Čís. 8335.

Byla-li fideikomisární substituce nařízena prostě ve prospěch dětí zůstavitelových sourozenců aniž děti ty byly uvedeny jménem, není ustanovení to obmezeno na děti, které tehdy již byly na živu.
(Rozh. ze dne 26. září 1928, Rv I 376/28.)
Zůstavitel, jenž zemřel 22. února 1893, pořídil o svém jmění závětí ze dne 6. února 1893, ve které v odstavci IV. ustanovil: »Kdyby oba rodiče moji mou manželku smrtí předešli, má připadnouti pozůstalost po mně po smrti mé manželky mým bratrům Václavu a Karlu stejným dílem a, kdyby tito manželku mou smrtí předešli, jejich dětem rovným dílem« a dále »takže by dceři bratra Václava, Anně, připadl právě takový a pouze takový díl, jako by připadl dětem bratra Karla, Otakaru, Vladimíru a Olze, tudíž v případě, že by všichni současně k dědictví povoláni byli, pouze čtvrtina dceři Václava, Anně, by připadla. Nemá tudíž dcera Václavova Anna nikdy dostati a děditi více, nežli to které dítě bratra mého Karla.« Poněvadž oba zůstavitelovi bratři Václav a Karel M-ovi předemřeli manželku zůstavitelovu, která zemřela dne 17. července 1926, přihlásila se Rosalie M-ová, dcera zesnulého Karla M-а, narozená dne 26. srpna 1894, tedy po sepsání posledního pořízení a dokonce i po zůstavitelově smrti, za dědičku s dobrodiním inventáře k substitučnímu jmění Roberta M-а, když zahájeno bylo projednávání pozůstalosti po Františce M-ové, do jejíhož jmění náležela též podstata substituční z pozůstalosti Roberta M-а. K pozůstalosti přihlásily se kromě Rosalie M-ové další děti Karla M-а, Otakar M., Olga M-ová a dcera předemřelého Vladimíra M-а nezl. Květuše M-ová, posléze dcera předemřelého Václava M-a Anna K-ová. Dědický nárok Rosalie M-ové byl popřen Otakarem M-em, nezl. Květuší M-ovou a Annou K-ovou, pročež se Rosalie M-ová na nich domáhala, by byli uznáni povinnými, uznati dědický nárok žalující strany ze závěti Roberta M-а a strpěti, by se s nimi rovným dílem rozdělila o substituční jmění ze závěti Roberta M-a ze dne 6. února 1893 podle odevzdací listiny ze dne 28. listopadu 1893. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: V žalobě, podané podle ustanovení § 125 nesp. říz. jde v podstatě jen — Čís. 8335 —
o právní výklad ustanovení IV. poslední vůle zůstavitele Roberta M-a, pokud se týče o právní posouzení dosahu projevu zůstavitelovy vůle závětí. Jako každé právní jednání jest i poslední pořízení projevem vůle. Zůstavitel jím vyjadřuje, co chce, by se stalo skutkem s jeho majetkem, až zemře. Právě proto předpisuje zákon, by poslední pořízení bylo řádné a úplně zachováváno a plněno, protože jest svědectvím o vůli zůstavitelově, srovnávající se se zákonem. V případě posledního pořízení jest po ruce jen doklad listinný nebo svědectví, podle toho, zda jde o písemnou či o ústní formu závěti, z jejichž obsahu pak lze souditi na skutečnou vůli zůstavitelovu, doklad ovšem, který se může více méně lišiti od toho, co zůstavitel skutečně chtěl. Naskytá se tudíž otázka, která je pro právní posouzení rozhodné důležitosti; zda se má spíše hleděti k tomu, co zůstavitel vnitřně, ve svém nitru, v duši své, ve své mysli chtěl, či na to, co na venek projevil jako svou poslední vůli. V obyčejných právních stycích nesporně zajisté bude vždy východiskem projev vůle. Neboť jednotlivci odvozují svá práva i své závazky z projevů těch, s nimiž se stýkají a musí býti chráněni v důvěře, že lidé na venek projevují jedině to, co skutečně vnitřně chtějí. Jinak vznikla by velmi snadno nebezpečná nejistota v právních stycích. Případ poslední vůle, posledního pořízení, vymyká se však podle přesvědčení soudu takovýmto všedním stykům právním; při posledním pořízení jest cosi důvěrnějšího, hlouběji lidského. Je proto zcela přirozeným, že musí tu