Čís. 8466.

Ručení za škodu z provozu automobilů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Silostroj nebyl odňat postupem objektivně bezprávným z disposice vlastníkovy, dal-li vlastník klíč od garáže strojníku, by na stroji provedl opravy, strojník však této příležitosti zneužil a podnikl se silostrojem jízdu.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1928, Rv II 118/28.)
Majitel automobilu dal strojníku K-ovi klíč od garáže, by provedl na automobilu opravu. K. použil této příležitosti a podnikl s automobilem jízdu, za níž se automobil srazil se žalobcem a poranil ho. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu jen proti K-ovi, nikoliv i proti majiteli automobilu. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Předně jest podotknouti, že ustanovení § 1 (4) aut. zák. neobsahuje vyviňovacího důvodu, jak to míní odvolání. Tyto důvody jsou uvedeny v § 2, kdežto podle onoho ustanovení ručí na místě vlastníka nebo podnikatele provozu ten, kdo toto nakládání vykonává. V takovém případě není tu vůbec již od původu povinnosti ručení na straně prvnějších osob a nemůže se tedy o vyvinění mluviti. Nelze dále přisvědčiti názoru odvolatelovu, že v souzeném případě, jak byl bezvadně zjištěn, nešlo o objektivní protiprávní postup, nýbrž jen o porušení smluvního ujednání. Zjištěno jest, že auto bylo před úrazem uzamčeno v garáži a že žalovaný H. jako jeho majitel vydal klíče spolužalovanému K-ovi jen za tím účelem, by opravil duši na kole, která se cestou poškodila, dále že K. nebyl jeho šoférem, nýbrž jen strojníkem při jeho hospodářství, že ho bral žalovaný při jízdách autem, při nichž však vždy řídil auto sám, s sebou jen proto, by mu byl nápomocen při případných poruchách na stroji, a že opětně mu připomínal, by se neopovážil jezditi s autem samostatně, a že tento, jsa spolehlivým dělníkem, dle tohoto příkazu vždy se zachoval, konečně že K. v době úrazu použil auta k jízdě bez vědomí a přímo proti zákazu svého zaměstnavatele, použiv příležitosti, kdy za účelem opravy duše měl přístup k autu. Podle § 354 obč. zák. jest vlastnictví, jako právo považováno oprávněním nakládati s podstatou a s užitky věci podle libovůle a vyloučiti každého jiného z toho. Když K. bez souhlasu, ba proti přímému zákazu vlastníka auta s tímto z garáže vyjel, prohřešil se proti vlastnickému právu žalovaného H-a, a byl postup jeho protiprávní. Jen kdyby K. byl měl od něho povolení jeti s autem jako řidič anebo z jiné příčiny a byl by nejednal podle závazku náležejícího mu ze služebního poměru, šlo by o překročení smluvního závazku a nemohlo by se říci, že auto bylo odňato disposici vlastníkově, poněvadž tento sám k tomu svolil, by auto z jeho disposice přešlo do disposice K-ovy. Ani ustanovení §§ 11 a 53 druhý odstavec min. nař. z 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. nemůže se žalobce s úspěchem dovolávati. Z účelu, který sleduje toto nařízení, vyplývá, že jeho ustanovení přicházejí v úvahu jen při silostrojových vozidlech, když jsou v provozu, nikoliv, když jsou v garáži. Tomu nasvědčuje smysl všech jeho ustanovení, jakož i znění § 1, podle něhož ustanovení tohoto nařízení jest použíti na vozidla, která jezdí na veřejných dopravních cestách. Druhé ustanovení činí držitele takového vozidla odpovědným, když toto není řízeno osobami, kterým to podle ustanovení tohoto nařízení jest dovoleno. Již pojem odpovědnosti ukazuje k tomu, že předpokladem jest zavinění držitelovo v tom směru, že řízení takovým osobám dovolil, nebo ač mu to bylo možné, jemu nezabránil. Žádná z těchto skutečností není dle stavu věci zjištěného prvním soudem dána, an K. použil auta k jízdě následkem protiprávního postupu a přes výslovný zákaz držitelův. Ustanovení § 2 (3) aut. zák. nepřichází tu vůbec v úvahu, poněvadž nejde tu, jak již nahoře bylo uvedeno, o některý vyviňovací důvod. Nemůže již proto žalovaný II. býti považován za povinného z ručení ve smyslu § 1.
