Čís. 8346.

Zadní věřitel, i když při dřívějším rozvrhovém roku neohlásil náhradní nárok podle § 222, čtvrtý odstavec, ex. ř., může tak učiniti ještě při dodatečném rozvrhovém roku.
(Rozh. ze dne 4. října 1928, R I 554/28.) — Čís. 8346 —
Soud prvé stolice odmítl návrh knihovního věřitele, uplatňující náhradní nárok podle § 222, čtvrtý odstavec, ex. ř. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by, nehledě k důvodu, pro který návrh odmítl, znovu o něm rozhodl.
Důvody:
Nižší soudy odmítly stěžovatelčin návrh podle § 222 čtvrtý odstavec ex. ř. jako opozděný, jelikož nebyl učiněn při prvém rozvrhovém roku ze dne 27. ledna 1927, o němž bylo vydáno rozvrhové usnesení ze dne 5. října 1927, poukazujíce i na právomoc tohoto usnesení. Ale učinily tak neprávem. Zřejmě mylným jest názor rekursního soudu, že otázka stěžovatelčina náhradního nároku byla již rozřešena tímto »právoplatným« usnesením, ana, jak patrno z tohoto usnesení, jím řešena vůbec nebyla a řešena býti nemohla, protože stěžovatelka, což se jí právě vytýká, při rozvrhovém roku ze dne 27. ledna 1927 náhradní nárok nevznesla. Ale mylným jest i názor nižších soudů, že stěžovatelka, ohlásivši náhradní nárok teprve při dodatečném rozvrhovém roku ze dne 2. února 1928, byla by s tímto nárokem vyloučena proto, že ho neuplatnila již při roku prvém. Tu dlužno především zdůrazniti, že jest naprosto lhostejno, z jaké příčiny došlo k dodatečnému rozvrhu, zejména, zda stalo se tak, jako v tomto případě, proto, že některý z uspokojených věřitelů přikázanou sumu soudu vrátil, protože zatím byl zaplacen, neboť i v tomto případě byla uvolněna část nejvyššího podání, která má podle pořadí rozvržena býti mezi věřitele, na které se dosud z části nebo vůbec nedostalo. Nejde tudíž o nový rozvrh, nesouvisející s rozvrhem »hlavním«, nýbrž o prosté pokračování v rozvrhovém řízení, jehož se ovšem oprávnění, jimž se podle rozvrhu již provedeného dostalo plného krytí, již nezúčastnili. Tomu-li tak, nelze pochybovati o tom, že zadní věřitel, třebas při dřívějším roku neohlásil náhradní nárok, může tak učiniti při rozvrhu dodatečném a to s úspěchem, je-li nárok jinak podle zákona odůvodněn. Jelikož se však nižší soudy pro právní omyl v otázce včasnosti návrhu se stěžovatelčiným náhradním nárokem věcně neobíraly, bylo usnesení prvého soudu, pokud jím návrh byl odmítnut a rozhodnutí rekursního soudu, pokud jím toto usnesení prvého soudu bylo potvrzeno, zrušiti a učiniti opatření, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 8346. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 266-267.