býti snaha přiblížiti se pokud možno nejvíce skutečné vůli zůstavitelově, hleděti proto spíše k myšlence než k doslovu závěti. Vidí-li se právo samo nuceno uznati za určitých předpokladů a okolností i při smlouvách úchylky od trvání na slovech projevu tehdy, je-li prokazatelným vázaný rozpor mezi tím co kdo chtěl a mezi tím co projevil, jest tím spíše odůvodněným, snaží-li se právo výkladem slov zůstavitelových dospěti k poznání skutečné jeho vůle (porov. § 557 in fine, § 655, § 706 i jiné obč. zák., dvor. dekret ze dne 16. listopadu 1826, svaz. 54 sb. zák. polit.). Na podkladě těchto právních předpokladů jest soud toho přesvědčení, že i v souzeném případě nelze otrocky lpěti na slovném výkladu projevu poslední vůle Roberta M-а, nýbrž že nutno spíše hleděti k jeho skutečné vůli, k jeho úmyslu ohledně budoucí disposice se jměním pozůstalostním. A tu má soud právní přesvědčení, že skutečnou poslední vůlí zůstavitele Roberta M-а bylo ustanoviti všechny děti svých bratrů za dědice, bez rozdílu, zda byly v době zřizování závěti již zrozeny čili nic, neboť jinak zajisté by býval projev své vůle vymezil způsobem určitějším, býval by zajisté stanovil, že práva dědického mají býti účastny jen děti žijící, nebo že právo dědické nemá se vztahovati na děti, jež se teprve zrodí, a býval by pohnůtku pokud se týče důvod tohoto obmezení jistě aspoň sebemenší zmínkou v poslední vůli vyjádřil. Na skutečnosti té nemůže podle přesvědčení soudu nic měniti okolnost, že zůstavitel v odstavci IV. posledního pořízení uvádí slovy jednotlivé děti svých bratrů. Stalo se tak zajisté jen za účelem číselného vysvětlení podílu dcery po Václavu M-ovi, čemuž nasvědčuje také doslov poslední věty odstavce toho: »Nemá tudíž dcera Václava Anna nikdy dostati a děditi více, než to které — Čís. 8335 —
dítě bratra mého Karla.« Zůstavitel tu úmyslně již neřekl »než právě uvedené děti bratra mého Karla.« Podle obsahu poslední vůle neměl zůstavitel Robert M. podkladu k tomu, by děti svých bratrů, jež by se teprve zrodily po zřízení závěti a jichž případné zrození vzhledem k věku svých bratří mohl předpokládati, z nápadu dědického vylučoval, na druhé straně není předpokladů pro to, že zůstavitel měl skutečnou vůli zjednati prospěch pouze některým, určitým, t. j. v době pořizování již žijícím dětem svých bratrů a jiné opomenouti, kdyžtě přece v podstatě jednati se musilo a zajisté se také jednalo zůstaviteli o zanechání hmotného prospěchu majetkového potomstvu jeho obou bratří. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Ve věci samé sdílí odvolací soud plně úvahy prvého soudu, jenž obšírně a výstižně dovodil, že zůstavitel Robert M. měl na mysli povolati k fideikomisární substituci nejen dítky svých bratří Karla a Václava v době zřízení závěti na živu jsoucí a v poslední vůli jménem uvedené, nýbrž potomstvo svých bratrů vůbec. K vývodům prvého soudu sluší dodati toto: Podstatou sporu je výklad odstavce IV. poslední vůle ze dne 7. února 1893 zřízené stavitelem Robertem M., jenž zemřel dne 22. února 1893. V odstavci tom nařídil zůstavitel fideikomisární substituci po rozumu § 608 obč. zák., ustanoviv, že pozůstalost po něm má připadnouti po smrti jeho manželky jako universální dědičky jeho bratrům Karlu a Václavu stejným dílem a, kdyby tito jeho manželku smrtí předešli, jich dětem rovným dílem. Odvolatelé, poukazujíce na ustanovení § 545 obč. zák., mají za to, že žalobkyně, poněvadž se narodila teprve 26. srpna 1894, a v závěti není jako dědic uvedeno nezrozené potomstvo zůstavitelových bratrů — není způsobilým podmětem k dědictví. S náhledem tím však nelze souhlasiti. Podle § 538 obč. zák. má dědickou způsobilost každý, kdo jest způsobilým nabýti majetku; způsobilost dědická může