Čís. 8512.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Podle § 12 (7) zákona není od 1. dubna 1925 přípustno přesunouti náklad na investice na nájemníka. Co bylo z toho důvodu dáno pronajímateli kromě nájemného, jest zakázanou úplatou podle § 20 (2) zák.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1928, Rv II 206/28.)
Žalobce domáhal se na žalované zaplacení 5 000 Kč, poněvadž prý smlouva ze dne 13. ledna 1926, pokud se jí zavázal kromě nájemného též platiti příspěvky na adaptace 5 000 Kč, jest vzhledem k § 20 zák. na ochr. náj. nicotnou. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není opodstatněn. V četných a úporných sporech o vrácení zakázaných úplat podle § 20 (3) zákona o ochr. náj. uplatňují žalovaní vždy nějaký důvod, pro který pokládají podržení přijaté úplaty za oprávněné. Tak také dovolatelka míní, že byla oprávněna žádati a přijati od nájemníka částečnou náhradu nákladů, které vynaložila na adaptaci náhradní obchodní místnosti, ne sice pro tohoto nájemníka, nýbrž pro svého dřívějšího nájemníka a nad to v jiném domě. Ale její názor je mylný. Podle skutkového zjištění nižších soudů dala si žalovaná jako pronajímatelka roku 1926 slíbiti a vyplatiti od žalobce jako nájemníka za to, že mu pronajala ve svém domě obchodní místnost, kromě nájemného také ještě 5 000 Kč jako částečnou náhradu nákladů, které ve výši 20 000 Kč vynaložila na adaptaci náhradní obchodní místnosti v jiném domě pro svého dřívějšího nájemníka. Již v tomto zjištění jsou obsaženy všechny předpoklady § 20 (2) zák. o ochr. náj., který zapovídá veškerá právní jednání, jimiž si dává pronajímatel poskytnouti kromě nájemného něco za to, že pronajímá byt, což platí podle § 30 zák. o ochr. náj. také pro obchodní místnost. V souzeném případě platí to tím spíše, že podle zjištění nižších soudů byla již v ujednaném nájemném 600 Kč, pokud se týče 750 Kč měsíčně obsažena také měsíční částka 400 Kč, později 550 Kč jako poplatek za půjčení a opotřebení inventáře a jako příspěvek na adaptaci náhradní místnosti. Dovolatelka snaží se ospravedlniti přijatou úplatu tím, že učinila náklad na adaptaci náhradní místnosti sice pro dřívějšího nájemníka, ale že jen tím byl umožněn pronájem uprázdněné obchodní místnosti žalobci a že jest tedy spravedlivo, by tento převzal amortisaci sumy vynaložené na získání místnosti, kterou najal. Také v té příčině jest dovolatelka na omylu. Smlouva o zaplacení 5 000 Kč byla uzavřena dne 13. ledna 1926, tedy za účinnosti zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., který — jak nižší soudy správně vyložily — prohlásil v § 12 (7) pro budoucnost za nepřípustné zvýšení nájemného z důvodu, že byly provedeny mimořádné nutné obnovy domu. Tento zákon již nepřipouští přesun nákladu na opravy a obnovy domu na nájemníky, protože poskytl v náhradu za to majitelům domu nezdanitelné trojí zvýšení nájemného (srov. důvodovou zprávu sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny tisk 5113, důvodovou zprávu vládního návrhu tisk 5091 а k tomu rozhodnutí čís. 6564 sb. n. s.). Z důvodů takových mimořádných investic není od 1. dubna 1925 přípustné ani zvýšení nájemného, tím méně zaplacení určité jistiny a není přípustné ani při investicích v témže domě, kde nájemník místnost najal, tím méně v jiném domě. Co bylo z tohoto důvodu pronajímateli mimo nájemné dáno, jest zakázanou úplatou podle § 20 (2) zák. o ochr. náj. Žaloba o vrácení úplaty jest v § 20 (3) zák. o ochr. náj. plně odůvodněna.

Citace:

Č. 8512. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 549-550.