Čís. 8546.

Zaplatil-li spoluvlastník při vnucené správě polovice nemovitosti patřící druhému spoluvlastníku dlužné úroky z knihovních pohledávek, za něž ručili oba spoluvlastníci rukou nedílnou, není oprávněn účtovati vynaložený peníz při rozvrhu výtěžku ze vnucené správy. Stalo-li se přece tak, může vymáhající věřitel proti přikázání výtěžku na tuto pohledávku podati rekurs, i když nepodal odpor.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1928, R I 972/28.)
Vymáhající věřitel vedl exekuci vnucenou správou polovice nemovitosti, jež byla ve spoluvlastnictví dlužníka a jeho manželky. K rozvrhu výtěžku z vnucené správy přihlásila manželka dlužníkova pohledávku, jež jí vzešla tím, že zaplatila knihovnímu věřiteli dospělé úroky. Soud prvé stolice přikázal výtěžek z vnucené správy na tuto pohledávku dlužníkovy manželky, rekursní soud přikázal výtěžek vnucené správy vymáhajícímu věřiteli. Důvody: Manželka dlužníkova ručí s dlužníkem, jak vyplývá z dlužního úpisu, rukou společnou a nerozdílnou za knihovní pohledávky. Zapravivší zcela dospělé paušálové splátky na tyto pohledávky, nezaplatila dluh cizí, nýbrž vlastní. Ustanovení § 1358 obč. zák. nelze tu použíti. Práva věřitelova nepřecházejí sama sebou na ni, nýbrž jest manželka dlužníkova Emma K-ová jen oprávněna podle § 896 obč. zák. požadovati od spoludlužníka náhradu. Nepřísluší jí proto v této vnucené správě postavení věřitele, jak to předpokládá § 127 ex. ř. Správnost tohoto právního posouzení vyplývá i z úvahy, že dlužníku mohou příslušeti námitky proti postižnímu nároku spoludlužníka, na které otázky by v tomto exekučním řízení nemohl býti brán zřetel. Emma K-ová nemůže proto požadovati z čistého výtěžku vnucené správy postih, poněvadž není k tomu oprávněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 8546 —
1583
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění. Jako hlavní pochybení vytýká stěžovatelka rekursnímu soudu, že prý v řízení rekursním přes zákaz novot přihlížel k nové skutkové námitce, že dluh manželů Josefa a Emilie K-ových 20 000 Kč a 10 000 Kč jest pro oba manžele solidárním, tak že oba ručí rukou společnou a nerozdílnou, a že tudíž jest i solidární jejich povinnost zaplatiti úroky z těchto dluhů, ač prý námitka ta před soudem exekučním nebyla učiněna a nebyl ani z tohoto důvodu proti přikázání výtěžku na pohledávku Emilie K-ové podán odpor. Tuto výtku činí neprávem. Jak vyplývá z protokolu o roku ze dne 4. října 1928, k rozvrhu výtěžků vnucené správy, uvedla sama Emilie K-ová, že jest podle § 1358 obč. zák. oprávněna žádati úroky z řečených pohledávek, poněvadž je zaplatila svými penězi za dlužníka, neboť jest prý to materielně dluh cizí, ale formálně vlastní, ana ručí svou polovicí domu za celé úroky, o čemž nabídla důkaz knihou pozemkovou a sbírkou listin. Z toho zjevno, že již při roku k jednání o rozvrhu výtěžků vnucené správy bylo jednáno o tom, zda Emilie K-ová ručí za pohledávky jen podílem, jen za jich polovici svou polovicí domu, či zda ručí její polovice domu nerozdílně za celý dluh obou manželů; v tom směru nelze tudíž mluviti o nové okolnosti. Uplatnil-li tedy vymáhající věřitel v rekursu solidaritu závazku Emilie K-ové za pohledávku peněžního ústavu i za její úroky, učinil tak právem, neboť otázka, zda dluh manželů K-ových jest solidárním (§ 891 a násl. obč. zák.), či dělitelným (§ 888—890 obč. zák.), jest otázkou právní, nikoli skutkovou, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Měl proto vymáhající věřitel, i když nepodal odpor z tohoto důvodu proti přikázání výtěžku na pohledávku účtovanou Emilií K-ovou, právo podati rekurs proti přikázání. Rekurs byl přípustným i proto, že se jím domáhá vymáhající věřitel nápravy rozvrhového usnesení proti tomu, že mu výtěžek nebyl přikázán na úhradu jeho vlastní pohledávky. K stěžovatelčinu poukazu na § 234 ex. ř. jest uvésti, že i v tom případě, kdyby tu bylo lze použiti tohoto zákonného předpisu, nebyl by v cestě tomuto rozhodnutí, poněvadž jde o otázku právního posouzení věci na základě skutkových okolností samou rekurentkou při rozvrhovém roku tvrzených, nikoli o otázku skutkovou, takže tu vůbec nebylo třeba odporu k zachování rekursního práva. Zaplatila-li tedy Emilie K-ová dlužné úroky z hypotekárních pohledávek, zaplatila tím jako solidární dlužnice svůj vlastní dluh. Má sice proti svému spoludlužníku Josefu K-ovi právo postižní podle § 896 obč. zák., a může žádati, by jí zaplatil polovici vynaloženého nákladu, připadající na jeho polovici domu, nepřísluší jí však právo účtovati peníz na zaplacení vynaložený při rozvrhu výtěžků ze vnucené správy, neboť není hypotekární věřitelkou, jak žádá § 124 čís. 3 a § 127 prvý odstavec ex. ř. a není ani postupnicí ze zákona podle § 1358 obč. zák., práva věřitelova nepřecházejí na ni sama sebou, protože nezaplatila dluh cizí, nýbrž vlastní, i může právo postižní uplatniti jen žalobou. Právem proto rekursní soud přikázal výtěžek vnucené správy na částečné zaplacení vymáhajícího věřitele a nikoli Emilii K-ové.

Citace:

č. 8546. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 610-611.