Čís. 8557.

V rozvodovém řízení platí zásada projednací.
Manželi vinnému výhradně nebo převážně rozvratem nelze povoliti ani rozvod manželství od stolu a lože. Povolil-li však prvý soud, byť neprávem, žalujícímu manželi rozvod a žalovaný manžel to nenapadl, jest na tom přestátí.
Navrhl-li žalující manžel rozvod z výhradné viny žalovaného manžela, neprohlásiv, že, nebude-li uznáno na vinu žalovaného manžela, rozvod nenavrhuje, žalovaný manžel pak navrhl zamítnutí žaloby a jen, nebylo-li by lze žalobu zamítnouti, rozvod z výhradné viny žalobcovy, nemůže se žalující manžel, uznal-li prvý soud na rozvod, proti tomu odvolávati, a, neodvolal-li se ani žalovaný manžel, byl rozvod vysloven právoplatně a bylo pak lze ve vyšších stolicích jednati jen o vině stran.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1928, Rv I 536/28.)
Žalobce domáhal se rozvodu manželství od stolu a lože z výhradné viny žalované manželky. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby po případě rozvod z výhradné viny žalobcovy. Procesní soud prvé stolice uznal na rozvod manželství z výhradné viny žalobcovy. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání.
Důvody:
Výtka žalobcova, že soud první stolice nevykonal povinnost uloženou mu předpisem § 182 c. ř. s., by byl radou nápomocen žalobci, jenž neměl právního zástupce, jest planá, neboť z jednacího protokolu ze dne — Čís. 8557 —
1601
25. ledna 1927 jest zřejmo, že se soudce snažil o doplnění žaloby naprosto kusé a že ji také jakž takž nuzně doplnil. Není-li v protokolu rozvedena věc podrobněji, nelze to přičítati soudci, nýbrž žalobci, jenž přece musil sám věděti, co proti žalované a pro sebe uvésti chce a může, a měl to tedy učiniti. Nepřišlo-li do protokolu více, platí, hledíc k předpisu §§ 212 a 215 c. ř. s., že žalobce více neudal, an, jak protokol dokazuje, proti jeho obsahu nepodal odpor. Nemůže proto nyní novoty odvolacího spisu, раk-li a pokud to vskutku jsou novoty, t. j. nové další skutečnosti nebo důkazy, nikoli jen polemika s přesvědčením prvého soudce, omlouvati a jejich připuštěni žádati z důvodu, že prý se mu nedostalo návodu podle § 182 c. ř. s., neboť touto oklikou by se každá strana mohla domoci jakýchkoli novot v řízení opravném a obcházeti tak zákon obsahující zákaz novot v řízení tom, což nelze dopustiti. Že v řízení rozvodovém neplatí zásada vyšetřovací, nýbrž projednací, jest zřejmé. Arci užívá § 12 dv. dekr. ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. i o něm výrazu »vyšetřování«, jako již § 1 a 4 tamže, avšak jest ho zde užito v nevlastním smyslu, protože podle zásady § 1 téhož dv. dekretu má se řízení rozvodové prováděti ve formách a podle zásad ústního projednání soudním řádem předepsaného, pročež byl také v min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., jež dekret ten upravilo vzhledem k platnému civ. soudnímu řádu, vypuštěn a v §§ 2—7, jež jednají o řízení rozvodovém, výrazem »ústní jednání« nahrazen.
Vychází-li se ze zjištění nižších stolic, jest zřejmo, že žalovaná nemá viny na rozvratu manželství a že vina stihá jen žalobce, a jest jen otázkou, kterou nižší stolice nepostřehly, zda se může žalobci povoliti rozvod, an jest na rozvratu sám vinen. Zapovídá-li § 13 písm. h) rozl. zák. v tom případě uznati na rozluku, jest, použije-li se rozvratu jako důvodu pouhého rozvodu, i omezení v citovaném předpisu vyslovené zachovati a manželi výhradně nebo převážně rozvratem vinnému rozvod nepovoliti. Avšak to by bylo muselo uvažováno býti v prvé stolici, neboť, když prvá stolice, byť i neprávem, žalobci rozvod povolila a žalovaná, která by to byla mohla napadati, nechala to platiti, nepodavši odvolání, nelze s tím již viklati, ježto to vešlo v právní moc. S tím souhlasí i další otázka. Žalobce navrhoval rozvod z výhradné viny žalované, žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a jen po případě, t. j. nebylo-li by lze žalobu zamítnouti, rozvod z výhradné viny žalobcovy, a tu je již první soudce v rozporu se spisy, tvrdě, že žalovaná učinila jen tento návrh. Prvý soudce rozvod povolil z výhradné viny žalobcovy, ačkoli měl žalobu při této vině zamítnouti, jak žalovaná žádala, žalobce se odvolal a navrhl uznání výhradné viny žalované manželky, po případě, nebylo-li by to možno, zamítnutí žaloby, v čemž zas jest v rozporu se spisy, jak dovolání správně praví, odvolací soud, který praví, že odvolání podle návrhu nesměřuje proti rozvodu, jenž prý má zůstati nedotčen, nýbrž jen proti vině. Avšak žalobce, navrhnuv rozvod z výhradné viny žalované manželky, neprohlásil, že, nebude-li uznáno na vinu žalované, rozvod nenavrhuje, takže bylo nutno míti za to, že se domáhá rozvodu bezpodmínečně, а k návrhu tomu jen přičinil návrh na uznání viny žalované, jehož třeba nebylo, ježto o vině uznává soud z úřadu (rozh. čís. 7710 sb. n. s.), když pak soudce na rozvod uznal, nemohl žalobce proti němu se odvolávati, ježto bylo tím jeho návrhu vyhověno, a když žalovaná se neodvolala, byl rozvod vysloven právoplatně a mohlo se na dále jednati již jen o vinu stran, která, jak uvedeno, stihá jen žalobce.

Citace:

č. 8557. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 628-630.