Čís. 8587.Zásada vytčená v čl. 368 obch. zák., že pohledávky z jednání, které uzavřel komisionář, může sice komitent uplatňovati proti dlužníku teprve po jejich postupu, že však v poměru mezi komitentem a komisionářem nebo jeho věřiteli pokládají se takové pohledávky, byť i nebyly postoupeny, za pohledávky komitentovy, platí i v jiných případech zastoupení mimo komisionářství.Prodal-li vlastníkův zmocněnec věc svým jménem, přísluší vlastníku proti exekuci, vedené vymáhajícím věřitelem zmocněnce na pohledávku — Čís. 8587 —za kupitelem, žaloba podle § 37 ex. ř., třebas mu pohledávka zmocněnce nebyla postoupena.(Rozh. ze dne 27. prosince 1928, Rv I 611/28.)Žalovanému byla povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání pohledávky dlužníka Karla Š-a za Ottou H-em. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se Marie V-ová proti žalovanému, by bylo uznáno právem, že exekuce vedená žalovaným na pohledávku za Ottou H-em jest nepřípustnou, že pohledávka ta přísluší žalobkyni a že se exekuce jakož i dosud provedené exekuční úkony zrušují. Žalobkyně tvrdila v žalobě, že zabavená pohledávka jest jejím majetkem, ježto Karel Š., který jest u ní zaměstnán jako vedoucí hospodářství, vystupoval při jednání o prodej koně jako její plnomocník, takže pohledávka za Ottou H-em vznikla jí a nikoliv Karlu Š-ovi. Oba nižší soudy žalobu zamítly.Nejvyšší soud změnil rozsudky obou nižších soudů v ten rozum, že se exekuce zabavením a přikázáním k vybrání peněžité pohledávky 5000 Kč prohlašuje nepřípustnou.Důvody:Žalobkyně napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu dovolacím důvodem čís. 4 § 503 c. ř. s. pro nesprávné posouzení věci po stránce právní. Dovolání bylo shledáno důvodným. Nižšími soudy jest zjištěno, že vlastnicí prodaného koně byla žalobkyně, že svěřila koně k prodeji Karlu Š-ovi a že tento nikoliv jako její plnomocník, nýbrž vlastním jménem jako prodatel ujednal s Ottou H-em pokud se týče s jeho zástupcem trhovou smlouvu, z níž pochází exekucí postižená pohledávka na zaplacení kupní ceny. Oba nižší soudy vycházely z názoru, že vylučovací nárok by byl odůvodněn jen, kdyby bylo prokázáno, že zabavená pohledávka přísluší žalobkyni, buď tak, že jí nabyla hned původně jednáním Karla Š-a, neb aspoň později postupem, a řešily spornou věc jen s hlediska § 1017 obč. zák. S tohoto hlediska dospěly k závěru, že, ježto Karel Š. neujednal kupní smlouvu buď výslovně neb aspoň pro druhou stranu seznatelně jako plnomocník žalobkyně, nýbrž vystupoval sám jako prodatel vlastním jménem a dodatečný postup pohledávky nebyl ve sporu ani tvrzen, jest ze smlouvy oprávněn a zavázán jen on, a proto zamítly vylučovací žalobu, majíce za to, že žalobkyně neprokázala po rozumu § 37 ex. ř. k pohledávce exekucí dotčené právo, nedopouštějící výkonu exekuce. Než tomuto názoru nelze přisvědčiti. Ze zjištěné okolnosti, že Karel Š. příkaz žalobkyně k prodeji koně provedl tím způsobem, že, uzavíraje kupní smlouvu s Ottou H-em, pokud se týče s jeho zástupcem, nevystupoval proti němu jako příkazník (zmocněnec) žalobkyně, nýbrž jednal s ním vlastním jménem, plyne ovšem, že nešlo o případ, který v prvé řadě má na myslí ustanovení § 1017 obč. zák. (slova: »v mezích zjevné plné moci«), kde třetí osoba věděla neb aspoň z okolností mohla poznati, že jedná s plnomocníkem, nýbrž — Čís. 8587 —1661o případ, kde příkazník provádí přikázané jednání sice na účet přikazatelüv, při tom však proti třetímu smluvníku vystupuje vlastním jménem, že tedy šlo o t. zv. tajnou