Čís. 8541.Zápůrčí žalobu netřeba podati proti všem spoluvlastníkům. (Rozh. ze dne 7. prosince 1928, Rv I 524/28.) Žalobce domáhal se proti spoluvlastníku sousedního pozemku, by bylo určeno, že žalovaný zasáhl stavbou kůlny do vlastnictví žalobcova, a by byl žalovaný uznán povinným dalšího vsahání se zdržeti a uvésti vše v předešlý stav. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Ano bylo prvým soudcem bezvadně zjištěno, že usedlost i kůlna, o níž se ve sporu jedná, jest spoluvlastnictvím žalovaného i jeho manželky, jest i odvolací soud toho názoru, že jde tu o takový právní poměr, že by se účinek rozsudku týkal nejen žalovaného, nýbrž i jeho manželky. Ježto v tomto případě sporný poměr mohl by býti jak ohledně žalovaného tak i jeho manželky podle povahy věci toliko jednotně určen, jedná se tu u nich o nedílné společenství v rozepři podle § 14 c. ř. s. Jest ovšem správnou výtka stěžovatele, že zákon (c. ř. s.), nikde nepředpisuje, že všichni takovíto společníci musí býti též společně žalováni, tato nutnost plyne však ze samé povahy právního poměru. Jinak by na základě rozsudku jen proti žalovanému k vynucení sbourání půdy exekuce nebyla možnou (§ 828 obč. zák.), kdyby rozsudkem nebyla zároveň odsouzena k témuž plnění i spoluvlastnice kůlny, zvláště když sbourání kůlny nelze považovati za úkon správy jmění manželčina manželem. Soud odvolací souhlasí tedy plně s názorem prvého soudu, jenž z důvodu, že se tu jedná o nutné společenství ve sporu na straně žalovaného a jeho manželky uznal námitku nedostatku pasivního oprávnění žalovaným vznesenou odůvodněnou a žalobu zamítl. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by po případném dalším jednání znovu rozhodl. Důvody: Ani v § 11 ani v § 14 c. ř. s. není předepsáno, že žalobce musí současně touž žalobou žalovati všechny osoby, které by mohly býti společníky v rozepři. Zejména ohledně žaloby, o niž tuto jde, není zvláštního zákonného předpisu, že by ji bylo říditi proti všem spoluvlastníkům do cizího práva vlastnického vsahujícím. Ani z povahy věci neplyne, že by žaloba zápůrčí musela býti řízena proti všem spoluvlastníkům, jinak že by na základě rozsudku nemohla býti vedena exekuce. Naopak exekuci bude povoliti a, myslí-li ten který spoluvlastník, který jest tu vlastně třetí osobou, že se děje zásah do jeho práv, jest jeho věcí, by nastoupil cestu podle § 37 ex. ř. Odvolací soud klade důraz na to, že má býti zjištěno, že žalovaný »jakožto vlastník« usedlosti čís. 6 zasahoval do neobmezeného pozemkového vlastnictví žalobců; odvolací soud míní, že, ana usedlost čís. 6 je spoluvlastnictvím žalovaného a jeho manželky, jde o takový právní poměr, že by se vzhledem k onomu rčení »jako vlastník« týkal účinek rozsudku nejen žalovaného, nýbrž i jeho manželky, a dovozuje z toho nedostatek pasivní legitimace žalovaného v tomto sporu. Ale obavy, že by rozsudek působil i proti nežalované manželce žalovaného, není vzhledem k § 411 с. ř. s., podle něhož právní moc rozsudku působí jen mezi stranami rozepře. Z celého obsahu žaloby jest patrno, že se žalobci takových účinků nedomáhají a že neužili výrazu »jako vlastník« v technickém slova smyslu, t. j. by tím vyznačili na straně žalovaného rozdíl mezi vlastnictvím soustředěným v jedné ruce a mezi spoluvlastnickým poměrem (§ 825 obč. zák.), nýbrž že chtěli oním výrazem vyjádřiti jen to, že žalovaný zasahuje do jejich vlastnictví nikoliv pro osobní potřebu, nýbrž ve prospěch reality čís. 6. Ostatně rčení »jako vlastník« jest použito jen v úvodě žalobní prosby a nikoli též v petitorní její části. Nelze proto zamítnouti žalobu pro ona slova »jako vlastník«. Naopak není v tomto případě s hlediska § 405 c. ř. s. závady, by ono rčení nebylo nahraženo přesnějším výrazem »jako spoluvlastník«, anebo aby v důvodech nového rozsudku bylo vzhledem k § 511 prvý odstavec c. ř. s. ohledně významu onoho rčení prostě odkázáno na právní názor v tomto zrušovacím usnesení vyslovený.