Čís. 8490.

Pro počítání lhůty § 933 obč. zák. platí předpis § 902 obč. zák., podle něhož se nepočítá do lhůty den, na nějž připadá událost, od níž počíná lhůta běžeti.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1928, Rv I 447/28.)
Žalobu ze správy pro vady koně oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o žalobě znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Jde o žalobu ze správy pro vady koně, již oba nižší soudy zamítly pro opožděnost, poněvadž prý byla podána teprve 43. den po předání koní. Nižší soudy měly mylně za to, že den odevzdání věci jest započítati do žalobní lhůty a že pro počítání této lhůty neplatí předpis § 902 obč. zák. Názor odvolacího soudu, že § 933 obč. zák. počítání lhůty pro žaloby ze správy stanovil jinak než § 902 obč. zák., neobstojí. V § 933 obč. zák. jest jen naznačena událost pro počítání lhůty rozhodná, od níž počíná běh lhůty k žalobě, t. j. kdy se stalo předání věci, pokud se týče, kdy uplynula doba, pro kterou platí domněnka § 925 obč. zák. anebo kdy nabyvatel zvěděl o nároku, jejž třetí osoba vznesla na věc; o způsobu počítání lhůty neobsahuje však tento § žádného ustanovení, zejména ne úchylky od § 902 obč. zák. Pro vypočítání lhůt platí tedy i tu pravidlo § 902 obč. zák., že se nepočítá den, který nastala událost, od níž počíná běh lhůty. Propadná lhůta k uplatnění vad dobytčete žalobou činí podle § 933 obč. zák. šest týdnů. O týdenních lhůtách stanoví druhý odstavec § 902 obč. zák., že konec lhůty určené podle týdnů, připadá na onen den posledního týdne, který se pojmenováním shoduje se dnem události, od něhož lhůta počíná běžeti. Událost tato (odevzdání koní) stala se, jak nesporno, ve čtvrtek dne 22. září 1927, končí tedy zákonitá lhůta zase ve čtvrtek 6. týdne, to jest dne 3. listopadu 1927. kdy žaloba skutečně na soud došla. Podle vylíčeného podána byla žaloba včas a zamítnutí její pro opožděnost není odůvodněné. Neprávem dovolává se odvolací soud pro svůj opačný názor rozhodnutí býv. Vídeňského nejv. soudu ze dne 6. dubna 1904, čís. 4456 otištěného v Právníku 1904. Nehledíc k tomu, že tehdy neplatil ještě předpis § 902 obč. zák. v nynějším doslovu, jehož se mu dostalo 3. dílčí novelou (§ 125), šlo tenkráte jen o to, zda lhůta počíná od odevzdání věci, či až do zjištění vady. Rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu čís. 410 sb. n. s., na něž se napadený rozsudek v té příčině rovněž odvolává, obírá se jen otázkou, zda lhůta k žalobě počíná odevzdáním či teprve dodáním dobytčete, nevyslovuje se však nijak o tom, jak nutno lhůtu tu počítati; činí však tak rozh. čís. 3759 a 5817 sb. n. s., k nimž se poukazuje.

Citace:

Č. 8490. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 508-509.