Čís. 8528.

Ve sporu o nároku nepominutelného dědice na povinný díl nelze přezkoumati inventář sepsaný při projednání pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1928, R II 383/28.) Žalobu, domáhající se kromě jiného i vyplacení povinného dílu procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jest tu odvolatelkou vytýkaná kusost řízení, neboť názor prvého soudu, že požadovati žalobou zvýšení povinného podílu z toho důvodu, že pozůstalostní jmění bylo nízko odhadnuto, nelze a že se tak státi může jen v nesporném řízení, není správný. Účelem pozůstalostního řízení jest, by mezi účastníky při projednání bylo docíleno urovnání nároků k pozůstalosti se vztahujících a by pak na jeho základě pozůstalost byla oprávněným právním nástupcem zůstavitelovým odevzdána. Již z povahy nesporného řízení plyne, že nemůže při projednání pozůstalosti býti rozhodováno o sporných nárocích pozůstalostních věřitelů, k nimž patří i odkazovníci a nepominutelní dědici. Nemůže proto inventář při projednání pozůstalosti sloužiti za nesporný podklad pro rozhodnutí o nároku těchto osob ve sporu. Tomu nevadí ani předpis § 18 nesp. říz., jenž platí jen, když zákon nepřiznává účastníku právo k žalobě, nýbrž když již rozhodnutí v nesporném řízení tvoří právo mezi účastníky. Soupis inventáře slouží však jen jednak pro účely veřejných dávek z pozůstalosti, jednak za podklad pro posouzení otázek, které ohledně výše pozůstalostních aktiv a pasiv při nesporném projednávání pozůstalosti přicházejí v úvahu jak pro súčastněné osoby, tak i pro soudy, pokud jim přináleží zákonný dozor nad těmito osobami. Měla tedy skutečnost, jakou cenu mělo pozůstalostní jmění v den zůstavitelčina úmrtí, jako rozhodná pro posouzení výše povinného podílu býti zjištěna ve sporu samém důkazem znaleckým nabídnutým žalobkyní. Než v tomto sporu nešlo jen o zjištění pozůstalostního jmění, nýbrž i o to, co žalobkyni jest započísti na povinný podíl. Žalovaná přednesla, že žalobkyně obdržela za zůstavitelčina živobytí celé zařízení bytu na srážku dědického podílu a také hotovost, vše ve výši přes 5 000 Kč, kdežto žalobkyně to popřela. Bylo proto třeba o této rozhodné skutečnosti provésti důkazy.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Názor odvolacího soudu, že ve sporu měla býti zjištěna skutečnost pro vyměření povinného dílu rozhodná, jakou cenu mělo pozůstalostní jmění v den úmrtí zůstavitelčina, jest mylný. Nejvyšší soud dolíčil již ve svých rozhodnutích čís. 252 a čís. 1279 sb. n. s., že pro vyměření povinného dílu jest zjednati skutkový podklad v řízení pozůstalostním potud, že se projednáním pozůstalosti zjistí s konečnou platností, kolik podle stavu pozůstalostního jmění připadá na povinný díl, a že nelze přezkoumati pořadem práva pravoplatné rozhodnutí pozůstalostního soudu, jímž stanovena byla cena nemovitostí patřících do pozůstalosti. V posléz uvedeném rozhodnutí jest zejména také vyvrácen názor hájený i nyní odvolacím soudem, podle něhož prý nevadí ani § 18 nesp. říz. výkladu, že inventář při projednání pozůstalosti nemůže sloužiti za podklad pro rozhodnutí o nároku nepominutelného dědice na povinný díl. Odvolací soud se s těmito rozhodnutími nevypořádává, takže jeho vývody neskytají podnětu, by nejvyšší soud jejich správnost znovu přezkoumal a od nich snad se odchýlil. Přes to však nelze rekursnímu návrhu vyhověti, by napadené usnesení bylo zrušeno, protože odvolací soud zrušil rozsudek také ještě pro jinou vadnost řízení a z té příčiny žalovaná jeho rozhodnutí vůbec nenapadá, takže výrok o zrušení zůstává v platnosti, třebaže jeho důvody v napadené části neobstojí.

Citace:

Č. 8528. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 575-577.