Nejvyšší soud uznal žalobní nárok po právu i proti majiteli automobilu.
Důvody:
V dovolání opřeném jen o dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká žalující strana napadenému rozsudku důvodně právní vadnost proto, že spolužalovaný majitel auta Cyril H. byl sproštěn ručení za následky škodné příhody z důvodu § 1 (4) zákona automobilového. Podle cit. zák. předpisu ručí v případě, že silostroj byl v době škodné příhody z disposice majitele nebo provozovatele odňat protiprávním postupem, za následky škodné příhody místo něho ten, kdo tuto disposici vykonává, t. j. se silostrojem nakládá. Předpokladem pro účinnost totoho předpisu jest však, že odnětí disposice nad silostrojem vlastníku stalo se postupem objektivně (absolutně) bezprávným, činem příčícím se předpisům všeobecného právního řádu, nestačí tedy porušení pouhých ustanovení smluvních vydaných nikoliv v zájmu všeobecném, nýbrž jen za účelem úpravy právního poměru mezi stranami (srovn. rozh. čís. 2035, 3561, 3819, 5404 sb. n. s.). V souzeném případě není tento předpoklad splněn, neboť odnětí auta z disposice vlastníkovy strojníkem K-em nestalo se podle zjištění nižších soudů absolutně protiprávním způsobem, nýbrž na ten způsob, že spolužalovaný majitel auta vydal strojníku K-ovi, který byl v jeho službách nikoli sice jako řidič, leč přece jako strojník a jako takový byl přibírán k jízdám, tedy jako jeho provozný pomocník (§§ 2 odst. 3 a 8 autom. zák.), klíč od garáže, v níž auto bylo před tím uzamčeno, třebas i jen za tím účelem, by K. na autu opravil duši na kole při dřívější jízdě prý poškozenou. Odevzdav klíče k uzamčené garáži, poskytl majitel auta sám K-ovi prostředek a možnost, aby se ujal detence a disposice nad silostrojem a, použil-li pak K., zneuživ této příležitosti, auta bez vědomí žalovaného majitele a proti jeho přísnému zákazu k jízdě »na černo«, která na to způsobila škodnou příhodu, nelze tvrditi, že se odnětí disposice nad autem stalo postupem protiprávním shora naznačeného způsobu. Bezprávnost činu K-ova záleží naopak jediné v tom, že se provinil na svých služebních povinnostech proti spolužalovanému majiteli auta. Jde tedy jen o bezprávnost smluvní, jež může jeviti účinky jen v poměru těchto dvou stran, podle zákonodárných intencí a směrnic zákona automobilového, však nijak nemůže ospravedlniti, by majitel auta byl sproštěn ručení v § 1 zák. aut. mu uloženého proti třetím osobám, které v dalším důsledku tohoto služebního provinění jeho provozního zřízence byly poškozeny, to tím méně, přihlédne-li se zejména k předpisu § 8 automobilového zákona, který stanoví bezvýhradné ručení majitele (provozovatele) automobilu za zavinění provozních pomocníků. Názor nižších soudů, že spolužalovaný majitel silostroje H. z důvodu § 1 (4) autom. zák. neodpovídá za následky této K-em svémocně podniknuté škodné jízdy, jest pně mylným, důsledkem čehož bylo dovolání vyhověti a, ježto se námitka vlastního zavinění žalobcova spolužalovaným H-em uplatněná ukázala podle zjištění nižších soudů bezdůvodnou, rozsudky nižších soudů změniti.

Citace:

Č. 8466. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 465-468.