Čís. 8311.

Správce úpadkové podstaty není oprávněn domáhati se zjištění, že spoluspolečníci úpadce jsou povinni k solidárnímu zaplacení jeho dluhů (k solidárnímu ručení za dluhy).
(Rozh. ze dne 20. září 1928, Rv I 1964/27.)
Valtr V. uzavřel v roce 1922 se čtyřmi osobami společnost. Na jmění Valtra V-a byl napotom vyhlášen úpadek. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se správce úpadkové podstaty Valtra V-a na ostatních společnících, by bylo zjištěno, že žalovaní jsou povinni zaplatiti dluhy Valtra V-a, pokud se týče, že za ně ručí solidárně s Valtrem V-em. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Právem upírá napadený rozsudek žalobci oprávnění k podání žaloby. Jako žalující strana zakročuje správce — Čís. 8311 —
úpadkové podstaty v úpadku Valtra V-a. V souhlase s povinností správce úpadkové podstaty stanovenou v § 81 konk. ř., zjistiti stav úpadkové podstaty, vztahuje se úkol svěřený správci úpadkové podstaty, dobýti a zajistiti aktiva, jen na úpadkovou podstatu, tedy na veškeré exekuci podrobené jmění obecného dlužníka, které mu v době vyhlášení úpadku náleželo nebo kterého za úpadku nabyl (§ 1 konk. ř.). Nárok žalobní netýká se úpadkové podstaty. V žalobě žádá se na základě obsahu smlouvy mezi úpadcem Valtrem V-em a žalovanými ze dne 24. listopadu 1922 zjištění, že žalovaní jsou povinni k solidárnímu zaplacení dluhů úpadcových, pokud se týče k solidárnímu ručení za tyto dluhy. Avšak jsoucnost takovéhoto závazku netvoří součást jmění úpadcova podrobeného exekuci. Neboť podle § 891 obč. zák. závisí na věřiteli, chce-li od všech aneb od některých spoludlužníků žádati všechno neb podle podílů jím zvolených, anebo chce-li to žádati od jediného. Spoludlužníku nevzrůstá z korreality samé právo žádati zaplacení dluhu jiným spoludlužníkem. Právo spoludlužníku v § 896 obč. zák. příslušející žádati náhradu, předpokládá zaplacení celého dluhu. Takovéto zaplacení v žalobě se netvrdí. Proto zjištění jsoucnosti solidárního závazku žalovaných za dluhy úpadcovy není s to, by změnilo stav úpadkové podstaty. Žaloba jest mimo to, jak napadený rozsudek správně uvádí, nepřípustná, poněvadž tu není předpokladu podle § 228 c. ř. s. Poněvadž pro úpadkovou podstatu jest nerozhodné, zda věřitelům vedle úpadce jsou zavázány ještě jiné osoby solidárně, nedostává se vůbec právního zájmu na zjištění solidárního závazku žalovaných. K těmto důvodům zamítnutí žaloby vede již obsah žaloby a žalobních odpovědí a nebylo třeba prováděti důkazy žalobcem nabídnuté, zvláště důkaz dotyčnými úpadkovými spisy. Vadu řízení netvoří odmítnutí tohoto důkazního návrhu žalujícího právě tak, jako odvolatelem vytýkané opomenutí prvního soudu, vyzvání žalujícího k průkazu souhlasu úpadcova k žalobě. Neboť jako žalobce vystupuje správce podstaty a tento jedná podle ustanovení úpadkového řádu v základě vlastního práva jemu úřadem zapůjčeného, nikoli jako zástupce úpadce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, jež provádí jen dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s., není opodstatněno. Pravdu má dovolání v tom, že společenskou smlouvou ze dne 24. listopadu 1922 byly mezi úpadcem a žalovanými založeny práva a povinnosti a že úpadce jako smluvník má právo žádati, by smlouva byla dodržena. Ale správce úpadkové podstaty nežaluje o dodržení této smlouvy, nýbrž domáhá se určení, že žalovaní jsou povinni zaplatiti úpadcovy dluhy rukou společnou a nedílnou s ním, pokud se týče za ně ručiti, čehož by se za ostatních podmínek § 228 c. ř. s. mohl domáhati jen onen oprávněný, jemuž společnost měla zaplatiti, pokud se týče ručiti, t. j. podle odstavce III. smlouvy Západo- — Čís. 8311 —
český důlní akciový spolek v Praze, o němž sám žalobce netvrdí, že by ho byl oprávněn zastupovati. Žalobce zcela přezírá, že z odstavce III. smlouvy neplyne pro úpadce žádné právo, nýbrž jen závazek, jenž se nestal částí aktivního úpadcova jmění (§ 1 úp. ř.) snad tím, že podle téhož odstavce smlouvy týž závazek na se vzali i žalovaní, již nestali se tím dlužníky úpadce, nýbrž toliko s ním dlužníky jmenovaného akciového spolku. Že se žalovaní zavázali úpadci, že zaplatí veškeré dluhy společnosti, nebylo v prvé stolici tvrzeno a neodpovídá tomu ani žalobní prosba. Uznaly tudíž nižší soudy právem, že se žalobci nedostává oprávnění k žalobě a nebylo proto vyhověno dovolání již z této příčiny, aniž bylo třeba zkoumati, o jakou společnost šlo, pokud se týče, zda jsou tu vůbec podmínky určovací žaloby podle § 228 c. ř. s.

Citace:

č. 8311. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 215-217.