Čís. 8488.

Nepoužil-li advokát práva složiti na soudě peníze přijaté pro klienta, nesmí mu je zadržovati, nýbrž jest podle všeobecných předpisů občanského zákona, najmě podle §§ 961 a 1440 obč. zák. povinen peníze vydati.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1928, Rv I 316/28.)
Žalovaný, advokát, byl ustanoven žalobci zástupcem chudých ve sporu Ck I 259/25. Tento spor skončil smírem, jímž se mělo žalobci dostati 6 500 Kč, které také byly žalovanému poukázány. Žalovaný zaslal však žalobci jen část těchto peněz, zadržev si 1 208 Kč na úhradu útrat zastupování. Žalobě o zaplacení těchto 1 208 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s. provádí dovolatel v podstatě v ten rozum, že žalovaný jako zástupce strany chudé nemůže na žalobci, straně chudé, žádati odměnu za zastupování a že nebyl oprávněn sraziti si příslušnou částku z peněz, které pro žalobce přijal, protože žalobce nemá jiného majetku a jeho majetkové poměry se nezměnily ani tím, že podle soudního smíru bylo pro něho vyplaceno k rukám žalovaného advokáta 6 500 Kč (správně po srážce poplatků jen zbytek 6 428 Kč). V souzeném případě není třeba řešiti zásadní otázku, zda má advokát jako zástupce strany chudé nárok na zaplacení svých poplatků z majetku, jehož strana chudá dotyčným sporem nabyla, neboť žalovaný nebyl již podle předpisů zákona oprávněn, by si o své újmě srazil své palmární pohledávky z peněz, které byly k jeho rukám pro chudou stranu vyplaceny. Třebaže tedy dovolatel neprovádí dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tímto způsobem, nevadí to, by dovolací soud nepoužil předpisů zákona, hodících se na tento případ, neboť právo musí znáti soud a strana nemusí se odvolávati na určitý zákonný předpis a stačí jí, popře-li oprávnění druhé strany ke srážce advokátních poplatků. Jak ze spisů jest zjevno a jinak nesporno, vyplaceno bylo pro žalobce k rukám žalovaného dne 26. srpna 1926 6 428 Kč, z nichž žalovaný vyplatil novému právnímu zástupci žalobcovu v měsíci prosinci 1926 celkem 5 219 Kč a srazil si na své advokátské odměny celkem 1 208 Kč, částku 158 Kč jako odměnu ve sporu С II 129/26 (kde byl zvoleným zástupcem žalobcovým) a zbytek 1049 Kč jako odměnu ve sporu Ck IV 67/26 (kde byl ustanoven žalobci zástupcem chudých). Nesporno jest také, že se žalobce proti srážce ohradil, vyplacení celé sumy žádal a také na advokátní komoru se stížností se obrátil. Žalovaný, který byl v první stolici odsouzen k zaplacení zadržené částky, tvrdil v odvolání, že si částku nezadržel u výkonu zadržovacího práva podle § 19 adv. ř., nýbrž že si ji srazil započtením. Ale právě k tomu nebyl žalovaný oprávněn ani podle § 19 adv. ř., ani podle § 1440 obč. zák. Předpis § 19 adv. ř. ze dne 6. července 1868, čís. 96 ř. z. upravuje zevrubně postup advokáta v případě, že by se chtěl učiniti zaplacena za své výdaje a odměny z hotovosti, kterou přijal pro svého klienta. Může si příslušné částky sraziti, ale musí se hned o tom se stranou súčtovati. Jakmile však klient popře správnost a výši advokátovy pohledávky, není advokát již oprávněn sraziti si přes to o své újmě svou pohledávku, nýbrž, nevedlo-li snad k cíli smírné zakročení výboru advokátní komory, jest jen ke svému krytí oprávněn složiti příslušnou částku na soudě a povinen dokázati správnost a výši své pohledávky. Teprve na složené částce přísluší mu zákonné právo zástavní (sr. také Ehrenzweig sv. 1/2 str. 455 a str. 443 pozn. 7). Zákon chce chrániti v § 19 adv. ř. zájmy obou stran. Přijal-li advokát pro svého klienta hotovost, jest povinen ji klientovi na žádost vydati (§§ 961 a 1009 obč. zák.). Tím však by mohlo vzniknouti nebezpečenství pro uspokojení nároku advokátova na zaplacení jeho poplatků a proto mu dává zákon v § 19 adv. ř. právo složiti příslušnou částku k soudu s účinkem, že mu na ní vznikne zástavní právo. Naproti tomu nemá advokát proti vůli strany ani práva, by si spornou částku ve své ruce zadržel, tím méně, by si svou pohledávku samostatně započetl. Uložením u soudu chce zákon chrániti zájmy klientovy, by hotovosti nezůstaly proti jeho vůli v rukou advokáta. Kdyby si směl advokát i spornou palmární pohledávku podle § 19 prvý odstavec adv. ř. o své újmě sraziti, byl by odstavec třetí nesrozumitelný a bez praktického významu, protože by byl advokát »kryt« již srážkou a nepotřeboval by »ke svému krytí« teprve spornou částku skládati k soudu, by podle posledního odstavce nabyl práva zástavního, ale pak by také nemusil dokazovati správnost a výši. V témže smyslu vydal již roku 1904 výbor advokátní komory dolnorakouské prohlášení, uveřejněné v Ger. Z. 1904 str. 80, ve kterém zdůrazňuje, že jest přísně zachovávati předpis § 19 adv. ř. a že advokát nesmí samovolně použíti hotovostí svého klienta k zaplacení své pohledávky, nebyla-li tato uznána nebo soudně určena a že při nesrovnalostech má jen právo složiti příslušnou částku k soudu. S tím souhlasí také důkladné pojednání Dra Reinholda v Ger. Z. 1906 str. 237 a 238 pod nadpisem »Advokatenpfand und Zwangspfand«, zejména poznámka 7. Žalovaný, nepouživ práva složiti spornou částku k soudu, nesmí tuto částku klientovi zadržovati, nýbrž jest podle všeobecných předpisů občanského zákona, zvláště podle §§ 961 a 1009 obč. zák. k vydání celé přijaté sumy povinen (sr. také již rozh. čís. 2249 Gl. U. n. ř.). Ale nejen § 19 adv. ř., nýbrž i § 1440 obč. zák. brání započtení. Jde tu o t. zv. depositum irregulare, pro něž však také platí zákaz započtení podle §§ 961 a 1440 obč. zák. (srv. také Ehrenzweig sv. 2/1 str. 311, 354 a zejména 357). Nutno ještě vyříditi námitku dovolací odpovědi žalovaného, že prý mu žalobce podepsal prohlášení o zřízení práva zástavního ze dne 21. června (správně 29. června) 1927 (správně 1926). Tohoto prohlášení se žalovaný ve svém odvolání ani nedotkl, takže již odvolací soud neměl se jím podle §§ 462 a 467 čís. 3 c. ř. s. obírati a nemůže proto ani odpůrce dovolatelův teprve v dovolací odpovědi na toto prohlášení k podpoře svého stanoviska poukazovati, nehledě ani k tomu, zda by takové prohlášení strany chudé před zákonem obstálo. Jest tedy žalovaný povinen vydati žalobci zbytek hotovosti.

Citace:

Č. 8488. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 505-507.