Čís. 8536.

Ten, komu byl pozemek prozatímně přidělen, jest oprávněn domáhati se žalobou podle § 372 obč. zák. jeho odevzdání na tom, kdo se nemůže vykázati ani prozatímním přídělem.
Předpis § 12 náhr. zák. o výpovědi ze zabraného majetku vztahuje se jen na ty osoby, jež hospodaří na pozemku právem; nevztahuje se na ty, kdož se ujaly hospodaření po zabrání bez svolení Státního pozemkového úřadu, aniž na ty, kdož se teprve po převzetí pozemku Státním pozemkovým úřadem chopili držby svémocně.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1928, Rv I 525/28.)
Žalobci domáhali se na žalovaných odevzdání pozemku, tvrdíce, že se jim pozemku dostalo v přídělovém řízení. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jak nejvyšší soud již v rozhodnutích čís. 7862 a 7960 sb. n. s. blíže vyložil, nabývá se vlastnictví přidělených nemovitostí přímo přídělem, aniž třeba fysického odevzdání, k nabytí stačí pouhý důvod, jímž jest příděl, takže, půjde-li o vlastnictví Publicianské podle § 372 a násl. obč. zák., nesejde na držbě stran, nýbrž budou se měřiti jen jejich důvody co do své síly a hodnoty, a o takový případ tu půjde, protože důvodem plné vlastnictví zřizujícím jest podle § 27 příď. zák. teprv konečné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, na jehož základě může býti vlastnictví pro přídělce knihovně vloženo. Takového rozhodnutí žalobci nevykázali. Kdyby ho byli vykázali, byla by jejich žaloba vindikací, poněvadž ho však nevykázali, je pouhou žalobou Publicianskou, a ptáme-li se po vlastnických důvodech stran, seznáme, že žalobci mají, hledí-li se ke skutkovým zjištěním nižších stolic, pro sebe aspoň příděl prozatímní, žalovaní však naprosto žádný. Prozatímní příděl žalobců zjistily nižší stolice, nehledíc k výpovědi svědka přídělového komisaře K-a na základě situačního plánu a rejstříku přídělů, operátů Obvodové úřadovny Státního pozemkového úřadu, pokud se týče přídělového komisaře, v nichž jako přídělci (»majitelé« za »nového stavu«) uvedeni při sporném pozemku žalobci. Žalovaní však ničím podobným se nevykázali a musí tedy žalobcům podle § 373 obč. zák. ustoupiti. To stačí úplně, ale lze ještě doložiti, že se neprávem odvolávají na § 12 náhr. zák., podle něhož hospodařící osoba musí dostati od Státního pozemkového úřadu výpověď prvé, než úřad ten může pozemek převzíti, neboť tento předpis se vztahuje jen na osoby, které v poměru k Státnímu pozemkovému úřadu hospodaří tam právem, takže neplatí na osoby, které se po zabrání, po 24. dubnu 1919, hospodaření ujaly bez svolení Státního pozemkového úřadu, ježto takové ujetí se držby jest podle § 7 n. zn. záb. zák. neplatné, proti Státnímu pozemkovému úřadu a důsledně i proti přídělci jako jeho právnímu nástupci nicotné, takže, jak nejvyšší soud již měl příležitost vyložiti, nemůže se Státní pozemkový úřad dopustiti proti takové osobě rušené držby a může ji dáti vykliditi i bez výpovědi v § 12 náhr. zák. zmíněné, dále nevztahuje se povinnost k výpovědi samozřejmě také na osoby, které se teprve po převzetí pozemku Státním pozemkovým úřadem držby svémocně, t. j. aniž by jim byla Státním pozemkovým úřadem odevzdána, uchopily, v jakémž poměru právě jsou žalovaní, když ani nemohou tvrditi, že, když se v roce 1925 držby uchopili, měli k tomu svolení Státního pozemkového úřadu, jenž již v roce 1924 zahájil tam řízení přídělové a tudíž pozemky tamní již měl převzaté. Žalobci dostali pozemek od přídělového komisaře a zaplatili již většinu přejímací ceny, kdežto žalovaní se ho chopili svémocně a bezplatně a chtějí si ho přece proti žalobcům podržeti.

Citace:

Č. 8536. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 588-589.