býti určena jen podle doby nápadu dědictví a touto dobou jest zpravidla smrt zůstavitele (§ 536 a § 545 obč. zák.). V posléz citovaném § jest poukázáno v závorce k ustanovení § 703 obč. zák., který stanoví, že k nabytí toho, co bylo zůstaveno s odkládací výminkou, jest třeba, by osoba, na niž bylo pamatováno, přežila splnění výminky a byla při jejím uskutečnění dědicky způsobilá. Takový případ nastává právě při fideikomisární substituci, která se jeví jako ustanovení dědice s odkládací výminkou, při níž k nabytí dědictví jest jedině třeba, by substitut přežil splnění výminky, zpravidla smrt instituta, a by byl v době splnění výminky způsobilým k dědictví. Způsobilost k dědictví při fideikomisární substituci jest tedy posuzovati nikoli podle doby smrti zůstavitele, nýbrž podle doby splnění odkládací výminky. Ježto pak podle § 612 obč. zák. a dvorního dekretu ze dne 29. května 1845, čís. 888 sb. z. s. lze zříditi fideikomisární substituci i ve prospěch náhradních dědiců, kteří v době zřízení závěti nejsou ještě zrozeni, nemůže býti dědickému právu žalobkyně na závadu, že v době smrti zůstavitele ještě nebyla na živu, ba že v době té nebyla ještě ani počata (§ 22 obč. zák.). Zbývá proto jedině zkoumati, jaká byla pravá vůle zůstavitele (§ 565 obč. zák.) při zřízení závěti, která v tom směru může býti jedině rozhodnou. Doslov dotyčného odstavce — Čís. 8335 —
poslední vůle připouští o sobě i výklad, který zastává žalobkyně, i výklad, který hájí žalovaní. Pro výklad žalobkyně svědčí slova »kdyby tito manželku mou smrtí předešli, jich dětem, rovným dílem« a pak na konci odstavce IV. slova »nikdy dostati a děditi více, než to které dítě bratra mého Karla.« Výkladu hájenému žalovanými nasvědčují zase slova »takže by dceři bratra Václava Anně připadl právě takový a pouze takový díl, jaký by připadl dětem bratra Karla: Otokaru, Vladimíru a Olze, tudíž v případě, že by všichni současně k dědictví povoláni byli, pouze čtvrtina dceři Václava Anně by připadla.« Ve prospěch stanoviska žalobkyně tedy svědčí, že zůstavitel v prvé řadě jako substituty uvádí všeobecně dítky svých bratrů a že teprve při výkladu podílu dědického, jenž podle jeho vůle má připadnouti dceři bratra Václava Anně, jmenuje dítky svých bratrů, tehdy na živu jsoucí, aby tak dal výraz své vůli, že tato neteř nemá děditi více, než to které dítě bratra Karla. Naproti tomu mluví ve prospěch stanoviska žalovaných, že zůstavitel jmenuje dítky svých bratrů jménem a že ustanovuje pro případ, že by všichni současně k dědictví byli povoláni, dědický podíl dcery bratra Václava Anny, čtvrtinou, a že tedy při tomto ustanovení měl na mysli jen živé tehdy děti svých bratrů. Sluší proto zkoumati, zda zůstavitel chtěl obmysliti jen děti svých bratrů tehdy na živu jsoucí, a děti později snad zrozené chtěl vyloučiti, či nikoliv. Že zůstavitel měl při zřízení poslední vůle skutečně na mysli, že se jeho bratrům mohou ještě naroditi děti, z listiny samé vyvozovati nelze; rovněž však z poslední vůle nelze bezpečně a neklamně vyvoditi, že byl toho přesvědčení, že se jeho bratrům další dítě nemůže naroditi, a že tedy děti ještě nenarozené zamýšlel z dědictví vyloučiti. Kdyby byl zůstavitel měl úmysl vyloučiti děti ještě nenarozené a povolati za dědice jen děti svých bratrů při zřizování posledního pořízení již na živu jsoucí, nutno se domnívati, že by to byl určitě vyjádřil připojením slov: »nyní již na živu jsoucích«, nebo podobně. Když však zůstavitel takto určitě nepovolal za dědice jen dítky bratří již na živu jsoucí a podle povahy věci mohl aspoň počítati s tím, že se bratrům jeho ještě jiné dítky mohou naroditi, nutno z toho, že zůstavitel na počátku a ku konci řečeného odstavce, ve kterém děti svých bratří