Čís. 8354.

Bylo-li umluveno dodání »s montáží«, jest všeobecně platnou zvyklostí v oboru strojnictví, že objednatel platí vždy cestovné montérů a jest dále povinen poskytnouti pomocné síly montérům, jež platí dodavatel.
(Rozh. ze dne 5. října 1928, Rv I 16/28.)
Žalovaná firma zavázala se dodati žalobci chladící věž s montáží. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované náhrady výdajů pomocným dělníkům při montáži. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalovaná jest firmou protokolovanou, dodávka, z níž sporná pohledávka povstala, jest na její straně obchodem (čl. 277 obch. zák.). Tak tomu jest i na straně žalobcově, kterému dodaná skládací věž sloužila k provozování jeho podniku. Jest proto posuzovati právní poměr stran podle ustanovení obchodního zákona. Nelze přisvědčiti žalobcovu názoru, že — Čís. 8354 —
jde v souzeném případě o smlouvu o věc nemovitou, to jest o postavení t. zv. chladící věže, tedy budovy s pozemkem nerozlučně spojené (§ 297 obč. zák.), že nejde o obchod (čl. 275 obch. zák.) a že přicházejí výlučně v úvahu předpisy práva občanského. Jde o dodávku movité věci pro nemovitou věc (§ 272 čís. 1 obch. zák.). Následkem toho jest tento spor, který se točí kolem otázky, zda jest žalovaná povinna, ano bylo umluveno dodání věže s montáží, dodati i veškeré pomocné dělnictvo, či zda bylo to povinností žalobcovou, posuzovati podle předpisů čl. 278 a 279 obch. zák. a jest při výkladu slov »s montáží« přihlížeti k obyčejům a zvyklostem, jež platí v obchodu. Ostatně žalobce přehlíží, že i občanský zákon v § 914 v novelisovaném doslovu předpisuje, že se při výkladu smluv nesluší lpěti na doslovu, nýbrž že sluší vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak to žádá obyčej poctivého obchodu. O významu slov »s montáží« jest znaleckým posudkem zjištěno, že jest všeobecně platnou zvyklostí při dodávkách strojnických, že se slovy »s montáží« rozumí úmluva stran, podle které objednatel platí vždy cestovné montérů a jest dále povinen poskytnouti těmto montérům, které platí dodavatel, pomocné síly, t. j. nádeníky bezplatně. Nemůže tedy v souzeném případě žalobce nutiti žalovanou k náhradě výloh za tyto pomocné síly, které zapravil, ale také od počátku již nésti měl sám. Tvrdí-li žalobce v odvolacím sdělení, že při uzavírání smlouvy, která se státem uzavřena býti musí ve formě písemné, nebylo na otázku pomocných dělníků se strany žalované vůbec pamatováno, a že tento požadavek jest novotou, která vznikla teprve po uzavření smlouvy, nutno opětně připamatovati, že zákon i obchodní i občanský výslovně zakazují, by se nelpělo na doslovu smyslu projevu, nařizujíce, by se vypátrala pravá vůle stran. Z dopisu žalované strany ze dne 19. května 1924 nijak neplyne, že slovy »s montáží« rozuměti sluší úplnou montáž. Naopak žalovaná v tomto svém dopise výslovně se odvolává na obchodní zvyklost, stvrzenou znalcem a platnou v strojním průmyslu. Nebylo její povinností jako dodavatele, by ve smlouvě, správně v nabídce uváděla, jakou montáž, pokud se týče v jakém smyslu má na mysli. Má-li žalobce nyní za to, že výraz »s montáží« byl nejasný, neúplný, bylo jeho povinností, by si zjednal v tomto směru jasno a neužíval tohoto výrazu ve své objednávce (§ 869 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvody nesprávného právního posouzení a kusosti řízení podle § 503 čís. 4 a 2 c. ř. s., leč neprávem. Nerozhoduje, zda smlouva o postavení chladící věže jest obchodem, pro otázku, lze-li při jejím výkladu přihlédnouti k zvyklostem v oboru strojnictví. Obchodní zákon v čl. 279 předpisuje, že se má přihlédnouti k zvyklostem, ale nestanoví, pokud a za jakých okolností se tak státi musí, a rovněž neustanovuje, že zvyklost jest za každých okolností či- — Čís. 8354 —
nitelem právotvorným, jako na př. právo obyčejové. K zvyklosti lze přihlédnouti, je-li podle úmyslu stran podkladem smlouvy a odpovídá-li přihlédnutí k ní při výkladu smlouvy vůli stran, neb aspoň poctivému obyčeji (§§ 914, 863 obč. zák.). Má tedy pro obsah smlouvy zvyklost význam, když ji strany znaly a na ni tehdy myslily nebo podle ní jednaly. Zásady o přihlédnutí ke zvyklostem nejsou tedy pro obor práva obchodního a občanského rozdílné a nezáleží proto na tom, zda ve sporném případě byla dodávka chladící věže obchodem. Žalovaná tvrdila, že státní báňské ředitelství znalo spornou zvyklost a musilo ji znát, ježto bylo dopisem ze dne 19. května 1924 výslovně vyrozuměno, aby, jak obvyklé, dalo k disposici pomocné dělnictvo. Avšak, nehledíc ani k tomu, že ředitelství na tuto zvyklost bylo upozorněno, dlužno předpokládati, že jako úřad, zabývající se stavbami, zvyklost tuto znalo a znáti musilo. Nebyla-li však tato zvyklost přes to ředitelství známa, bylo jeho věcí, aby se o dosahu slov »s montáží« informovalo. Tím však, že ředitelství dělníky objednalo a je zaplatilo, uznalo mlčky (§ 863 obč. zák.), že s touto obchodní zvyklostí souhlasí a že se jí podřizuje. Odporovalo by slušnosti, by smluvní strana dělnictvo dodala a mzdu mu zaplatila, dávajíc tím mlčky na jevo, že zná onu obchodní zvyklost, podle níž ji stihá povinnost potřebné dělnictvo k montáži na svůj náklad dodati a s ní souhlasí, a pak dodatečně žádala zaplacení těchto dělníků. V ostatním se dovolání odkazuje na správné, stavu věci a zákonu odpovídající důvody, které vývody dovolacími nebyly nijak vyvráceny.

Citace:

č. 8354. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 282-284.