Čís. 8478.

Při exekuci vnuceným zřízením zástavního práva neplatí ustanovení § 15 ex. ř.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1928, R I 849/28.)
Soud prvé stolice povolil k vydobytí peněžité pohledávky proti okresní nemocenské pojišťovně exekuci vnuceným zřízením zástavního práva. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by doplnil řízení vyžádáním prohlášení ve smyslu § 15, druhá věta, ex. ř. od okresní politické správy.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle § 15 ex. ř. může proti ústavu, jenž byl prohlášen výrokem správního úřadu za veřejný a obecně užitečný, povolena býti exekuce k vydobytí peněžitých pohledávek jen na takové majetkové součástky, kterých může užito býti k uspokojení věřitele bez újmy zájmů veřejných, o něž se má ústav starati. Toto obmezení týče se jen exekucí pro pohledávky peněžité a týče se jen těch druhů exekucí, které směřují k vydobytí peněžních pohledávek, jako jest vnucená dražba, vnucená správa, kteréžto druhy exekuce by veřejné zájmy, o něž jest se ústavu starati, ohrozily tím, že by jim byly odňaty součástky majetkové nebo že by jich používání bylo omezeno nebo jemu bylo bráněno (§ 4 vládního nařízení ze dne 6. května 1897, čís. 153 ř. zák.). V tomto případě nejde však ani o vnucenou správu, ani o vydobytí peněžité pohledávky dražbou, nýbrž o její vklad vnuceným zřízením práva zástavního, který již není přípravou a prvním stupněm dražebního řízení, směřujícího k zpeněžení zástavy а k uspokojení věřitele z dražebního výtěžku, nemá tedy již za účel vynucené uspokojení peněžité pohledávky, nýbrž jest zvláštním druhem exekuce, který věřiteli umožňuje zajištění jeho pohledávky a umožňuje mu, by bez nebezpečí pro své uspokojení popřáti mohl dlužníku poshovění nebo mohl vyčkati v dobách pro dražbu nepříznivých změnu poměrů. Vklad vnuceného práva zástavního poskytuje dále vymáhajícímu věřiteli možnost, by mohl, změnila-li by se osoba vlastníka zavazené nemovitosti, navrhnouti vnucenou správu neb dražbu proti každému pozdějšímu jejímu vlastníku, i když exekuční titul zní toliko proti jeho předchůdci, a to přímo u soudu exekučního (§ 138 ex. ř.). Z toho jasně vyplývá, že exekuční způsob, jejž navrhuje vymáhající věřitel, neslouží k vydobytí, nýbrž k zajištění vykonatelné pohledávky, nesměřuje ani k odnětí součástí majetku, ani k omezení neb k bránění v jich používání povinnou stranou, která bude moci i na dále používati nemovitostí spojených s vlastnictvím domu, způsobem dosud prováděným, aniž by byla v tom směru nějak omezena neb obtěžována. Není zde tudíž podmínek § 15 ex. ř. a není proto potřebí vyžadovati od politického úřadu vysvědčení, že lze na nemovitosti ty vésti exekuci bez újmy veřejných zájmů, o něž se má povinný ústav starati. Není proto potřebí doplnění řízení rekursním soudem žádaného a bylo k důvodnému dovolacímu rekursu obnoviti usnesení prvého soudu.

Citace:

Č. 8478. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 488-489.