plnou moc (nepřímé zastoupení), o právní poměr, jenž pro obor práva obchodního jest upraven v předpisech čl. 360 a násl. obch. zák. o jednání komisionářském. Zde obsahuje čl. 368 obch. zák. ustanovení, že pohledávky z jednání, které uzavřel komisionář, může sice komitent uplatňovati proti dlužníku teprve po jejich postupu, že však v poměru mezi komitentem a komisionářem nebo jeho věřiteli pokládají se takové pohledávky, byť i nebyly postoupeny, za pohledávky komitentovy, což má v zápětí, že přikazatel může exekuci odporovali žalobou podle § 37 ex. ř., byla-li taková pohledávka zabavena věřitelem komisionáře. Tento předpis není ustanovením výjimečným, naopak v něm dochází výrazu jen zásada, která plyne z povahy nepřímého zastoupení a platí proto i v jiných případech nepřímého zastoupení mimo komisionářství. Právem dovolatelka vytýká, že exekucí má vymáhající věřitel dojiti uspokojení své vykonatelné pohledávky ze jmění povinného. Této zásadě by se příčila povolená exekuce, neboť podle skutkového a právního stavu věci není zabavená pohledávka na zaplacení kupní ceny skutečným majetkem Karla Š-a a neměla se jím nikdy státi, poněvadž tento jen z příkazu a na účet žalobkyně provedl prodej jejího koně a je proto podle § 1009 obč. zák. povinen, by výtěžek odevzdal žalobkyni, po případě by jí postoupil příslušnou pohledávku. Tento nárok žalobkyně vzhledem ke zjištěným okolnostem nedopouští výkon exekuce, vedené žalovaným na tuto pohledávku, bez ohledu na to, zda se žalobkyně též formálně stala podmětem této pohledávky. Žalovaný zřejmě nemá nároku, by došel uspokojení své pohledávky z majetkového předmětu, jenž stejně jako prodaný kůň hmotněprávně jeho dlužníku nepatří, to tím méně, an sám ani netvrdil, že šlo o jednání na oko neb o jednání jinak závadné. Z toho, co dosud uvedeno, jest zároveň zřejmo, že se nižší soudy neprávem k odůvodnění svého opačného stanoviska dovolávají ustanovení § 1017 obč. zák., zejména poslední věty tohoto předpisu, kde se praví, že tajná plná moc, udělená zmocněnci, nemá vlivu na práva třetí osoby (»des Dritten«), Neboť tento předpis podle svého doslovu a smyslu zcela nepochybně upravuje jen poměr mezí zmocnitelem (přikazatelem), zmocněncem (příkazníkem) a třetí osobou, s kterou zmocněnec, prováděje příkaz, sjednává smlouvu. Měl by proto v tomto případě význam jen, pokud by šlo o posouzení vzájemného poměru mezi žalobkyní, Karlem Š-em a Ottou H-em, ale nijak se nedotýká otázky přípustnosti exekuce, vedené žalovaným jako čtvrtou osobou, na smlouvě nijak nesúčastněnou. Skutečnosti žalobkyní ve sporu tvrzené, pokud byly nižšími soudy zjištěny, opodstatňují tudíž právní základ vylučovací žaloby, podle § 37 ex. ř. a odůvodňují žádaný výrok, že se exekuce prohlašuje nepřípustnou (srov. v témže smyslu: Ehrenzweig, System I., 1, 1925, str. 266; Mayr, Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes, L, 1, 1922, str. 242. Pokud jde o otázku, že v podobných případech též obligační nárok může opodstatniti žalobu podle § 37 ex. ř., srov. též Neumann, Komentář, 1927, str. 184, — Čís. 8588 —1662dále rozhodnutí nejvyššího soudu vídeňského ze dne 11. května 1909, Rv V 809/9, Gl. U. čís. 4614). Bylo proto vyhověti důvodnému dovolání a změnou rozsudků obou nižších soudů uznati, jak se stalo, při čemž z prosby žalobní bylo vyloučiti ony části, jež s podstatou žaloby podle § 37 ex. ř. nesouvisejí a jimž, pokud jde o žádaný výrok, že zabavená pohledávka přísluší žalobkyni, za vylíčeného stavu věci ani nelze vyhověti.