Čís. 8572.

Nejde o zahájenou rozepři, domáháno-li se v dřívější žalobě zaplacení pohledávky, v pozdější pak určení, že jest pohledávka po právu.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1928, R I 981/28.)
Soud prvé stolice vyhověl námitce zahájené rozepře a odmítl žalobu. Rekursní soud námitku zamítl. Důvody: V žalobě Ck I 73/27 u obchodního soudu žaloval žalobce z důvodu konaných prací právnických a vynaložených útrat žalovanou o zaplacení 42 000 Kč a byl spor tento po podané odpovědi ponechán dne 20. října 1927 v klidu. Nyní v žalobě Ck I 35/28 u téhož soud podané z téhož právního důvodu žaluje o určení, že jeho pohledávka 42 000 Kč proti žalované trvá; k odůvodnění změny v žalobním návrhu udává, že tak činí proto, že žalované bylo uděleno dne 19. března 1923 moratorium. Odmítnutí žaloby pro zahájení rozepře není odůvodněné, neboť, i když tu jde při obsahově ba slovně stejné žalobě o týž právní a žalobní důvod, není tu totožnosti nároku a žaloba určovací a žaloba o plnění z téhož právního poměru uplatňované navzájem se nevylučují. Jest sice pravda, že v žádání o plnění jest vtomně již obsaženo žádání o určení jsoucnosti právního poměru, z něhož žalobní nárok vyvěrá a se žádá, a je tedy možno jinak obmeziti kdykoli žádost žalobní o zaplacení na žádání o určení (§ 235 poslední odstavec c. ř. s.), a bylo by také myslitelno v případě zralosti jednání o právním základu žaloby podle § 393 c. ř. s. jednání obmeziti na právní důvod a o tomto rozhodnouti mezitímním rozsudkem, ale právě že kvantitativně je tu v obou případech rozdíl, nutno za to pokládati, že jsou tu dva různé nároky, a že tedy pro nedostatek totožnosti žaloby nové a staré tu není také zahájené rozepře.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění. Rekursní soud správně uznal, že námitka rozepře zahájené není odůvodněna, poněvadž přes to, že skutkový a právní podklad žalob Ck I 35/28/1 a Ck I 73/27/1 jest v podstatě stejný, žalobní nároky a návrhy z toho vyvozené (jednak — Čís. 8573 —
1634
nárok na plnění, jednak nárok určovací) nejsou totožné. Soud rekursní správně postřehl různou povahu nároků oběma žalobami uplatňovaných a založil na ní své rozhodnutí, třeba že mylně mluví o kvantitativním rozdílu. Ve skutečnosti nejde tu jen o rozdíl kvantitavní, nýbrž o podstatný rozdíl kvalitativní, jenž vylučuje, by tu bylo lze mluviti o totožnosti nároků a o zahájené rozepři (srov. Hora: Čsl. civilní právo procesní 1923 II., str. 169; Neumann: Komentář 1928, II., str. 902; Poliak: System des österreichischen Zivilprozessrechtes 1906, str. 378; Ott: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního 1898, II., str. 40). Tímto rozhodnutím není ovšem dotčena otázka, zda žalobce má po rozumu § 228 c. ř. s. zájem na bezodkladném určení, kteroužto otázkou jest se obírati při jednání ve věci samé.

Citace:

č. 8572. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 661-662.