povolává za dědice, mluví všeobecně jen o dětech svých bratrů bez jakéhokoliv obmezení, a poněvadž dále nelze rozumně seznati, z jakého důvodu by zůstavitel vylučoval z dědictví po sobě děti, s jichž pozdějším narozením mohl počítati, jest soudu odvolacímu souhlasně se soudem prvé stolice uznati, že hlavní váhu jest tu klásti na povolání k dědictví dětí vůbec, tedy i těch, které se ještě mohly naroditi, a že výčet dětí již na živu jsoucích v dotyčném odstavci poslední vůle jejich jmény stal se zůstavitelem jen v úmyslu objasniti na konkrétním případě způsob počítání dílu dědického jednoho každého z povolaných dětí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Obě dovolání uplatňují dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s., leč vývody jejich nejsou způsobilé, by vyvrátily správné, věci i zákonu — Čís. 8335 —
vyhovující odůvodnění napadených rozsudků nižších soudů, na něž se poukazuje а k nimž vzhledem k jich zevrubnosti jest dodati jen toto: V projednávaném případě jest arciť poslední vůle zesnulého Roberta M-а jedinou pomůckou pro zjištění jeho vůle. Dovolání jsou však na omylu, míníce, že v jeho obsahu lze nalézti oporu pro jejich výklad, že žalobkyně na nařízené fideikomisární substituci nemá býti účastna. Smysl poslední vůle nelze zkoumati jen slovným výkladem, nýbrž i a to hlavně výkladem logickým, kterým má býti pečlivě přihlíženo ke skutečné pravé vůli zůstavitele, byť tato byla mnohdy nejasně a neúplně projevena. Z četných ustanovení zákona o dědickém právu plyne, že zákon sám pečuje bedlivě o to, by k platnosti přišla poslední vůle tak, jak zůstavitel pravděpodobně zamýšlel, třebaže úmysl ten zřetelně nevyjádřil, a stanoví v té příčině vykládací pravidla, která jsou právě zbudována na takovém zřejmě předpokládatelném úmyslu zůstavitele (srovnej zejména §§ 681, 706, 776 až 779 obč. zák.). V projednávaném případě byla, jak nižší soudy k tomu poukazují, fideikomisární substituce v odstavci IV. nařízena prostě ve prospěch dětí zůstavitelových bratrů Václava a Karla, aniž v tomto ustanovení děti ty byly jménem uvedeny a aniž toto ustanovení výslovně nebo zřetelným náznakem bylo obmezeno, zejména obmezeno na děti, které byly na živu již v době sepsání poslední vůle. Jsou-li děti bratra Karla, které tentokráte byly již na živu, uvedeny jménem v další větě tohoto odstavce, nelze z toho nikterak usuzovati, že dřívější ustanovení dětí za substituty bylo omezeno právě jen na děti, které tehdy již byly na živu a jsou v této další větě jmenovány, a správně poukazují nižší soudy k tomu, že touto druhou větou mělo býti jen jaksi příkladem objasněno ustanovení, že dětem z obojích kmenů nemá připadnouti dědictví podle kmene, nýbrž rovným dílem podle hlav. Nelze si domysliti důvod a rozumnou pohnutku, proč by byl zůstavitel chtěl z dědictví vyloučiti děti svých bratrů, které se snad později narodí, a již právní cit sám se přímo vzpírá takové domněnce. Z tohoto důvodu lze vším právem zamítnouti výklad dovolatelů, že zůstavitel obmyslil jen děti tehdy již na živu jsoucí proto, že je znal a jen na ně mysleti mohl, a jest lhostejno, jak si členové rodiny zůstavitelovy obsah poslední vůle vykládali. Podle onoho ustanovení poslední vůle obmyslil zůstavitel prostě děti svého bratra Karla a, jmenoval-li v další větě tohoto odstavce jen děti tehdy již zrozené, plyne z toho pouze, že se v této větě z pouhého nedomyšlení nepřesně vyjádřil. Není správné, že napadené rozhodnutí jest založeno na pouhé slušnosti, naopak jedině výklad nižších soudů vyhovuje právu, uspokojuje cit, kdežto výklad dovolatelů byl by zřejmým porušením pravé poslední vůle zůstavitelovy.

Citace:

č. 8335. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 250-254.