Čís. 8470.

Převzetí jmění (závodu) ve smyslu § 1409 obč. zák. není universální sukcesí a nepřecházejí jím jmenovitě nájemní práva. Postup nájemních práv v pravém slova smyslu není možným.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1928, Rv I 441/28.)
Žaloba, jíž domáhala se firma bratří L. na žalovaných zaplacení 40 000 Kč, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Žalobkyně se domáhá žalobou vrácení 40 000 Kč, které prý v roce 1924 musil zaplatiti Hanuš K. kromě nájemného žalovaným jako pronajímatelům při ujednání podnájemní smlouvy pro firmu H. K. a spol., jejímž byl veřejným společníkem (§ 20 odst. (2) a (3) zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n., pokud se týče ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n.). Nižší soudy správně uznaly, že nárok tento není po právu. Pokud jde především o otázku oprávnění, nutno uvážiti, že, kdyby se měla věc tak, jak tvrdí žalobkyně, byla by vzešla firmě H. K. a spol. proti žalovaným nepochybně pohledávka na vrácení, na zaplacení 40 000 Kč. Převzal-li pak, jak zjištěno, po zrušení firmy H. K. a spol. veškerá její aktiva a pasiva Heřman L. jako spolumajitel firmy H. L. a po něm opět nově se utvořivší veřejná společnost pod firmou Bratří L-ové, jest zřejmo, že by byla přešla na tuto firmu také ona pohledávka 40 000 Kč, přísluševší svého času firmě H. K. a spol. proti žalovaným a byla by firma Bratří L-ové k žalobě aktivně oprávněna. Z toho však ještě nikterak neplyne, že na tuto firmu přešla také práva z podnájemní smlouvy ujednané firmou H. K. a spol. se žalovanými. Dovolatelka dochází k opačnému právnímu názoru, majíc za to, že přechod práv a závazků s firmy H. K. a spol. na firmu H. L. a s této na žalobkyni, jest jakousi universální sukcesí. O takovou sukcesi jde však jen ve zvláštních případech, jako na př. při sukcesi dědice v práva zůstavitelova (§§ 531 a 532 obč. zák.), při nabytí odúmrtí státem, při fusi u akciových společností nebo společností s ručením obmezeným (čl. 247 obch. zák. a § 96 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.). Naproti tomu není universální sukcesí převzetí jmění nebo závodu ve smyslu § 1409 obč. zák. a o to tu jde, — neboť tu nutno různá aktiva převésti jednotlivě (viz Ehrenzweig I. str. 137). Mohl by tedy přijíti v úvahu jen postup práva podnájemního. Postup práv nájemních v pravém slova smyslu není však možný, neboť jde o právo osobní. Pronajímateli (nájemníku) nemůže býti vnucen proti jeho vůli jiný nájemník (podnájemník), nejde—li ovšem o podnájem (další podnájem) za podmínek § 1098 obč. zák. Naproti tomu při pravém postupu ve smyslu § 1392 obč. zák. nezáleží na souhlasu postoupeného dlužníka a netřeba k jeho platnosti ani jeho zpravení o postupu (§ 1395 obč. zák.). Kdyby tedy dosavadní nájemník »postoupil« svá práva, plynoucí pro něho ze smlouvy nájemní, třetí osobě, což zásadně nelze vyloučiti, byla by to zvláštní nová smlouva svého druhu, jejíž uskutečnění bylo by možným jen s výslovným souhlasem majitele pronajatých místností, čímž by pak vznikla mezi tímto a »postupitelem« skutečná smlouva nájemní. Obdobně bylo by tomu i při podnájmu. Z toho jest patrno, že při zániku firmy H. K. a spol. a po převodu aktiv a pasiv na firmu H. L., nepřešlo a nemohlo přejíti i podnájemní právo této firmy na firmu H. L. a z této na firmu Bratří L-ové, nýbrž že bylo třeba nové smlouvy, k níž došlo souhlasným projevem obou stran. Ale pak jest pro posouzení otázky promlčení nároku na vrácení úplaty 40 000 Kč rozhodnou doba, kdy zanikla podnájemní smlouva, ujednaná s firmou H. K. a spol., která poskytla onu úplatu, tedy den 1. neb aspoň 9. října 1924, od kteréž doby do podání žaloby (15. října 1926) uplynulo více než šest měsíců. Snaží-li se dovolatelka vyvoditi kontinuitu podnájemní smlouvy z okolnosti, že ve všech třech firmách byl zúčastněn Heřman L., přehlíží, že první podnájem nebyl ujednán pro něho, nýbrž jménem a pro firmu H. K. a spol., tedy pro závod provozovaný oběma společníky pod určitou firmou, a že tyto poměry se podstatně změnily zánikem této firmy a když aktiva a pasiva její převzal sám Heřman L.

Citace:

Č. 8470. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 473-475.