Čís. 8564.

Ručení za škodu z provozu silostroju (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.). — Čís, 8564 —
1614
Při střetnutí se dvou silostrojů může se poškozený, jenž byl dopravován za úplatu na jednom ze silostrojů, domáhati náhrady na majiteli a na řidiči silostroje, na němž byl dopravován. Řidiče druhého silostroje nelze pokládati za třetí osobu ve smyslu § 2 zák.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1928, R II 369/28.)
Žalobce byl poraněn při střetnutí se dvou silostrojů. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se náhrady škody na Janu M-ovi, majiteli silostroje, na němž byl dopravován a jejž byla od žalovaného za úplatu najala osoba od žalobce rozdílná. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Soud dospěl k názoru, že žalovaný jako vlastník auta, jehož provozováním byl žalobce zraněn, ručí za škodu podle § 1 zákona čís. 162 z r. 1908, za škodu věcnou podle § 1323 a za poranění na těle podle §§ 1325 a 1326; že žalobce sám auto nenajal, nemá podle názoru soudu na ručení žalovaného vlivu, hledíc na odst. (1) § 4 cit. zákona. Spornou jest otázka, zda zavinil škodu šofér žalovaného, pokud se týče zda dokázal žalovaný, že škodná událost byla způsobena zaviněním někoho třetího nebo že i při řádných a věcných opatrnostech ve vedení motorového vozidla a při zacházení s ním nemohla být odvrácena. Soud jest toho názoru, že se žalovanému nepovedl důkaz, že škodnou událost způsobil někdo třetí, šofér protijedoucího nákladního auta tím, že neztlumil světel. Šofér žalovaného viděl na silnici před sebou — není sice zjištěno, na jak velkou vzdálenost, ale přece, jak svědci praví, chvíli, když vyjev ze zatáčky, přijel na rovnou silnici, že naprotijedoucí auto má světla rozžatá, a bylo na něm, by zařídil, by jeho reflektory nebyl oslněn a, stalo-li se tak, by hned zastavil a nejel do zábradlí. Ztratil-li rozvahu k tomu potřebnou a neovládl-li stroj tak, by hned zastavil — vždyť podle přednesu žalovaného jel nepatrnou rychlostí, — jde tato nehoda — nebo lépe náhoda, — že byl oslněn, na jeho vrub. Že šlo o náhodu v osobě šoférově, plyne z toho, že svědci, cestující, oslněni nebyli, což je patrné z jejich pozorování jimi vylíčeného, jež by nemohli učiniti, kdyby byli bývali oslněni. Ostatně je známo, že i prudké světlo, pozorováno úzkou štěrbinou víček stíněnou řasami, neoslní než při přímém plném pohledu na něho. Je-li dále prokázána nejistota šoféra v řízení vozu, je podle názoru soudu zřejmým, že nelze zavinění srážky přičísti někomu třetímu, nýbrž jen šoféru auta žalovaného, který jest podle § 1 aut. zák. povinen náhradou. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nedbaje zrušovacího důvodu, znovu o odvolání jednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu, poněvadž podle jeho názoru jest rozhodnou otázka, zda byl řidič auta žalovaného, Ludvík P., — Čís. 8564 —
1615
plnými světly reflektorů protijedoucího nákladního auta oslněn tak, že mu bylo zabráněno v rozhledu na cestu, a zda se mohl tomuto oslnění ubrániti, pak další otázka, zda řidič protijedoucího nákladního auta byl povinen ztlumiti světla reflektorů, a poněvadž nelze tyto otázky řešiti bez slyšení znalce, zůstalo prý řízení kusým, an nebyl v těchto směrech slyšen znalec. Leč nelze souhlasiti s právním názorem, jímž se řídil odvolací soud. Žalobní nárok opírá se o ustanovení zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. Jest tedy použiti oněch ustanovení tohoto zákona, jež mají význam pro rozhodnutí věci, i tehdy, když se strana nedovolávala zvláště předpisů, jež tu přicházejí v úvahu. Jestiť právní posouzení věcí soudu. Není o tom sporu, že žalobce utrpěl poranění, jež jest předmětem náhradního žalobního nároku, při střetnutí se dvou silostrojů. Žalobce může podle § 3 (4) aut. zák. uplatňovati své nároky jako osoba při provozování těchto silostrojů nesúčastněná, tedy jako »osoba třetí« na základě zákona o ručení silostrojů, podle § 1 tohoto zákona proti každému z obou provozů. Žalobce domáhá se náhrady škody na majiteli silostroje, jímž byl za úplatu dopravován. Ručební závazek podle § 1 aut. zák. nastává, aniž třeba prokázati přímé zavinění, neboť zákon má za to, že škoda byla zaviněna provozováním silostroje, a mohou se osoby v § 1 aut. zák. uvedené sprostiti povinnosti k náhradě škody jen tím, že prokážou některý v vyviňovacích důvodů v § 2 aut zák. výčetmo uvedených. Žalovaný skutečně také ve smyslu tohoto ustanovení namítal, že řidič nákladního auta způsobil úraz tím, že jel s plnými světly, takže řidič osobního auta Ludvík P. byl tak oslněn, že ztratil vládu nad autem, čímž uplatňuje vyviňovací důvod, že zavinila úraz osoba třetí. Leč tohoto vyviňovacího důkazu nemůže se dovolávati. Neboť za »osobu třetí« ve smyslu § 2 aut. zák. lze pokládati jen osobu, jež, neprovádějíc automobilový provoz, zavinila škodnou událost buď vůbec nebo z části (srov. zprávu justičního výboru poslanecké sněmovny k vládní předloze čís. 2068, § 3, kde výslovně uvedeny jsou jako »osoby třetí« osoby autem dopravované a chodci, srov. dále zprávu justičního výboru poslanecké sněmovny k usnesení panské sněmovny čís. 709, kde se uvádí, že ručením povinný jest od povinnosti k náhradě osvobozen, když dokáže, že nehoda byla zaviněna vinou poškozeného samého anebo osoby třetí při provozu nesúčastněné, »eines betriebsfremden Dritten«). Tohoto předpokladu tu není, jelikož řidič nákladního auta, druhého auta, jehož zavinění se uplatňuje jako důvod vyviňovací, není osobou nesúčastněnou při automobilovém provozu, nýbrž jest osobou, jež podle § 3 (4) aut. zák. by sama po případě ručila rukou nedílnou, ježto škodlivá událost způsobena byla střetnutím se jejího silostroje s osobním autem. Na závazku tom nic nemění okolnost, že poškozený proti ní nároků na náhradu škody dosud neuplatňoval. Zavinění řidiče nákladního auta může tedy zůstati v tomto sporu stranou, a jest proto bez významu, zda řidič protijedoucího auta byl povinen stlumiti světla, zda jeho zaviněním bylo řidiči auta žalovaného oslněním zabráněno v rozhledu na cestu a řidič ten tím ztratil vládu nad svým autem a zda mohl tomuto oslnění zabrániti.

Citace:

č. 8564. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 641-643.