Čís. 8344.

Do nesprávnosti co do pozůstalostních výkazů poplatkových nemůže si poplatkový úřad stěžovati řádnými opravnými prostředky, nýbrž jen stížností u úřadů dohlédacích.
(Rozh. ze dne 29. září 1928, R II 298/28.)
Poplatkový úřad žádal na pozůstalostním soudě doplnění pozůstalostního výkazu po Dru Ch-ovi, vytýkaje výkazu nesprávnost a neúplnost. Pozůstalostní soud (okresní soud v Š.) návrh zamítl. Poplatkový úřad stěžoval si k nadřízenému krajskému soudu v O., jenž postoupil rekurs vrchnímu zemskému soudu. Důvody: — Čís. 8344 —
Nevyhověl-li pozůstalostní soud dožádání poplatkového úřadu, má případ býti posuzován podle nařízení ze dne 25. července 1853, čís. 148 ř. zák. To znamená: Věc má býti oznámena zemskému finančnímu úřadu, jenž řeší věc v dohodě s vrchním soudem zemským. O porušení individuelního práva eráru (vymáhání poplatků státních) se tu nejedná — nehledíc k tomu, že by k tomu byla povolána jen finanční prokuratura (§ 2 čís. 1 instrukce čís. 41/1898 ř. zák.). Jde tu jen o vyměřování dědických poplatků poplatkovým úřadem za pomoci soudu pozůstalostního (nař. ze dne 25. července 1853, čís. 148 ř. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Konečný návrh dovolací stížnosti, by napadené usnesení bylo zrušeno a rekursnímu soudu uloženo rozhodnouti o stížnosti do zamítnutí návrhu na doplnění pozůstalostního řízení věcně, jest v rozporu s dřívějšími návrhy a rozhodnutími v této věci. Okresní finanční ředitelství požadovalo dosud jenom, by byl soudem doplněn pozůstalostní výkaz, podle odůvodnění návrhu tím způsobem, že se v něm jako majetek zapíše i druhá ideelní polovice cenných papírů. O návrhu na doplnění pozůstalostního řízení nižší soudy nerozhodovaly, poněvadž nebyl učiněn, leč by se za doplnění řízení pokládal výslech dědiců, zda jsou ochotni změniti místopřísežné udání pozůstalosti, v tomto směru bylo však poplatkovému úřadu již vyhověno. Odmítavé rozhodnutí okresního soudu o návrhu na doplnění pozůstalostního výkazu nemůže býti předmětem přezkumu a rozhodování vyšších soudů v pořadí stolic, nýbrž jen předmětem stížnosti dohlédací. Podle § 46 poplatkového zákona, jenž jest základem jak dřívějších, tak nynějších předpisů o pozůstalostních výkazech, není podání pozůstalostního výkazu věcí soudu, nýbrž věcí dědiců. Soudu přísluší jen pečovati o to, by výkaz byl podán v čas, v předepsané formě a v souhlasu s výsledky pozůstalostního řízení, a potvrditi tento souhlas. Bylo-li, jako v tomto případě, pozůstalostnímu řízení položeno za základ podle § 114 nesp. říz. místopřísežné seznání jmění, nemohla býti pozůstalost ve výkazu jinak uvedena, než jak ji dědici místo přísahy udali u soudu, jelikož činnost uložená soudům v příčině pozůstalostních výkazů poplatkovými předpisy nenáleží do oboru soudnictví přikázaného soudům v § 1 j. n., nelze si do vyskytnuvších se nesprávností stěžovati řádnými opravnými prostředky upravenými předpisy o soudním řízení, nýbrž jenom stížností u úřadů dohlédacích. Tento postup má na mysli také výnos ministerstva financí ze dne 25. července 1853, čís. 148 ř. zák., jehož se okresní finanční ředitelstvo od počátku dovolávalo. Ustanovuje, že poplatkový úřad má, nevyhověl-li soud jeho žádosti za odstranění vad pozůstalostního výkazu, oznámiti to finančnímu zemskému úřadu, jenž se za účelem nápravy obrátí na vrchní zemský soud. Postupoval tedy rekursní soud správně, odmítnuv vyříditi stížnost okresního finančního ředitelství, třebas odmítnutí to projevil zbytečně ve formě postoupení stížnosti vrchnímu zemskému soudu.

Citace:

č. 8344. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 264-265.