Čís. 8475.

Rozsah zaopatřovací povinnosti nemanželského otce. Povinnost tato, jsouc podpůrnou, nenastává, došlo-li dítě zaopatření z vlastního majetku, vlastním přičiněním neb jiným způsobem. Nemanželský otec není povinen dítěti, jež bylo bez jeho přičinění zaopatřeno, postoupením části svého majetku zabezpečiti budoucnost a pohodlnější živobytí.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1928, Rv I 354/28.)
Žaloba, jíž domáhala se nemanželská dcera z pozůstalosti svého otce vyplacení 30 000 Kč, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně domáhá se žalobou vyplacení 30 000 Kč z pozůstalosti nemanželského otce a odůvodňuje, jsouc si zřejmě vědoma nedostatku jakéhokoliv dědického práva, svůj nárok tím, že se jí nedostalo od otce dosud zaopatření přiměřeného jeho jmění, dále že zaopatřením není jenom poskytnutí možnosti, by se dítě samostatně uživilo, nýbrž že musí jím býti dítěti zajištěno takové sociální postavení, které by odpovídalo otcovu majetku. Tímto odůvodněním ocitá se žalobkyně v rozporu se zákonem. Podle ustáleného dosavadního rozhodování není zaopatřením, kterým jest nemanželský otec podle svého jmění podle § 166 obč. zák. dítěti povinen, ani vydání přiměřené části majetku, ani opatření takového živobytí, které by zaručovalo dítěti stejnou životní míru, v jaké žije otec, nýbrž »uvedení dítěte na onu cestu, na které jest potom s to, aby si samo chléb vydělalo« (Ofner, Protokolle I, 159, f), nebo »umožnění, aby se dítě samo počestným způsobem trvale uživilo« (§ 220 obč. zák., Zeiller u §§ 166 a 1220 obč. zák.). Z povahy věci plyne, že způsob takového zaopatření neřídí se výlučně majetkem otcovým, zákon neposkytuje otci také rozhodujícího vlivu při jeho volbě. Stejně jako povinnost otce, nésti náklady výživy a vychování nemanželského dítěte, jest i povinnost je zaopatřiti podpůrnou potud, že nenastává, došlo-li dítě zaopatření z vlastního majetku, vlastním přičiněním nebo jiným způsobem. To plyne zvláště ze srovnání právních poměrů dětí nemanželských a dětí manželských, neboť podle § 155 obč. zák. a úvodních slov § 166 obč. zák. nelze nemanželským dětem přiznati více práv proti otci, než dětem manželským, u manželských dětí přestává však vyživovací povinnost otcova podle § 141 obč. zák. okamžikem, když se děti samy mohou uživiti, totiž, když účelu poskytnuté jim výchovy bylo dosaženo. Názor hájený v dovolání, že jest nemanželský otec povinen, dítěti, jež bylo bez jeho přičinění zaopatřeno, postoupením části svého majetku zabezpečiti budoucnost a pohodlnější živobytí, nemá v zákoně opory, naopak příčí se skutečnosti, že zákon nepřiznává nemanželským dětem dědické právo po otci, a výslovnému ustanovení §§ 1220 a 1231 obč. zák., že nemanželské děti nemají proti otci nárok ani na věno ani na výbavu. V souzeném případě jest žalobkyně podle vlastních udání provdána již od roku 1909, podle zjištění nižších soudů a § 91 obč. zák. jest tím o její výživu již dostatečně postaráno. Nárok na vyplacení určité peněžité sumy za účelem přiměřeného zaopatření není tudíž po právu. Námitka, že nynější stav může pominout, že žalobkyně budoucně bude snad potřebovati výživy a že po rozdělení pozůstalosti by své nároky pro vždy ztratila, jest planá, neboť povinnost otce zaopatřiti nemanželské dítě přechází podle § 171 obč. zák. jako jiný dluh na dědice, nepřestává tedy rozdělením pozůstalosti.

Citace:

Č. 8475. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 484-485.