. zák. nemá nároku na rozluku, takže žalobu jeho dlužno prý zamítnouti. Podle názoru nejvyššího soudu jest po právní stránce nahlížeti na věc takto: Vše, co bylo předmětem smíru, podléhá volné disposici stran. O výživném je to samozřejmé, ale platí to i o obou druhých bodech, o rozvodu manželství a o vině na něm. Z volné disposice stran vyňato jest jen zrušení svazku manželského, o ten se však při rozvodu nejedná, neboť předmětem rozvodu jest jen zrušení faktického manželského spolužití (právní svazek zůstává zachován) a toto spolužití mohou manželé volně upraviti a tudíž i zrušiti. To došlo výrazu v ústavu t. zv. dobrovolného rozvodu, jehož podstata záleží v tom, že se na něm manželé usnesou. Arci zákon praví v § 93 obč. zák., že není dopuštěno, by se manželé rozvedli svémocně, avšak § 103 tamže stanoví, že jim rozvod musí býti povolen, zachovají-li opatrnosti v § 104—106 tamže stanovené, z nichž nyní po odpadnutí smírčích pokusů zbývá jen to, že musí před soudem prohlásiti, že se jak o rozvodu, tak i ohledně majetkových podmínek a výživného dohodli, takže to vše jsou podmínky jen od jejich vůle závislé, při čemž zákon výslovně dí, že soud musí se spokojiti s jich prohlášením a nesmí se pouštěti do vyšetřování, zda tomu tak jest, jak prohlásili. Ostatně, i kdyby se manželé rozešli dobrovolně bez soudního povolení, nemůže jim v tom nikdo brániti, neboť rozdíl od dobrovolného rozvodu soudem je jen ten, že je váže jen tak dlouho, dokud sami chtějí, že každá strana může na druhé žádati, by se do manželského společenství zase vrátila, kteréhož práva při soudním dobrovolném rozvodu nemá. Že rozvod jest předmětem volné disposice stran — s právě uvedeným rozdílem mezi soudním a mimosoudním rozvodem — dokazují i předpisy o řízení, podle nichž ve sporu o rozvod platí zásada projednací a následkem toho účinnost uznání a doznání, jakož i smíru a přípustnost důkazu výslechem stran, což vše v rozepři o rozluku jest vyloučeno, z čehož vyplývá, že nárok na rozvod je i tu postaven na roveň každému jinému čistě soukromoprávnímu nároku. Раk-li že však rozvod jest předmětem volné disposice stran, jest jím i otázka viny na rozvodu a, byla-li otázka viny upravena smírem, nahražuje smír i tu, jako v každém jiném případě sporu o předmět volné soukromoprávní disposice, rozsudek a tvoří tedy právě tak jako rozsudek na dále mezi stranami právo. Ovšem praví § 6 říz. ve věcech manželských, že, uzná-li se na rozvod, jest zároveň také vždy vysloviti, zda a která strana, pokud se týče obě nebo žádná, má na něm vinu (a totéž platí podle § 11 tamže o rozluce), avšak tato officiosita otázky nesmí se chápiti mylně, jestiť předepsána jen k vůli majetkoprávním zájmům stran, nikoli z důvodu manželství sama, ne tedy v zájmu veřejném. Je-li manželství rozvedeno (neb rozloučeno), nic na tom co do osobního poměru stran nezáleží, zda a který z manželů vinu na tom nese, výsledek rozvodu (neb rozluky) v příčině osobního stavu jejich je stejný; avšak otázka viny má dalekosáhlý význam ohledně uspořádání majetkových poměrů manželů, jak ohledně svatebních smluv, tak ohledně výživy manželčiny, § 1264 obč. zák. a dv. dekr. ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. (při rozluce § 1266 obč. zák.). Věc tedy vlastně měla by se tak, že otázka viny přijití by měla na pořad až v tomto sporu o majetková práva, v kterémž by strany, poněvadž od ní závisí jen práva majetková, mohly ji souhlasným seznáním (uznáním, dohodou) učiniti bezespornou, takže by k jejímu řešení soudem ani nedošlo, avšak poněvadž podle nabytých zkušeností v takové vyřízení po dobrém doufati nelze, naopak rozešedší se a rozvádění manželé žijí pravidelně v nepřátelství a druh druhu snaží se o největší úkor a poněvadž s druhé strany otázka ta dá se nejlépe a nejsnáze řešiti právě ve sporu o rozvod (pokud se týče o rozluku), nařizuje zákon z důvodu hospodárnosti, by ji vyřídil hned soud rozvodový (pokud se týče rozlukový), by se ušetřila dvojí práce a výsledek byl co nejbezpečnější. Oficiosita otázky viny ve sporu manželském jest tedy předepsána jen z důvodu vhodnosti a nemění proto nic na soukromoprávní povaze otázky. Jedinou výjimkou z toho jest případ § 13 písm. h) rozl. zák., podle něhož straně rozvratem převážně vinné nelze rozluku povoliti, neboť tu jest otázka míry viny konstitutivní podmínkou nároku na rozluku a důvodem povinnosti soudu řešiti ji je tedy přímo nutnost, ne pouze vhodnost. Tvoří-li však smír právo mezi stranami jako rozsudek, zakládá zrovna tak jako rozsudek námitku věci právoplatně rozhodnuté, jenže na rozdíl od námitky rei judicatae tato t. zv. námitka rei judicialiter transactae není exceptio fori declinatoria, nemá za následek odmítnutí žaloby, nýbrž jest