Čís. 8574.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Jest proti předpisu § 20 (2) zák., dá-li si pronajímatel teprve za nájemního poměru kromě nájemného něco poskytnouti (od třetí osoby) za to, že ponechá nájemce nadále v najatých místnostech.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1928, Rv I 645/28.)
Žalobce zaplatil žalovanému majiteli domu 4 800 Kč za to, že žalovaný ponechal v bytě žalobcova zetě. Žalobě o vrácení těchto 4 800 Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel zastává názor, že zapovězena jest podle § 20 zák. o ochr. náj. jen úplata, která byla dána před uzavřením nájemní smlouvy, kdežto v souzeném případě byl nájemník již po měsíce v klidné držbě najatých místností a byl pod ochranou zákona, takže s ním nemohl býti volně nájemný poměr zrušen. S názorem tímto nelze souhlasiti. Předpis § 20 (2) zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. (pod nějž tento případ spadá), zapovídá veškerá právní jednání, jimiž si pronajímatel mimo nájemné dává něco poskytovati za to, že pronajímá byt. Účelem tohoto předpisu bylo čeliti bytové lichvě a zameziti, by pronájemce nežádal mimo nájemné ještě jinou úplatu za to, že byt pronajímá. Z doslovu i z účelu zákona plyne, že sem náleží také případ, že si dá pronajímatel mimo nájemné poskytovati něco za to, že nájemníka i nadále v najatých místnostech ponechá a že s ním nájemní poměr nezruší, neboť i tu jest dána úplata za to, že pronajímá byt, po případě jiné místnosti, třeba jen na další dobu. Žalovanému nemůže prospěti ani námitka, že byl nájemník pod záštitou zákona a že s ním nemohl býti nájemní poměr volně zrušen, neboť to jest právě předpokladem zákazu podle § 20 (2) zák. o ochr. náj. Přijatá úplata jest tím bezdůvodnější, že by žalovaný ani bez ní nemohl samovolně nájemní poměr zrušiti. Dal-li žalobce, jak bylo nižšími soudy zjištěno, 4 800 Kč ze svého za to, by jeho zeťovi byly nájemní místnosti v nájmu ponechány, přísluší jemu podle § 20 (3) zák. o ochr. náj. nárok na vrácení a nemohlo — Čís. 8575 —
1636
na tomto nároku nic změniti ani súčtování mezi jeho zetěm a žalovaným, jehož se sám nesúčastnil, ani jeho žaloba proti zeťovi na zaplacení sumy 25 000 Kč, i kdyby v této sumě byla obsažena úplata 4 800 Kč. Žalovaný namítal v té příčině v první stolici toliko, že žalobce podal proti zeťovi žalobu na zaplaceni 25 000 Kč, v níž byla obsažena i žalobní částka, ale tím nijak není vyloučen proti žalovanému nárok na vrácení, jak jej zákon v § 20 (3) zák. o ochr. náj. plátci vyhražuje. Ani kdyby si žalobce činil nárok na náhradu proti svému zeťovi, v jehož prospěch řečenou částku vynaložil, nepozbyl tím svého nároku proti žalovanému.