Čís. 8327.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Prodlužoval-li zaměstnavatel svémocně osmihodinovou dobu pracovní, ručí zaměstnancům podle předpisů občanského zákona za škodu, která by jim tím vzešla. Odměnu šoféra za práci přes čas lze pauša- — Čís. 8327 —
lovati v ten způsob, že bude za práci přes čas odměňován ujednanými příspěvky (dietami).
(Rozh. ze dne 22. září 1928, Rv I 246/28.)
Žaloba zaměstnance (šoféra) proti zaměstnavateli o zaplacení odměny za práci přes čas byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle § 1 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. jest pravidlem, že v podnicích tam naznačených nesmí skutečná doba pracovní trvati déle než 8 hodin denně nebo 48 hodin týdně. Z tohoto pravidla stanoví zákon v §§ 6 a 7 výjimky v tom směru, že za podmínek tam uvedených připouští sice prodloužení doby pracovní, zároveň však nařizuje, že za všechny práce, pokud přesahují pravidelnou dobu pracovní, musí se platiti zvláště. Další výjimky stanoví zákon v § 12, kde připouští prodloužení normální doby pracovní bez zvláštní úplaty. V souzeném případě nejde o žádný z výjimečných případů §§ 6, 7 a 12 a nastupuje tudíž pravidlo § 1. Podle toho nebyl žalovaný oprávněn, by svémocně prodlužoval osmihodinovou dobu pracovní, a učiniv tak, mohl by býti za to činěn zodpovědným podle § 13 zákona čís. 91/18 sb. z. a n. a ručil by podle předpisů občanského zákona i za škodu, která by tím jeho zaměstnancům byla způsobena. Nebylo by tedy na místě, poukazovati na výjimečné předpisy § 6 (3) a § 7 (4) zákona čís. 91/18 sb. z. a n., jichž nelze v souzeném případě použíti, ale bylo na žalobci, by ve sporu uvedl a prokázal, že mu nedovoleným činem žalovaného byla způsobena škoda. Ta by tu byla, kdyby se žalobci za práce přes osmihodinnou dobu pracovní nebylo dostalo úplaty. V tomto směru jest přihlédnouti ke skutkovým zjištěním prvého soudu, která převzal i soud odvolací, o podmínkách, za jakých byl žalobce do služeb žalovaného přijat. Podle těchto zjištění bylo mezi stranami v listopadu 1926 ujednáno, že žalobce dostane měsíčně 600 Kč počátečního služného, když pojede ven že dostane dietu a na čas že nesmí hledět. Žalobce skutečně dostával 600 Kč platu měsíčně (mimo byt) a, když byl na delší cestě přes 8 hodin, dostával 10 Kč diety, a když byl přes noc mimo domov, 15 Kč nocležného jako ostatní šoféři žalovaného. Šoféři žalovaného nebyli placeni za hodiny přes čas, žalovaný odpíral tak činiti, ale poskytoval šoférům, když byli mimo domov na delší cestě trvající přes 8 hodin 10 Kč diety a byli-li mimo domov přes noc, 15 Kč nocležného. Těmto skutkovým zjištěním nelze zajisté rozuměti jinak, než že žalovaný nechtěl práci přes čas odměňovati podle počtu hodin normální dobu pracovní převyšujících, že však jim náhradou za to dával úhrnkový příspěvek 10 Kč po případě 15 Kč. Tak vykládá věc i znalec, podle jehož posudku diety zahrnují v sobě i práci přes čas a neplatí se (šoférům) za tuto práci zvláště, ježto není možno šoféra při jeho práci kontrolovati. — čís. 8327 —
Jak z předchozích skutkových zjištění zřejmo, shodovala se vůle obou smluvních stran v tom, že žalobce bude za práce přes čas odměňován ujednanými příspěvky po 10 Kč, pokud se týče po 15 Kč denně a byla tudíž tato odměna podle srovnalé vůle obou stran paušalována. Ježto žalobce ani netvrdí, že mu smlouvou zaručené příspěvky nebyly řádně vyplaceny, nelze mluviti ani o tom, že žalobce byl nedovoleným činem žalovaného nějak poškozen, když se mu za »práci přes čas« dostalo smluvené mzdy úhrnkové, a je tedy zažalovaný nárok bezdůvodný. K tomu budiž doloženo, že, pokud zákon sám nestanoví výjimky — jako na příklad v § 21 zákona ze dne 12. prosince 1919, čís. 29 sb. z. a n. z roku 1920 — je stranám ponecháno na vůli, by se dohodly o výši mzdy a o způsobu, jak se má platiti. Nelze tedy ze zákona dovoditi, že paušalování mzdy za práci přes čas je nicotné, zvláště když ani zákon čís. 91/18 sb. z. a n. takového paušalování nezakazuje.

Citace:

č. 8327. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 239-241.