Čís. 8425.

Pozemková reforma.
Státní pozemkový úřad jest povinen platiti z přejímací ceny jak vlastníku zabraných nemovitostí, tak i všem osobám, jimž se dostalo z přejímací ceny úhrady na účet vlastníkův, úrok jen 4%, nikoliv 5%.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1928, R I 813/28.)
Rozvrhuje přejímací cenu za zabrané nemovitosti, přikázal soud prvé stolice bernímu úřadu k hotovému zaplacení dávku z majetku a zajišťovací jistinu pro patronátní břemena s 5% úrokem ode dne převzetí zabraného majetku. Rekursní soud k rekursu Státního pozemkového úřadu napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatel, dovolávaje se rozhodnutí nejvyššího soudu čís. sb. 7775, domáhá se — Čís. 8425 —
toho, by bernímu úřadu z přikázaných částek byly přiznány jen úroky 4% místo 5%. Soud rekursní nemá stížnost za opodstatněnou. V zákoně náhradovém není zmínky o tom, že se mají peníze přikázané věřitelům z přejímací ceny zúročiti ode dne převzetí do dne zaplacení, leč o tom není pochybnosti a stěžovatel sám ani netvrdí, že by se jim úrok neměl platiti. Jest to samozřejmé, uváží-li se, že stát jako přejímatel bere ode dne převzetí z nich užitky a že na něho proto přecházejí i převzatá břemena (§ 29 náhr. zák.), takže podle obdoby § 152 třetí odstavec ex. ř. jest platiti z přejímací ceny úrok ode dne převzetí, ač zákon o této počáteční lhůtě nemá ustanovení ani pokud jde o onu část přejímací ceny, jež připadá vlastníku. Z toho, že pro tohoto stanoví úrokovou míru (původně 3%, později pak dle novely 4%), kdežto o věřitelích se nezmiňuje, jest souditi, že neměl potřebí ji výslovně určiti, považuje za samozřejmé, že mají dostati zákonný 5% úrok. To vyplývá i z toho, že přejímací cena, jež jest ekvivalentem ceny trhové, která se má, není-li nic jiného umluveno, podle § 1052 obč. zák. zaplatiti při odevzdání (převzetí) věci, měla býti zaplacena v den převzetí. Poněvadž však v ten den nebylo známo, kdo z ní co dostane, a nebylo možno ji rozděliti, stát měl by ji však zaplatiti ihned, a zákon mu pouze poskytuje poshovění, až do právní moci rozvrhového usnesení (§ 60 náhr. zák.), jest patrno, že má z ní platiti, pokud jde o věřitele a jiné osoby odkázané na přejímací cenu, zákonný úrok 5%ní (sb. čís. 6137 a 7290). Na výši tohoto úroku jest beze vlivu, že vlastník sám dostane jen 4% úrok, neboť jeho postavení jako vyvlastněného jest jiné než věřitelů a jiných na přejímací cenu odkázaných osob. Kdyby zákon nebyl pro něho stanovil úrok 4%ní, bylo by i jemu platiti úrok 5%ní. Proto jest bez významu, že stát jako přejímatel v případě, kde celá přejímací cena připadne vlastníku, bude z ní platiti jen 4% úrok, v případech, kde naň nezbude ničeho, 5% a ve případech smíšených jednak 4%ní a jednak 5%. Zákon pro vlastníka stanovil horší postavení již i tím, že část přejímací ceny naň připadající nemusí mu býti vyplacena hotově, nýbrž zapsána do náhradové knihy a jest nevypověditelnou jeho pohledávka, kdežto pohledávky věřitelů, pokud nejsou převzaty, jest třeba vyplatiti hotově a ohledně převzatých mohou věřitelé uplatniti právo výpovědi, pokud jim přísluší podle smlouvy.
Nejvyšší soud změnil usnesení nižších soudů v ten rozum, že Státní pozemkový úřad má platiti z částek přikázaných z přejímací ceny k hotovému zaplacení nikoli 5%, nýbrž jen 4% úrok.
Důvody:
Rozhodnutí 6137 a 7290 sb. n. s., na něž se tu odvoláváno, řešila zásadní otázku, zda Státní pozemkový úřad jest povinen platiti z přejímací ceny ode dne převzetí nemovitosti do zaplacení ceny, pokud se týče té které přikázané částky úrok, výše úroku však nebyla předmětem šetření, nýbrž tato otázka probírána byla teprv později a rozřešena roz- — Čís. 8425 —
hodnutím čís. 7775 sb. n. s. v ten rozum, že zákon ukládá Státnímu pozemkovému úřadu co do úrokové míry k placení toliko úrok 4%ní. K důvodům v rozhodnutí čís. 7775 uvedeným doložiti sluší, že v době vydání náhradového zákona čís. 329/20 a jeho novely čís. 220/22 byl úrok, který platily veřejné pokladny z peněžitých vkladů, velice nízký (po převratu jistý čas dokonce jen 1%ní), takže úrok 3%ní, pokud se týče 4%, jejž stanoví § 50 a 59 náhr. zák. a s jeho zmocněním vl. nař. čís. 221/22, odpovídal úplně tomuto běžnému úroku z kapitálů na úrok uložených, ba jej dokonce částečně převyšoval, a již z toho plyne, že nebylo úmyslem zákonodárce ukládati Státnímu pozemkovému úřadu úrok vyšší. Úrok 4% § 59 náhr. zák. jest tedy pro závazek Státního pozemkového úřadu k bývalému vlastníku převzatých nemovitostí a tím i ke všem osobám, jimž se z přejímací ceny ve smyslu téhož § 59 na jeho účet náhrady dostalo, úrokem zákonným, takže obecný zákonný úrok 5% pro poměr ten neplatí.

Citace:

č. 8425. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 396-398.