námitkou hmotněprávní, následkem které, shledá-li ji důvodnou, soudce žalobu jako věcně neopodstatněnou zamítne. V souzeném případě, kde jde jen o otázku viny na důvodu někdejšího rozvodu a nynější rozluky a jen otázka manželčiny viny je in judicio transacta, omezuje se význam námitky na to, že otázka manželčiny viny jest smírem právoplatně rozhodnuta v ten rozum, že manželka na rozvodu viny nemá, že nemá viny na skutečnostech, které přivodily rozvod, a, any tytéž skutečnosti jsou nyní uplatňovány jako důvod rozluky, že je tím otázka viny manželčiny i pro rozluku vyloučena, neboť nelze o týchž skutečnostech říci jednou, že manželku na nich vina nestíhá, a po druhé zase naopak, že ji stíhá, neboť proto právě, by k takovému rozporu nedošlo, platí od prastara zásada bis de eadem re ne sit actio, dvakráte o téže otázce se nejedná, nýbrž, je-li jednou rozhodnuta, platí to stále. V souzeném případě jest tu však ještě jiná okolnost, která správnost tohoto stanoviska utvrzuje. Žalobce hájí se tím, že stať o nevině žalované pojal do smíru na naléhání manželčina zástupce, by pro případ manželova úmrtí nepozbyla nároku na pensi. Vskutku se nedá jiný důvod mysliti, protože jen v tom směru měla otázka praktický účel, ano výživné bylo žalované už v předchozím ustanovení smíru zajištěno, avšak stačí úplně samo tvrzení žalobcovo. Než, je-li tomu tak. tím hůře pro něho. Poněvadž nejde o svatební smlouvy, omezovaly se majetkověprávní otázky mezi manžely jen na výživné a na výslužné. Otázka výživného byla ve smíru vyřízena ve prospěch žalované tím, že se manžel zavázal platiti jí měsíčně 500 Kč, jež měly v případě zvýšení jeho platu rovněž býti zvýšeny, a pense měla jí býti zajištěna podle vlastního žalobcova tvrzení tím, že ji uznal ve smíru za bezvinnou. Na to byla žalovaná oprávněna spoléhati a bezelstnost zapovídala žalobci podniknouti něco, čím by tuto její důvěru zklamal, ale manžel to nyní přes tuto zápověď činí, domáhaje se nynější žalobou o rozluku toho, by žalovaná uznána byla rozvratem vinou, čímž by ovšem nejen o nároku na pensi, který jí svým prohlášením podle vlastního doznání zajistiti chtěl, byla připravena, nýbrž by si tím získal i vhodný podklad, by jí odepřel dokonce i placení vyživovacích příspěvků, k nimž se ve smíru zavázal, neboť podle § 1266 obč. zák. nemůže rozloučená manželka »odškodné«, t. j. výživné žádati, leda že je sama bezvinna a manžel vinný, což by, kdyby jeho žádosti bylo vyhověno, nedopadlo. Je-li však otázka manželčiny viny na skutečnostech, jež byly příčinou rozvodu a nyní se uplatňují jako příčina rozvratu, z něhož se žádá rozluka, již právoplatně vyřízena v její prospěch, že nemá na nich viny, zůstává otázkou jen vina žalobce samého, a tu ovšem nutno uvažovati, zda jeho vina není převážná ve smyslu § 13 písm. h) rozl. zák. Rozvrat může býti zaviněn jednou nebo druhou stranou, nebo oběma, nebo žádnou, neboť mohou jím býti vinny také osoby třetí nebo vůbec poměry, a převážná vina po rozumu citovaného předpisu znamená, že nutno zvážiti všecky příčiny rozvratu, všecky skutečnosti, jež k němu přispěly, ať už záležejí ve skutcích toho kterého manžela a mohou mu býti za vinu přičítány, anebo ve skutcích třetích osob a v událostech neosobních. Aby se tedy mohlo stanoviti, zda vina žalobcova jest či není převážná, jest vzíti v počet i skutky žalované manželky, jež k rozvratu přispěly, třeba že jí za vinu nemohou býti přičítány. Zváží-li se však takto vina žalobcova, jest souhlasiti s nižšími stolicemi, že není převážná. Má tedy na rozluku nárok a jest mu ji povoliti, aniž by ovšem mohla býti vyslovena vina žalované. Zbývá jen ještě jedna otázka. Žalovaná v dovolání sice uplatňuje, že jí na rozvratu vinu přičítati nelze, a dovolává se i smíru, avšak dovozuje z toho, — podle hořejších vývodů ovšem mylně — že, ana pak zbývá jen vina žalobcova, tento je vinen »převážně«, takže nároku na rozluku nemá, a navrhuje žalovaná následkem toho jen, by žaloba byla zamítnuta, nikterak však, ani podpůrně, by, musí-li rozluka býti povolena, byl výrok o její vině vypuštěn. Jde tedy o to, může-li býti rozhodnuto i tak, že při rozluce zůstává, ale vyslovuje se jen vina žalobcova. K otázce jest přisvědčiti. Žalobce žádá rozluku z viny žalované, žalovaná žádá zase zamítnutí žaloby. Rozluka musí býti vyslovena, protože žalobce nárok na ni má, avšak nelze vysloviti vinu žalované, nezbývá tedy, než výrok o její vině z výroku vyslovujícího rozluku vypustiti. Žalovaná, žádajíc zamítnutí žaloby, žádá co možno nejvíce, více, než jest oprávněna, takže vše jiné jest méně, které v tom více jest obsaženo, takže, pokud jest oprávněno, lze na ně uznati.

Citace:

Č. 8537. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 589-593.