Čís. 8559.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
K pojmu »křižovatky ulic« se nevyhledává, by se jedna ulice křižovala s druhou po obou stranách.
Úraz chodce byl zaviněn řidičem automobilu, jel-li na křižovatce ulic za šera bez světel, nedovolenou rychlostí a nedávaje výstražná znamení. Pokud nelze nedospělci přičísti zavinění na úrazu za těchto okolností, ježto se nerozhlédil, sestupuje s chodníku do jízdní dráhy.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1928, Rv I 1035/28.)
Žalobce byl zachycen automobilem žalované společností, řízeným spolužalovaným Rudolfem M-em, a poraněn. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 8559 —
Důvody:
Nižší soudy věc správně posoudily po stránce právní v otázce, zda žalovaní ručí za způsobenou škodu podle § 1 aut. zák. Bylo zjištěno, že žalobce byl autem žalované společnosti, řízeným žalovaným šoférem Rudolfem Μ-em, zachycen, poražen a na těle poškozen. Je tu tedy předpoklad § 1 aut. zák., jenž stanoví zásadu, že řidič a vlastník ručí za náhradu škody, byl-li provozováním silničního vozidla (jízdného silostroje) někdo poraněn neb usmrcen nebo byla-li způsobena škoda na věcech. Není třeba zvláštního důkazu o zavinění řidiče, by tento závazek nastal. Byla-li provozováním silostroje způsobena škoda, předpokládá zákon toto zavinění a jest věcí řidiče a majitele auta, by prokázali vyviňovací důvody uvedené v § 2 aut. zák., chtějí-li se sprostiti ručení. Tento důkaz žalovaní nepodali, naopak bylo prokázáno, že žalovaného řidiče auta stihá přímé zavinění. § 2 aut. zák. předpokládá, že řidič auta dbal předepsaných a věcných opatrností ve vedení silostroje a v zacházení s ním a že přes to škodná událost nemohla býti odvrácena. Těchto opatrností řidič auta nešetřil. Nižší soudy zjistily, že auto, ač jelo za šera, nebylo osvětleno, že řidič nedával výstražné znamení, a že jel nedovolenou rychlostí, rychlostí větší než 6 km, ačkoliv, jak sám přiznává, pro povoz, za kterým žalobce vyběhl z obchodu J-ova, neměl dostatečného rozhledu a ačkoliv jde o křižovatku ulic. Nebylo tedy dbáno předpisů §§ 45 a 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. Mylným jest názor dovolatelů, že nelze tu mluviti o křižovatce ve smyslu tohoto ministerského nařízení, ježto Svatovítská ulice do Nádražní ulice jen ústí. Zjištěno bylo, že naproti místu, kde k úrazu došlo, ulice Svatovítská ústí kolmo na Nádražní ulici, křižuje se tu tedy skutečně jedna ulice s druhou a není třeba, by se křižovala po obou stranách, šlo-li však o křižovatku ulic, je nerozhodno, zda řidič auta měl jízdní dráhu volnou a přehlednou, neboť nařízení neobmezuje na křižovatkách rychlost jízdy pro překážku v jízdní dráze, nýbrž pro překážku, jež se náhle může objeviti na křižující se a proto nepřehledné ulici. Že jest osvětlení auta jednou z oněch věcných opatrností, jež má § 2 aut. zák. na mysli, plyne z ustanovení § 10 cit. min. nař. Okolnost, že bylo v době úrazu již šero, byla zjištěna. Nelze tedy hleděti ke tvrzení žalovaných, že jízdní dráha přes to byla postačitelně osvětlena a že proto řidič auta neměl prý důvodů osvětliti auto. Není správným ani názor žalovaných, že řidič v souzeném případě neměl důvodu dávati výstražné znamení, ježto bylo zjištěno, že šlo o křižovatku a že nebyl volný rozhled (§ 48 cit. min. nař.). Provozování a řízení silostroje vyžaduje zvláštních znalostí a neobyčejné píle (§ 1299 obč. zák.) a proto žalovaný šofér ručí za jejich nedostatek. Nemůže býti řeči o tom, že škodnou událost zavinil žalobce sám, a není třeba uvažovati o tom, zda škoda nemohla býti odvrácena šetřením předepsaných a věcných opatrností, an žalovaný řidič auta jich nedbal. Zbývá proto jen zkoumati, zda škodu částečně zavinil žalobce. K té otázce nižší soudy právem odpověděly záporně. Jest zjištěno, že žalobci bylo v době úrazu 9 let a že tedy teprve nedávno překročil dětství. Ohledně nedospělců — Čís. 8560 —
1607
ustanovuje § 1310 obč. zák., že se i oni mohou opomenutím onoho stupně opatrnosti, který lze od nich požadovati, dopustiti zavinění a státi se tak zodpovednými za škodu. Zákon nevylučuje zásadně jakoukoliv zodpovědnost nedospělců; zavinění a zodpovědnost za škodu lze však nedospělci přičítati jen, byl-li schopen onoho stupně opatrnosti, jíž bylo třeba k případnému odvrácení škodné události, a když ji přes to opomenul. Zda tomu tak, jest posuzovati v každém jednotlivém případě zvlášťě, hledíc ke stáří nedospělce, k jeho duševním vlastnostem, vzdělání, prostředí, v němž žije а k jiným okolnostem tohoto druhu. Jako zavinění přicházelo by u žalobce v souzeném případě ve zřetel nanejvýše jen, že se před sestupováním s chodníku na silnici nerozhlédl a se nepřesvědčil, zda mu nehrozí nebezpečí blížícím se povozem. Zanedbání takové pozornosti jest však častým zjevem i u osob dospělých, pročež právě vyžaduje obyčejná opatrnost a jest kromě toho i výslovně přikázáno policejním předpisem § 48 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., by řidič dával v přiměřené vzdálenosti výstražná znamení. V souzeném případě však nižší soudy zjistily, že výstražná znamení dávána nebyla a že auto za tehdejšího šera ani osvětleno nebylo a že kromě toho povozy na kraji ulice jedoucí bránily rozhledu do jízdní dráhy. Uváží-li se, že řidič auta kromě toho, že jel nepřípustnou rychlostí i v tomto směru zanedbal oněch opatrností, které jsou nutné a výslovně nařízené, by byla vzbuzena pozornost chodců na projíždějící auto, nelze zajisté žalobci — 9letému dítěti — přičítati za provinění, že, vida mezi povozy volný prostor k přechodu ulice a nemaje tušení, že se přibližuje auto, do jízdní dráhy vkročil, to tím méně, ano je zjištěno, že byl autem zachycen hned, jak vběhl do volné prostory, jež mu teprve nyní dovolovala volný rozhled.

Citace:

č. 8559. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 633-635.