Čís. 8403.

Řidič automobilu smí jeti ve vzdálenosti asi 50 cm od chodníku rychlostí jinak v těch místech dovolenou.
(Rozh. ze dne 20. října 1928, Rv I 148/28.)
Žalobkyně, sestoupivši s chodníku, byla zachycena automobilem žalovaného a poraněna. Automobil jel as půl metru od chodníku rychlostí — Čís. 8403 —
v těch místech dovolenou. Žaloba o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání vytýká odvolacímu soudu neprávem mylné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), neboť správně usoudily nižší soudy ze skutkových zjištění v dovolání již ani nenapadených, že žalovaný žalobkynin úraz nezavinil ani sám ani spolu se žalobkyní, ale že tato si svůj úraz zavinila sama vlastní neopatrností. Opačný názor dovolatelčin, podle něhož by řidič auta nesměl jeti podél chodníku ve vzdálenosti asi 50 cm rychlostí 15 km jinak v místech těch dovolenou, když chodník nelze s jízdní dráhy přehlédnouti, nýbrž by tam musel jeti takovou zmírněnou rychlostí, by mohl stroj ihned zastaviti, kdyby mu náhodou někdo vstoupil do jízdní dráhy, jako žalobkyně, totiž na místě pro chodce neobvyklém, v šikmém směru přes jízdní dráhu a bez pozornosti na vozidla a jejich výstražná znamení, vedl by k neudržitelnému důsledku, že by řidič auta vůbec nikdy nesměl jeti naznačenou, jinak dovolenou, rychlostí ve vzdálenosti 1/2 m od chodníku, neboť by vždy, i při chodníku snadno přehlédnutelném musil počítati s možností, že z některého domu vyběhne neopatrný chodec do jízdní dráhy, takže by před ním nemohli včas zastaviti. Takovou přespřílišnou opatrnost ani zákon ani dopravní předpisy nenařizují a není jí také třeba ani podle oprávněných zájmů automobilové jízdy, sloužící velkoměstským potřebám rychlé dopravy, ani podle zájmů bezpečnosti veřejného ruchu. Ty ovšem ukládají řidičům aut zvýšenou povinnost, by šetřili všech opatrností, kterých vyžaduje důvěra k jejich nutné píli а k jejich potřebným neobyčejným znalostem (§ 1299 obč. zák.), ale také předpokládají u chodců, že vynaloží při chůzi na veřejných místech takový stupeň píle a pozornosti, jehož je každý schopen, kdo má užívání rozumu (§ 1297 obč. zák.). Požadavkům těm učinil zadost žalovaný, nikoli však žalobkyně, takže i kdyby se přihlíželo jen k zásadní ručební povinnosti žalovaných podle automobilového zákona bez ohledu, stihá-li je zavinění čili nic, žalobkynin nárok by nebyl po právu, protože se mu podle zjištění nižších soudů povedl důkaz vyviňovací podle § 2 cit. zák. Právem proto byla její žaloba zamítnuta.

Citace:

č. 8403. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 355-356.