Čís. 8422.

Předpis ministerského nařízení ze dne 24. října 1897, čís. 251 ř. zák. o postupu pohledávek za erárem jest předpisem jen manipulačním, nemajícím významu hmotněprávního. Nedbání předpisů ministerského nařízení může míti za následek jen, že postupník ručí eráru za útraty sporu, jež by nenastaly, kdyby se byl podle předpisů těch zachoval, nelze však z nich vyvozovati, že postup, jenž se stal, platí proti eráru za nenastalý.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1928, R I 770/28.)
Žalobce domáhal se na československém eráru zaplacení pohledávky, jež prý mu byla postoupena společností dřevoobráběcího průmyslu v Čechách. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Ministerské nařízení ze dne 24. října 1897, čís. 251 ř. zák. ustanovuje, že postup pohledávek příslušejících proti eráru a u některé státní pokladny splatných musí s předložením listinného průkazu oznámen býti úřadu k poukázání výplaty příslušnému, úřad ten že má přiložené doklady zkoumati a, není-li postup neproveditelným nebo vůbec nepřípustným, výkon naříditi. Předpisu tomu žalobkyně nevyhověla, nýbrž podle svého tvrzení jen před podáním žaloby její zástupce jménem žalobcovým oznámil postup ministerstvu Národní obrany. Listinným průkazem jest rozuměti listinu dokazující přímo postup. Takové listiny však příslušný úřad nedostal. Zůstala tedy společnost dřevoobráběcího průmyslu v Čechách věřitelem strany žalované a žalobce není k žalobě oprávněn (Sb. n. s. čís. 1340) Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Nesprávné posouzení po stránce právní spatřuje žalobce v tom, že prý soud prvé stolice porušil zásadu projednací, rozhodnuv o námitce žalovaného a upřev žalobci oprávnění k žalobě, ač se prý min. nař. čís. 251/97 ř. zák. na sporné pohledávky nevztahuje. Soud odvolací shledává odvolání v tomto směru opodstatněným. Jde o to, jaký význam a dosah má toto nařízení. Podle ustanovení obč. zákona dojde k postupu pohledávky smlouvou mezi věřitelem jako postupitelem a novým věřitelem jako postupníkem. Svolení dlužníka se k tomu nevyžaduje. Ovšem postup stává se účinným ohledně něho teprve tím, že ho o něm zpraví ať dosavadní ať nový věřitel; dlužník nevěda o postupu, mohl by platiti s účinkem dosavadnímu věřiteli nebo s ním smluviti i jiná sprošťující právní jednání. Nařízení čís. 251/1897 nemohlo změniti tato zákonná ustanovení ani pokud jde o stát jako — Čís. 8422 —
dlužníka; je povahy pouze formální, ustanovujíc postup, jejž je zachovati při pohledávkách za státem, by mohl postupník (nový věřitel) dojíti pokud možno rychle zaplacení. V něm není ustanovení, jaký má následek, nedá-li úřad vyřízení o ohlášeném postupu, ani co má činiti nový věřitel, odepře-li stát výplatu nebo neuznává-li postoupenou pohledávku, a také nemohlo býti, poněvadž tu platí ustanovení obč. zákona. Soud prvé stolice zamítl žalobu, vycházeje z toho, že žalobce není k ní oprávněn, nezachovav postup předepsaný oním ministerským nařízením, takže zůstala podle jeho mínění věřitelkou Společnost dřevoobráběcího průmyslu v Čechách. Soud odvolací vzhledem k tomu, co pověděno, s tím nesouhlasí. Žalobce v žalobě tvrdil, že společnosti vzešla pohledávka 13763 Kč, že mu jí byla postoupena, a při jednání 6. dubna 1928 uvedl, že jeho právní zástupce zpravil o tomto postupu dopisem min. Nár. obrany před podáním žaloby. Žalovaný stát popřel, že Společnosti vzešla tvrzená pohledávka, a uvedl, že o postupu nebyl zpraven. Bylo proto povinností soudu prvé stolice, by připustil a provedl důkazy o postupu pohledávky, a, zjistilo-li by se, že se postup stal, takže žalobce jest oprávněn k žalobě, bude nutným pustiti se do jednání o tom, zda je tu tvrzená pohledávka čili nic. Poněvadž podle obč. zák. není platnost postupu ani při pohledávkách za státem závislou na předložení dokladu o postupu, není správným názor soudu prvé stolice, že věřitelem státu zůstala Společnost, třebaže nezachován postup předepsaný citovaným nařízením, jež ostatně nemá ustanovení o tom, jaký má následek, nepředloží-li se písemný průkaz o postupu. Společnost, nejsouc již věřitelkou, nemohla by vymáhati pohledávku a žalobce nemohl by ji nutiti, by tak učinila. Stát při pohledávkách, jež neuznává, zajisté odmítne placení, jak to učinilo v tomto případě ministerstvo Národní obrany, a tu ovšem nezbývá věřiteli, než žalovati: soud musí rozhodnouti, zda je pohledávka po právu čili nic.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Ministerské nařízení ze dne 24. října 1897, čís. 251 ř. zák. jest předpisem jen manipulačním, nemajícím významu hmotně právního, jehož již pro svůj původ míti nemůže. Mohl by ho míti jen, kdyby byl normou zákonnou nebo předpisem ji provádějícím, t. j. provádějícím zákonné předpisy hmotného práva o postupu, čemuž však není tak už proto, že tyto hmotněprávní předpisy nepřikazují své provedení cestě nařizovací. S tohoto právního stanoviska však plyne, že i ten, kdo si jako postupník činí soukromoprávní pohledávku proti eráru, může vystoupiti na její uplatnění žalobou jako postupník jakékoli jiné pohledávky, čelící proti jakékoli jiné osobě a přijde jen na to, by ve sporu žalobou tou zahájeném prokázal jak jsoucnost pohledávky, tak postup, pokud budou sporny, k čemuž doložiti dlužno, že oznámení postupu dlužníku děje se, jak od jakživa uznáváno, také žalobou, jenže ovšem to může míti vliv — nehledě k účinkům § 1395 obč. zák. — i na útraty sporu podle § 45 — Čís. 8422 —
с. ř. s.; z čehož jde, že i nedbání předpisu onoho ministerského nařízení může míti také jen ten následek, že postupník ručí eráru za útraty sporu, jež by byly nenastaly, kdyby se byl podle předpisů těch zachoval, nikterak však nemůže se z nich vyvozovati, že postup, který se stal, platí proti eráru za nenastalý a že tedy, jak první soudce míní, erár zůstává i na dále dlužníkem postupitele a postupník že není oprávněn jako věřitel proti němu vystoupiti, kdežto správně předpisy nařízení stanoví jen formu pro oznámení postupu dlužníka, takže jen o tom by mohla býti řeč, zda se erár jako dlužník placením postupiteli bezelstně předsevzatým mohl podle § 1395 obč. zák. osvoboditi, dokud se mu nedostalo oznámení podle předpisů tohoto nařízení, pokud se týče postupníkovy žaloby, aneb měl-li povinnost dluh k soudu složiti (§ 1425 obč. zák.), byla-li by jeho bezelstnost i bez tohoto formálního oznámení postupu nebo doručení žaloby postupníkovy vyloučena, o kterouž otázku však tu nejde a ani nepůjde, an erár netvrdí, že zaplatil už postupiteli.

Citace:

č. 8422. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 392-394.