Čís. 8582.

Obecní zřízení pro Čechy (zákon ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák.).
Požadavku připomenutí v dluhopisu, že se stalo usnesení osadního výboru, není vyhověno slovy »na základě příslušného usnesení místního výboru«, aspoň ne v tom smyslu, by druhá smluvní strana mohla důvěřovati podpisu místního představeného, že se usnesení skutečně stalo. Usnesení nemůže býti jinak označeno, než uvedením dne, měsíce a roku, kdy se stalo. Bez uvedení přesného data usnesení nemá doložka v dluhopisu významu a je na dluhopis pohlížeti tak, jako by v něm této doložky nebylo. Tento nedostatek nemůže býti nahrazen dopisem a napotomní knihovní žádostí, jsou-li podepsány zase jen místním představeným.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1928, Rv I 669/28.) Žalující spořitelna domáhala se původně žalobou na osadě S. v Čechách zaplacení 4223 Kč a opírala žalobní nárok o to, že osada S. vzala u ní v roce 1917 zápůjčku za účelem úpisu válečné půjčky. Tato žaloba byla právoplatně zamítnuta, ježto osada S. neměla v době úpisu osadního zastupitelstva, nestalo se usnesení o vzetí zápůjčky a osoby podepsané na dlužním úpisu nebyly oprávněny zastupovati žalovanou osadu. Vzhledem k tomu domáhala se žalující spořitelna na těch, kdož podepsali dlužní úpis, náhrady škody. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Napadený rozsudek vychází shodně s rozsudkem prvé stolice z názoru, že žalovaní potvrdili svými podpisy na dluhopise ze dne 28. ledna 1917 nepravdu a že spořitelna, věříc v pravdivost jich potvrzení, dala se pohnouti, by poskytla zápůjčku osadě S. Nejvyšší soud vyložil názor svůj na věc v plenárním usnesení čís. 4321 sb. n. s., v němž se praví: Potřeba připomenutí, že stalo se usnesení, jakož i potřeba čtyř podpisů na listině má poskytnouti druhé smluvní straně záruku, že opravdu zachovány byly náležitosti předepsané obecním zřízením k vzniku závazku obce. Zákon chtěl tím chrániti důvěru druhé strany, jež pravidelně nemůže se účastniti aktů nutných k závazku obce (usnesení obecního zastupitelstva atd.) a jest odkázána na listinu jí předloženou. Tím nebylo řečeno, že osoby, jež podepsaly listinu, ručí svým jměním druhé smluvní straně, nedošlo-li k platnému závazku obce, i v případě, kde bylo patrné z listiny samotné, že nebyly splněny náležitosti předepsané k platnému závazku obce. Dluhopisem ze dne 28. ledna 1917 uznala a potvrdila (podle jeho doslovu) osada S. na základě příslušného usnesení místního výboru S. a souhlasného usnesení výboru místní obce Z. zápůjčku 4 000 K. Dluhopis ten, ověřený osmi podpisy, podepsali žalovaní F. jako místní představený, S. jako obecní představený a B. jako člen obecního výboru. Jak patrno z listiny i z pořadu podpisů, mohli tito dva poslední žalovaní potvrditi jen tolik, že došlo k usnesení obce Z., neboť podepsali za tuto obec. Usnesení toho nebylo třeba podle § 107 obec. zříz., jenž přenechává osadám, by si samy spravovaly své jmění, nebylo-li nic jiného ustanoveno zvláštní smlouvou, což se nedalo předpokládati, neboť dluhopis zněl jen na osadu S. jako dlužnici, jen tato osada zavazovala se jím k splacení zápůjčky, kterou jen ona přijala, a svolila ke vkladu práva zástavního. Spořitelně byl předpis § 107 nutně znám, věděla proto, že k platnosti závazku osady S. není třeba ani usnesení obecního výboru v Z. ani podpisů čtyř činovníků této obce, věděla dále, že podpisy těchto osob na dluhopise nemají vůbec právního účinku a neměla důvodu věřiti těmto osobám, že stalo se usnesení potřebné k závazkům osady S. Co do těchto dvou žalovaných není oprávněn názor, že spořitelna dala se jich podpisy pohnouti k zápůjčce ve prospěch osady. Totéž, ač z jiného důvodu, platí i co do žalovaného F-a. Potřebě — Čís. 8583 —
1649
připomenutí v dluhopise, že stalo se usnesení osadního výboru, nebylo vyhověno slovy: »na základě příslušného usnesení místního výboru atd.«, aspoň ne v tom smyslu, by spořitelna jako druhá smluvní strana mohla důvěřovati podpisu tohoto žalovaného, že se usnesení takové skutečně stalo. Usnesení nemůže býti označeno jinak, než uvedením dne, měsíce a roku, kdy se stalo. Jen v tomto případě může druhá smluvní strana tvrditi a dokázati v případném sporu, že došlo skutečně k usnesení. Žalovaný F. namítl skutečně tento nedostatek dluhopisu a soud prvé stolice se jím zabýval. Námitka ta nebyla v opravném řízení výslovně opakována, ale jde o předpoklad žalobního nároku, přesvědčivost dluhopisu, k němuž musí soud přihlédnouti pří právním posouzení věci, i když nebyl nedostatek jeho výslovně tvrzen, neboť žalobní nárok jest opřen především o tento dluhopis jako základní průvodní prostředek. Bez uvedení přesného data usnesení nemá doložka v dluhopise významu, a je na dluhopis pohlížeti tak, jakoby v něm doložky té nebylo. Nedostatek ten nemohl býti nahrazen dopisem ze dne 27. listopadu 1916, jenž byl podepsán jen žalovaným F-em, ježto dluhopis mohl býti vzhledem k předpisu §§ 55, 108 a 111 obecn. zříz. doplněn jen listinou podepsanou čtyřmi osobami. To platí též o dodatné knihovní žádosti podepsané jen týmž žalovaným, nedostávalo se tudíž dluhopisu jedné z nutných náležitostí § 55 obecn. zříz., šlo o formální vadu zřejmou z listiny na prvý pohled, což vylučovalo důvěru žalující spořitelny jako nezbytnou podmínku nároku na náhradu škody vzneseného proti osobám, jež podepsaly dluhopis ten.

Citace:

č. 8582. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 675-677.