Čís. 8514.

Měla-li dřívější držba služebností před přestavením budovy za předmět něco jiného, než držba po přestavení, nelze dobu dřívější držby započítávati do vydržecí doby od provedení novostavby.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1928, Rv I 374/28.)
Žalobci domáhali se na žalovaných, že žalovaným nepřísluší právo, by římsa jejich stavení přečnívala do vzduchového prostoru žalobců a že jsou povinni tuto římsu po celé délce i šířce odstraniti. Žalobě, proti níž namítli žalovaní kromě jiného i vydržení, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Jest zjištěno, že na straně, kde hraničí majetky stran rozepře, byla více než třicet let klenutá zeď se římsou asi téže šířky, jako římsa na nové zdi, ale že ona klenutá zeď při novostavbě zbouraná byla značně kratší a nižší než nová zeď. Již vzhledem k § 484 obč. zák. nebylo by lze připustiti, by služebnost, míti onu římsu, byla rozšířena na novou zeď přibližně dvakrát tak dlouhou. Kromě toho přichází zde v úvahu ještě předpis § 525 obč. zák. Podle tohoto § staví se služebnost zánikem služebného nebo panujícího statku, ale nabývá zase své dřívější moci, jakmile pozemek nebo budova uvedeny v předešlý stav. Jak v rozhodnutích čís. 6620 a 7355 sb. n. s. dovoženo, není třeba, by uvedení do dřívějšího stavu bylo úplné a přesné, stačí, když se znovuzřízení stane takovým způsobem, že služebnost může býti znovu vykonávána. V případě, o nějž tuto jde, neodpovídá však provedení novostavby ani s tohoto hlediska pojmu uvedení budovy v dřívější stav, ježto výška a, což hlavní, i délka nové zdi jest zcela odchylná, nový stav jest tedy zcela jiným než starý stav a nedošlo novostavbou k obživnutí služebnosti, obmezené na zbouranou klenutou zeď. O částečném jejím obživnutí, po délku klenuté zdi, nemůže býti řeči z téhož důvodu, že totiž nový okap není obnovou starého stavu, nýbrž založením nového odlišného stavu. Zároveň jest patrno, že starý stav nemůže býti podkladem pro to, by služebnost, kterou si žalovaní osobují, mohla býti opřena o vydržení (§ 1477 obč. zák.), ježto dřívější držení mělo za předmět něco jiného než držba po přestavení, takže nelze onu dobu dřívějšího držení započítávati podle § 1493 obč. zák. do držby běžící od provedení novostavby. Na základě znaleckého posudku bylo zároveň v nižších stolicích zjištěno, že knihovní hranicí mezi sousedními nemovitostmi stran jest čára základní zdi a nikoli čára římsy, tudíž že prostor v kolmém směru pod římsou ležící byl v knihovním vlastnictví strany žalující. Ostatně pouhé zřízení římsy do prostoru žalobcům podle knihy pozemkové patřícího v místech, kde stávala klenutá zeď, nelze ještě považovati za držbu vedoucí k vydržení práva vlastnického a nemohou se proto žalovaní ani odvolávati na to, že udržováním římsy na staré klenuté zdi vydrželi prostor, ležící v kolmém směru pod touto částí římsy podél staré klenuté zdi, do svého neomezeného vlastnictví. Držení práva, míti takovou římsu, nevyčerpává totiž objem věci, jakou vlastnické právo podle § 354 a 362 obč. zák. propůjčuje vlastníku věci.

Citace:

Č. 8514. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 551-552.